Hyuuga Kyoudai X.

10. Akademie

„Dále!“ ozvalo se rázně zpoza dveří, na které Nezumi právě zaklepala. Pomalu vešla dovnitř, došla před stůl, na kterém se tyčila obrovská hradba papírů, a začala za ní očima hledat nějakého člověka. Uslyšela vrznutí židle a pak zvuk podpatků. Na straně stolu se objevila žena s blonďatými vlasy, která ji před pár dny vyléčila, když ji Neji přinesl do Konohy.
„Vy jste Tsunade-sama, že? Těší mě,“ uklonila se Nezumi, „já jsem Nezumi Hyuuga. Ještě jednou děkuji za vaši pomoc před několika dny. Neji říkal, že za vámi mám přijít.“ Tsunade si ji chvilku prohlížela a pak pokynula rukou směrem židli.
„Posaď se. Je tu několik věcí, které je třeba probrat.“ Když se Nezumi posadila, došla ke stolu a odklidila několik vysokých hromad papírů na zem a sedla si za stůl naproti ní. „Tak… Jako první věc bych tě chtěla přivítat v Konoze a zeptat se tě, jak se cítíš?“
„Děkuji, po vašem vyléčení už mi bylo dobře, byla jsem jen unavená, ale Tsunami se o mě hezky stará. Bydlím teď u ní, než si najdu něco vlastního.“
„Dobře,“ přikývla Tsunade, „to ráda slyším. Bydlení můžeme kdyžtak dořešit později. Jedna z hlavních věcí, kterou bych chtěla vyřešit, je tvoje evidence ve vesnici. Už jsem mluvila s Hiashim a tvůj klan už ti nebude bránit v pobytu ve vesnici. Ale nejsou o tobě téměř žádné záznamy, neboť se myslelo, že jsi mrtvá. Věřím tomu, že tvé schopnosti jsou na vysoké úrovni, i Neji to říkal, ale musíš pochopit, že nemůžu do tvých záznamů, které končí před osmi lety, zničehonic napsat, že jsi například chuunin.“
„To chápu.“ kývla Nezumi. „Musím nejprve udělat nějaké zkoušky?“
„Ne tak úplně. Nemůžu tě pustit k chuuninským zkouškám, pokud nejsi genin, a nemůžu tě pustit hned ani ke geninským zkouškám, když nemáš splněných alespoň pár hodin na Akademii. Jsem si jistá, že všechno, co se tam učí, už dávno znáš, ale je třeba, abys tam alespoň nějakou dobu chodila.“
„Na… Akademii??“ trochu nevěřícně na ni Nezumi hleděla.
„Ano, já vím. Je to trochu degradující, ale musí to být. Měsíc na Akademii, pak bude možné tě připustit ke zkouškám.“ upřesnila Tsunade.
„Pff… chápu…“ povzdechla si Nezumi. „Kdy tam můžu nastoupit, abych to měla co nejdřív za sebou?“
„Klidně hned zítra. Informuji někoho z učitelů, že přijdeš. Tak a teď k tomu bydlení…“ pokračovala Tsunade. Ještě dlouho řešily mnoho věcí, ale Nezumi pořád hlavou poletovala myšlenka na to, že bude muset jak malé dítě sedět v lavici a poslouchat učitele. Nikdy na Akademii nechodila, ale ta představa jí připadala děsivá. Dělalo jí problémy jen tak v klidu sedět a pouze poslouchat. Ale neměla moc na výběr. Když s Tsunade domluvily, vydala se zpět k Tsunami. Hned se jí začala vyptávat, jaké to je na Akademii a Tsunami ji ujistila, že se tam dělá i spoustu praktických věcí, takže nebude muset být zavřená celý den ve třídě. To ji trochu uklidnilo, přesto se jí tam vůbec nechtělo.
Druhý den ráno Tsunami doprovodila Nezumi k Akademii a ukázala jí, jak to tam vypadá. Nakonec jí dovedla k jedné ze tříd a rozloučila se s ní. Nezumi za ní chvilku hleděla, pak se otočila ke dveřím a zaklepala. Když se ozvalo ‚Dále!‘, otevřela dveře a vešla dovnitř. Třída vypadala pěkně, měla čtyři řady po třech lavicích pro dva, které se zvedaly nahoru jako v posluchárně. Naproti lavicím byla velká tabule, momentálně nepopsaná, a katedra, u které stál učitel.
„Aa, ty budeš Nezumi, že? Pojď dál.“ usmál se na ni celkem mladý muž s krátkými černými vlasy v klasické uniformě a s čelenkou Konohy na čele.
„Zdravím.“ pousmála se na něj Nezumi, zavřela za sebou dveře a došla k němu. Cítila na sobě zvědavé pohledy všech studentů ve třídě a trochu se ošila. Učitel se otočil na třídu.
„Tohle je Nezumi Hyuuga. Bude s vámi nějakou dobu chodit do třídy. Vrátila se po dlouhé době do Konohy a potřebuje se odbýt školní docházku, tak spolu dobře vycházejte.“ řekl s úsměvem a pak se otočil zpět na ni. „Já se jmenuji Tamiro. Vítám tě tady. Tohle je nejstarší třída, jakou tady máme, ale i tak jsou všichni aspoň o dva roky mladší než ty. Přesto věřím, že spolu budete vycházet. Asi si sedni támhle dozadu k oknu, je tam volno.“
„Dobře.“ usmála se a vyšla po dřevěných schodech k horní lavici a sedla si až k oknu. Tamiro začal něco vykládat. Asi tak deset minut se jí dařilo ho poslouchat. Pak se její pozornost obrátila k tomu, co se dělo venku. Pozorovala mladší děti, jak bojují s klacky, jiní zas zkoušeli házet shurikeny proti dřevěné desce připevněné na stromě a kousek dál sedělo několik holčiček a pletly věnečky z pampelišek. Koukáním z okna strávila i celý zbytek dne. Neměla nejmenší ponětí, co se učili. Po skončení vyučování se zvedla a chtěla odejít, ale obklopil ji hlouček šesti jejích mladších spolužáků a začali se jí vyptávat odkud je, proč nechodila na Akademii a podobně. Otráveně je odstrčila a šla ke dveřím. Dva z kluků na sebe kývnuli a oba po ní hodili kunai. Nezumi se s povzdechem pootočila, jeden kunai jí proletěl kolem hlavy, ten druhý chytla do ruky a okamžitě ho hodila zpátky. Kunai se zabodl do lavice před nimi s takovou silou, že z ní odletěly třísky. Všichni přítomní se podívali na kunai a pak už trochu s respektem na Nezumi. Ta se beze slova otočila a se samolibým úsměvem vyšla ze třídy.
Další den opět trávila koukáním z okna. Z tupého zírání ven ji vytrhnul až Tamirův hlas.
„Nezumi. Nezumi!“ musel trochu zvýšit hlas, aby ho Nezumi začala vnímat.
„Eh… Ano?“ znuděně se na Tamira podívala.
„Ptal jsem se, jak vypočítáme vzdálenost doletu kunaie a úhel, pod kterým dopadne.“ zopakoval jí otázku a ukázal na schéma nakreslené na tabuli. „Říkali jsme si to včera, to už jsi tu byla.“ řekl pro jistotu, aby se nemohla vymlouvat, když si všiml jejího netušícího pohledu. Nezumi chvíli hleděla na obrázek na tabuli a pak se pobaveně podívala na Tamira.
„A vy si jako myslíte, že při skutečném boji bude mít někdo čas, aby si spočítal, jak má hodit kunai? Dost pochybuju… Ale když už jsme u toho nákresu… Pokud ten křížek má být můj cíl, samozřejmě je nejlepší hodit kunai po nejkratší a tudíž nejrychlejší trajektorii, aby měl cíl méně času se vyhnout. To znamená, hodit ho přímo na cíl takovou silou, aby letěl tak rychle, že se jeho trajektorie v důsledku gravitace změní co nejmíň. A mířit samozřejmě o něco výš, než kam ho chci zasáhnout. Ale to se dá naučit jenom zkušenostmi, ne vzorečkem…“ vysvětlila s absolutně nevzrušeným výrazem. Když se pak rozhlédla po třídě, zjistila, že na ni všichni koukají.
„No… dobře…“ řekl Tamiro trochu vyvedený z míry, protože věděl, že má pravdu, ale byl povinen studenty učit i tuto zbytečnou teorii. Jak očekával, žáci se začali ihned ozývat s dotazy typu ‚A proč se to teda učíme, když nám to k ničemu nebude?‘. Povzdechl si a rozhlédl se po studentech. „Pro zbytek dne máte volno…“ řekl odevzdaně, naštvaně se podíval na Nezumi, která se usmívala jakoby nic, a odešel ze třídy, která okamžitě propukla v jásot. Několik lidí dokonce přišlo k Nezumi a děkovali jí. Vždy se jen pousmála a odpověděla, že nemají zač, a že až bude mít příležitost, ráda jim opět zkrátí vyučování.
Obdobně probíhaly i další dny. Tamirovi brzo došlo, že bude lepší nechat ji, aby se dál koukala z okna, a raději ji neprovokovat. Při praktických hodinách se ujistil, že dát se s ní do hádky by taky nemuselo dopadnout dobře. On nechal ji a ona za to nenarušovala jeho hodiny.
Po dvou týdnech, kdy už ji ani dívání z okna nebavilo a místo toho si kreslila, přišlo oživení v podobě nového studenta. V momentě, kdy přišel do třídy, tomu nijak nevěnovala pozornost, když ho ale Tamiro začal představovat, tak vzhlédla a překvapeně se na něj zadívala.
„Je dost hezkej… A vypadá, že je starší než ty prckové kolem…“ prohlížela si ho a pak se rozhlédla po třídě. Poslední volné místo bylo vedle ní. Vítězoslavně se usmála, ale úsměv jí zas z tváře zmizel, když si všimla, jak na jejich nového spolužáka nadšeně mává blonďatá dívka ze třetí lavice uprostřed, a on se na ni vesele usmál. „Zatracená Itemi… Vypadá to, že ho zná. Ale ten kluk má vážně krásnej úsměv…“ pousmála se a dál si ho prohlížela.
„…je volné místo.“ říkal zrovna Tamiro a ukazoval směrem k Nezumině lavici. Černovlasý kluk přikývl a šel si sednout.
„Ahoj,“ řekla Nezumi polohlasně, když si vedle ní sedl, a usmála se, „promiň, ale jak se jmenuješ? Trochu jsem nedávala pozor.“
„Jsem Shin Shou.“ usmál se na ni.
„Já jsem Nezumi Hyuuga, těší mě.“ podala mu ruku a zadívala se mu do černých očí. „Tak do těch bych se mohla dívat klidně celej den…“
„Mě taky.“ stisknul jí ruku a pak se trochu zarazil. „Počkej, ty jsi Hyuuga? Ale… dyť máš zelený oči…“
„Noo… to je trochu složi–“ nestačila doříct, protože si všimla dvou kříd letících k její a Shinově hlavě. Shin jen trochu uhnul a křída kolem něj neškodně proletěla až ke zdi, o kterou se zastavila. Nezumi „svojí“ křídu naštvaně chytla a mrskla jí po Tamirovi zpátky.
„Nezumi!“ křiknul na ni Tamiro rozčileně po tom, co se sám vyhnul křídě. „Rušíte vyučování! A to nemluvím o tomhle!“ ukázal prstem na rozlomenou bílou křídu, která teď ležela na zemi před tabulí, do které před chvílí narazila.
„Vy jste jí po mně hodil první.“ namítla Nezumi.
„Protože jsi vyrušovala! A za takovou drzost, jako je házení věcí po učiteli, budeš potrestána. Po vyučování budeš –“
„Nebudu nic.“ přerušila ho a vstala. „Tohle vážně nemám zapotřebí…“ otočila se k oknu a otevřela ho. „Promiň, řeknu ti to jindy.“ usmála se ještě na Shina, který na ni překvapeně hleděl. Podívala na Tamira a vyplázla na něj jazyk. Pak se chytla rámu okna a vyskočila ven, přeběhla hřiště, saltem přeskočila plot a rozeběhla se pryč. Ještě za sebou slyšela Tamirův rozzuřený křik, ale s úsměvem ho ignorovala a běžela dál.