Temari?- 02 Obžaloba?

ANBU ninjové dnes postupovali obzvlášť obezřetně. Ostatně- jednalo se tady o elitu! Jediná chyba a oni můžou být mrtví. Jediné škobrtnutí, jediný silnější závan jejich chakry a mohli být na půl cesty do šintoistického nebe. Takhle opatrně se doplížili až ke dveřím do jejího pokoje. Samotný velitel-hodností vyššího jounina- napočítal do tří, než se odvážil vstoupit. Vstoupit? Potichu otevřel dveře, o nichž s jistotou věděl, že vedou do menší předsíňky a vklouzl do výše jmenované místnosti jen s nelibostí. Se stejnými pocity jej následovalo dalších sedm členů týmu.
Velitel polkl a raději do její ložnice poslal klon. Ten se rozplynul s tichým „puf“ a přenesl do velitelovy mysli obrázek Sabaku no Temari, kterak leží rozvalená ve svátečním kimonu na své posteli. Informovaný si tedy dodal odvahy a pokynul ostatním, aby ho znova následovali.
Temari se zrovna zdálo, jak leží na louce se Shikamarem a sledují mraky, takže se ze spánku jen připitoměle usmívala. Tuto činnost (pokud se to činností vůbec nazvat dá) však prováděla pouze do chvíle, než za nimi přiběhla Shikova matka a začala na syna křičet, že si nepřeje, aby se stýkal „s tou vražedkyní“. Temari nechápala, proč jí říká „vražedkyně“, tak se na to chtěla zeptat, ale to už ji ze spánku vytrhl mužský hlas.
„Sabaku no Temari, jste zatčena!“ první se kupodivu neozval strach, ale bodavá bolest hlavy, která jí dala jasně najevo, v jakém stavu se včera vracela domů. Hned potom, ale byl tento momentálně nepodstatný podnět zasunut do pozadí její mysli, když se po paměti natáhla po vějíři v domnění, že se ji snaží unést někdo z cizí vesnice. Zarazila se, když spatřila ANBU, které dobře znala- ANBU z Písečné.
„Eh, cože?!“ nechápala dívka, kterou nenapadla chytřejší věta.
„Jste zatčena. Pokud budete klást odpor, přinutíte nás použít násilí.“ Zopakoval kapitán a čekal, až se starší kazekageho sestra zvedne z postele. Ona na něj místo toho jen koukala s otevřenou pusou.
„Jak jako ‚zatčena‘?! Za co?!“ křikla. Šokovalo ji to. Zatčena? Nic přece neudělala! Alespoň ne to, o čem by věděla…
„Jste zatčena za vraždu Feudálního pána.“ Tato zpráva byla jako rána palicí. Vražda?! Vražda feudálního pána?! Zacloumal s ní spravedlivý vztek.
„To je nějaká blbost! Nic podobnýho jsem neudělala!“ zaprotestovala a vyskočila z postele. ANBU ucukli a o krok ustoupilil. V té chvíli Temari pochopila, že je jedno, co řekne. Oni ji neposlechnou- v jejich očích je jen vrah. Vrah feudálního pána. Ale pokud se nechá zajmout bez protestů, možná v nich začnou klíčit nějaké pochyby. V těchto úvahách vycházela z vlastních zkušenosti ninji.
'Budu se prostě chovat jako nevinný. Musí za mnou někdo přijít. Brzo přijde Gaara nebo Kankurou. Anebo Baki. Vysvětlím to. Nic jsem neudělala.' Napadlo ji. A s touto myšlenkou se uvolnila. Všechno vyjde. Všechno bude v pořádku.
„Pokud budete klást odpor-“ začal znovu nervózní ANBU. Temari se jen usmála.
„Nebudu. Klidně si mě zajměte. Já jsem nic neudělala.“ Pronesla klidně. Ve skutečnosti jí cloumal hrozný vztek, ale vynaložila veškeré své úsilí na to, aby ho překonala. Zatím to šlo. Zatím…
Velitel tomu nevěřil. Nevěřil, že se nebude vzpouzet, proto k ní nepřistoupil a nezačal ji spoutávat. Jen se na ni díval a obezřetně čekal jediný náznak pohybu, aby na ni mohl použít některé ze svých jutsu.
„Vážně nic neudělám. Nemám se čeho bát.“ Uklidňovala ho a natáhla k němu ruce na znamení toho, že ji skutečně může zajmout. Okamžitě se jí okolo zápěstí omotal provaz posílený o chakrová vlákna a výbušné lístky. Polkla. Tohle bylo nejvyšší opatření. Ale ani by se nedivila, kdyby ji ztloukli do bezvědomí.
Jakmile vyšli na chodbu, šum, který tam panoval, utichl. Lidé, kolem kterých zajatkyně procházela, od ní odvraceli pohled a mumlali si, kdo ví co. Temari to silně zneklidňovalo. Doufala, že tomu nikdo neuvěří. Vždy´t tady to byli její přátelé! Ti, co se měli postavit a orodovat za ni. Ti přece museli vědět, že by nic takového neudělala. Ale teď v jejich očích viděla jen odpor a nenávist. V tu chvíli ji napadlo, jak asi muselo být Gaarovi, když se ho společnost stranila kvůli něčemu, za co nemohl.
Uvědomila si, že se krčí. Že se snaží schovat za záda ANBU, kteří ji dál bez kousku slitování vlečou chodbou až k vězení. Najednou už si nebyla tak jistá tím, že všechno bude zase v pořádku…ale…ještě stále je tu její rodina. Lidé, co ji neopustí, ať se stane, co se stane. Tomu věřila-to byla její poslední jistota.
Jestli tady jí vadily odporuplné pohledy, pak jakmile vyšli z budovy kazekageho, nastalo pravé peklo. Nejprve se lidé drželi dál, možná je zastrašila samotná Temari, ale spíš se báli přísných masek ANBU jednotky. Jakmile však pochopili, že tito ninjové k zajatkyni chovají stejný odpor, jako oni sami, nekrotili se. A k Temariinu překvapení, všechno to začala Matsuri. Ta, jakmile uviděla svou bývalou ‚senpai‘, která byla nyní všemi opovrhovanou vražedkyní, ovládl ji vztek a nechuť. Nedokázala se krotit.
„Tady nám ji vedou přímo pod nosem! Hanba jí!“ křikla a tím strhla lavinu.
„Do pekla s tebou, vražedkyně!“ „Zrádce!“ „My ti věřili!“ „Tohle si Gaara-sama nezasloužil!“
Slovo střídalo slovo a nadávky se přiostřovaly. Temari v očích zaštípaly slzy, ale dál dbala na to, aby dělala hluchou a stále kráčela vzpřímeně. Kdyby se teď přikrčila, lidé by jistě získali dojem, že uhodili na tu pravou strunu. Tímhle se konejšila. 'Všechno bude fajn, Temari. Jen se drž.' Přesvědčovala se.
Za křiku a zostuzení ji ninjové z ANBU dovlekli až k vězení. Strážný se na ni díval se stejným znechucením, jako ostatní a ona už vzdala snahu nějak se ospravedlňovat. Chtěla jen vidět bratry. Chtěla, aby jí někdo řekl, že jí věří. Aby tohle peklo přestalo.
Cela, kterou jí přidělili, nesla nejvyšší zabezpečení. Vstoupila do ní a stála u mříží, dokud se všichni ninjové neodporoučeli po své práci. Jakmile měla jistotu, že ji nikdo nesleduje, unaveně se zhroutila na tvrdou plesnivou postel. Zkusila zavzpomínat, kde včera večer vlastně byla. Seděla na baru, takže svědky by na to měla mít. Domů se ale vracela až k ránu a s jistotou věděla, že na tohle svědci také budou- nejednomu civilistovi vadili vyřvávající opilci. Zanadávala a pěstí vrazila do zdi. Jediné, čeho docílila, bylo sedření kůže na kloubech pravé ruky.
„Co jsi provedla?“ ozvalo se z cely naproti ní. Zarazila se a pořádně se zahleděla do šera. Někdo tam seděl a po hlase by si tipovala Odorika- muže, který donášel informace Akatsuki. Zamračila se. Nehodlala se bavit se zrádcem, ale…nečekalo se to od ní? Povzdechla si.
„Říkají, že jsem zabila feudálního pána.“ Pronesla. Z oné cely se ozval smích. Znělo to…strašidelně.
„A kde je pravda?“ zeptal se.
„Neudělala jsem to!“ štěkla rozčíleně. Odoriko pokýval hlavou- bylo to vidět podle pohybujícího se stínu. Nastalo hluboké ticho, které přerušila až další zrádcova věta:
„Máš štěstí, Sabaku no Temari.“ Pronesl přesvědčeně.
„V čem přesně?!“ zavrčela.
„Máš přátele, kteří budou hledat důkazy na to, aby tě ospravedlnili.“ Pronesl a Temari najednou přišla, jak smutně a zkroušeně ten muž zní. Potřásla hlavou. Byl to zrádce- chytili ho při činu, ale ji ne. Ona to neudělala!
„To jsem si taky myslela.“ Odvětila tak tiše, že to nemohl slyšet nikdo, kromě jí samotné. A pak se věznice opět ponořila do ticha, ze kterého se nejstarší z klanu Sabaku stahoval žaludek. Přišlo jí, jako by byl okolní vzduch prosáknut skrz naskrz černými myšlenkami vězňů, kteří tu tráví tu dobu, než je zase pustí na svobodu. Polkla při pomyšlení na to, jak dlouho tu bude ona. Roky? K smíchu. Desetiletí…
Z jejího zamyšlení ji vytrhl hluk přicházející od brány. Někdo se evidentně hádal s hlavním strážcem u vchodu. Odoriko se jen usmál a směrem k Temari prohodil, že jí přichází návštěva. Blonďatá se tedy pozorněji zaposlouchala do rozhovoru, nebo spíše hádky.
„Nikdo k ní nemůže! Tohle je rozkaz stráží feudálního pána.“ Vrčel zrovna strážný.
„Já si ale přeji vstoupit.“ Odvětil klidně další hlas. Temari poskočilo srdce- byl to Gaara.
„Já vím, kazekage-sama, ale-“ strážný byl přerušen.
„Ku.va jaký ‚ale‘?! Jednou je Gaara kazekage, tak může jít, kam chce. Pokud ho, ty deb.le, okamžitě nepustíš, přísahám bohu, že za sebe neručím.“ Tentokrát blonďatá poznala hlas druhého ze svých bratrů.
„Ale já vážně nemůžu…“ snažil se je přesvědčit strážný.
„Žádné problémy z toho mít nebudeš, věř mi. Prostě nás nech, ať si promluvíme s naší sestrou, ano?“ pokračoval Gaara. Chvíli bylo ticho, ale nakonec ninja svolil a pustil oba dál. Zdálo se, že atmosféra zhoustla. Temari to však bylo jedno. Přiskočila k mřížím, jak slyšela přibližující se kroky svých bratrů.