KakaRin 01 - Návrat mrtvé kunoichi

U KONOŽSKÉ BRÁNY

„Hej, Kotetsu!“ šťouchnul Izumo do svého společníka, který si zrovna dával šlofíka, a to nehledě na důležitost jejich práce. Už ZASE.
„Hmhmhhh… co?“ rozespale se Kotetsu rozhlížel kolem.
„Vidíš tu holku?“ ztišil Izumo hlas.
„Kterou?“ mžoural Kotetsu před sebe.
„Tu kterou máš přímo před čumákem, baka! A nezírej na ni tak nezakrytě, proboha! Jednou za čas tu projde pěkná holka a už jí musíš čučet na zadek! Nemusíš dávat tak nepokrytě najevo, že dva hlídači u brány jsou, co se týče holek, naprosto nevytížení, zatraceně!“
„To přece vůbec není pravda, já se nikam nedívám…! Nelži, Izumo. Ale jo, máš pravdu, je ona nějaká… pěkná…“ přimhouřil oči a podíval se na ni pozorněji. Aniž by se zastavila, jenom k nim natočila tvář a s přátelským úsměvem mávla na pozdrav. A hezká fakt byla, až ti dva zapomněli konat svoji práci a vůbec ji nezkontrolovali, jestli to třebas není nepřítel, když nemá žádnou čelenku pro rychlou identifikaci.
„To teda! Kde se tu vzala, taková pěkná, mladá… hele, Kotetsu, víš ty, že ona mi někoho připomíná? Ale už to je sakra dávno…“
„A koho, prosím tě? Já si ve snu stačil vybásnit lecjakou ženskou, která se tady v okolí nachází, ale ona tam nebyla! Věř mi, že by se v mým snu určitě objevila, kdybych ji někdy dřív viděl. Takováhle sličná… děva… jo, ta by se perfektně hodila do té postelové scény… ahh.“
„Pane bože, Kotetsu, přestaň se laskavě litovat, jo? Je mi fuk, že se lituješ jenom ve snu, prostě toho nech. Jo, je to smutný, že seš nezadanej, ale nemusíš to nikomu cpát,“ znechuceně se Izumo šklebil.
„Krom toho, podívej se na to tak, já jsem na tom stejně – a musím něco takovýho snad dělat? Být tebou bych si ty rádoby perverzní sny odpustil, jestli nechceš, abych si o tobě myslel něco nemilého.“
„Tak dobře no, to víš, na tvém mínění mi záleží především ze všeho nejvíc,“ utahoval si z něj Kotetsu.
„Nech toho, Kotetsu, a soustřeď se na práci! Vidíš, teď nám tady kvůli tomu slintání utekla, a to jsme ji ani nezkontrolovali!“
„Ale jdi, copak věříš, že by mohla být nebezpečná? Co je malé, to je roztomilé, a co je roztomilé, nemůže mít zabijácké zuby, přece! Izumo, zapomínáš na to!“
„Ty blbče, zapomínáš na to, že roztomilost je ta nejlepší kamufláž?! Makej ji zkontrolovat!“
A tak chudák Kotetsu musel vyběhnout, aby ji stihl a mohl s ní prohodit pár slov, na zjištění, že je naprosto neškodná.

V KANCELÁŘI HOKAGE

Ozvalo se zaklepání.
„Dále!“ zvolala velevážená blonďatá Hokage, a málem si i odpustila tiché zaklení ve smyslu „Koho nám to sem ti čerti zase nesou, ksó?!“ Občas měla pocit, že tohle není kancelář Hokage, ale spíš holubník; každou chvíli si sem někdo přišel pro radu, jako by tu na to nebylo dost lidí, aby se všemi těmi, co ji přišli obtěžovat, mohl pokecat nikdo jiný!
Bohužel jí příliš nezvedlo náladu uvědomění si, že tak už to dávno mohlo být, kdyby se mnohem zodpovědněji chovala ke všem formulářům, co jí ležely na stole, a zodpovědněji nakládala s láhvemi saké, které byly bezpečně schované v šuplíku ve stole před přísným zrakem Shizuniným.
Dovnitř vešla poměrně hezká mladá žena, asi třicet jí mohlo být. Rovné vlasy po ramena barvy hnědé, která se mísila s odstíny zralého vína, jí splývaly podél sličného obličeje s tmavě hnědýma očima mísícíma se barevně s olivami. Na tvářích měla podivné fialové značky, ne trojúhelníky, spíše obdélníky. Na žádném viditelném místě se neskvěla čelenka a žena s milým výrazem byla oblečena v kimonu, ale Tsunade ani na okamžik nezapochybovala, že se jedná o ninju. Asi za to mohlo držení těla, či kdo ví… nebo jí ten pohled také někoho připomínal?
„Konnichiwa, Tsunade – sama.“
Tak ona zná její jméno? Dobře, smysl to dává, koneckonců, smělá vnadná Hokage asi nebude tím nejméně známým člověkem ve světě, ale Tsu se ani za mák nelíbilo, že ona naopak naprosto netuší, kdo by tohle mohl být. Tedy, někdy ji určitě viděla, ale… kdy?
„Jmenuji se Rin. Jsem bývalým chuuninem Konohagakure no Sato, a teď bych se chtěla vrátit zpět,“ žena provedla téměř neznatelné pokývnutí hlavy jako nehlučná slova „když dovolíte“.
Tohle už Tsunade něco říkalo. Rin… není to ta, co byla v týmu pod Minatem? Ale ta přeci zemřela na misi, nebo ne?
„Jestli dovolíš… kde se tu bereš?“ otázala se Hokage a tenké linky obočí se přemýšlivě stáhly k sobě. „Jsem si naprosto jistá, že někdo takového jména tu byl, v Minatově týmu, ale ta již zemřela před mnoha lety…“
„V podstatě jsem zemřela, ale moje lékařská síla byla silnější, než jsem si myslela… šlo jen o klinickou smrt, ale trvala tak dlouho, že vypadala jako pravá, a mé tělo… řekněme, že nebylo úplně nejvhodnější ho odnášet.“
„Zvláštní, že na to nikdo nepřišel… ale proč ses vrátila tak pozdě? Za tolik let? Jaký důvod tě přiměl k tomu, aby ses pak hned nevrátila do vesnice? Nebo za to mohlo nějaké náhlé osvícení?“ Tsu nedůvěřivě nakrčila nos.
„V podstatě šlo jen o to, že jsem se na chvíli stala otrokem… až teď jsem se zmohla na odpor.“ Znělo to jak pohádka. Ale nebyla, a Rin se přestala usmívat. Tíha vzpomínek byla velmi vyčerpávající. Ninjové nejsou až tolik všemocní, jak si každý myslí. Nešlo jen o to získat trochu chakry, aby mohla vyléčit své tělo. Chtělo to mnohem víc.
„Hm, stále to nezní moc důvěryhodně, což si doufám uvědomuješ, protože tvá slova nic moc nevysvětlila ani neobjasnila. Ale nu dobrá. Jak vidím, k nějakému odboji zřejmě nepatříš, a Listové vesnici uškodit snad nechceš, i když to brzy prověří Inoichi, jestli dovolíš… ale předtím… vítej zpět, Rin!“ hnědé oči dostaly přívětivý nádech, jak se Tsunade usmála a rozmáchla rukama v přívětivém gestu.
„Pokud vím, skončila jsi na hodnosti chuunina, a odtud také budeš pokračovat… ale abys měla čas se chvíli zabydlet, první misi dostaneš nejdříve za týden, dobře? Porozhlédni se po vesnici po bydlení, buď si zkus sehnat byt, nebo zajdi na ubytovnu chuuninů, tam ti jistě budou dveře stále otevřeny. Nějaké otázky?“
„Ne, žádné…“ Rin se pousmála a pokývla hlavou. „Snad jen jedna… nevíte, kde bych našla Hatake Kakashiho?“

NA CVIČIŠTI

„Dattebayo!“ vykřikl dopáleně blonďatý ninja. Zuřivě se snažil zvládnout novou techniku, a to přesněji řečeno smíchání jeho Rasenganu s větrnou chakrou. Háček byl v tom, že mu to vůbec nešlo. Ať se snažil, jak se snažil, sotva dokázal vyvolat větrnou chakru na přeříznutí lístku, což na vytvoření úžasného destruktivního jutsu stačilo asi tak z dvou procent.
„Klid, Naruto, nikdy to nezvládneš, když budeš zbytečně rozrušený.“ Konstruktivní rady jeho šedovlasého senseie, který si to hověl opodál na zemi ve společnosti Yamata, nebyly přijmuty s velkým povděkem, blonďák se omezil na pouhé „hm“.
A tohle všechno zpovzdálí sledovala právě Rin, která nedávno dorazila do Konohy. Samozřejmě první, co chtěla udělat, bylo navštívit jejího kolegu a kamaráda z doby před tím, než byla celou Konohou seznána za mrtvou. Ale předtím se rozhodla ho pouze sledovat zpovzdálí. Cítila se lehce provinile, že ho takhle špehuje, ale vzápětí se s úsměvem ospravedlňovala, že na tom není nic špatného, jenom se chvíli dívat, stejně se neschovává, jen… na sebe nikoho neupozorňuje.
Jakpak asi teď vypadá, jak moc se změnil? Je to stále ten těžký borec, génius, který byl upnutý hlavně na plnění misí, nebo ho smrt Obita definitivně dokázala změnit? A co teprve smrt Minata, jejich senseie, a i její, ačkoliv jen domnělá? Jak moc změnil ten, kterého obdivovala a měla ráda, když zůstal sám beze všech nejbližších? Ale zůstal v Konoze, nedohnala ho samota k nějakému zoufalému činu… už to bylo dobré znamení.
A i to, že zřejmě někomu dělá trenéra. Rin pocítila trochu zadostiučinění. Byl to dobrý ninja sám o sobě, ale vždycky byla přesvědčená, že ještě víc se osvědčí jako trenér, trvající na všech podmínkách, neupouštějící od ničeho, a zároveň sám sloužící jako skvělý příklad za to, co všechno dokázal. Vlastně… pořádně nevěděla, co VŠECHNO on dokázal. Jen si byla dle toho, co Hokage říkala, naprosto jistá, že se nezměnil a stačil se za ta léta pěkně vytáhnout.
„No vidíš Naruto, už je to o moc lepší!“ tentokrát promluvil hnědovlasý ninja.
Rin pokývala hlavou. To vypadalo velmi dobře. Podle toho, jak se s Kakashim bavil, vypadali aspoň trochu na přátele, a tím se Kakashiho profil celkem pěkně formoval. Sensei, nějaké ty kamarády také nevynechal… jestli ho čas změnil, tak ke zlému jistě ne.
Nebyl důvod se skrývat. Na rtech jí pohrával úsměv, když se pomalým krokem vydala k nim, blonďatého kluka ale převážně ignorujíc, protože ten měl dost starostí s tréninkem, hledíc spíše na Kakashiho a hnědovlasého ninju vedle něj. Kakashi si ji zprvu nevšiml, zrovna sledoval Naruta, takže stačila dojít dostatečně blízko, než Yamato pobral dost duchapřítomnosti, aby do něj šťouchl a upozornil tak na Rininu přítomnost společně s lehkým zakašláním. Ihned mu došlo, že tu Rin není kvůli němu, ačkoliv mu nic neříkala.
Šedovlasý ninja na ni stočil pohled, když se zastavila kousek od něj, beze slova, ale na tváři s úsměvem, mu hledíc do očí. Ze rtů mu bezmyšlenkovitě splynulo „hm?“ plné jen pramalého zájmu a chvíli jen nechápavě přejížděl pohledem po ženské tváři, protože na první pohled mu neříkala nic konkrétního, jen si byl jistý, že ji někdy viděl… a na druhý pohled…
„Rin?“ překvapeně zamumlal a vytřeštil oko. Byl dokonale zmatený. O své kamarádce byl už dlouhá léta přesvědčený, že je mrtvá, a nakonec se s tím i zvládl smířit… po dlouhých osamocených nocích, kdy si uvědomoval, že pro něj byla mnohem důležitější, než si doopravdy myslel… ale najednou je ZPÁTKY??!
Ta se beze slova jen ještě více usmála a rozpažila v ruce v jasném gestu, kterého ihned následoval, když vyskočil na nohy a pevně ji stiskl v náručí, stále překvapený a zmatený, ale hlavně najednou cítil opravdu velkou vlnu úlevy… před pár lety o takovém okamžiku jen snil, nakonec pochopil, že se nic takového nemůže stát… a teď?
Úleva, úleva z toho, že přeci jenom ještě někdo z jeho blízkých žije, úleva z toho, že pokud si připadal osamocený, to právě skončilo, přesně ta úleva zaplavila celé jeho tělo, když ji tiskl v pevném a dlouhém objetí.
Rin, která cítila neuvěřitelnou radost, z očí vytryskly slzy dojetí a radosti. Možná se toho hodně změnilo, ale když už nic jiného, ti dva si stále rozuměli, ačkoliv beze slov. Ti dva se pevně drželi, jako by se chtěli navzájem ujistit, že… že už se nikdy, nikdy, pokud to půjde, nerozdělí.
Yamato ani Naruto netušili, o koho se jedná… ale Yamato jen taktně mlčel, uvažujíc o tom, co tohle může být za ženu, když je z ní Senci celý vyjevený, a Naruto po tom, co si uvědomil, že nikdo nesleduje jeho trénink, ztuhl taky… a výjimečně zvládl zůstat zticha a nechat tu krásnou chvíli jemně doznít, protože se mu v hlavě rojily všemožné nápady na to, kde asi sensei takovouhle holku získal, a jestli to není nějaká jeho přítelkyně, o které mu nikdy neřekl. Vážnost a dojetí celé situace se ho nějak nedotýkaly.
Po dlouhé chvíli ji Kakashi jemně pustil, ačkoliv nejradši by se jí nepouštěl ještě hodnou chvíli. Změnila se, vyrostla, zkrásněla, dříve to byla jen kamarádka, ale i tak mu na ní záleželo, a nyní to bylo ještě prohloubenější tím, jak si utřídil kladné pocity k ní, když mu chyběla, a ve stejné chvíli se zařekl, že ji musí navždy ochraňovat, protože by nesnesl, kdyby měl znovu zůstat sám. Úplně sám.
Hleděli si do očí, Rininy byly trochu zarudlé od pláče, ale usmívala se. Změnil, nezměnil… bylo to jedno. Stále to byl ten úžasný kamarád, ke kterému vzhlížela jako menší, stále stejně hezký, a to, že jedno oko musel mít věčně zakryté na tom vůbec, ale vůbec nic nezměnilo… pocítila, že jestli k němu dříve vzhlížela a chovala fanynkovský obdiv, přesně v tuhle chvíli se proměnil na opravdový cit náklonnosti, a to mnohem hlubší, než kdy pocítila.
Ticho prolomil Kakashi. „Rin… co… co tu děláš?“ Neobjímal ji, ale stále ji držel za ruce, nechtěl se jí pustit, kamarádky, která ho právě vytáhla z toho šílenství samoty. Nezdálo se to, Kakashi nebyl ten typ, kterého by člověk nesnášel a stranil se ho, ale i přesto byl od doby, co ho všichni blízcí opustili… velmi, velmi osamocený, a to i přesto, že to nikdy nikomu necpal, jako Sasuke či Naruto, řešící si své vlastní problémy.
„Kakashi, já… tě tak ráda vidím,“ vydechla.
„Jak to, že jsi najednou tady? Myslel jsem – všichni jsme mysleli – že jsi mrtvá,“ vzchopil se na trochu souvislejší řeč, než jen nesouvislé blekotání nevýslovné radosti.
„Ani já sama jsem si nebyla jistá, že to všechno přežiju… ale nakonec… Kakashi, to je na dlouhé povídání,“ usmála se a očima naznačila, že tam nejsou sami, aby si mohli v klidu klábosit.
Šedovlasý ninja si to uvědomil hned vzápětí, pustil její ruce, a otočil se na Naruta a Yamata. „Naruto, Yamato… tohle je Rin, moje týmová kolegyně.“ Znovu se na ni otočil a v oku mu zazářil jakýsi obdiv nad tím, že se tu najednou zjevila, jako by vstala z mrtvých. Pro něj to ten dojem ale nejméně tvořilo.
„Ah, těší mne, Yamato,“ potřásl si s ní Yamato rukou. Naruto na svoji reakci taky nenechal dlouho čekat.
„Týmová kolegyně, jo? Kakashi – sensei, proč jste ji nepřivedl už dřív?“
Hatake ho neuznal hodného odpovědi, jen němý výraz Yamata naznačoval, že asi neřekl právě tu nejchytřejší věc na světě, a že celý ten moment vůbec nepochopil.
„Jo, ahá…“ protáhl blonďák, ačkoliv zatím stále vůbec netušil. Tak ho ale naváděl kapitánův výraz. „Pardon, jmenuju se Uzumaki Naruto!“ Ruku nepodal, to nebylo v jeho stylu, ale i tak byl jeho pozdrav usměvavý a upřímný. Rin oběma věnovala milý pohled a pak vrhla tázavý pohled na Kakashiho, který se tímto vzpamatoval.
„Tak, Naruto, pokračuj v tréninku, šup šup… Yamato, dohlédni na něj, ano, prosím? My se s Rin půjdeme… trochu projít,“ zorganizoval to celé, jemným, ale rozhodným pohybem vzal Rin za ramena a otočil ji směrem pryč, poté ji pustil, a vykročil tím směrem, ona ho následovala.
„Musíš mi to všechno vyprávět, Rin.“