Vzpomínky, které málem odvál čas 03 - Procitnutí

Po dalších pár hodinách jsem nabrala, dalo by se říct, že plné vědomí. Jenže s tím bohužel také přichází i plné vnímání bolesti. Ještě dnes si ji dokážu živě vybavit.
Ve voze byla stále tma, což bylo moje štěstí. Nevím, jestli by moje oči v ten moment zvládly jakékoliv světlo. Cítila jsem jak mi slzí. Slunce mi je tehdy určitě nějak poranilo, ale i přes to si svým způsobem zvykli na tmu a já viděla, sice velice špatně, ale alespoň něco.

Kolem mě seděli lidé a podle toho, že nemluvili jsem usoudila, že spí. To jsem si tehdy ale jen myslela. Nevím jak bych se v ten moment cítila, kdybych věděla co vím teď.
Po chvilce jsem si všimla, že vedle mě byla položená láhev vody. Protože jsem měla obrovskou žízeň, jsem se pro ni natáhla. Bolelo to, bolelo to strašně. Jak jsem čekala, byla jsem hodně popálená. V ten moment jsem myslela, že mě každý další, byť sebemenší pohyb umučí. Sebrala jsem ale co nejvíc svých sil a napila se.

Do té zkušenosti s pouští jsem neměla ani ponětí, jak je voda úžasná. Po napití jsem se cítila téměř jako znovuzrozená (pokud člověk ovšem nebere v potas ty popáleniny).
Zase jsem si lehla. Přeci jen, byla jsem hodně vyčerpaná. Nevím, jak dlouho jsem v té pustině ležela... Kupodivu jsem nemohla usnout. Ať jsem se cítila sebeunavenější, spánek se prostě odmítal dostavit. Až později jsem se dozvěděla proč.

Nemám tušení jak dlouho to trvalo, ale bylo to jako nekonečné mučení. Každá minuta mi připadala jako několik hodin. Hrozně mě bolela hlava, žaludek a snad každý centimetr čtvereční mé kůže. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na tu šílenou bolest, která spalovala mou mysl. Byla to má jediná společnice v té tmě a tichu.

Mlčela jsem. To proto, že jsem věděla, že kdybych si to třebas jen na chvíli dovolila třeba jen hlasitější výdech, už bych to nedokázala zastavit a řvala bych. Každý kousek mého já po tom toužil. Jenom si trochu ulevit, vykřiknout, připomenout si že žiji. Zároveň mi ale něco ve mně bránilo. Ať už to bylo cokoliv, drželo mě to potichu.

Po nějakém čase jsem si uvědomila jednu skutečnost. Bolest téměř zmizela. Chvíli jsem si to vysvětlovala tím, že v té vodě byla nějaká sedativa. Otevřela jsem oči, které jsem měla už hodnou chvíli zavřené. K mému velkému překvapení jsem viděla bez problémů (s přihlédnutím k faktu, že kolem byla tma). Pohlédla jsem na své ruce. K mému údivu byly úplně v pořádku. Nenesly žádné náznaky popálení, které mě ještě před pár okamžiky tak sužovalo. Po zkontrolování ostatních částí těla jsem usoudila, že jsem v pořádku. Nedokázala jsem pochopit jak, ale byla jsem ráda, že jsem měla ty hrozné chvilky za sebou.

Najednou vůz zastavil. Ani po chvíli čekání na to co se bude dít se nic nestalo, tak jsem se rozhodla, že vylezu ven. Zjistila jsem, že na konci vozu je plachta uvolněná a že tudy se dá vyjít.

Venku bylo krásně. Písek, který byl dřív všude, teď pozvolna nahrazovaly rostlinky a někde rostl dokonce i nějaký ten strom. Ani slunce už nebylo tak ostré a dotěrné jako dřív.

Moc dlouho jsem se nekochala a vydala jsem se obejít vůz. Jako první jsem uviděla koně. Dva krásné a evidentně i silné hnědáky, jak se pasou.

Když jsem přišla blíž, hrozně jsem se lekla. Na voze seděl muž a hned od prvního pohledu bylo jasné, že je mrtvý. Vypadal jako nějaká vysušená mumie... Byl to hrozný pohled. A ten jeho výraz... Jako by z něj něco pomalu vysávalo život. Rychle jsem vběhla zpět do vozu. Dvě postavy, které tam celou dobu seděly, na tom byly úplně stejně. Začínalo mi to docházet. Naráz jsem si byla vědoma všech souvislostí, které doprovázely celý můj život. Proč jsem nikdy nebyla nemocná, proč se mi tak rychle hojila zranění, proč mě nenáviděl můj vlastní otec, proč jsem tak účinná zbraň... Tehdy mi poprvé došlo, jaká jsem zrůda...