Strážce brány - 7. Podivný válečník

Celou dobu se od jeskyně ozývali podivné skřeky. Úderná jednotka ukrytá ve srubu, to už nemohla vydržet a tak Yamato vyslal jeden svůj klon, aby šel zkontrolovat co se to tam děje, a jestli jejich hostitel je stále naživu. To co uviděl ho velice překvapilo. Cizinec stál před jeskyní a s lehkostí máchal tím monstrózním mečem a každou ranou skolil jednoho protivníka. Už to, vypovídalo o obrovské síle toho muže. Další věcí byl také fakt, že tam bojoval už tři hodiny a stále byl schopen bojovat. Po úmorných třech hodinách se válečník zarazil. Přestali se objevovat další tvorové. Chvilku se soustředil na vyhledávání chakry, jestli to není jen nějaké lest, ale pak se spokojeně otočil a začal se vracet domů. Po cestě ještě uviděl jelena, a tak se rozhodl, že si ho uloví. Protože jeho zásoby jídla se nyní hodně ztenčí, protože musí živit dalších pět lidí. Jediným rychlím pohybem skolil nebohé zvíře. Ani nevědělo, že se něco děje. Položil si tělo jelena na rameno a vydal se domů. Než vešel do domu, tak to už ohlásil Yamato ostatním, aby se nelekli. Otevřel dveře a chvíli civěl na ty lidi sedící v místnosti.
„Ho-to-vo!“ Řekl směrem ke svým hostům a otočil se a vešel do druhé místnosti, která sloužila jako kuchyň. Sundal si tam svůj velký meč a zakrvavený plášť. Celé jeho tělo bylo pokryto velkým počtem velkých nebo malých jizev. Měl na sobě temně rudé brnění, na kterém byla zaschlá krev. Pověsil si jelena ke stropu a vzal si menší kudlu, se kterou mu začal svlékat kůži. Jeho hosté se zatím stále bavili o tom co by mohl být zač. Když konečně měl staženého jelena, tak ho posypal nějakými bylinkami, které na to měl připravené. Napíchl jelena na rožeň a vyšel z kuchyně.
Vedle se na něho chvilku překvapeně dívali, ale pak jim došlo, že dělá jen oběd. Přišel ke krbu a upevnil tam rožeň. Následně rozfoukal oheň, který mu ještě nevyhasnul a přiložil nějaké dřevo. Přisedl si ke krbu a pomalu otáčel jelenem. Otočil se s očekáváním na své hosty, ale ti nevěděli co po nich chce. Tak se prostě zeptal:
„Kdo j-ste?“ Jako první začal mluvit Kakashi:
„My jsme ninjové z vesnice ukryté v Listí. Byly jsme sem posláni, abychom zjistili místní situaci. Ti tvorové útočí na Písečnou a tak jsme měli zjistit odkud se berou.“ Muž se na něho z počátku překvapeně a potom dost naštvaně díval. Nikdo chvíli nepromluvil, dokud se znovu neozval ten muž:
„Jak…vypa-dali.. ti…tvo-rové?“ Vypravil ze sebe ztěžka. Tentokrát mu první odpověděl Yamato:
„Mají různé tvary a jsou stejně velcí jako ti tady. Ale každý ten tvor na sobě měl sečné zranění.“ Tentokrát se mu na tváři objevil chápající výraz. Zničeně si podepřel hlavu rukou a řekl do ticha:
„Omlouvám…se.“ Tím si vysloužil úplně nechápavé pohledy tak pokračoval:
„Dohlédnu….na…to…aby…tam…už…nechodili.“ Stále na něho nechápavě civěli. Vůbec netušili, co by mohl mít s tímhle společného. Cizinec si povzdechl, zvedl se a odešel z místnosti. Tentokrát šel do své pracovny a chvilku se tam přehraboval ve věcech. Potom přišel znovu do místnosti s hosty a v ruce držel velkou skleněnou kouli. Úderná jednotka na něho překvapeně civěla. Opět si utrápeně povzdechl a poslal do koule trochu své energie. Ta se rozzářila modrým světlem. Hodil ji před sebe, ale nikdy nedopadla. Zůstala vyset ve vzduchu. Množství modrého světla stále přibývalo. Najednou se nad koulí z toho světla začala formovat nějaká postava. Když si novou osobu prohlédli, tak si byli jisti, že je to ten muž, co je zachránil. Postava se rozhlédla po místnosti a pak se pohledem zarazila na týmu sedm. Když nikdo nic neříkal, tak ta postava začala:
„Takže ptejte se. Co potřebujete?“ Jeho plynulá řeč je celkem překvapila, ale pak se zeptal Sasuke:
„Kdo jsi?“ Cizinec se zamyslel a začal:
„No já jsem projekce, kterou jsem pro tento případ stvořil před deseti lety. Věděl jsem, že jednou někdo přijde, jen jsem nevěděl kdy.“ Tím skoro nic nevysvětlil spíš svým hostům ještě více popletl hlavy. Tak se zeptal Sai:
„Dobře. Zeptám se na něco jiného. Naší misí je zjistit co je to za tvory a odkud se berou. Co o nich víš ty?“ Projekce cizince začala hned odpovídat:
„Jsem si jistý, že jste slyšeli už o ninjovi jménem Orochimaru, že?“ Výraz ve tvářích v pokoji snad ještě více zvážněl a tak pokračoval:
„On spolupracoval na výzkumu svých prokletých pečetí s jedním ninjou, který vytvořil většinu toho co potom používal Orochimaru. Ten ninja se jmenoval Kumo. Ve výzkumu byl snad ještě zručnější než Orochimaru. Jenže pak se nepohodli a Kumo se někam ukryl a zkoumal. Po letech ho našel Kabuto, který nějakým způsobem dokázal pohltit zbytky svého mistra. Kabuto ho přesvědčil, aby se přidal na stranu Akatsuki a pomohl jim ovládnout svět. Od toho setkání jsem sledoval Kumu a snažil se ho chytnout. Jenže on si mě všimnul a začal utíkat sem, do jeskyně, kde má laboratoř. Doběhl jsem sem, a vnikl do jeskyně, jenže on už měl několik mutantů, kteří mě zaskočili a podařilo se jim mě vytlačit z jeskyně.“ Tohle bylo pro všechny až příliš informací. Sice konečně vědí o tom kdo provádí ty zvěrstva, ale stále toho moc nevědí o tom cizinci.
„Tušil jsem, že to musí dělat někdo kdo je spojený s Orochimarem.“ Přemýšlel nahlas Sasuke. Štvalo ho, že zase tady slyší o skutcích svého bývalého mistra. Nelíbilo se mu, co ten Kumo dokázal.
„A jak dlouho tady jste?“ Vyptávala se Sakura. Muž bez jakýchkoli emocí jí řekl:
„Deset let.“ Tohle je překvapilo ještě více. Jestli tu byl opravdu deset let, tak se tím vysvětluje proč nemůže moc dobře mluvit. Protože těch deset let prostě nemluvil. Ale stejně se jí zdálo dost divné, proč tu zůstal.
„Ale proč jste tu zůstal?“ Zajímal se Kakashi. Cizinec se mu zadíval do očí a řekl:
„Protože jsem musel. On každý den ráno posílá více mutantů, než ten předchozí, už deset let. Pochopte, je to patová situace. On je tam uvězněn, protože jediná cesta ven je skrz jeskyni, ale může vyrábět mutanty. Já se dovnitř nedostanu, protože vždycky na mě pošle všechno co má a zatlačí mě zpět. Ale odejít nemůžu, protože to by jeho tvorové měli volnou cestu do zbytku světa a zničili by všechno na co by přišli.“ Ten muž je stále překvapoval. Takže tady je deset let, kvůli tomu aby chránil ostatní lidi na světě před těmi stvoření. Takové zkušenosti nemá nikdo z nich. Sice taky bojovali deset let, ale ne od rána do večera. Toto je úplně odzbrojilo.
„Ale proč to děláte? Proč chráníte celý svět, který ani neznáte celý? Vždyť je proplněn jen nenávistí a utrpením. Nevím jestli bych byl schopen něčeho takového.“ Skládal mu poklonu Kakashi. Cizinec se nad tím jen pousmál a řekl:
„Dělám jen to, co je dobré pro ostatní. Vždycky jsem se staral víc o ostatní než o sebe.“ Nechápali jak někdo takhle dobrý, mohl tu být zavřený přes deset let a stále zabíjet. Tento čin je úctyhodný. Není moc lidí co by se obětovali pro ostatní.
„A jak vám máme říkat?“ Zajímal se Yamato. Protože tohle byla jediná věc, kterou jim ještě neřekl.
„Říkám si Strážce brány. Nemám žádné jiné jméno. To bylo zapomenuto před deseti lety.“ Vysvětlil cizinec. Ono to celkem bylo výstižné. Vždyť deset let musel bojovat proto, aby zabránil projít monstrům pomyslnou bránou k okolnímu světu.
„Jak jste to myslel s tím, že se postaráte o ty tvory co útočí na Sunu?“ Vyptával se Sai. Už mu začala chybět rodina a tak chtěl co nejrychleji ukončit tuto misi a vrátit se domů. Projekce strážce mu odpověděla:
„No Kumo určitě nějak vylepšil novější várku mutantů. Přidal jim rychlou regeneraci. Když to teď vím, tak je budu zabíjet speciálním způsobem a budu je pozorovat dokud se nezmění zpět na lidi. Takže ti lidé v Písečné už nemusí mít strach.“ Tím všechny uklidnil. Přestal z nich vyzařovat ten obrovský strach. Skoro jako kdyby se jich to přestalo týkat. To se mu vůbec nelíbilo.
„Mně by zajímala ještě jedna věc. Jak to, že tu jsou stromy a není to poušť? Nikde jsem tady neviděl žádný pramen, takže tohle nemůže být oasa.“ Vyptával se Yamato. Připadalo mu divné, že tu všude je vegetace, když nikde nevidí vodu. Bez vody přece nemůže nic žít. Strážce byl rád, že je tak všímavý, tak se na něho pousmál a začal vysvětlovat:
„Opravdu tohle není oasa. Voda teče několik metrů pod zemí, ale pro život to není dostatečné, protože než něco proroste tou půdou, tak to uschne, díky tomu slunci. Ale když jsem sem přišel já, tak všechno začalo reagovat na chakru, kterou jsem vypouštěl. Z počátku jsem si toho ani nevšímal, ale pak jsem si všimnul, že se rostlinám nějak moc daří. Celou dobu co tu jsem vegetace neustále bují. Je to takový malý zázrak. Jako kdyby mi někdo chtěl alespoň ulehčit ten můj boj.“ Tahle informace byla velice zajímavá. Aby tohle mohla dělat chakra, tak by musel žít v naprostém souznění s přírodou a jeho chakra by musela být teplá a přátelská. A navíc by musel být potomkem někoho z klanu Senju. Yamato si to zatím nechal pro sebe a nic na to neříkal.
„To je úžasné. Vaše chakra musí být velice zajímavá. Ale to se mi moc nezdá. Čí je práce, všechny ta těla před jeskyní?“ Vyptávala se Sakura. Protože jestli jeho chakra pomáhá v růstu okolí, tak nemůže být zlá. Ale nikdo dobrý by nemohl nadělat taková jatka s lidmi. Nevěděla co si má o něm myslet. Strážce se zamračil a řekl:
„Bohužel to je moje práce za deset let. Všechno to jsem musel dělat, abych ochránil okolí. To jsou jen těla lidí, ze kterých byly mutanti.“ Neříkalo se mu to lehce, ale musel to dělat, jinak to nešlo. Sakura si ale stále nemohla vybrat. Stále se její podvědomí hádala o tom jaký ten člověk ve skutečnosti je. Strážce brány to však neřešil. Vycítil z ní smíšené pocity, ale nechtěl udělat nic, čím by jí pomohl. Nechal to na ní, aby se rozmyslela.
„A co to máte za obrovský meč? Divím se, že s ním vůbec máchnete.“ Zajímal se Sasuke. Projekce se na něho otočila a začala vysvětlovat:
„Ten meč, je temný drakobijec. Dlouho jsem po něm pátral. Potřeboval jsem totiž nějakou speciální zbraň na svoji misi. Už tehdy jsem tušil, co je Kumo zač a tak jsem se rozhodl být připravený. Vybral jsem si všechny peníze co jsem měl a několik dní jsem obcházel tržiště a různé krámky. Nakonec jsem ho našel. No nebo spíš on našel mě. V jednom obchodě začal zářit a skoro mě zalehl. I když mi to obchodník rozmlouval, tak jsem si ho nakonec koupil a začal s ním trénovat. Nyní jsem rád, že jsem si ho koupil. Protože jsem zjistil, že když se někdo postaví mutantům s ninjutsu, tak vyplácá hodně své chakry a skoro nic nedokáže. Na druhou stranu, když použiji ten meč tak je výdej chakry minimální. Používám ji pouze, když chci, aby moje čepel byla ostřejší. Třeba když se objeví nějaký silnější protivník, než ti ostatní. Takže takhle můžu bojovat třeba celý den a vůbec se neunavím.“ Úderná jednotka se na něho překvapeně dívala. Nikdo z nich si nic takového nikdy ani nepředstavil a tenhle muž to tu používá každý den. Bylo to velice zajímavé. Než se stihli zeptat na něco dalšího, tak koule modře probleskla a projekce zmizela. Všichni obdivně hleděli na o deset let starší verzi muže co na ně teď mluvil. Z jejich očí úplně čpěl respekt. Strážce je nepřestával překvapovat. Neznali nikoho, kdo by prožil něco podobného. Strážce z krbu vytáhnul jelena, který už byl upečený a přinesl ho na stůl mezi ně. Ještě skočil každému pro nůž a něco k pití do kuchyně. Hned se vrátil a podal jim nože a pití. Usadil se k nim ke stolu a začal si krájet kusy masa z jelena. Ale byl jediný. Ostatní se trochu ostýchali.
„Je-ste…bude-te…potřebo-vat…sílu!“ Vysoukal ze sebe s námahou strážce brány a pokračoval ve svém jídle. Členové týmu sedm se po sobě podívali, jako kdyby sbírali odvahu a pak si každý z nich uříznul kus masa a začal jíst.