Pro co má slabost Hidan....

Blížila se dvanáctá hodina. V sídle Akatsuki však bylo ticho. Všichni byli přilepení na dveřích Hidanova pokoje.
,,Tobi, ty můj milovaný Tobi. Ty seš takový zlatíšto. Ne ne, ty můj ňuníku, nežužlej mi oblečení, ne to opravdu není doblé, ty můj šišulko."
,,Já tomu nerozumím," povzdechl si Deidara, ,,když je Tobi tady, tak s kým tam kruci mluví."
,,To je opravdu záhada." potvrdil Pein.
,,Takhle to jde už druhý den." přidal se Kakuzu.
,,A nejvíc je mi divné, že už druhý den nemáme dostatek mléka. Vždyť ho piju jen já a Itachi, jenže kdykoliv ho koupím, po deseti minutách tu není a Itachi by ho vrátil." zmínila se Konan.
Všem bylo záhadou, co se s Hidanem děje.
,,Oběééd!" ozvalo se po chvíli z kuchyně. Tenhle týden bohužel vařil právě Tobi, on jediný nevěděl o Hidanově podivném chování. Všichni se přesunuli do kuchyně. Nepadlo jediné slovo. Všichni se zachmuřenými obličeji seděli na židlích a přemýšleli, až se jim z hlav kouřilo. Asi po patnácti minutách, hned po té, co Tobi uhasil přemýšlejícího Sasoriho, se konečně dostavil Hidan.
,,Omlouvám se, že jdu pozdě. Musel jsem uložit Tobiho." zasmál se a nevšímal si překvapených obličejů okolo.
,,A-ale, Hidan-senpai, Tobi byl hodný kluk, Tobi se k vám a celý den ani nepřiblížil a poslušně vařil." vykoktal překvapený "kuchař." Hidan jeho poznámku ignoroval a pustil se do jídla. Záhadně však nechával stranou všechno kuřecí maso.
,,Hidane, ty jsi přešel na vegetariánství?" zeptal se překvapený Deidara.
Hidan vzhlédl. ,,Ne, ne, vůbec ne. Už budu muset." vykroutil se spěšně, shrnul maso do ruky a vyběhl z kuchyně. Ostatní jen kroutili hlavou. Pak se potichu zvedli Sasori a Itachi. Oba už byli po jídle. Vyšli ven a zamířili k Hidanovu pokoji. Zvědavě přitiskli uši na dveře, málem jim vypaly oči z důlků.
,,Tobíku, donesl jsem ti dobrotku, masíšto, chutné masíšto, z kuřátka. No ano, z kuřátečka to je..." šveholil Hidan jako-by mluvil na malé dítě. Postupně se dotrousili i ostatní členové organizace. Vůbec nevycházeli z údivu... Takhle to šlo další tři dny...

Klidné ráno. Akatsuki se pomalu probouzí.
Její členové se ještě v polospánku motají z pokoje do koupelny, z koupelny do kuchyně a někteří, kteří mají ještě energii i z kuchyně do obývacího pokoje. Každý už si tady zvykl na Hidanovu nepřítomnost a ticho které nahrazuje jeho nadávky.
Ale ideální tiché ráno dnes organizaci nemělo být dopřáno...
.
Z ničeho nic se rozletěly dveře Hidanova pokoje.
,,Kde je TOBIIII!!!!" ječel Jashinista.
,,S-Stalo se něco?" vykoktal jmenovaný, sedíc ustrašeně na pohovce.
,,Né ty, MŮJ Tobi!" utrhl se na něj Hidan.
,,Jaký tvůj Tobi?" zeptal se ospalý Kakuzu, vycházejíc z koupelny, ,,na mém seznamu všeho živého co odvádí daň není."
,,Ale jak by taky můj Tobi mohl odvádět daň!! Tenhle malý, heboučký, tyrkysovoočkatý, s bílou skvrnou na konci ocásku, se kterým tak rozkošně mrská." popotahoval Hidan.
,,Stalo se něco Hidane?" ozvalo se za ním.
,,Můj Tobi se stratíííílll!" vrhl se plačící Hidan překvapené Konan do náruče.
,,Chápete to někdo?"
Ostatní jen zakroutili hlavou.
,,Mu-musíme ho na-najít, ne-než s-se m-m-mu ň-něco s-st-stan-ne." škytal Jashinista.
Hledali, hledali, avšak šlo to těžko, nikdo pořádně nevěděl koho hledat. Hidan pouze opakoval že to je jeho malý Tobi, roztomilý, zrzavoučký a tyrkysovoočkatý. Jak podle toho chcete něco, nebo někoho najít. Když je "velký" Tobi zavolal na oběd, kroutili nad tím hlavou. Všichni se po obědě odebrali opět hledat, avšak postupně se zastavovali s uchem na dveřích Itachiho pokoje.
,,Sasoríku, ty kebulko zrzavoučká! ty šeš tákovej roštomylej!" vykřikoval Uchiha.
Zbylým členům organizace, kteří poslouchali, vypadávaly oči z důlků. Sasori byl přece s nimi, tak koho to tam sakryš má....
,,Je tohle normální?" zeptal se podvou dnech Pein, ,,to co se dělo s Hidanem, nyní přeskočilo na Itachiho, co se to herdek děje!"
,,Nic podezřelého, jen to chování a stálý nedostatek mléka. Nic víc, z tohohle se nedá nic vyvodit." povzdychl si Kisame.
...Celá třídenní historie se opakovala. Pouze s jediným rozdílem. V kuchyni se Tobi vystřídal s Deidarou...
,,Zase pizza." zašklebil se Zetsu.
,,Neremcej, vždyť dneska ji máte sýrovou a včera byla vegetariánská! Já opravdu nechápu, na co si stěžujete. Druhy střídám pravidelně." odpověděl navrčený Deidara, pizza bylo to jediné, co uměl. Nebo spíš to jediné, pro co uměl poslat výbušný jíl.
Ale klidný oběd něco přerušilo.
,,Sasori! Kampak jsi se poděl! Sasoríku, ty ryšavá kebulinko!" řval Itachi.
,,Já jsem tady, ale mě asi nehledáš!" zakřičel v odpověď hladový loutkář.
,,Správně, tebe nechci, chci svého Sasoríka, toho malýho, přítulnýho, roztomilounkýho!" vřískal Itachi skrze slzy. Zase se celá Akatsuki splašila, zase hledala to něco, nebo někoho, zase nenašla, večer už byli všichni utahaní. Zamířili do kuchyně.
Náhle z ní prudce vyletěl Tobi: ,,Deidaro-senpai, Deidaro-senpai, našel jsem tohle nádherné koťátko, můžu ho pojmenovat podle vás, prosím, prosím." ječel.
Všichni se kolem něj shlukli.
,,Tobíku!"
,,Sasoríku!"
Všichni se otočili na Hidana s Itachim, kteří dvojhlasně vykřikli.
,,Chcete říct, že tohle to je důvod, proč jste se vy dva chovali jako Tobi ve své náladě?" zarazil se Pein.
,,Šéfe, můžu si ho vzít?"
,,Už i ty Kakuzu?"
,,Né, jen že o koťata je zájem!" blýsklo se Kakuzovi v očích.
,,Nikdy, můj Tobík!"
,,Nikdy, můj Sasoríček!"
,,A-Ale já mu říkám Deidara."