Slova před válkou

V Suně právě probíhaly přípravy na čtvrtou válku ninjů, píseční shinobi válečníci leštili své zbraně, pošeptávali si mezi sebou plán strategie a jejich manželky a děti, s rukama sepjatýma se tiše modlily, aby se jim v boji nic nestalo a vrátili se jim živí a zdraví. Jejich kazekage se mezitím u hlavní brány radil se svými sourozenci, jak bude probíhat plán útoku.
"Samozřejmě, že bych tomu týpkovi s dýní přes ksicht jednu napálil, ale vzhledem k situaci," podíval se Kankurou na svou sestru, která jen s hvězdičkami v očích zatínala pěsti, aby mu jednu flákla a zarazil se. Přednější bylo, jak se zachová kazekage.
"Určitě by to bylo pěkné a všem by ses odvděčil, myslím ale, že víš, jak rovny na tom jsou vaše síly," založil ruce vbok nejmladší z nich. Přetáhl si klobouk se znakem větru přes záda a tiše vzdychl. Válku zažije poprvé. Poprvé ve svém postavení. Měl docela strach. Budou ho ostatní kagové poslouchat, když na to přijde? Dokáže ochránit své lidi?
Musel být statečný, už kvůli nim. Konečně si získal jejich důvěru a nechtěl ji ztratit. Temari si všimla jeho ustaraného pohledu a znervózněla.
"Gaaro, je ti dobře?" zamávala mu rukou před obličejem. Její bratr opravdu nevypadal tak jak normálně. I když, normálně on nevypadal nikdy, ale takhle prostě ... to bylo poprvé, co ho takhle viděla.
"Ježíš, když on je v poho, jen si kapku nadělal do kalhot z tý náhlý zodpovědnosti, viď?" usmál se Kankurou a uličnicky prohrábl mladému kazekagemu jeho rudé vlasy. Ten jenom trpce odstrčil jeho ruku a pomalu se vydal na cestu. Déle tu stát nemohl, kdyby se tu náhodou objevila, bylo by těžké opustit tohle místo, bez toho, aby ho nepřepadly obavy toho nejvyššího stupně. Bude se mu po ní stýskat, a to moc ... Jak bez ní vydrží? Byli spolu tak dlouho, ona byla tím, co mu dávala tu jiskřičku do života, tím, co mu zlepšila náladu a všechno ... Vypěstovali si k sobě tak hezký vztah a on nechtěl, aby ho zpřetrhala válka. Cenil si toho víc, než svého života. Byla to přece jeho ... kamarádka ...
Samozřejmě, že k ní cítil něco víc, jenomže doposud se neodvážil ani slovem zmínit své pravé city k ní. Udělal chybu? Možná. Jisté je, že pokud to neví, nemá důvod se o něj příliš bát. Je dobře, že nepřišla ...

"Gaaro-sama!" vykřikl dívčí hlásek z davu. Rudovlasý vyděšeně pohlédl směrem k lidu, kterým se prodírala malá, drobná dívenka, neustále volajíc jeho jméno. To nemohla ... to snad ne ...
"Valo..." zašeptal v řevu halasajícího lidu, který povzbuzoval shinobi na cestě do války. Byli tak hluční ... Tak veselí ... Jak mohl být on tak šťastný, když se s ní už možná nikdy neuvidí? Tohle neměla dělat, neměla ...
"Gaaro-sama, jaktože jste se se mnou nepřišel rozloučit? Čekala jsem na Vás na našem místě ... a vy nikde ..." Hubovala mu, mezitím, co rozdýchávala namáhavý běh. Rudovlásek provinile sklonil hlavu.
"Omlouvám se ti ... nechtěl jsem ..."Zarazil se. Nemohl jí to říct.
"Co jste nechtěl?" zeptala se s otazníčky v očích. Nechápala to. Proč se tak zachoval? Udělala mu snad něco?
Mladík si ji prohlédl. Zamyšleně, nenuceně ...
Rád ji pozoroval. Miloval zářivost jejích velkých kulaťoučkých smaragdů, vůni těch havraních vlasů, splývajících jí po ta nádherná ňadra ... Byla tohleto láska? Nebyl na to připravený ... ještě ne. Proto to musel udělat. Ale on jí to neřekne. Ne dokud se nevrátí zpátky.
Černovláska se postavila na špičky a chytila Gaaru za tváře. Prošpikovala ho tím svým podezřívavým oslňujícím pohledem, což u něj způsobil naprostý chaos.
"Prosím, nech toho," pokoušel se udržet smích a chytl její hubené ručky do svých dlaní. Příjemně hřály, jako slunce, jež jej pálilo do tváří. Posmutnil. Kdy ji zase bude moct obejmout? Válka bude dlouhá, Madara je silný protivník, co když to je jejich poslední setkání? Co když jsou spolu naposled?
Přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal svými pažemi. Ještě chvíli ... ještě chvíli si přál zůstat v objetí milované osoby déle, ale nemohl. Už byl čas odejít.
"Gaaro-sama?" koulela nechápavě očima, jen co se od sebe odtrhli. Šálel ji zrak, nebo měl strach? On se bál? O ni? Jaký statečný člověk... pomyslela si. Pohladila jej po bledé tváři v utěšujícím gestu, přece by se tady nesložil starostí přede všemi? Svým způsobem ji to těšilo, byla jediná ke komu měl tak blízko a takové věci se nezapomínají.
"Valo ...," zašeptal náhle mladý kazekage. Dívka vzhlédla, aby mohla zažít ten největší šok svého života. V nepatrném okamžiku na sobě pocítila nejen pohasínající paprsky slunce, ale také rty svého nejlepšího přítele. Políbil ji. Jemně, s citem. Jen se rty polaskal s těmi jejími, přičemž si prsty hrál s pramínky jejích vlasů.
Tak dokonalý polibek ...
"...Miluju tě," usmál se tak, jak to u něj nikdy neviděla a s překvapenýma očima se nechala pohladit těmi jemnými prsty. Naposled.

Slunce právě zapadalo a všichni se vydali k bráně. Přesto úsměv mladé dívky ozařoval celou Sunu jako paprsky ranního nádechu. Konečně pocítila to, co vždycky chtěla. Pocit, být někým milována.