Cesta Draka 001

Za stolem seděla mladá dívka a hrabala se v nějákém přístroji. Na onom stole byla téměř sbírka černých skvrn, ke zkratům tu očividně docházelo prakticky pořád. Najednou dívka zpozorněla a vzhédla od přístroje ke svým nohám.
„Ale, Neko, já tady dělám.“ řekla, ale pak rychle změnila názor.
„Jak ty robotické kočky umí udělat ten setsakra roztomilej pohled... No tak jo, no. Polez.“ změkla a vytáhla na stůl robotickou kočku, která okamžitě přisunula čumák k přístroji. Dívka si ještě párkrát vrtla do přístroje šroubovákem, a pak to vzdala.
„Sakra, ten přístroj snad nikdy nedodělám.“ zaúpěla a směrem z pod stolu ji něco odpovědělo hlasem s jemným kovovým podtónem.
„Mohla bys to na chvilku nechat a vytáhnout mě odsud? Je tu hromada prachu.“ Dívka okamžitě zaregovala, odsunula židli a skočila pod stůl. Za chvíli se z pod něj vynořila s vítězným výrazem a mečem v ruce.
„Ale, Benji, kdo tě tam zas zatáh?“ zeptala se meče a ten se rozkmital.
„Skřítci.“ ozval se meč ironickým tónem.
„Tak teď zas najdeme tvoji pochvu a dáme tě tam zpá-“ dívčin monolog přerušilo mňouknutí ze stolu a hlasité pípání. Dívka úlekem mrštila mečem proti skříni s nádobím a ta se s hlasitým vrznutím a zvukem destrukce zřítila k zemi, s mečem pohřbeným uprostřed trosek.
„Ups.“
„AU!“
„Promiň, Benji.“ ozvala se omluvně dívka a přiskočila ke stolu.
„Ono to funguje! Neko, jak jsi to udělala?“ radostně vykřikla, když zjistila, že se na displeji přístroje, ve kterém se předtím vrtala, konečně něco objevilo.
„Teleportér funguje, teď už ho jen otestovat, aby to neudělalo něco jako že by nás to teleportovalo do jiné dimenze, to by mohlo skončit...“ Místnost zalilo bílé světlo.
„...špatně.“ dořekla se dívka.

***

„KSSS!“
„Sundejte ze mě někdo tu blbou robotickou kočku!“
Když se dívka probudila, naskytl se ji značně směšný pohled na muže v zelené vestě, jizvou přes nos a nějakou podivnou čelenkou, složeného k zemi značně prskající robotickou kočkou. Prvně se sice snažila potlačit smích, ale po pár sekudnách se neudržela.
„Neko! Ty teda dokážeš dokonale vzbudit. Slez z toho chudáka!“ podařilo se jí ze sebe vypáčit mezi záchvaty smíchu. Neko okamžitě seskočila z onoho muže a začala se k dívce lísat. Muž vyskočil na nohy a dělal jako by ho nikdy žádná robotická kočka na zem nesvalila, k čemuž bohužel čelenka s prohnutým plíškem se znakem Konohy a na zádech od štěrku na cestě značně špinavá a potrhaná vesta moc nepomáhaly. Nahnul se k dívce a rázně se zeptal: „Jak se jmenuješ? To je tvůj... Ehm... tvoje věc?“ ukázal na Neko.
Dívka nasadila „vážný“ výraz a hlubokým hlasem s ironickým náznakem pronesla odpověď.
„Jsem Bond.... James Bond.“ Uchichtla se. Muž pozvedl obočí.
„To měl být pokus o vtip,“ obrátila oči v sloup. „Tak teda moje jméno je Lup Elili Swallow, a ta věc se jmenuje Neko, a jo, je moje.“
Neko se posadila a upřela na muže uražený pohled. Žádná „věc“ přece není. Najednou si Lup něco uvědomila a nervózně se rozhlédla kolem.
„Nedopadl někam sem takový meč, co furt mluví, a je strašně otravný?“ zeptala se muže a tázavě naklonila hlavu na stranu. Muž se rozesmál.
„Mluvící meč! Dobrý vtip!“ Elili nahodila naštvaný výraz.
„To nebyl vtip. Jinak to beru jako ne...“ odsekla a začala se sbírat k odchodu.
„Jinak... Jak se to tady jmenuje?“ zeptala se a otočila se na muže.
„Ty to nevíš? To je ale ostuda... Tohle je přece Konoha, malá.“ odpověděl s uchichtnutím muž. Ale jaksi to nedomyslel, neboť tohle zrovna Lup opravdu hodně naštvalo.
„Uznávám, jsem menšího vzrůstu, ale NIKDY mi NIKDO nebude říkat... MALÁ!“ Rozběhla se proti muži, vyskočila a silně kopla muže do břicha.
„Dobrá, malá už ti říkat nebudu, ale ninju příště do břicha kopat nemusíš, dobrá?“ řekl přátelským tónem když se sbíral ze země. Lup přejel mráz po zádech. Ninja! Vypískla a v mžiku byla pryč.

***

Lup seděla zadumaně na střeše náhodného domu a přemýšlela. Ninja! No fuj! Ti ještě na světě jsou? Kam jsem se to přenesla? Do nějáké divné části Japonska? Konoha? Nevím, že by nějaké takové místo existovalo. Jak se dostanu zpátky do našeho města? Ale hlavně, pokud jsem v Japonsku, jakto, že jim rozumím? Nakonec se rozhodla se na to vykašlat a zjistit tady něco o těch ninjích.

***

Lup posedávala v Ichiraku Ramenu, což snad bylo v Konoze jediné místo, kde se dalo pořádně najíst. V rukou držela hůlky a srkala (teda pokoušela se o to) nudle z rámenu, přičemž se dost postříkala, bradu měla od vývaru, prsty mastné a jednou dokonce srkla tak silně, až jí jedna nudle přistála na obličeji. Když jí vypadly hůlky z rukou, na chvíli si dala oddech a začala nenápadně vyzvídat informace.
„Kde se vůbec ninjové zaučují?“ řekla naoko tak, aby to vypadalo, že se ptá sama sebe.
„No samozřejmě v Ninja Akademii, kde asi?! Mimochodem, zítra jí otevírají pro nováčky.“ ozvalo se zpoza pultu. Lup se pousmála. Chytil se. Nasadila udivený výraz a vyzvídala dál.
„A co bych potřebovala umět, abych tam mohla nastoupit?“ Chvilku brzdila uchichtnutí, ale pak přešla zpátky do maskovacího výrazu.
„No... Stačí být rychlý a trochu mrštný a přijmou tě a... HEJ! A co placení?!“ vysunula se hlava zpoza pultu, když Lup zmizela v oblaku prachu.
„No, rychlá je na to dost...“ vzdychla hlava a zalezla zpátky za pult.

***

Nazítří ráno už Lup nedočkavě podupávala před Akademií. Po značně dlouhé chvíli čekání se ozval zvonek. Společně s několika dětmi rozkopla dveře dokořán a v mžiku už stála před zapisovacím stolem. Ninja za ním načmrkal cosi do zápisníku, otevřel velkou knihu a zvedl hlavu.
„Jméno?“
„Lup Elili Swallow.“
„Věk? Ale, ten asi ne, to bude jedenáct...“ začal do knihy zapisovat. Lup se zúžily zorničky a zaťala pěsti.
„Já... Mám... Třináct!“ rozhořčeně vykřikla a vrhla na ninju propalující pohled. Ninja ji nevnímal a psal dál.
„Jedená-“
„TŘINÁCT!“ Lup se neudržela a vykřikla to číslo tak hlasitě, až to bylo slyšet celou budovou. Ucítila, jak na ni hledí hromádka zvědavých očí. Ninja si jí konečně všiml, a svižně přepsal jedenáct na třináct. Potom zapisoval dál.
„Výbušná... To bude stačit. Můžeš jít dovnitř.“
Lup se zklidnila, a zorničky se jí roztáhly do původní podoby. Usmála se a otevřela dveře do učebny. Prolétla všechny lavice a zkontrolovala je od žvýkaček. Potom si sedla si za tu nejčistší a čekala na ostatní.
Po hodině se všichni konečně usadili a všichni nedočkavě čekali na jejich učitele. Lup se hryzala do rtu nedočkavostí a bubnovala prsty do stolu. Nakonec to nevydržela a hvízdla. Otevřeným oknem skočila do místnosti Neko a nepozorovaně se schoulila Lup k nohám. Ta ji začala hladit. V tu chvíli vešel do místnosti jejich nový učitel. Zelená vesta, čelenka s prohnutým plíškem a jizva táhnoucí se přes nos. Lup měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. To byl ten ninja, kterého už potkala. Zrovna on! Jaká ironie! pomyslela si. Ninja odložil pár složek na stůl a postavil se před třídu.
„Jmenuji se Iruka a budu vás učit. Nemám rád, když v hodinách spíte, nebo podobně. Teď se představte vy.“ pobídl třídu a postupně se všichni představili.
Tak začal školní rok a ten uběhl hodně rychle, a nastal čas zkoušek.

***

Iruka pohlédl na značně nervózní Lup, jak rudne přímo před ním.
„Zkouška bude z techniky přeměny.“ řekl a Lup si hlasitě oddechla. Tohle jutsu ji docela šlo. Jen ne na... Lidech.
„Tak, do toho. Přeměň se na někoho v téhle místnosti.“ Lup znovu zrudla. Hledala něco, co by mohla zvládnout. Najednou se její oko o něco chytilo. Kočka! Pomyslela si vítězoslavně a začala z přeměnou. Iruka se otočil k oknu, protože měl pocit, že tam prolétlo něco divného. Jaksi to tam už nebylo. Škoda, zajímalo by mě, co to bylo.
„Miau.“
Iruka se otočil za mňouknutím a pohédl na místo, kde před chvílí byla Lup. Seděla tam malá, rezavá kočka. Cha chá! Pomyslela si vítězoslavně Lup. To jsem mu nandala! Najednou se před ní něco mihlo. Vynořilo se to ze stínu jako přízrak. Malý, ze stínu stvořený dráček frknul na Lup, a pak se znovu rozplynul ve stínu. Lupin hřbet se okamžitě transformoval do jasně viditelného obráceného U. Vyděšeně vyprskla a skočila směrem k oknu. Na okno už ovšem nedopadly tlapky zrzavé kočky, ale bílého stvoření se zobákem, zvláštními oranžovými rohy na hlavě, mezi kterými se napínala bílá blána, podobným stylem vytvořená křídla a oranžové ostré drápy. Ničímu oku pak nemohlo uniknout, že na těle to mělo tři tlumeně svítící zelené proužky, které se objevovaly i na zobáku a drápech. Taktéž na rozích. Na konci ocasu byly dvě oranžová peříčka, seseknutá do kosočtverců. Stvoření prorazilo okno a rychlostí k smrti vyděšeného orla zmizelo na obloze. Trošku zkráceně by se dalo říct, že to byl drak.
„Iruka-sensei? Co to bylo?“