Nová generace 2 – Kapitola 2.

O PŮL ROKU POZDĚJI, VESNICE BEI

„Tak tady to máte pánové.“ řekl majitel bistra a dal Ryovi a Kenshinovi smažené nudle.
Oba poděkovali a pustili se do jídla. V bistru se čtyřmi barovými židlemi byli samotní.
„Kenshine, potřeboval bych s tebou mluvit.“ řekl Ryo, když už měl v sobě půl misky.
„O čem?“ zeptal se Kenshin, i když předem tušil čeho se rozhovor bude týkat a dál jedl.
„Myslím si, že už je čas jít po svých.“ odpověděl Ryo.
„Ty si myslíš?“ pousmál se Kenshin „Proč teď nad tím tak přemýšlíš? Tvůj trénink ještě není u konce a navíc nás teď čeká asi nejtěžší práce.“
„Já už se víc naučit nemůžu a už je nejvyšší čas s tím něco udělat.“ odpověděl Ryo „Navíc ta práce je tvoje, to ty chceš zničit zlo a já se o sebe dokážu sám postarat.“
„Vážně? A co takhle náš malinký incidentík před půl rokem. A nebo před dvěma lety, kdy jsem kvůli tvé proměně málem přišel o ruku, ale stejně si mi nechal menší jizvičku. To co bylo dřív vynechávám, protože to bylo záměrné.“ řekl Kenshin „O sebe se možná postaráš, ale kdo se postará o něj.“
„Budu si hlídat svojí chakru. Už se to nestane. A za to před dvěmi lety si můžeš trochu sám, protože si netrénoval tu meditaci, co jsem tě chtěl naučit a došla ti chakra.“ bránil se Ryo.
„Říkal jsem ti, že cizí techniky nepoužívám.“ řekl Kenshin „Celou dobu se učím techniky sám. Navíc proč se chceš ode mě oddělit právě teď? Já to nechápu.“
„Víš, ono se to těžko říká. Poslední dobou mám....“
„Rasengan!“
„Chidori!“
Ryo a Kenshin se otočili a uviděli dva asi desetileté kluky jak k sobě míří. Jeden měl u dlaně modrou rotující kouli a druhému z dlaně šlehaly blesky. Kenshin se rychle mezi ně vtrhl a chytil je za zápěstí. Obě techniky se zastavili jen kousek od jeho nohou. Blesky ho, ale mírně popálily. Technika u dětí vyprchala.
„Kdo vám řekl o těhle technikách a jak jste se je proboha naučili?!“ zeptal se rozčileně Kenshin.
Ryo k němu došel a všiml si pytlíčku, který měl jeden z kluků, kteří teď zadržovali slzy, uvázaného u pasu. Vzal pytlík a otevřel ho.
„Naučili se to díky tomuhle.“ řekl a vysypal obsah na zem „Zatraceně dobrá kvalita.“
Z pytlíku se vysypala hromádka modrého prášku. Ryo ho začínal nohou míchat se zemí.
„Dobře, ale kde jste o těhle technikách slyšeli?“ zeptal se už klidněji Kenshin.
„O-o-on nám v-vyprávěl o-o s-souboji, k-kde t-ty techniky byly.“ zavzlykal chlapec.
„Kdo?“ zeptal se Ryo.
„Slepý poustevník.“ odpověděl chlapec.
Ryo se mírně pousmál a Kenshin pustil klukům zápěstí.
„Tohle už nikdy nedělejte, je to nebezpečné.“ varoval je Kenshin.
Kluci přikývli a utekli.
„Vypadá to, že viděl a zažil hodně bitev.“ řekl Ryo „Dokonce i ty o kterých my toho moc nevíme.“
„Pojď půjdeme to dojíst.“ pokynul Kenshin a oba se vrátili zpět do bistra dojíst jídlo.
„Ta Umělá Chakra mě už štve.“ postěžoval si Ryo „Je návyková a navíc techniky s ní nejsou problém. Je to prostě nebezpečné. Zrovna ti banditi v poslední vesnici ji použili a bez problémů na nás začali střílet ohnivé koule.“
„V tom případě můžeš ještě něco udělat až se rozejdeme.“ usmál se Kenshin.
„Co?“ zeptal se Ryo.
„Na východě Země Ohně se bude konat jistý ilegální turnaj v taijutsu a hádej, kdo tam bude jako její divák?“ řekl Kenshin.
„Boss.“ odpověděl Ryo.
„A nejenom on.“ řekl Kenshin „Podle toho co jsem slyšel, tam budou všechny hlavy celé Společnosti. Stačí jenom vyhrát turnaj, tím se k nim dostat a zabít je.“
„Zabít?“ zeptal se pochybně Ryo.
„Dobře. V tvém případě pouze předvést před spravedlnost. Jestli si pořád nejsi jistý.“ odpověděl Kenshin.
„Do toho jdu, tyhle ty si chci podat, ale proč nejprve budu muset vyhrát?“ zeptal se Ryo.
„Budou tam mít dost goril a někteří z šéfů dokážou snadno zmizet, takže nejlepší je dostat se v soutěži dostat co nejdál, aby si tě sami všimli.“ odpověděl Kenshin.
„Aha, už chápu.“ přikývl Ryo „Kde se ten turnaj koná?“
„Tam potom spolu dojdeme, nejdřív ale někam s tebou musím zajít.“ řekl Kenshin.
„Kam chceš zajít?“ zeptal se zvědavě Ryo „Nemyslíš doufám...“
„NE! Ne, ne, ne, ne.“ zastavil ho rudý Kenshin „Já-já ti musím něco ukázat.“
„Tak dobře.“ snažil se zadržet Ryo smích „A kde je to místo?“
„Dost daleko, takže sebou musíme pohnout, abys stihl ten turnaj.“ řekl už klidný Kenshin.
Oba dva dojedli jídlo, odešli z bistra a vydali se na sever.

***

Slunce vycházelo nad obzor a Daiji seděl na zemi před vchodem do skrýše Renjaazu a svým vlastním stylem hlídkoval. Ze skrýše vyšla Yukiko.
„Neviděl jsi někde Etsuko?“ zeptala se Daijiho „Neviděla jsem jí včera se vrátit a její postel je prázdná.“
„Neviděl jsem jí. Asi zůstala přes noc venku.“ odpověděl Daiji.
„Kéžby byla jenom venku. Určitě šla do nějaké vesnice, jak jí znám.“ řekla Yukiko.
Yukiko se začala rozhlížet po okolí. Vchod do skrýše byl na vyvíšenině, takže Yukiko krásně viděla do okolí nad lesem až k nejbližší vesnici. Z lesa vysokou rychlostí vyletělo do výšky několik kunaiů. Yukiko se rychle rozběhla směrem odkud kunaie vyletěli. Když tam doběhla uviděla motající se Etsuko jak kouká do oblak na kunaie, které teď zase vysokou rychlostí padali dolů a asi dva z nich přímo na ní. Yukiko Etsuko strhla pryč. Kunaie se zabodli do země a po sobě zanechali několika centimetrovou díru.
To ale nebylo vše. Na zem se snášeli další kunaie a přímo na Etsuko. Yukiko jí chytila a začala se společně s ní zbytku kunaiů vyhnout.
„Kolik si jich vyhodila?“ zeptala se Yukiko.
„Pět.“ vyhrkla Etsuko.
Za zády Yukiko dopadl další kunai. Yukiko přejel mráz a tlaková síla kunaie po zádech.
„Nebo taky šest.“ řekla ještě Etsuko.
Yukiko se otřásla a hned začala Etsuko nadávat. Etsuko se jí snažila uklidnit poklepáním na ramena a omluvnou řečí uklidnit. Její dech a komolení slov štvalo však Yukiko ještě víc.
„Pojď půjdeme domů a tam si odpočineš.“ procedila skrz zuby Yukiko, podepřela Etsuko a pomalu se s ní vydala do skrýše.
„Tak zaprvé, můj domov je v Konoze.“ začala Etsuko žvatlat „A za druhé jsi se hrozně změnila. Už nejsi taková jako předtím.“
„Já se vůbec nezměnila.“ odpověděla po minutě Yukiko, když si přeložila v hlavě co Etsuko říkala a v jejím hlase bylo poznat, že zadržuje vztek.
„S tím bych nesouhlasil.“ ozvalo se z jednoho stromu.
Dolů z něj seskočil vysoký osmnáctiletý kluk se zrzavými vlasy.
„Nobu, neber jí vážně. Zase se opila.“ řekla Yukiko „Pomoz mi s ní, prosím.“
„I tak má pravdu. Z nás všech jsi se změnila nejvíc.“ řekl Nobu a pomohl Yukiko podepřít Etsuko.
Teď jí oba táhli do skrýše a Etsuko se špičkama nohou třela o zem.
„No jasně, ještě ty začínej.“ postěžovala si Yukiko.
„Vidíš, dřív by si nikdy nic takového neřekla. Začalo to jen pár dní potom co tě přidali do týmu. Za tu dobu jsi se stala hrozně vzteklá, náladová, arogantní, panovačná a tak dále. Navíc něco pořád děláš v té své dílně, ale nechceš říct co.“ řekl Nobu.
„Jo a co takový Daiji, který víc jak čtyři roky nespal v leže a navíc se divně chová, Etsuko, která už skoro rok pije, ty.... a Natsumi... jste... jste...“ Yukiko nevěděla jak pokračovat.
„Nemáš nic, co?“ pousmál se Nobu „Já pořád nesnášim Renjaazu a pořád jsem klidný člověk, který se sice vzdal vyhlídek na slávu, ale už má svůj životní plán. Natsumi je stále tichá a nebezpečná.“
„Jo, ale taky je pořád pryč.“ podotkla Yukiko.
„A divíš se. Je jediná, která může bez problémů do Konohy. Po tom co ty si se pokusila navštívit svého tátu a Etsuko Katsura, tak Yasuo dovolil vstup do Konohy pouze Natsumi. Navíc ANBU má dost členů na to, aby mezi ně zapadla.“ vysvětlil Nobu.
„Kam se podělo sensei?“ rýpla si Yukiko.
„Vidíš už zase.“ usmál se Nobu a Yukiko si něco pro sebe zamumlala „Smiř se s tím.“
Oba donesli Etsuko do skrýše a uložili jí na postel. Yukiko se odebrala do své dílny a Nobu opět vyšel ven za Daijim.
„Jsem zvědavý jak se bude vztekat, až jí připomenu, že dneska k nám má přijít Yasuo.“ usmál se lehce Nobu.
Daiji nic neřekl. Nobu se posadil vedle vchodu na zem.
„Baví tě to, pořád takhle sedět v tom svém sedu a meditovat?“ zeptal se Nobu.
„Jen se udržuji v kondici, nic víc.“ odpověděl Daiji.
Nobu si povzdechl.

***

Sedmnáctiletý Katsuro stál na hřbitově a postupně si prohlížel hroby svých kamarádů až se dostal k poslednímu, který patřil jeho sestře.
„Ani nevíš jaká je to nuda.“ začal Katsuro mluvit k hrobu „Nemám žádného soupeře s kterým bych se poměřoval. S tebou to bylo vždy hodně zajímavé.“
Najednou dostal pocit jakoby ho někdo sledoval. Oči se proměnili a rychle se otočil. Akorát uviděl někoho mizet. Chtěl se za ním rozběhnout, ale dotyčný byl během chvilky schovaný někde mezi obyvateli Konohy. Katsuro si zakryl oči.
„Přehrát.“ zamumlal a po minutě řekl „Vysoká postava, fialové vlasy a meč. Zřejmě ANBU, ale proč by mě sledoval.
„Katsuroooo-kuuuun!“ ozval se od vchodu dívčí hlas.
Katsuro dal ruce pryč a oči se vrátili do normálu. Podíval se ke vchodu. Stála tam Leiko a mávala na něj. Katsuro jen zvedl ruku a vydal se k ní.
„Byl jsi ji navštívit?“ zeptala se když k ní Katsuro došel.
„Podíval jsem se na všechny.“ odpověděl Katsuro.
„To je od tebe hezké.“ řekla Leiko a zavěsila se mu na ruku.
Oba se vydali směrem ke Katsurovi domů.
„Je to jen to nejmenší co pro ně můžu udělat.“ řekl Katsuro „Neviděla si tu někoho proběhnout. Vysoká postava. Fialové vlasy. Meč na zádech.“
„Ne, ne. Viděla jsem jen tebe.“ odpověděla Leiko „Děje se snad něco?“
„Ne. Jen je mi dnes trochu divně. Nic víc.“ pousmál se Katsuro.
Po cestě se k nim blížil vysoký kluk se středně dlouhými hnědými vlasy. Přes jedno oko měl pásku a okolo druhého jizvy.
„Ahoj.“ pozdravil Katsura a Leiko.
„Ahoj, tak co jak se ti zvyká na to cizí oko?“ zeptala se Leiko a jemně poukázala na černé oko, okolo ktrerého byli jizvy.
„Ještě si zvykám, děkuji.“ odpověděl Rei „Ale k věci. Zítra večer chce Hokage-sama, abychom přišli k němu. Nějaká nová mise.“
„Nevíš čeho se bude týkat?“ zeptal se Katsuro.
„To bohužel nevím.“ odpověděl Rei „Možná se bude týkat těch dvou tzv. hrdinů a nebo toho ****** co ovládá Říční Zemi. Slyšel jsem, že už dobyl oblast Deštné. Už odřízli Zemi Větru. Brzo to bude Země Země.“
„Doufám, že to nebude ani jedna z nich. Konflikt s Zemí Smrti, jak se jí teď říká mě moc neláká a co se týká těch dvou ******, tak nechápu že je za víc jak tři roky nedokázali chytit.“ hodnotila Leiko nabídku možných misí.
„Jsou rychlí, navíc je někteří vesničani brání. Jsou teď jedna z nejznámějších dvojic a to dokonce i mimo tuhle zemi.“ začal vysvětlovat Katsuro „Nikdo z vůdců ale nezná jejich skutečné záměry, takže prioritou je jejich chycení a v horším případě zabití. Strach z nevědomosti je hrozná *****.“
„O čem se tu bavíte?“ zeptal se někdo.
Katsuro, Rei a Leiko se podívali směrem odkud otázka zazněla. Byl to Yasuo. Všichni tři ho pozdravili a on jim pozdrav opětoval.
„Bavíme se tu o zítřejší misi. Ještě totiž nevíme co nás čeká. Tipujeme to mezi Zemí Smrti a našimi slavnými hrdiny.“ odpověděl Rei.
„No se Zemí Smrti to nic společného určitě mít nebude. Zrovna dnes tam vyrazila Junko kvůli špionáži.“ zašeptal jim Yasuo a pak zas mluvil normálně „Spíš to budou ti vaši hrdinové, i když co já vím.
„Ti dva ne.“ zaskuhrala Leiko.
Yasuo se usmál a řekl: „Budete tři, tak je snad dostanete, ne?“
„To ano, ale už jen je najít je nemožné. A co když jsou teď v nějaké jiné zemi. Hrozně rychle cestují.“ namítla Leiko.
„Třeba se jich to nakonec nebude týkat. No, já už musím. Jdu se podívat na bratra a pak se zase vrátím do práce.“ rozloučil se Yasuo a vydal se do obytné čtvrti většiny klanů.
Za čtvrt hodiny došel k domu, který původně patřil klanu Yakou, ale po jejich odchodu a falešné smrti Daijiho, si ho Yasuo nechal a teď v něm přebýval jeho mladší bratr.
Yasuo otevřel dveře do zahrady a vešel dovnitř. Uvnitř bylo zataženo a mírně mrholilo. Tráva byla tmavě zelená a na několika místech vyrvaná ze země. Jezírko vytékalo ze svého koryta na zahradu.
„Asi jsem ho nezastihl zrovna v nejlepší náladě.“ pomyslel si Yasuo a vydal se přes trávník ke vchodu do domu.
Zaklepal na dveře a zavolal: „Ahoj Aki, to jsem já Yasuo.“
„Pojď dál.“ ozvalo se zevnitř.
Yasuo vstoupil do domu. Ten naštěstí vypadal pořád stejně. K Yasuovi přijel na vozíčku asi dvacelitetý mladík s dlouhými tmavě modrými vlasy. Byl bledý a hubený.
„Co tě sem přivádí?“ zeptal se a pokusil se o úsměv.
„Jen jsem se přišel na tebe podívat než půjdu do práce.“ odpověděl Yasuo „Pěkná zahrada.“
„Ale,“ mávl Aki rukou „jsem jen trochu unavený, poslední dobou nemůžu spát.“
„To víc lidí. Asi to bude těmi mraky.“ řekl Yasuo.
„Jakými mraky?“ zeptal se Aki.
„Už jsem ti přece vyprávěl o Zemi Smrti.“ řekl Yasuo a Aki přikývl „Nad celou zemí se vznáší temné mraky, ze kterých nezaprší a ani nepropustí sluneční světlo. Musí to být nějaká technika, která má na nás nějaké účinky.“
„Navíc tam není možný přístup, kvůli tomu poli, o kterém si mluvil, pouze pokud na někoho nechtějí zaútočit.“ dokončil Aki.
„Kvůli tomu tam vyrazil jeden z našich ninjů.“ řekl Yasuo „Zrovna totiž dostali oblast Deštné.“
„A co nějaké zprávy od příbuzných?“ zeptal se Aki.
„Sestra Izumi se zatím neozvala, takže doufám, že se nadále schovává.“ odpověděl Yasuo „A bratr Kenji je pořád ve svém domě v Ptačí Zemi. Poslední zprávu jsem dostal včera.“
„Doufám, že budou v pořádku.“ zesmutnil Aki.
„To já taky.“ přikývnul Yasuo.

O NĚCO POZDĚJI

„Dobrý den, Yasuo-sensei.“ pozdravil Daiji právě přicházejícího Yasua a neotvíral oči.
„Ahoj, Daiji.“ pozdravil na oplátku Yasuo „Všichni jsou uvnitř?“
„Až na Natsumi ano.“ odpověděl Daiji „Máte dnes pro mě nějakou misi?“
„Ano.“ přikývl Yasuo.
Daiji otevřel oči a vstal. Společně s Yasuem vešli do skrýše. Etsuko se akorát před několika minutami probudila, takže byla na příchod Yasua připravená. Nobu seděl na zemi a meditoval. Když uslyšel Yasua, ukončil trénink a zavolal Yukiko, která byla celou dobu ve své dílně.
„Tak mám tu pro vás další mise.“ řekl Yasuo, jakmile se všichni až na Natsumi, která byla zatím pořád pryč, sešli a vytáhl z kapsy nějaké papíry „Všechno je na papírech jako vždy.“
Všechny papíry rozdělil mezi Etsuko a Daijiho a ti se pustili do čtení.
„A co my?“ zeptala se Yukiko.
Yasuo se začal přehrabovat v kapsách. Za minutku vytáhl z jedné trochu zmuchlanou fotku a ukázal jí Yukiko a Nobuovi. Na fotce byla asi třináctiletá dívka se středně dlouhými zelenými vlasy.
„Kdo je to?“ zeptal se Nobu.
„Jmenuje se Haikei Mayu.“ odpověděl Yasuo.
„Počkat, od kdy hledáme ztracené děti?“ zeptala se tentokrát Yukiko.
„Není to ztracené dítě. Je to jeden z ninjů Země Smrti, který si tady volně chodí. Je hodně známá, nijak moc se neskrývá.“ vysvětloval Yasuo „Může to být past, ale já ji chci mrtvou, takže buďte opatrní a když budete moct sežeňte nějaké informace o Zemi Smrti.“
„To zvládneme.“ řekl Nobu, vzal si fotku a podíval se na Yukiko „Kdy vyrazíme?“
„Nejpozději do dvou dnů. Musím ještě něco dodělat.“ odpověděla Yukiko.
„Yasuo-sensei, mohu mít otázku?“ zeptala se Etsuko a Yasuo jí pokynul ať se ptá „Opravdu to musím projít celé a ještě k tomu proměněná?“
„Ano, je to jediný možný způsob. Musíš být nenápadná. Bude to těžké, ale snaž si svou proměnu udržet.“ odpověděl Yasuo.
Etsuko si povzdechla. Nikdo další otázky už neměl a tak se Yasuo se svými svěřenci rozloučil.

DRUHÝ DEN VEČER, HOKAGEHO KANCELÁŘ

Rei, Katsuro a Leiko vstoupili do kanceláře. Hokage už na ně čekal. Vedle něj stál Sachio a Daichi.
„Dobrý večer, Hokage-sama.“ pozdravili všichni tři.
„Dobrý večer.“ opětoval pozdrav Hokage „Nebudeme se zdržovat, takže přejděme rovnou k věci. Máme pro vás mise týkající se Společnosti.“
„To je ta co tu rozšiřuje Umělou Chakru?“ zeptal se Katsuro.
„Ano.“ odpověděl Hokage „Jedná se o dvě mise. Jedna z nich se týká velké zásilky, která se má loděmi převézt ze Země Ohně do dalších zemí. Druhá mise je o něco důležitější. Bude se konat turnaj na kterém se ukáže většina hlav Společnosti. Tam je můžeme dostat a zabít nebo v lepším případě přivést do Konohy.“
„Jak jste se o tom všem dozvěděl?“ zeptal se Rei.
„Máme dva velice talentované členy ANBU.“ odpověděl Hokage „Budou vás doprovázet.“
Na dveře kanceláře někdo zaklepal a okamžitě vešel dovnitř. Byly to dva členové ANBU. Oba měli blonďaté vlasy a stejné oblečení. Oddělovala je pouze výška a maska. Větší z nich měl masku ptáka a menší masku kočky.
„Oni?“ zeptala se Leiko a ukázala na ně.
Hokage přikývl a řekl: „Už vás mám i rozdělené. Zastavit lodě půjde Sachio, Rei, Leiko a Nori. Do turnaje se přihlásí Katsuro a hlídat ho bude Daichi a Nikko.
Menší člen ANBU začal zmateně otáčet hlavou po všech ostatních. Větší mu položil ruku na rameno, aby se uklidnil.
„Kdo je Nori a Nikko, Hokage-sama?“ zeptal se větší.
„Nikko jsi ty a Nori je tvůj kolega.“ odpověděl Hokage.
„Děkujeme.“ uklonil se člen ANBU s krycím jménem Nikko
„Malý moment, proč se musím na ten turnaj přihlásit?“ zeptal se Katsuro „Stačí, když tam příjdeme a přepadneme je.“
„To bohužel není možné.“ spustil Nikko „Hodně těch vůdců už mnohokrát uteklo a navíc budou mít u sebe spoustu strážců. Musíš ten turnaj vyhrát nebo je aspoň zaujmout tak, aby si tě zavolali k sobě. Daichi-san a já tam budeme jako tví trenéři. Navíc je tu šance, že po nich půjdou i jiní.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Daichi.
„Když jsme s Norim sledovali jednoho muže mluvili o tom, že někdo sháněl informace právě ohledně toho turnaje.“ odpověděl Nikko
„Dobrá a má ten turnaj nějaká pravidla, trenére?“ zeptal se Katsuro s důrazem na poslední slovo.
„Jen jedno, musíš používat taijutsu.“ odpověděl za Nikka Hokage „Žádné techniky a ty máš jedno z nejlepších taijutsu. Teď, pokud je to všechno můžete jít a připravit se na misi. Vlastně ještě jedna věc. Kromě nás o téhle misi nikdo neví, takže ani muk.“
Všichni přikývli a jelikož už nic nepotřebovali, tak odešli a Hokage zůstal v pracovně sám.

O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI

„Tak jsme tady.“ ukázal Kenshin.
S Ryem stáli před starou chatkou vedle které byl malý rybníček.
„Tady jsme před pěti lety trénovali.“ řekl Ryo „Proč jsme tady? Co mi to chceš ukázat?“
„To co ti chci ukázat jsem tady schoval a asi je na čase to zase vytáhnout.“ odpověděl Kenshin a vydal se k chatce.