Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 26. - Tobiho tajemství

Deidara, Sasori, Itachi a v neposlední řadě i Tobi byli u šéfa na koberečku pěkně dlouho. Pein měl neskutečně zdlouhavé kázání a pak si dal velmi záležet na vymýšlení pořádného trestu. Nakonec se rozhodl, že domácí práce na čas rozdělí jen mezi ně. Když provinilci vycházeli ze dveří, šéf na ně na rozloučenou hukl, že jim něco ještě určitě přidá navíc, tak ať s tím počítají.
„Deidaro-senpai, ale proč do toho zatáhl i mě?“
Oslovený si povzdechl a odvětil, že již nejmíň desetkrát krát připomněl to, že se Tobi sám k tomu přiznal. „A když sám šéfovi řekneš, že's je sem vzal ty, co můžeš čekat?“
„Ale já jen řekl, že jsem sem chtěl vzít jen jednoho. Navíc copak můžu za tu jeho zfalšovanou alergii?“
Deidara zavrtěl hlavou a vzdal snahu to Tobimu vysvětlit ještě jednou.
„Vlastně to nebylo desetkrát, vy jste mi to řekl jen šestkrát. A předtím jednou šéf.“
Deidara protočil oči a Sasori s Itachim si vyměnili pobavený pohled. Skupinka sešla do obýváku, kde jim Hidan s úšklebkem pogratuloval k pěknému výkonu a prima storce. Narozíl od Kakuzu, co ještě úplně nedopěnil kvůli oné zničené zdi. Ten jim vřele oznámil, že jim holdá z příští výplaty strhnout odpovídající částku na opravu a k tomu ještě další kus za náklady účetního. Zdůvodnil to tím, že ho donutili v jeho cenném čase se zabývat opravou zničeného nemovitého majetku organizace a ještě to podložil narychlo naškrábanou fakturou, za jejíž vystavení, razítko a podpis si ještě přičetl manipulační poplatek.
Itachi dostal chuť ten kus papíru podpálit, ale nechtěl použitím ohně Sasoriho ještě více vytočit. Loutkař se totiž začal s Kakuzu ihned hádat, až od něj chytl pohlavek. Na to nasupeně odkráčel si opravit hlavu.
„Che, od Kakuzu bych to takhle jen tak nechtěl chytnout,“ zazubil se Hidan.
Itachi souhlasně pokýval hlavou a jen co Sasori byl z dohledu, už chtěl tu fakturu podpálit.
„Na to ani nepomýšlej,“ zabručel výhružně Kakuzu a křupl kouby.
Sharingan lehce pobledl a raději šel za Deidarou se posadit k televizi.
Po chvilce se vrátil Sasori již s udělanou plastikou obličeje a strčil Itachimu do ruky rozpis domácích prací. „Vidíš, hned od zítřka máš celodenní službu a pak se střídáš se mnou.“
Uchiha si povzdechl a šel do svého pokoje svůj „rozvrh“ pečlivěji prostudovat.

Po třech dnech si Itachi odsloužil první část své služby a pak ji převzal Sasori. Po něm Tobi a nakonec před druhým kolem měl nastoupit Deidara. Ten právě hledal Tobiho, aby si mohl převzít ten šéfův odsuzující papír, který obsahoval právě detailní časový rozvrh celého dne, podle kterého daný člen plnil své povinnosti.
Dei už nevěděl, kde by jinde Tobi mohl pobývat, než ve svém pokoji. Zaklepal na dveře vedoucí do Tobiho pokoje. Žádná odezva. Blonďák tedy vstoupil, a zkusil ho ještě oslovit: „Tobi?“
To stupidní třeštidlo nebylo ani tady. Deidara si řekl, že snad nebude tak hrozné, když po se hledaném rozvrhu porozhlédne sám. Na Tobiho nočním stolku zahlédl povědomý soupis. Byl to on, ale v šuplíku pod ním ležel ještě větší sešit ve tvrdých deskách, který Deidaru velice zaujal. Zvědavě vzal sešit a pootevřený šuplík zavřel. Do očí ho hned praštil nadpis „Tobiho deník, přísně tajné!“. Ninja milující výbuchy respektoval cizí soukromí, ale překvapilo ho, že Tobi vůbec umí psát.
Snad se nic nestane, když jenom nahlídnu, řekl si Dei a začal deníkem listovat. Zjistil, že si Tobi pečlivě zaznamenává události od doby, kdy poprvé přišel do Akatsuki. Tento chronologický fakt dokazoval první zápisek:

Milý deníčku, už delší dobou se mě Zetsu-san ptal, jestli bych nechtěl poznat jeho kámoše Akatsuki.
Dneska mě konečně k nim vzal. Přijdou mi jako docela divní hoši. Ani nevím, proč se mi tolik smáli, když jsem jim řekl, že jsem hodný kluk. Možná si myslí, že jsou ještě mnohem hodnější kluci. Nejvíc mi přijde divný ten jejich šéf, co má vlasy s barvou jako počůraná sláma a rozježené jako dikobraz před ranním přečesáním. Choval se strašně divně. Chvíli si hrál i na mrtvého, pak hrál na policajty a zloděje s Zetsu a nakonec ho někam odvezl takový velký houkající vůz. Mysím, že jel na dovolenou. Ale jinak se mi to v této partě líbí, chci tu zůstat!

Blonďáka lehle šokovala Tobiho psací forma. Nedalo mu to a listoval dál.

Nějak se mi zdá, že si šéf tu dovolenou moc protahuje. A ostatní kluci se o něm též často zmiňují, asi jim také chybí. Navíc mám pocit, že organizaci docházejí peníze. Hrozně často se kvůli tomu hádají. Hlavně Kakuzu, ten starej smradlavej Strejda Skrblík. On je snad na penězích stejně závislej, jako Deidara-senpai na tom svém hlučném umění. On se Deidara také strašně rád hádá s naším Dřevoborcem Sasorim. Ten je taky těžkej závislák, na svých bojových hračkách. A furt se nemůžou dohodnout, čí hračky jsou lepší, zda ty hliněné nebo ty dřevěné. Ti dva se musí mít hodně rádi, když si pořád tak hrají. Musí být fakt dobří kámoši, skoro žárlím.

Blonďák úplně zapomněl na své zásady o soukromí druhých a zahloubal se do Tobiho světa a nejednou se nad tím od srdce zasmál. Pak ale narazil na, pro něj hodně zajímavý, zápis.

Poslední dobou mi Deidara-senpai přijde strašně sešlý, jako by ho něco trápilo. Než odešel do práce, zeptal jsem se ho, co ho trápí. A on mi pořád nechtěl nic prozradit, dokonce mi to přišlo, jako by mě odháněl. A když jsem mu řekl, že chci být jeho nejlepší kámoš, tak se na mě tak strašně naštval, že to snad více ani nešlo! Proč nechce, abych byl jeho nejlepším kámošem jako Sasori? Ale senpai, já už mám plán. Kdyby tak věděl, jako moc mě bolely jeho slova: „Tobi, víš jsme kamarádi, ale jen tak trochu … Vlastně já moc tvůj kámoš nejsem, to si jen ty myslíš.“
Senpai, ale nebojte. Už mám plán jak naše kámošení vybudovat. Mám na to i materiály. Jen doufám, že se senpai nebude v noci příliš budit.

Deidara zavětřil něco nekalého. „Ha! Co to jako má být? Ta zmínka o buzení,“ řekl si. Podle datumu tou dobou už začalo to jeho bláznění, divné živé sny o Tobim a jeho chování se také začalo měnit. Že by za to přeci jen mohl Tobi? Možné to je, Deidara rychle četl dál zápis z následujícího dne.

A je to! Dneska jsem Deidarovi do pokoje nainstaloval přehrávač i s nahrávkou a také odposlouchávač. Podle tý chytrý knížky, kterou jsem si zapůjčil od Sasoriho, bych mu to měl ve spaní pouštět pořád dokola a on by to měl podvědomě ve spánku vnímat a pak se podle toho i chovat. Jsem zvědavý jak to bude fungovat a doufám, že budeme super kámoši!

„COŽE?!“ zakřičel Deidara a vztekem se mu obličej přebarvil do odstínu rajské omáčky. „Ten malej, co si to dovolil, jak jen mohl,“ vrčel a skřípal zubama i na rukách. Pár vteřin mu trvalo, než se malinko uklidnil a pak zpozorněl, když zaslechl známý hlas: „Je tu někdo?“. Tobi už nahlížel do svého pokoje.
„Slídil“ rychle zastrčil Tobiho tajnost pod plášť. Pak se nejistě otočil k Tobimu, který vypadal docela překvapeně, že ho tu načapal.
„Senpai, proč mi lezete do pokoje?“ optal se Tobi neobvykle ostrým tónem a dal si ruce v bok.
„Ehm, jen jsem se potřeboval juknout na tohle,“ řekl Deidara mávaje hledaným papírem. „Chtěl jsem se domluvit s tebou, abys mi to už dal, ale tys nikde dostupný nebyl, tak jsem si řekl, že tě s tím nebudu otravovat a prostě se po tom podívám, heh,“ vysvětloval dál trošku nervózně Dei. Tobi začal nazlobeně poklepávat chodidlem o podlahu. „Hele Tobi, já když nemusím, tak do cizího soukromí nelezu, nečtu cizí deníky ani neprovádím nic ošklivého. Jen jsem si už potřeboval projít ten rozpis.“
Tobi se poškrábal ve vlasech. „Když to říkáte Deidaro-senpai.“
„Dobře Tobi, já už půjdu,“ prohlásil Deidara a odešel. Ale na studování soupisu moc myšlenek neměl. V hlavě mu stále strašilo ono hrůzné odhalení Tobiho akce. Jak si to jen mohl dovolit? A jaktože na něco takového nepřišel už dřív? Vždyťnebýt toho, že si přečetl ten stupidní deník, by na něm tyto hrozné věci mohl Tobi provádět ještě dál kdovíjak dlouho. Deidara totiž ani nevěděl, že od jeho návratu z léčebny Tobi už nepokračoval. Ale věděl, že je potřeba počítat i nejhorším. Hned poté, co došel do pokoje si zkontroloval okolí postele a skutečně našel co hledal – přehrávač i s nahrávkou a odposlouchávač. Ihned vše deaktivoval a opět zahořel vztekem.
„Ten mizera, tohle si odnese. To teprve pozná ty pravý lekce mého umění,“ syčel Dei. Ale pak ho osvítila ohromná myšlenka. Záhadně se usmál. Teď jen stačí si něco ještě vyzvednout u Tobiho, řekl si a pak už jen rozmýšlel rozvíjení svého plánu.