Inoichiho tajemství

Býval by to byl den jako každý jiný. Slunko pařilo, jako by mu někdo oznámil, že černé skvrny jsou smrtelné, tudíž si chtělo užít poslední chvilky svého již už tak dlouhého života. Ptáci opět otravně cvrlikali už ve čtyři ráno. No, prostě na první pohled letní den jako každý druhý, ale přeci jen nebyl až tak obyčejně tuctový. Táhnoucí se nudu s vedrem narušil naprosto nevině vyhlížející cár počmáraného papíru, který nějaký tuze hodný člověk dbající na čisté prostředí, se domnívajíc, že onen papírek vhazuje do odpadkového koše, ho prohodil škvírou mezi dveřmi Yamanakovy rodiny.
Vzkaz na papírku byl krátký, velice výstižný, ale přesto nic moc neříkající.
„Znám tvoje tajemství Yamanako Inoichi," mrkalo na adresáta, zjevně nedbalým rukopisem. Krásný vzkaz, ale jak již bylo řečeno, nic moc nám neřekl, respektive nevnesl do letního dusna žádnou novinku. Inoichi má zajisté mnoho přímo ukázkových tajemství. A tak tam tak stál nad tím naškrábaným lejstrem a přemýšlel, kterou z těch jeho pečlivě střežených třináctých komnat někdo pootevřel a drze nahlédl dovnitř. V hlavně mu bez jakéhokoli leteckého plánu křižovaly mozkový prostor myšlenky a také to podle toho dopadlo, jeden nápad nedal přednost zprava a kolize byla na světě. Inoichimu se roztřeštila hlava až se z toho musel posadit. Loket pravé ruky si opřel o desku stolu, s jen tak mimochodem nádhernou dřevěnou kresbou, dlaní si podepřel čelo a jal se napravovat škody napáchané zběsilou jízdou jedné blonďaté myšlenky.
Tato činnost ho tak vyčerpala, až z toho všeho rovnání mu padla s melodickým žuchnutím hlava na stůl a započaly se odtamtud linout podivuhodné zvuky, které přerušil totálně disharmonický, uši rvoucí jekot velice roztomilého pokladu jménem Ino, tedy dceruščin.
„Tatíí!" Sakura mě zase tahala za můj nádherný dlouhý ohon! Jdi s tím něco udělat! Nechci dopadnout jako ty!"
Inoichi sebou mohutně škubl, což mělo za následek pád ze židle: „Fuj, to sem se lek. Chvilku se válel na podlaze jako právě vyvržený vorvaň z moře na pláž a potom pokračoval: „Ino, myslím, že jsem už jednou řekl, že se o té malé nehodě nebudeme nikdy bavit, nemusí to vědět celá vesnice!" zahlomozil Inoichi. „A s tou holkou, co má místo vlasů cukrovou vatu, si snad také dokážeš poradit sama." dokončil otcovské kázání.
Od natvrdlé blondýnky se všechna ta slova nejspíš odpinkla jako tenisáky od antuky.
Chvilku civěla na onen již tolikrát zmiňovaný kus papíru a po chvilce opět spustila ječák: „Co to je, tatí? Znám tvoje tajemství, Inoichi." procvičila se ve čtení.
Hrozivě zakoulela očima a pokračovala: „Kdo ti to poslal?"
„Nevím. Nepodepsal se."
„Jé, o tom jsme se učili na akademii, to je anonym, tak se říká dopisům bez podpisu, říkal Iruka." vítězoslavně se uculila a dodala: „A já vím, kdo ti ho poslal, to byla určitě Sakura. Nikoho jiného by nenapadlo napsat anonym ručně."
"Prosím tě, jaképak by ta mohla vědět moje tajemství." odbyl ji otec kroutíc hlavou nad tím, jak mohl tohle zplodit.
Líně se podíval na hodinky, kde s hrůzou zjistil, že už měl být dávno u výslechu, ve spěchu na sebe naházel oblečení trochu úpravy před zrcadlem a vyběhl vstříc pracovním povinnostem.
„Dneska jste byl nějak z formy, senpai." konstatoval Ibiki výkon svého šéfa, cestou z vyslýchací místnosti. Nedalo mu a pokračoval v hovoru: „Copak se děje? Ino si zase hrála v noci na velkou zpěvačku?"
„Aaale tentokrát ne. Našel jsem na podlaze.. moment... aaa tady je mrška. Našel jsem na podlaze tenhle lístek." Vytáhl zmuchlaný cár čehosi, co kdysi byl nejspíš papír a podal ho Ibikimu.
Ten si ho bedlivě přečetl, div ta písmenka z něj nevysál svým ostřížím zrakem, zamyslel se a s rozvahou promluvil: „Nevíš, kdo by ti to mohl podstrčit?"
„Ne." odvětil stručně ten vlasatější.
„Hem, já taky netuším, která zrádná krysa by to mohla být." prohlásil ten plešatej, myslíc si, že šátek skryje vše a vrazil rázně papír zpět vlasatci.
Druhý den ráno, další bílý narušitel domácího poklidu se válel na podlaze, tentokrát byl vzkaz o něco výmluvnější.
Řeknu to všem dnes v osm.
Bohužel o co byl tento vzkaz výmluvnější, o to byl znepokojivější. Inoichi si marně lámal hlavinku s tím, kdo a co řekne všem, hlavně komu všem. Všem na světě? No, to asi ne. Tak všem v Konoze? To už je reálnější, ale stejnak by to dalo dost práce. Tak že by všem kolegům v práci? Ale proč a co? Vždyť ti všechna moje tajemství znají, teda ty která by stála za to je odtajňovat.
Nedalo mu to a ještě jednou zašel za svým nejmilejším kohajem Ibikim poradit se. S vervou vrazil no kanceláře, ani si nestihl uvědomit, že nezaklepal.
Až podezřele příliš šokovaný Ibiki ze sebe pouze vykoktal: „Šé - šéfe, co vy tady? D-d-dneska máte přeci volno, ne?"
„To mám, ale pořád mi ho kazí ten blbej anonymní pisálek. Ale koukám, že ty jsi dneska nějak mimo svojí kůži, Ibiki. Copak se ti stalo? Jsi nějaký bledý."
„Ale níííc, senpai." odvětil hlasem né zrovna přesvědčivým.
V tom se Inoichimu rozsvítila v mozku žárovka: „Že ty o těch dopisech něco víš." uhodil hřebíček na hlavičku. „Tak ven s tím," urputně dorážel dožadujíc se odpovědi.
„Když šéfe, to by jste nepochopil." vymáčkl ze sebe zasmušile Morino.
„Pochopil nepochopil, mluv, z toho už se nevykroutíš."
„No, tak jo." zalapal po dechu a pokračoval: „Ty dopisy jsem psal já." sklopil zrak k podlaze jako by jí snad chtěl svým laserovým zrakem provrtat.
„Pro Budhu, proc?" zhrozil se blonďák. „A a hlavně jaké tajemství si měl namysli?"
„No, když já jsem si tak přišel méněcenný, šéfe, takhle vedle vás."
„Co to meleš? Si byl navštívit Tsunade v hospodě?"
„Nebyl."
„No tak pokračuj, co to mělo být za tajemství?"
„No přeci to s tím příčeskem?"
„Pro Budhu, ty ses fakt zbláznil? Proč zrovna tohle?"
„No, když já bych chtěl taky takové pěkné vlasy, na které letí ženský, jenomže já je nemám na co připnout a paruka mi nedělá dobře na ty jizvy. Když spolu někam jdeme pořád se musím koukat, jak se za tebou otáčejí baby a za mnou nic a přitom si ty nosíš akorát tak příčesek, nemysli si, že nevím, jak tě ta tvoje málem skalpovala tenkrát, když tě nachytala s tou mladou holkou, co si jí jako vyslýchal. A já přitom přišel o ty svoje při mnohem dramatičtějších situacích a přesto ty lížeš smetanu a já nic." ukončil své vylévání si srdce.
A od té doby je Ibiki na všechny vlasatce jako ras.