Pouta 1.

Procházím se jen tak lesem, jak to mám ve zvyku. Od doby co mi zemřeli rodiče to dělám pořád. Jen tak se toulám, když mám hlad, zabiju nějakého prodavače a vezmu si jídlo, když jsem unavená, lehnu si někde v lese.
Lidi říkají, že jsem jen nemyslící bestie, bojí se mě, nenávídí mně. No a? Nevadí mi to. Lidé jsou tak hloupí a zbyteční tvorové... Ve světě, ve kterém žiji přežijí jen silní a ti ostatní musí zemřít. Lidé, se kterými jsem bojovala mi říkali, že to tak není. Vyprávěli o věcech jako je láska a přátelství, které jsou prý důležitější než všechno ostatní. Ale sami potvrdili že to tak není, když se nechali zabít. Stejně jako moji rodiče.
Jak se tak procházím, zaslechnu z dálky něčí kroky. Ztichnu a bleskurychle vylétnu na strom. Kroky se přibližují, vidím ženu v černém plášti s rudými mraky.
"Slez, viděla jsem tě." řekne suchým hlasem.
Já tedy se stejnou rychlostí seskočím zpátky dolů a přeměřím si jí svým ledovým pohledem. Ona dělá to samé...Zafouká vítr a na chvíli si pohrává s našimi vlasy. Její modré vlasy jenom trošku nadzvedne, moje dlouhé bílé ale rozfouká všude kolem mě.
Když se vítr utiší a všechny prameny dopadnou zpátky na svoje místo, začne bitva. Hodím po ní tři kunaie a v mžiku zmizím. Ona jim kupodivu uhla. Udělala nějakou pečeť a její tělo se začalo měnit na stovky papírů... Na chvíli mě to zaskočilo, hned jsem se ale vzpamatovala. Musí to mít nějakou slabinu. Útočím na všechny papírky, nemá to ale cenu. Stále uhýbají a lítají kolem mě...jen jeden se mi podařilo trošku rozříznout.
Ty ostatní se začínají zase seskupovat a tvoří tělo mé soupeřky. Sykne bolestí a zakryje si pravou tvář. Po chvíli vidím, že z ní teče malý proud červené. Neváhám a svou nepřekonatelnou rychlostí běžím jejím směrem, v ruce držíc kunai. Zase udělala pečeť a unikla stejným způsobem. Už mě to přestává bavit.
Po několika neúspěšných pokusech jsem úplně znavená. Naše bitva trvá už aspoň půl hodiny a pořád probíhá stejně. Já zaútočím, ona se rozdělí, snaží se mě obklopit, já rozříznu nějaký papírek, ona se zhmotní, já zaútočím... Ona je už celá zkrvavená, já jsem tak unavená, že sotva stojím. Chystám se na další útok, v tom se ale někdo postaví před ní.
Muž se stejným pláštěm, zrzavýma vlasama a spoustou piercingů na mě hledí vražedným pohledem. Žena za ním se pomalu sesune k zemi a těžce dýchá. Já se snažím udržet na nohou, ale po chvíli udělám to samé. Teď nadešel můj konec... nevadí mi to. Zabije mě, stejně jako já jsem zabila už stovky lidí.
Přišel ke mě blíž, kupodivu nevytahuje žádnou zbraň. Že bych byla až tak neschopná, že ani nemá cenu mě zabíjet? Copak se mi chce vysmívat? Přibližuje se stále víc. Modrovláska za ním na něj jen udiveně hledí.
To co dělá nás zjevně obě překvapilo. Místo aby mě zabil, podává mi ruku. Váhám , nakonec se ale chytnu. Pomohl mi dostat se nahoru.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě. Bylo to poprvé, co promluvil. Jeho hlas zní chladně, i někdo jako já z něj má strach. Vzchopila jsem se ale, abych mu mohla dát odpověď.
"Nyoko." odpověděla jsem pokud možná vyrovnaně.
"Předpokládám, žes už slyšela o Akatsuki. Nechceš se k nám přidat?" nabídl.
"Peine..." modrovláska na zemi dál udiveně hledí, stejně jako já.
"Ne...neslyšela jsem." všechna moje vyrovnanost je v tahu.
"Akatsuki je zločinecká organizace, kterou vedu. Náš cíl je nachytat všechny bijuu a pomocí nich ovládnout svět. Ninjové jako ty se mi hodí. Víš, ne každý by dokázal vzdorovat Konan celou půlhodinu."
"Aha...no, proč ne?" začíná se mi to líbit. Budu vlastně dělat to, co doteď, jen mě při tom budou jistit další silní ninjové. A možná se od nich i něco naučím.
"Pojď za námi, představím ti ostatní členy." řekl.
Šla jsem tedy s nimi. Prošli jsme lesem a dostali jsme se ke Skryté Deštné vesnici. Ani mě to nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že je odsud kousek a že Pein má deštnou čelenku. Jsem zvědavá, jaké to tam je. Nikdy jsem tam nebyla, protože je hrozně hlídaná a uzavřená.
Docela mě udivuje, že mě tam normálně pustili, když viděli Konan. Asi je tady hodně důležitá, všichni lidé po cestě jí zdraví a oslovují jí Boží Anděl. Pein jde mezitím kousek za námi. Po chvíli jsme dorazili k nejvyšší věži ve vesnici.
Vstoupíme dovnitř a já si prohlížím její vnitřek. Není to teda zrovna příjemné místo... Žádná výzdoba, jen prázdné zdi jsou v chodbě, po které kráčíme. Oba mí průvodci stále mlčí. Konečně jsme se dostali do větší místnosti se sedačkou a menším stolkem. Oba dva si sednou a zvou mě, abych je napodobila.
Okamžitě si sednu, protože jsem vážně unavená. Pein udělá nějaké pečetě a najednou přede mnou stojí dva hologramy postav, kterým jsou však kromě siluety vidět jen oči.
"O co kur*a jde?" vzteká se jedna z nich, "zrovna jsem byl uprostřed obřadu!"
"Zmlkni Hidane," řekne ta druhá tajemně.
"A ty se do toho nepleť!" vzteká se zase Hidan.
V tu chvíli se objeví další dva a po chvíli další. Poslední postava vypadá dost divně. Má na hlavě nějaký divný výrustky, jenom z tohohle hologramu nemůžu určit co to je, ale vypadá to odpudivě.
"Představuji vám našeho nového člena." oznámí Pein.
Nikdo nic neříká...až po chvíli se ozve jedna postava:
"A kolik ti vlastně je?"
"Šestnáct." odpovím popravdě.
"A jméno?" ozve se odjinud.
"Nyoko."
"Tak to by stačilo. Přes hvězdnou projekci to řešit nebudeme. Všichni se co nejrychleji dostavte sem do věže, jasný?" utnul to Pein.
"Jasný...."
V té chvíli všichni zmizí a v pokoji zůstanou jen Pein, Konan a já.
"Hele, Nyoko, nemáme tu žádné pokoje navíc, tak tě prozatím necháme u Itachiho a Kisameho, jo?" usmívá se Konan.
"Klidně", řeknu lhostejně a jdu za ní.
V pokoji, do kterého mě zavedla jsou dvě postele, každá na jedné straně místnosti. U postelí jsou ještě malé skříňky. Na jedné straně je mokrá podlaha, na druhé stěně vidí nějaký znak, vypadá jako červeno-bílý vělíř. Vybrala jsem si postel s vělířem a posadila se.
"Myslela jsem si, že v Kisameho posteli nebudeš chtít spát" ušklíbla se Konan, "hlavně Itachimu nekoukej do jeho skříňky. Má tam prý nějaký osobní věci a je na to strašně háklivej."
"Rozumím."
Konan odešla. Po chvíli mě ale přestává bavit jen tak sedět. Zvědavost mě přemáhá, musím vidět co ten chlap tolik skrývá. Pomalu se přibližuji k jeho skříňce, sáhnu na dvířka a s vrznutím je otevřu.