Výcvikové středisko 19

Konečně nadešel všemi očekávaný den D. Každý kdo mohl, tak se ukryl, a nebo se nějak připravil na nadcházející střet sil, který se měl konat v okolí Konohy a potom popřípadě po celém světě. Nikdo nebyl rád, že se něco takového vůbec děje. Obyčejným lidem nezbylo nic jiného než věřit ve své ochránce, v ninji. Byl krásný slunný den a kdyby nehrozilo takové nebezpečí, tak by si ho všichni i užili. Jenže teď nikdo na nic neměl náladu. Před dvěmi dny přišli pomocné armády z ostatních ninja zemí a několika menších. Za ty dva dny si každý voják našel nějaké místo, které mu nejvíce vyhovuje, vzhledem na jeho styl boje. Každý si vytvořil pořádné zábrany, kde by se mohl schovat před útoky. Nejzajímavější bylo dívat se na ně při stavbě. Tolik let se ninjové mezi sebou na misích zabíjeli a teď tu pěkně spolupracují k vyplnění jednoho cíle.

Ke každému vchodu do toho světa byla poslána pětičlenná skupina ANBU. Měli za úkol okamžitě se stáhnout, když uvidí první nepřátelé a varovat celou obranu, aby se připravili. Jeden vchod byl v údolí, takže jeho pozorovatelé mohli stát schovaní ve velké vzdálenosti někde na kopci a potom bezpečně utéct.

„V kolik si myslíte, že to začne?“ ptal se jeden člen ANBU s maskou prasete. Všichni jen pokrčili rameny, protože ani jeden z nich si netroufal hádat, kdy začne novodobá Apokalypsa.

„Nejlepší by bylo, kdyby se nedělo vůbec nic. Prostě kdyby nedokázali otevřít ani jednu bránu. Všichni by byli moc šťastní, že nemusí umírat. Vždyť doma o nás mají všichni strach. I já mám strach o svoji rodinu. Vím že jsou schovaní pod tím štítem, který vytvořil Naruto-sama, ale nepřijde mi, že jsou v bezpečí. Ten štít jsme získali nějak až moc lehce. Co když se zruší, až bude nejvíc potřeba?“ strachoval se další člen pátrací skupiny s maskou psa. Ale ostatní v týmu, už byli zvyklí na jeho věčné obavy.

„Sho, ty máš pořád jen strach. Já věřím, že Naruto-sama pro nás udělal všechno co mohl. Ti co jsou pod štítem jsou v naprostém bezpečí. Jediná slabina, by byla, kdyby ten štít byl postaven nad jejich nějakým dalším východem, ale v okolí Konohy jsou prý jen tři. Takže nemusíš mít strach o svoji rodinu. Já pod štítem mám tu svoji a jsem rád, že mají kam se ukrýt do bezpečí,“ přesvědčoval ho další člen týmu s kočičí maskou.

„Snad máš pravdu,“ souhlasil nakonec shinobi s psí maskou.

„Určitě. Vždyť Naruto-sama už jednou zachránil naši vesnici. Tak proč by se nyní stavěl proti ní?“ pokračoval ninja s kočičí maskou.

„Ale proč teda odešel?“ zajímal se další člen týmu s medvědí maskou. ANBU s kočičí maskou znovu pokrčil rameny a řekl:

„Já si myslím, že za tím musela být nějaká hádka s Radou starších. Určitě vystrkovali růžky už v té době, kdy odešel. Nedivil bych se, kdyby v tom všem měli prsty zrovna oni.“ Nad tím se všichni museli zamyslet, ale nakonec se svým kolegou souhlasili.

Najednou se začala země třást. Třásla se tak moc, že se museli něčeho chytnout, aby nespadli. V údolí začala praskat země a praskliny se začaly rozestupovat. Z toho otvoru vytryskl kužel chakry, který dosáhl až k nebesům. Překvapená průzkumná skupina se na to dívala a čekala co se bude dít dál. Chakra zmizela a tam kde byli praskliny, nyní byli schody, které se ztrácely kdesi pod povrchem. Pak se začal ozývat mocný dusot mnoha chodidel. Netroufali si ani odhadovat, kolik by to mohli být ninjů. Dusot stále sílil a potom uviděli první řadu vojáků vystupujících z nitra země. Jedna řada za druhou, vycházeli vojáci pekel z jejich vchodu na zem. Pak se začali šikovat do řad před vchodem a vyčkávali než přijdou všichni členové jejich armády.

„Už bychom měli jít. Nesmíme tu ztrácet čas. Čím dříve budou o jejich příchodu vědět obránci, tím lépe,“ rozhodl kapitán týmu a všichni souhlasně přikývli a dali se do co nejrychlejšího běhu. Nechtěli tu zůstat, už ani minutu navíc.

Všechny hlídky, které stály na hradbách okolo vesnice, zaraženě hleděli na obzor, kde viděli tři sloupy, které mizely snad až někde v nebi. Po chvilce sloupy zmizeli, ale hlídky věděli, že se něco děje. Protože sloupy se objevili v místech, kde zhruba mají být ty vstupy, pro nepřátelské armády. Ztichlou vesnicí, kde spali pouze všichni ninjové, se rozezněly zvuky poplašných zvonů. Okamžitě začali všichni vycházet z přidělených domů a šly směrem k hradbě. Na hradbu se přemístilo pět kagů a čekali, než se dole pod nimi shromáždí celá jejich armáda.

„Jste si jistí, že to jsou už oni?“ zeptal se ještě rychle Raikage jednoho z hlídkujících ninjů. Ten přikývnul a řekl:

„Ještě se sice nevrátili průzkumné týmy, ale zhruba v místech, kde jsou vchody, se objevily sloupy, které mizely až v nebesích. Myslíme si, že ty sloupy byly tvořeny pouhou surovou chakrou.“ Jako kdyby to Raikageho ani nepřekvapilo. Možná něco takového i očekával. Vůdce vesnice ukryté v Mraku začal dávat další pokyny:

„Dobře. Hlídkující skupina teď půjde pro lučištníky, ze země Démona a bude jim k ruce!“ Ninja před ním zmizel s tichým „Hai!“. Když se otočil, tak pod nimi už byli nastoupeni všichni přítomní ninjové. Tsuchikage se ještě podíval po svých společnících a naštvaně se zeptal:
„Kde zůstal ten Naruto? Nějak se mi to nelíbí. Myslíte si, že by nás opustil a nechal na pospas osudu?“ Všichni přítomní kagové se museli zamyslet nad novým kagem. Vzpomněli si na všechny jejich setkání, která byla většinou v boji. On vždycky s takovou vervou bojoval. Proto o něm nikdo nepochyboval.

„Naruto určitě přijde i s těmi svými vojáky. Na to má příliš dobré srdce. Nedokázal by nás jen tak hodit přes palubu,“ odvětil odhodlaně Gaara. Znal mladého blonďáka už spoustu let, a nikdy by ho ani nenapadlo, že by dokázal zradit své přátelé. I když někteří lidé ve vesnici ho zradili, tak kvůli nim by neobětoval svoje kamarády.

„I kdyby nepřišel, tak spojenecké armádě musíme říct, že přijde! Budou mít aspoň naději, že se to nakonec nějak urovná. Že jim pomůže jako předtím. Když budou mít naději, tak budou bojovat mnohem lépe, než kdyby měli věděli, že jsou možná poslední linie obrany. Necháme je v blažené nevědomosti a my si počkáme jak se to vyvine,“ konstatoval Shikamaru. Všichni ostatní jen souhlasně přikývli. Věděli, že tahle milosrdná lež jim neublíží. Mladý Hokage se otočil směrem k ninjům a začal se svým proslovem:
„Dnes budeme čelit největší hrozbě, které jsme kdy čelili. Nepřátel je mnohem víc a jsou silnější, jenže my se nesmíme vzdát! Jestli tu dnes padne naše obrana, tak těm tvorům budou všechny naše rodiny a drazí, které máme tolik rády, vydáni na pospas. Musíme si důvěřovat a vzájemně si pomáhat, abychom tuto bouři přestáli. Nemusíme mít strach, protože víme, že se k nám brzo připojí Kaishikage se svojí armádou. Jakmile budeme jednou kompletní, tak nás žádný nepřítel nezastaví. Musíme si věřit a pomáhat, protože v lásce a přátelství je větší síla, než v pouhé nenávisti a zlobě. Dneska se nezalekneme ničeho, co proti nám nepřítel postaví, protože bojujeme pro dobro druhých! Jsme jejich jediná naděje, takže se nesmíme ani na okamžik zastavit, dokud nebudou všichni nepřátelé tam kam patří. V pekle! Potom co s nimi skončíme, se už nebudou nikdy chtít vrátit zpět na zem. Protože jim to strach nedovolí! Jen vzpomínka na nás je bude děsit, protože my budeme první lidé, kteří jim pořádně nakopají. Budou si navždy pamatovat, že se nevyplatí zahrávat si s shinobi!“ Jakmile domluvil, tak se od ninjů ozýval souhlasný pokřik. Každý z nich měl buď tady, nebo v jiných vesnicích rodinu a nechtěli o ni jen tak lehce přijít. Proto budou bojovat jak nejlépe mohou.

Zástup ninjů se začal rozdělovat podle toho, jak byli smluveni. Na hradby se nahrnuli lučištníci ze země Démona. Mezi nimi stálo mnoho vrhacích strojů na velké množství kunaií, nebo obyčejné katapulty. Před hradbami se začali seřazovat ninjové podle toho jaký ovládají element. Jako první stáli ninjové se zemní podstatou chakrou, kteří mohli hned chránit ostatní před útoky a útočit proti prvním liniím nepřátel. Za nimi stáli ninjové s vodní podstatnou. Další řady potom byla blesková podstata a ten zbytek byla namíchaná ohnivá a vzdušná podstata, protože nesehnali tolik lidí s vzdušnou podstatou. Ale to ničemu nevadilo, protože aspoň mohli kombinovat svoje útoky. Na prvním křídle byli ninjové se speciálními kekkei genkai a na druhém křídle byly členové Písečné loutkové brigády. Za liniemi ninjů stáli lékařské stany s veškerým personálem, který čekal, až to všechno vypukne. Připravili se a čekali, kdy se vrátí jejich průzkumné týmy. Nemuseli ani dlouho čekat, protože se z lesa vyřítil první tým ANBU a hned zamířili k Hokagemu. Když k němu konečně doběhli, tak jejich kapitán mu řekl:

„Dali se do pohybu. Jejich strašlivé množství a další stále přicházejí. Všimli si nás a tak na nás vyslali několik jejich vojáků. Jsou velice rychlí. Měli jsme co dělat, abychom vůbec utekli, ale nakonec nám skočili na stínové klony.“ Shikamaru s tím stejně počítal. Věděl, že bude nepřátel hodně, tak jen kývnul a zeptal se:

„Jak jsou daleko?“ Ninja se na chvilku zamyslel a odpověděl:

„Jestli jdou tou rychlostí, jako na začátku tak sem dorazí do deseti minut.“ Mladý Nara opět jen kývnul a poslal je, aby se zařadili do armády. Než se stihli o něčem začít bavit, tak z lese vyběhla druhá pátrací skupina. Přiběhli opět k Hokagemu a řekli mu přesně to samé, co tým předtím. Když se objevil třetí tým, tak opět potvrdil informace, které měli, ale kapitán týmu jim řekl, že pět minut se objeví první nepřátelé.

„Všichni se připravte, brzo to vypukne,“ ozýval se ninja armádou hlas Raikageho. Jeho hlas ale zanikal v dusotu, který se rozléhal po okolí. Byla to předzvěst příchodu první části nepřátelské armády. Oči všech ninjů se upíraly na obzor, kde očekávali příchod nepřátel. Po chvilce se začali míhat postavy na obzoru. Konečně měli šanci podívat se na své protivníky. Mnoho ninjů zalapalo po dechu. Nebyly tam Hledači, které očekávali, ale byli tam všichni nukenini a další ninjové, kteří za své skutky byli posláni do pekla. Hodně z nich dobře znali. Nepřátelé se sešikovali na druhé straně před nimi. Chvilku na sebe házeli nenávistné pohledy, když potom se ozval hlas z řad nepřátel:

„Dneska konečně dostanete to co vám patří! Vy jste zabili nás, takže teď se na vás pomstíme a zabijeme vás my. Jste slabí a nemáte šanci nás porazit. Když se vzdáte, tak vás možná zabijeme rychle!“ Ninjové na ně vrhali dál nenávistné pohledy. Pak se ale od ninjů taky někdo ozval:

„Nekome, zabil jsem tě minule a dnes to zopakuji. Ty jsi slaboch, který zneužíval malé děti, takže jsi dostal, co sis zasloužil! Je mi jedno jak jsi zesílil. Od našeho souboje uběhlo už deset let, takže i já jsem se zlepšil!“ Tímhle výrokem se ninjům vrátilo jejich sebevědomí a hlavně klid. Už se nenechali vyprovokovat a vyčkávali, až na ně nepřítel zaútočí jako první. První část nepřátelské armády se dala do pohybu. Začali útočit na ninji. Ti se zatím nijak nevzrušovali a čekali jak první část armády dopadne. Protože měli připravených hodně pastí, které by se mohly společně s lučištníky a katapulty postarat o celou první část armády. I když stále přicházeli další vojáci, tak přece by pomohlo, kdyby první uskupení nepřátel rozdrtili bez větší námahy.

Vystřelilo jen několik lučištníků, kteří dokázali zasáhnout cíl na velikou vzdálenost. Každý z nich mířil na něco jiného. Každý zasáhl na zemi nějaký kus papíru, který byl ve skutečnosti spouštěcí mechanizmus. Když zasáhli spínač, tak se rozestoupila země, která pohltila všechny nepřátelé, kteří po ní šli, pak se zase zavřela a všechny uvnitř rozdrtila. Tyto nečekané útoky měly velký úspěch. Dobrá třetina vojáků padla díky těmto pastím. Potom vystřelila další skupina lučištníků, kteří měli pro změnu zapálené svoje šípy. Stříleli na čelo nepřátelské armády. Když šípy dopadli, tak celé jejich okolí vzplálo a oheň se šířil dál. Olej hořel velmi vydatně a hlavně rychle. Nenašlo se moc ninjů, kteří dokázali včas zareagovat. Ti co ovládali vodu a oheň měli štěstí, protože dokázali na poslední chvíli odvrátit oheň, který se na ně hnal, ale ti ostatní měli smůlu. Díky této další vynikající pasti padla další třetina nepřátel. Ti co zbyli, už byli tak vytočení, že se rozeběhli přímo na spojeneckou armádu. Uživatelé zemních technik v prvních řadách si vytvořili štíty ze země. Nikdo z ostatních nereagoval. Jen tři sta ninjů s vodní podstatou a stejný počet s bleskovou podstatou začalo skládat nějaké pečetě. Než stihli do skládat pečetě, tak už nepřátelé přiběhli k první linii jejich vojska, a začali útočit. Jenže všechny jejich útoky pohltily masivní hliněné štíty, které se nepohnuly ani o píď.

„Suiton: Suishouha!“ tři sta ninjů vykřiklo. Jejich vodní vlny zalily nepřátelé za hliněnými štíty, potom se ozvalo dalších třístá výkřiků:

„Raiton: Jibashi!“ Všem co použili tuto techniku vyletěl z rukou blesk, který zasáhl vodní vlnu a tak všichni nepřátelé, kteří byli předtím zasaženi vodou nyní leželi na zemi bez známek života. Zbylo jen posledních pár stovek nepřátel, kteří se dezorientovaně rozhlíželi po okolí, než se ale stihli vzpamatovat, tak byly pod palbou vrhacích strojů. Nikdo z nich to nepřežil. Všichni členové spojenecké armády se radovali, vždyť teď skoro bez boje dokázali porazit tak obávaného nepřítele.
„Nějak se mi to nezdá. To bylo příliš jednoduché, na to aby to byla opravdu část nepřátelské armády,“ kroutil nechápavě hlavou Shikamaru. Ani ostatním kagům se to nějak nezdálo. Proč by byli nepřátelé tak blbý a skoro neuhýbali útokům? Jejich chování se nikomu vůbec nelíbilo.

„Taky si myslím, že je něco špatně, ale co?“ přemýšlel Gaara. Nikdo z nich nemohl vůbec pochopit, proč by to bylo tak jednoduché.

„A co když je to pravda a oni jsou opravdu takhle slabí? Co když je jejich síla nějak tlumena, když vystoupili z pekel?“ přemýšlela nahlas Mizukage. Mladému Hokagemu se její nápad zalíbil a tak se přiklonil k její úvaze:

„Je možné, že tady máme jinačí přírodní podmínky než v pekle. Třeba z nich příroda vysává jejich přebytečnou energii a tak z nich zbudou jen takovéhle trosky?“ Přemýšlel o sto šest, ale nemohl si být ničím jistý, když nikdy v pekle nebyl. Takže nemůže nijak soudit co se děje tam, a co na zemi. Z přemýšlení je vytrhl další hluk. Byl to opět ten dusot, který se ozýval předtím. Vzhlédli k obzoru a uviděli tam další postavy, jak se k nim blíží. Tato skupina mohla mít tak padesát tisíc členů. A v jejich čele šel obrovský hledač. Byl tak pětkrát větší, než ti obyčejní. Měl na sobě jen nějaké kalhoty a v ruce držel mohutný meč. Vedle něho šla stejně vysoká žena. Která na sobě měla triko bez rukávů a krátkou sukni a v ruce držela nějaké obrovské vidle. Všichni na ně dva ohromeně koukali. Z toho velkého hledače se zvedla temná chakra a nepřátelská armáda se jako na povel zatavila. Majestátný pár šel ještě několik obrovských kroků dál a pak se ozval hlasitý, hrubý, mužský hlas:

„Přišel jsem si pro vaše hlavy, lidská chátro!“ Všichni se zarazili nad nenávistí sálající z jeho hlasu. Přejel jim mráz po zádech, když se mu podívali do očí. Byly to dva obrovské rudě zářící kotouče, díky kterým viděl všem snad až do žaludku.

„Kdo z vás zabil našeho syna?! Ukaž se ty strašpytle!“ Hulákala Luciferova žena a dychtivě hledala v řadách ninjů toho, kdo to udělal. Jenže nikdo se nepohnul ani o krok. Lucifer se hned přidal k zastrašování:

„Vy si myslíte, že proti nám něco zmůžete? Vždyť jste ani nepoznali, že jste v první vlně bojovali jen s genjutsu, abychom odhalili všechny vaše pasti! Nyní vám už žádné hračičky nepomůžou. Jediné co vám zbývá je bojovat s námi přímo, jenže to bych vám moc neradil, protože moji vojáci vás všechny našlapou do země. Už se těším, až uvidím jak se každý z vás koupe ve vlastní krvi!“ Všichni ninjové byli překvapení nad tím, že to předtím byla jen iluze. Vždyť nikdo z nich nedokázal nic rozeznat. Byl to šok pro jejich schopnosti. Jestli jsou všechny techniky Lucifera tak silné, tak mají velký problém. Na některé ninji začalo působit zastrašování. Měli v očích strach a nemohli zůstat v klidu.

„Co budeme dělat teď?“ zajímal se Raikage. Ale než mu stihnul někdo odpovědět, tak se rozfoukal mohutný vítr a před spojeneckou armádou se objevila skupina ninjů s vyobrazenou liškou na jejich ochranných čelenkách. Před tou skupinou stál jejich vůdce, který se otočil ke svým podřízeným a přikázal jim:

„Běžte se zařadit do armády, určitě se vás rádi ujmou.“ Všichni souhlasně přikývli a otočili se směrem k ninjům, když se hlas jejich vůdce ozval znovu:
„Osare, vezmi si sebou několik ninjů. Běžte k jejich zdravotníkům a vyber kousek od nich nějaké pěkné místo pro naše zdravotnické ninji. Potom je přivolej a chraňte je před případným nebezpečím, rozuměl jsi?“ Postarší ninja přikývnul a odvětil:

„Hai!“ Celá podpora ze země Nového začátku se začlenila do armády, jen Naruto stál osamoceně v předu. Dal se do pohybu. Opatrným, klidným krokem došel až před vůdce nepřátel a jeho ženu.

„Dobrý den pane Lucifere, jsem moc rád, že vás konečně mohu poznat tváří v tvář. Samozřejmě to samé platí pro vaši krásnou manželku,“ pozdravil je s respektem v hlase. Všichni ve spojenecké armádě na něho koukali jako na blázna. Vůbec nechápali o co se tady s těmi formalitami pokouší.

„Kdo si myslíš, že jsi ty slabochu?! Takovou chátru jako jsi ty, si dávám ráno k snídani,“ křikl na něho naštvaně Lucifer a máchl na něho mečem. Jenže jeho meč Narutem jen bezúspěšně proletěl. Mladý Uzumaki měl na tváři úsměv a řekl:

„Takhle se jedná s někým, kdo pro vás má dobrou obchodní nabídku?“ Čímž naštval i paní pekel, která ho chtěla probodnout svými vidlemi, jenže ty také proletěli neškodně jeho tělem. Tomu se jen zasmál Lucifer a trochu se uklidnil. Pozorně si od hlavy až k patě prohlédl Naruta a pak se ho zeptal:

„A co bych tak já od tebe mohl potřebovat, člověče? Jsem pán pekel. Mám všechno na co jen pomyslím.“ Naruto však nesouhlasně zakroutil hlavou:

„Kdyby jste měl všechno, tak byste těžko vedl tuto válku!“ On i jeho žena se na něho překvapeně dívali. Jako první zareagovala jeho žena:

„Válku vedeme protože nám zabili našeho Huberta! A s tím ty nic udělat nedokážeš!“ Mladý Uzumaki však jen odpověděl:

„A co když dokážu?“ Jakmile to dořekl, tak se všude rozlehlo jen ticho. Všichni zpracovávali jeho odpověď. Kdyby dokázal oživit jejich syna, tak by nemusela žádná válka být.

„Říkal jsi, že chceš nějaký obchod. Co chceš za našeho syna?“ zeptal se s vážným zájmem pán pekel. Naruto trochu zvážněl a řekl:

„Chci, abyste vy oživli mého tátu! Život za život. To by měli být dost fér, nebo snad ne?“ Paní pekel se ho, ale nechápavě zeptala:

„Ale proč ho neoživíš sám, když jsi říkal, že to dokážeš?“ Mladý blonďák tentokrát spíš posmutněl a začal vysvětlovat:
„Věřte mi, že kdybych mohl, tak to udělám, jenže to nejde. Použil na mně Shiki Fuujin, aby do mě uvěznil Kyuubiho, ale nějakým nedopatřením se tam zapečetila i jeho duše. Takže je uvězněn ve mně. Abych ho mohl ožit pomocí své techniky, tak by musel projít říší mrtvých. Což váš syn splňuje, takže jeho vám vrátit mohu.“ Lucifer všechno pozorně vyslechl. Opravdu znal techniku, která by dokázala jeho tátu oživit, ale jak se o tom mohl tenhle červ dozvědět?

„Ale jak víš, že takovou techniku ovládám? Nemyslím si, že mezi lidmi kolují příběhy o mích schopnostech,“ ptal se zájmem přerostlý rohatý muž. Mladík k němu vzhlédl. Podíval se mu přímo do očí a řekl:

„Četl jsem ve svitku poznání!“ Tentokrát na něho oba civěli s dost divnými pohledy, ve kterých se mísilo překvapení, poznání a možná i respekt.