Dostat druhou šanci 09

Kakashi začal pomalu otevírat oči. Kromě toho, že mu nesmírně duněla hlava, začalo se mu očí vrývat ostré světlo, pocházející asi z lampičky. Ještě neměl ani pořádně zaostřeno a z ničeho nic se do hrobového ticha ozvalo tiché a podle tónu velice omluvné „promiň.“

Jak mu došlo podle hlasu, autorem této omluvy a s největší pravděpodobností i jeho boule byla Aya.

Jenom něco zavrněl, chytl se za hlavu a začal si sedat. Aya seděla naproti němu dívala se na něj velice nevinným pohledem.

„Jasně, technika štěněcích očí...“ pomyslel si v momentě, kdy si všiml jejího pohledu. Chtě-nechtě, i přes bolest hlavy, se musel pousmát...
„Můžu se tě zeptat čím jsem si to zasloužil?“ zeptal se dívky pokud možno co nejklidnějším tónem, protože neměl představu jak by mohla reagovat byť pokud by jen trochu zvýšené hlasitosti. Navíc, v rukou stále ještě dřímala předmět doličný – pánvičku.

Aya sklopila hlavu a její pohled nyní směřoval na podlahu. Odehrával se v ní vnitřní boj jestli si něco vymyslet nebo přiznat vlastní blbost. Ve všech lživých scénářích, které za dobu Kakashiho bezvědomí dokázal její chorý mozek slátat stejně působila ještě hloupější než ve skutečnosti byla, takže se rozhodla pro pravdu.

„Já... já... jsem si myslela, že jsi.... zloděj...“ V duchu si za to co řekla pořádně nafackovala. Kdy se vlastně snížila k říkání pravdy? Pánvičku, kterou kdo ví proč nechtěla pustit, sevřela ještě pevněji a s napětím čekala co jí na to Kakashi řekne.
Ten sice mlčel, ale zároveň se snažil zachovat klid. Ona si teda fakt myslela, že se jí tam přišel osprchovat nějaký zloděj? Že by sem přišel ukrást šampon?

Mohl se snažit jak chtěl, ale stejně nakonec vyprskl smíchy. Prostě si nemohl pomoct.
Ayu to jenom utvrdilo v tom, že mu už pravdu nikdy neřekne. Napadlo ji, že by možná bylo lepší říct mu tu verzi ve které ho jen chtěla překvapit novou pánví a on sám se o ni bouchl... I když, ono by to taky asi neprošlo.

Poté nastala trapná chvíle ticha, kterou po pár okamžicích Kakashi přerušil trefným: „Půjdu se obléct.“ Hned jak to dořekl se Aya začala červenat. Oba měli štěstí, že ho těsně před tou ránou napadlo, aby si kolem sebe, tedy kolem své dolní poloviny omotal ručník. Ovšem, bylo velice zvláštní, že nezapomněl ani na svou masku.
„To se vážně tak bojí, aby ho nikdo neviděl bez ní?“ zeptala se sama sebe. Stejně se jí ale zdálo, že odpověd se asi nikdy nedozví...

Kakashi byl oblečený celkem rychle. Pořád, z nějakého důvodu, musel myslet na tu holku v obýváku. Musel uznat, že má něco do sebe. Ještě jednou nahmatal tu bouli na hlavě, která mu bude dnešek připomínat ještě pár dní. Nikdy by ho nenapadlo, že bude mít takovou páru...

Po pár minutách se ozvalo váhavé zaklepání na dveře. Šel otevřít, ale tentokrát už byl ve střehu. Kupodivu ho nic nepraštilo a místo toho se na něj díval jeden pár velkých modrých očí.

„Ještě jednou jsem se chtěla omluvit...“ zašeptala Aya omluvně. Pomalu zvedla ruku v níž měla sáček s ledem a opatrně ho položila Kakashimu na poraněnou hlavu. Ani nestačil poděkovat a slova se zase chytla Aya.

„Myslíš, že bych tu mohla ještě pár dní zůstat?“ Při této otázce zase použila štěněcí pohled a Kakashi prostě musel souhlasit. Jen doufal, aby příští dny přežil bez úhony...