Jen blázen věří na zázraky 03

Tiše jsem se dostala až k severní bráně, nechtěla jsem s tou dnešní řezničinou mít nic společného.
Posadila jsem se na střechu a čekala jsem. Ironie co? Hlavně, že není nad příkazy…

„Vidím ho,“ Zamumlal do vysílačky asi po pěti minutách Kuma, „je u východní brány.“
„Obklíčit, pozorovat a čekat na příležitost,“ rozkázal okamžitě Ryuuki.
Mám nebo nemám? Povzdychla jsem si a vstala jsem, jedna věc byla nečinně sedět, zatímco se hledá, druhá sedět, zatímco se připravuje prolití další krve. U toho jsem přece nemohla chybět ne?
Během chvilky jsem už pozorovala naší oběť. Procházel docela rušnou ulicí. Nepovšimnuti jsme ho sledovali. Z ničeho nic se zastavil.
Po chvilce se rozešel, rychlejším krokem. Zahnul do jedné z liduprázdných uliček.

Takže takhle skončí další život. Ve špinavé a smradlavé ulici.
Jako už tolikrát, seskočili jsme ze střechy a obklíčili jsme ho. Kuma byl za ním, chystal se mu zabodnout kunai do zad.
Plavovlasý muž, se v mžiku otočil a poslal mého týmového partnera k zemi pěstí do břicha.
„Banda hrdlořezů,“ odplivl si.

Neudržela jsem v sobě smích. Co čekal? Všechno jde od desíti k pěti, celá společnost, tak co by chtěl?
Otočil se na mě, zabodl do mě svoje čokoládově hnědé oči. Raion využil jeho nepozornosti a přiblížil se k němu. Mohl schytat ránu do týlu, milosrdnou a rychlou smrt. Ale všiml si toho, tak mu kunai přeťal tepny na krku.

Plavovlasý shinobi se svalil na kolena.
Kuma se zasmál tím svým hrdelním hlasem a zmizel. Stála jsem tam jako kamenná socha, neschopna pohybu. Jak tam ležel na zemi, v louži svojí vlastní krve. Došlo mi, kdo to je.

Nejlepší přítel kageho, bývalý týmový partner, jeho pravá ruka, tak proč ho nechal zabít?
Říkal něco, o vzbouřencích, ale pochybovala sem, že zrovna tenhle by byl jedním z nich. Pro kageho a vesnici by udělal cokoliv. Aspoň to jsem si myslela.
„Mesu,“ ze zamyšlení mě vytrhl hlas Ryuukiho.
Otočila jsem na něj hlavu, „je sice pravda, že to poslední dobou upadá, ale tohle nedává smysl.“
Umírající shinobi se na mě znovu podíval, „vzpoura…“
„Čí?“ Zeptal se okamžitě Ryuuki a přiskočil k němu.
Znovu jsem měla chuť se zasmát. Takže se to někdo rozhodl říct hrdlořezům? Nicméně na jeho místě bych asi udělala to samé. Ale je moudré to říkat loutkám ó velkého kage?
„kage…“ zašeptal a naposledy vydechl.

Zamračila jsem se. Moc toho neřekl, ale takhle to vyznělo opravdu podivně. Proč by se kage o něco pokoušel? Má moc nad celou vesnicí, copak to není dost? Moc nad partou řezníků, čekající na jeho rozkazy, to bylo málo?
„To není dobré,“ prolomil ticho Ryuuki.
„A co je dobré?“ Zeptala jsem se zahořkle.
„Měli bychom odsud vypadnout,“ poznamenal tiše.

Chtěla jsem podotknout, že bychom toho měli udělat ještě docela dost, ale nechala jsem si to pro sebe. Vývoj dnešních událostí mě poněkud vyvedl z míry.

Vzpoura byla sice na denním pořádku, ale z tohohle mi běhal mráz po zádech.
Vyskočila jsem na nejbližší střechu a hlava nehlava, jsem sprintovala pryč.
Jakmile jsem se dostala k prostorám ANBU, zarazila jsem se. Bylo tohle opravdu moudré? Za běhu jsem se aspoň na chvilku zbavila nežádoucích myšlenek.

Ale není moudřejší se spíš chovat, jako by se nic nestalo? A je moudré trávit čas v přítomnosti Ryuukiho?
Nevěděla jsem co teď. Na jednu stranu, bych na to měla zapomenout. Ale na tu druhou, jsem stále chtěla, aby byla vesnice v bezpečí. Byl to můj domov, s řezničinou jsem začala kvůli ní. Tak jak bych to teď mohla nechat plavat, když se kage chystá o převrat?
Nějak jsem nevnímala, kam jdu.

„Myslel jsem si, že sem přijdeš,“ ozval se za mnou hlas.
Porozhlédla jsem se po okolí, abych vůbec věděla, kam jsem došla. Cvičiště, paráda.
„Tvá dedukce je dokonalá jako vždy a teď když mě omluvíš, tak si půjdu po svejch,“ Odsekla jsem a pokračovala jsem v chůzi.
Bylo mi jedno, že jsem urazila svého velitele. To, že kage něco chystá, je nebezpečnější. V tom prvním případě přijdu o hlavu jenom já, zatímco v tom druhém možná tisíce lidí.
„Už víš co dál? Ohledně tamté věci.“ Zeptal se téměř nevině.
Otočila jsem se na něj. Co je mu do té věci? On je velitel, neměl by se o to starat. Měl by dělat, že se nic nestalo, měl by dál jako loutka poslouchat příkazy a ne se starat o tohle.
„Proč?!“ Neudržela jsem se, chtěla jsem to vědět.
„Proč co?“
„Proč se o to staráš? Není to snad jedno? Jsme jenom tlupa loutek, co si hraje na řezníky. Tak proč neuděláš to, co se od tebe čeká?“ Vypálila jsem to na něj, bylo mi už jedno, že porušuju všechna pravidla.
Povzdychl si, „ Tlupa loutek, co si hraje na řezníky,“ zopakoval po mě, „ to si vystihla přesně. Nicméně pokud kage plánuje něco nekalého. Je správné nic nedělat a dál vraždit nevinné?“ Zeptal se jako by se nechumelilo.
„Co je správné? Nebylo by správné spáchat sebevraždu?!“ Neměla jsem daleko k hysterii.
Zasmál se, v jeho smíchu nebyla ani stopa po humoru, „ čemu by to pomohlo? Víš stejně dobře jako já, že nejsme nenahraditelní.“
Sklopila jsem hlavu. Tohle jsem věděla moc dobře. Kdybych se zabila, bylo by to sobecké. Vesnici by to stejně nepomohlo. Kage by dál kul nějaký pikle a bůh ví, co by se dělo dál. Ale co mám asi tak dělat?
Zavrčela jsem, „a co teď?! Chceš zabít kageho?! Já už mam toho vraždění plný zuby! Mě jde jenom o dobro vesnice! Je nutné prolívat tolik krve?! Mam chuť se na tohle vybodnout, jenomže to se rovná sebevraždě!“ Rozkřičela jsem se.

Bylo mi na nic. Vzteky jsem viděla rudě, sundala jsem si masku a zahodila jsem jí. Jakmile se roztříštila na tisíc kousků, došlo mi to.
Podepsala jsem si ortel, oprátka okolo krku se mi teď musela ještě víc utáhnout. Nicméně nebylo cesty zpět. Pravidla jsem porušila už i předtím. Urazila jsem velitele, ale tohle…

Sesunula jsem se na kolena. Bude mě tohle stát život? Párkrát jsem zamrkala, viděla jsem rozmazaně. Pak mi po tváři něco steklo.
Zahořkle jsem se zasmála. Nepoznala jsem už ani slzy. Teď tu sedím, bulím jak dítě přímo před očima velitele týmu. Další způsob jak přijít o hlavu.
„Mesu, to chce čas. Že to vypadá černě, neznamená, že to tak i skončí,“ řekl něžně.
Něžně? Spíš jsem si to jenom namlouvala. Zvedla jsem k němu oči. Klečel přede mnou, masku měl sundanou a jeho smaragdové oči se na mě dívaly s podivným výrazem, pro mě tolik neznámým.
„Co ty o tom můžeš vědět?!“ Vyjela jsem na něj vztekle.
To, že jsem brečela, mi na klidu moc nepřidalo. Zuřila jsem sama na sebe, že jsem ukázala svojí slabost, že moje sebeovládání se rozsypalo na tisíc kousků jako maska vlčice.

Zuřila jsem na Ryuukiho. Jak mohl být tak klidný, dokonce lhostejný?! Proč si nenasadil masku a neupaloval za nejvyšším velitelem?!
„Vím, jen to, že čas vše vyřeší,“ pousmál se.
„Nasaď si tu proklatou masku a mazej pryč! Jdi jim povědět o mojí nespolehlivosti a lidskosti!“
Sledovala jsem, jak se mu v obličeji napjaly všechny svaly.
„Kdybych byl loutka řezníka, myslíš, že bys tady ještě byla?! Sakra, co si to o mě myslíš?! Nikdy bych tě nenechal zabít!“
„Proč?!“ Zeptala jsem se ho a marně jsem se snažila zahnat slzy.
Promnul si rameno, „předtím než jsem se stal velitelem, byl jsem jenom loutka, stroj na zabíjení. Ale pak co jsem potkal tebe, něco se změnilo. Pochopil jsem, že ty nejsi stroj a už vůbec ne loutka.“ Povzdychl si, „přemýšlel jsem o tom, co v téhle branži pohledáváš. Neztratila si svojí lidskost, své city. Jenom si to všechno pečlivě ukryla. Nevím, co se stalo, ale už ze mě pak nebyl stroj ani loutka. Plnil jsem rozkazy, to ano, hrál jsem si na bezcitného, ale nebyl jsem jím.“
„Ty jsi jediný důvod, proč jsem stále člověk a ne stroj.“ Přejel mi palcem od rtů až k bradě.

Než jsem se nadála, sklonil se ke mně a políbil mě.
Odtrhla jsem se od něj, „co to sakra vyvádíš? Teď máš už i ty okolo krku oprátku! Plánuješ sebevraždu nebo co?!“
Přiložil mi prst ke rtům a zadíval se na mě s něhou v očích. Fakt to byla něha? Nebyla jsem si jistá, vyrůstat jako kageho loutka má hodně mínusů.
„Otázkou je, co s tím malým problémem.“ Postavil se a nabídl mi ruku.
Vstala jsem bez jeho pomoci, „coby? Nic.“ Pokrčila jsem rameny, „nikdo nic neví a tak nikdo nic neřeší,“poznamenala jsem lhostejně.
Povytáhl obočí, ale nic neříkal.
Štěstí, že hrát jsem uměla aspoň trochu. Tuhle věc vyřídím sama, nemůžu ho do toho zatáhnout. Smrt přijde dřív či později, mě už je to celkem jedno. Ironie co?
„A teď si jdu z rukou smýt další krev,“ zasmála jsem se.
Já jsem ho sice nezabila, neměla jsem na tom žádnou zásluhu. Nicméně tým je tým.
Nečekala jsem na jeho odpověď a přenesla jsem se k sobě. Bez masky, jsem nemohla riskovat cestu pěšky.