Když vyšlo slunce

Prach se ladně nadzvedl pod náporem nízkého, teplého, jižního větru, který se hnal skrz všechna zákoutí, štěrbiny a škvíry. Slunce svým žárem tlačilo do okenních tabulí a snažilo se probojovat do každého ztemnělého kouta ve všech domácnostech, které se stáčely na východ – tam, kde každé ráno vycházelo slunce.

Po ulici se hnal mladý chlapec, spíš muž. Běžel tak, že ho skoro nebylo možné zpozorovat. Bohužel dupal tak, že ho bylo slyšet na tisíc mil. Jeho kroky se zarývaly do půdy pod ním a značně otřásaly s ploty, dveřmi i okny.

Vypadal jak poblouzněný. Na čele mu rašily kapičky potu, které se shruba někde u nosder, slévaly se slzami stékajícími ze zelených očí. „Tým sedm!“ řval do všech světových stran. „Tým sedm se vrátil!!“ Jeho hlas burácel tak mocně, že se ptáci rozhodli vzít nohy na ramena, a odletět z korun stromů někam pořádně daleko.

Jeho hlas byl pro dnešní den velmi příjemným budíčkem. Stovka lidí se probudila s úsměvem na rtech. Hnali se k balkónům, sbíhali schody, otvírali okna a netrpělivě vyčkávali, až uvidí ty, které až do dnešního rána považovali za mrtvé.

Tři šli po svých, jeden se nechal nést v náručí.
Šli pomalým a rozvážným krokem.
Blonďatý muž s úsměvem hleděl na své město a i přes nedostatek energie dokázal radostí povyskočit a zařvat jednu ze svých proslulých vět: „Váš Naruto je zpět! Dattebayo!!“
Šedovlas se jen potutelně usmíval a sledoval všechny občany Konohy, kteří se sbíhali před své domovy v rukou svírajíc šály, kapesníky, utěrky, ručníky, snad i deky, se kterými mávali na uvítanou. Zvedl pravou ruku a příjemným gestem dal najevo, že je štasten stejně jako oni.

Muž s havraními vlasy, který kráčel vzpřímeně - s drobnou dívkou v náručí, se doširoka usmál. Šrámy a rány na jeho těle přestaly do mozku vysílat bolestivé impulzy a jeho pochybnosti o tom, že nepřežijí se vypařily jako pára nad hrncem. Jeho srdce udělalo o pár tepů na víc, něž byl zvyklý. Připadal si příjemně i nepříjemně zároveň. Prostě sakra krucinál nedokázal zachovat chladnou Uchihovskou tvář a všude okolo sebe rozhazoval šťastné úsměvy.

„Kde jsme?“ vydechla růžovláska a tiskla se pevněji k vypracovanému tělu mladého bojovníka. „Nemohli by být trochu potichu? Je mi doopravdy zle.“ Její svaly se napínaly a stahovaly. V žaludku jakoby měla obrovský kus skály. Tržné a bodné rány měla viditelné i z pěti metrů.

„Konoha,“ zašeptal Sasuke takovým způsobem, že mohl sotva slyšet sám sebe. „Jsme doma.“ Jeho hlas rezonoval jasným šťastným tónem, který hraničil s bezmeznou radostí.
„Jo! Sme doma, Sakura-chan!“ přitakal blonďák. Typicky si založil ruce za hlavu, kolena zvedal výš než doposavad a spokojeně kráčel dál.

Sakura se usmála, ne moc, ale usmála. Její zranění byla nejrozsáhlejší. Jako medic ninja se vystavila obrovskému nebezpěčí, ale díky tomu zachránila celý svůj tým, který si to moc dobře uvědomoval.
Pootevřela oči. Do zorniček jí udeřilo přímé světlo právě vycházejícího slunce. Třikrát mihotavě zamrkala, aby neoslepla. S lehčím rozostřením, se kterým se nakonec smířila, sledovala, jak se k nim lidé připojují a jdou za nimi. Někteří plakali, někteří se smáli, někteří dokonce rozdělávali lahve se sakém. Zasmála se. S velkou námahou lehce zdvihla paži, která jí přepadávala přes Sasukeho rameno, a zamávala za vděk.

Obrovská kancelář se naplnila zápachem potu a kouře. Jak Kakashi, tak Naruto i Sasuke se postavili přímo před statný ebenový stůl. Sakura už také stála na svých vlastních nohách, ovšem Sasuke jí musel stále podpírat tak, aby se jí nepodlomila kolena a ona se nesetkala s tvrdou studenou kachlovitou zemí.

„Stav mise?“ Tsunadin hlas byl vyrovnaný a naprosto vážný. Vypadalo to, jakoby jí jejich naprosto vyčerpané tváře nijak zvlášť nevyvedly z míry. „Stav-mise-?“ zopakovala a z plna hrdla si lokla příjemně sladkého alkoholu s jistým náznakem trpkosti.

„Mise splněna,“ Kakashiho hluboký hlas zazněl až po delší odmlce a vykouzlil slabší úsměv na tváři nynější Hokage. A ten úsměv se rozpínal a prohluboval a rozpínal a prohluboval, až byl skoro jak vyřezaný od ucha k uchu.

Tsunade odhodila vyrovnanou a aristokratickou tvář vůdkyně velkého území. V záchvatu šílenosti a radosti rozházela všechny spisy, papíry, dokumenty a fotografie po celé místnosti. Kakashi se pod maskou potutelně usmál a prohrábnul si své splihlé hlasy. „Pokuď bys dovolila, Tsunade, rád bych svůj tým odvedl na ošetřovnu. Pak můžeš pokračovat v rozhazování-“
„-peněz.“ dokončil za něj Naruto.
Sakura si bolestně vzdychla a z jejích úst se vydralo něco jako pobavený smích. „Myslím si, Tsunade-san.. že byste si měla zjistit stávající cenu Ramenu..“ trhaně se nadechla. „Tu cenu pak vynásobit dvanácti a pak ještě čtyřmi,“ zvedla oči od hrany stolu a zpříma se zahleděla do očí své mistrině. „Máme trochu hlad.“ Dodala a její tělo opět ztěžklo. Okamžitě chytila balanc, ale bez Sasukeho statných paží by se jí to jisto jistě nepovedlo.

Tsunade jen kývla, čímž odpověděla ne všechny vyřčené otázky a prosby.
Celý tým se jako lusknutím prstů přemístil do nemocničního křídla.
„Nic se nezměnilo.. šašci.“ Zasmála se a opět se posadila za svůj milovaný lakovaný stůl. „SHIZUNE!!!“ zaječela na celý úřad. „KDO TADY UKLIDÍ TEN BORDEL?!“ I přes všechen ten řev se Tsunade na tvářích rozlíval optimistický úsměv.
Byla šťastná.

Všechny zlomeniny, šrámy a další rány byly během několika hodin ošetřeny a zaceleny. Stejně ale – i přes všechny naprosto zbytečné námitky – zůstal kompletní tým sedm v nemocnici na noc na pozorování.

„Ale Kakashi-sempaiiiiiii-“ prodlužoval Naruto záměrně jeho jméno, aby ho přesvědčil o chybě, kterou právě udělal. „Sakura-chan nemůže být se Sasukem na pokoji! Vždyť víte!“ jeho hlas nápadně ubral na hlasitosti. „Oni-sami-v-noci-v-postelích-blízko-sebe-“
„Pokud nechceš umřít, tak sklapni,“ ozval se za jeho zády chladný hlas.
„Ale Sasukeee, to není spravedlivý!“
„Si blbec, Naruto,“ zašlebil se Uchiha a otevřel dveře do svého pokoje ve kterém už několik minut ležela vyčerpaná Sakura. „Jednou sem vlezeš. Jednou budeš odposlouchávat. Jednou uvidím tvůj stín. Bude po tobě. Rozuměl si mi dostatečně?“ jeho úškrn se roztáhl po celé šířce jeho tváří. Narutův výraz naopak zamrzl.
„Tupče! Si bezcitný, nudný, zasraný tupe-“

Sasuke zabouchnul dveře a šlyšel jen přikreslené ozvěny dalších primitivních nadávek na téma: Sasuke je naprostý neznaboh, idiot a násilník bez citů, který mi hodlá ukrást mou Sakuru.

„Vyřízla bych mu jazyk.“ Promluvila do tlumeného světla růžovláska.
„Myslel jsem si, že spíš.“
„Nemůžu usnout,“ vydechla a rezignovaně se ze zad přetočila na bok – čelem k oknu a zády k Sasukemu, který stál u své postele.

Sledoval jak měsíc ozařuje její rány, které vrhaly stín na kousky nepožkozené pokožky – které bylo sakra pramálo. Vlasy měla opět krásné, zbavené prachu a krve. Zachvěla se. Poznal, že vycítila jeho pohled. „Vedla sis skvěle.“ Nevěděl jestli má svých slov litovat, nebo si za ně dát medaili, ale jedno věděl jistě – měl pravdu. Nikdy předtím neviděl Sakuru v takovém světle, rozpoložení a v takovém záchvatu agrese, jako ji viděl při boji proti armádě nesmrtelných vyvrženců pekla.

Její zadrhávající nádech se prohloubil až dospod jejích plic. „Myslela jsem si, že to nezvládneme,“ řekla popravdě a rozostřeně se zadívala na skleněnou tabuli, která jí oddělovala od studeného večerního větru. „Myslela jsem si,“ znovu se nadechla a mihotavě přivřela víčka, aby potlačila nával slz. „Víš, já si doopravdy myslela, že tam všichni umřeme.“ Hlas se jí ke konci zlomil a vytratil v přátelském tichu, co je obklopovalo.
„Ale zvládli sme to,“ zasmál se pobaveně černovlasý muž a přešel od své postele k té její.

Ležela na kraji – v bílém tílku a krátkých šortkách. Hlavu měla podloženou oběma rukama a nohy měla spletené tak, aby jí byla co nejmenší zima. Ucítila, jak se druhá stana matrace mírně naváhla směrem dolů. Ulehl vedle ní a vroucně se k ní tiskl. „Zvládli sme to.“ Zašeptal do jejích vlasů a zavřel oči.
„Zvládli..“ zopakovala a tiskla svá záda ještě blíž k jeho tělu.

Blonďák se jemně usmál a potichu se zapřel o větší polštář. Zasněně se podíval z okna, zpoza kterého váhavě vykukovalo slunce. Ráno jakoby naznačovalo změnu mezi světy a nejen mezi nimi. Změnu k lepšímu. Změnu, kterou může ovlivnit každý hlas a každý čin.

Narutův pohled sklouznul na jeho přátele, ležící necelých dvacet centimetrů vedle něj. Samozřejmě si byl vědom toho, že až se Sasuke probudí, tak mu omlátí hlavu o zeď, ale to jakoby vzal ďas.

Uvědomil si jak svůj, tak i jejich osud. Před očima mu přeběhla budoucnost, která ukazovala, jak vysoký černovalsý mladík chytá růžovlásku za ruku a nechává jí, aby ho vedla životem. Uviděl sebe, mistra Kakashiho a je dva, jak společně až do skonání, táhnou za jeden provaz.

Opět se usmál. Zhluboka se nadechl a z plna hrdla zakřičel: „Tým sedm je zpět! Dattebayo!!“ S tímto ohlušujícím výkřikem vyskočil na nohy a s pěstí napřaženou vzhůru rozdýchával skutečnost, že je všechno přesně tak, jak má být.
„Naruto..“ ozval se nevrlý rozespalý hlas. „Tvoje jediná naděje na přežití je, že je tohle jen sen a že ty si ve svém pokoji a ne tady.“ I přes nevrlost a opovržení, které v Sasukeho hlase rezonovalo, i přes to všechno v něm byl náznak vtipu, radosti a pochopení. „Aspoň buď zticha, blbče.“ Řekl nakonec a obmotal ruce okolo křehkého těla své kamarádky, parťačky a kdo ví, možná i budoucí ženy.

Slunce, symbol nového začátku, světla, identity a jedinečnosti. Symbol, který nás míjí každý den až do našeho skonání. Symbol, který nám dodává naději na lepší zítřky. Slunce, které se každé ráno vyhoupne na oblohu a vede nás životem, odhaluje i ty nejtemnější stránky světa a ukazuje na tu správnou cestu. Dattebayo!