Duše Shinigami – část 2 – Ztráty

Bloudila lesem a neměla ani tušení, kde by mohla být. Za tak krátkou chvíli se toho stalo opravdu hodně a ona si až teprve nyní začínala uvědomovat, co se vlastně stalo.
V hlavě jí kolovalo obrovské množství otázek. Ona však znala odpověď pouze na jednu jedinou. S jistotou věděla, že zemřela a byla mrtvá, tedy alespoň nějakou chvíli.
„Zajímalo by mě, jestli je tohle svět mrtvých nebo jestli zase žiju?“ Ptala se sama sebe.
A však přes všechny ty otázky a vědomosti, hluboko v ní dřímající, nedokázala odpovědět na otázku svojí existence.
Po nějaké chvíli uvažování jí došlo, že vlastně sama neví, kdo je natož jak se jmenuje. Bylo to dáno množstvím vzpomínek pocházejících z Kyuubiho chakry, která nyní tvořila její tělo a z moci Shinigamiho, která jí byla předána, aby pokračovala v jeho práci. Proto se její vlastní vzpomínky v té velké změti cizích ztrácely.
Byla to dlouhá chvíle, ale nakonec se jí podařilo dostat ven z lesa. Slunce zapadalo v nádherné rudé záři a ona cítila zbytkové teplo z něj sálající. Pevně se objala za ruce, protože s nadcházející nocí, přicházel i chlad a jí z toho začala být zima. Přála si, aby Slunce nad obzorem vydrželo, alespoň o chvíli déle.
Slunce neúprosně zapadalo za obzor. I když jej nyní nebylo již vidět, stále spatřovala jeho záři. Ale pomalu i do tohoto světa se začala vkrádat temnota, temnota chladné noci. Ona však věděla, že ani ta nebude trvat věčně, že se Slunce opět objeví na obloze. Byla to její jediná jistota vedle jejího uvědomování si, že zemřela.
Neustále šla dále, nezastavovala. Necítila potřebu spát ani jíst či pít. Stále jenom šla kupředu. Dnešní noci zářil na obloze Měsíc se spoustou hvězd. A ona rovněž vydávala slabou bílou záři, jako hvězda padlá na zemi.
Muselo být něco okolo půlnoci, když se krajina kolem ní začala měnit. Z velké travnaté pláně, po které šla, se zem začala měnit na zdusaný povrch, se spoustou jizev. Připadalo jí to povědomé. Toto místo v ní vyvolávalo nepříjemné pocity. Stále se nemohla pořádně rozpomenout.
„Válka,“ rozpomenula se na jediné slovo.
Uvažovala nad tím, že by snad mohla nalézt odpovědi na své otázky na bitevním poli. Avšak mrazilo jí z toho. Ale přesto, touha zjistit, kde je, byla větší a silnější než její strach. Pevně se rozhodla a vykročila vpřed. Nevěděla, co zde může najít, ale doufala, že to budou odpovědi na některé její otázky.
Po nějaké chvíli začala míjet mrtvá těla. Některá byla lidská, ostatní byla zcela bílá a jejich tváře se podobaly těm, které měly stromy v lese, ve kterém se probudila. Byl to opravdu strašný pohled. Najednou jí před očima něco problesklo. Viděla tyto mrtvé lidi stále bojovat. Znovu a znovu bojovali svoji poslední bitvu. Věděla to a cítila s nimi.
Pomalu, ale jistě si začala uvědomovat, že ona by jim mohla pomoci. Napadlo jí to ve chvíli, kdy zjistila, že ti kteří stále bojují, jsou duše padlých ve válce, které v tomto světě poutá jejich smutný úděl, úděl ninjů. A proto nemohou přestat bojovat ani po smrti. Možná si ani nestihli uvědomit, že umřeli.
Chtěla jim pomoci, avšak nevěděla jak. Bojovali s neviditelným nepřítelem, ale bojovali. Byl to jak marný, tak i zbytečný boj, jako všechny ostatní. Alespoň toto si myslela. Pomalu k nim kráčela a během několika málo chvil, přestali ninjové bojovat a dívali se na zářivou osobu, která se k nim přibližuje. Dívka v bílých šatech a s téměř bílými vlasy na ně působila velmi mile, oni však měli strach z toho, co má přijít.
„Takže my jsme… My všichni,“ hovořil jeden z duchů mrtvých ninjů.
„Zemřeli,“ dodala dívka v bílém.
„Kdo-Kdo jsi a jak jsi to vůbec mohla vědět?“ Divili se.
„Jsem Shinigami – Bůh smrti a mým úkolem je převést zbloudilé duše do světa mrtvých,“ řekla.
Nikdo jí nedokázal oponovat. Bylo to poprvé a naposledy, co viděli Shinigami, ale nikdo z nich si nepředstavoval, že by Bůh smrti mohla být tak překrásná dívka. Stáli na místech a čekali na nevyhnutelné. Procházela mezi nimi, každému jemně položila ruku na rameno a věnovala mu vlídný úsměv. A duše jí její úsměv oplácely a pak se mohly v klidu rozplynout a vstoupit do světa mrtvých.
Když už na tomto místě nezbývala žádná zbloudilá duše, začínalo svítat. Nejdříve jenom sluneční záře, pak paprsky a nakonec i samotné Slunce se přehouplo přes obzor. Začal nový den, nový den, kdy měli umírat další lidé a nelidské stvůry měly být ničeny.
Po celé noci strávené chůzí a převáděním zbloudilých duší do světa mrtvých, byla zcela vyčerpaná. Ale možná jí pouze nedělalo dobře přímé sluneční světlo. Proto byla nucena vyhledat si na den nějaký úkryt, kde by si mohla odpočinout a dobýt své síly. Nedaleko od ní se opět rozprostírala široká travnatá pláň a na ní malý lesík, jehož stromy měly opět lidské tváře.
Vešla do něj hlouběji, tam, kde Slunce pronikalo korunami stromů jenom minimálně. Usedla si k jednomu ze stromů a opřela se o něj. Zanedlouho na to usnula. Zdálo se jí o blonďatém chlapci, jehož úsměv hřál jako tisíc sluncí, ale nespálila se ba naopak, byl to velmi příjemně hřejivý pocit.

V táboře mediků, již byli všichni dávno vzhůru a opět, znova a znova ošetřovali nové várky raněných, kterých nikterak neubývalo. Mladí ninjové, kteří předešlého dne tak udatně bojovali proti nepříteli, aby neztratili dalšího ze svých blízkých, se nyní kolem poledne konečně začali probouzet. Zpětně na ně doléhalo, to co včera prožili. Mnozí z nich litovali přímo svojí kamarádky, o kterou přišli, jiní soucítili s blonďatým mladíkem, který ztratil svoji lásku. Po většinou se však tyto pocity prolínaly vzájemně. Alespoň v jejich myšlenkách mohli ti dva být spolu.
Cítili bolest na prsou a byl to vážně nepříjemný pocit. Jako by jim do hrudi vypálili díru. Byla to úzkost a bolest, bylo to pro ně nesnesitelné. Ale oni museli a měli tu vůli pokračovat, pokračovat pro své přátele, rodinu a ty které milovali.
Avšak prozatím pro ně bylo příliš brzy pokračovat v bitvě. Ani ninja medikové nebyli kouzelníci, neovládali zázraky, přesto na nich závisela spousta lidských životů. Zranění mladých ninjů, ještě nebyla zcela zahojená, ale pravý důvod proč zde zůstávali, byl jiný. Věděli, že jakmile se Naruto probere, bude mít všechny svoje síly doplněné a okamžitě se zase vydá bojovat a nepřestane, dokud nezemře nebo nepadne vyčerpáním. Proto zde čekali, museli ho nějak zastavit.
„Takže… Co můžeme udělat?“ Zeptala se Haruno Sakura – lékařský ninja, svých přátel, kteří všichni posedávali okolo Naruta.
Nikdo neodpovídal, bylo naprosté ticho. Málo kdo z nich si dokázal urovnat své myšlenky v hlavě, natož ještě přijít s nějakým nápadem.
„No tak! Musíme pro něj přece něco udělat!“ Řekla zoufale Sakura po nějaké chvíli.
„Je mrtvá! Chápeš! Hinata je mrtvá a i když jsme tu my, co se nazýváme jeho přáteli, tak z jeho pohledu, přišel úplně o všechno!“ Rozčiloval se Neji.
„Já vím, všichni jsme to slyšeli, když jí řekl, že ji miluje! A proto si myslíš, že nemá důvod žít!“ Zakřičel po něm Kiba.
„Ne! To jsem tím nemyslel! Neřekl jsem, že nemá důvod žít! Ale podle toho, jak včera zuřil, tak se spíš chce pomstít. Jenže když mu to dovolíme, tak taky akorát zbytečně zemře!“ Vrátil mu křik Neji.
„To by stačilo!“ Zvýšil na ně hlas Gaara.
Všichni se zarazili. Neji i Kiba vzdali svůj marný boj a raději se posadili. Díky jejich vzájemné hádce, atmosféra v místnosti ještě více zhoustla.
„Nikdo, tady z nás neví jak se Naruto může cítit nebo co se mu honí v hlavě. Ale nesmíme mu dovolit, aby propadnul pomstě. Čím by se pak lišil od našeho nepřítele?“ Řekl Gaara.
Působil klidně, ale opak byl pravdou. I on sám se bál toho, co by Naruto mohl způsobit. Ale doufal, že Naruto nebude chtít zajít tak daleko, aby se pomstil. Chtěl v to věřit.
Hodiny jim ubíhaly velice pomalu, protože každý byl ponořen do vlastních chmurných myšlenek. Málokdo byl schopný jíst, ale věděli, že by jinak příliš zeslábli, takže se donutili sníst nějaké to sousto. Většinu času však bezcílně bloumali po zdravotnickém táboře a utápěli se ve vlastních pocitech a myšlenkách. Čas od času někdo zašel zkontrolovat Naruta, jak je na tom, ale on pořád stále jenom spal. Pomalu, ale jistě o něj začínali mít strach, protože prozatím mu vždy stačilo na dobití sil jednoduše se vyspat, ale tentokrát se jim to zdálo příliš dlouho. Doufali, že o něj nepřišli, že se jenom nechce probudit. A Naruto se opravdu probudit nechtěl, chtěl zůstat spát navždy, až do té doby než zemře. Ale jeho údělem bylo žít a bdít.
Opět se celý den bojovalo na všech bojištích a výkřiky zoufalství a utrpení byly slyšet všude. Už téměř každý ninja ztratil někoho sobě blízkého, ale nepřestávali bojovat. Nemohli, protože, pak by byly oběti jejich přátel zbytečné. A svět jak ho znali, by upadl do temnoty.
Další den se chýlil ke konci, Slunce opět zapadlo za obzor a noc se ujímala vlády. Mladý blonďatý ninja opět začínal nabývat vědomí. Jeho přátelům se z části ulevilo, ale pro něj bylo procitnutí utrpením. Všechny jeho síly se mu ještě nevrátily, stejně jako síly v něm dřímajícího démona.
„Naruto!“ Zvolala radostně Sakura.
Naruto se apaticky posadil. Nevnímal své okolí. Vypadalo to, jako by život z jeho očí nadobro vyprchal. Byl netečný ke všemu, co se mu snažili říct. Věděl, že pro tuto chvíli, ještě nemá dostatek sil, aby mohl pokračovat v tom nesmysleném boji.
„Z čeho, máš takovou radost, Sakuro?“ Řekl zcela chladně.
Všechny jeho přátele, kteří zde byli, zaskočil jeho tón hlasu. Nikdo si nedokázal ani představit, že by byl Naruto schopen mluvit tímto stylem. Připomínal jim až bolestivě někoho jiného, někoho koho ztratili kvůli pomstě.
„Tak mi to řekni, z čeho se tak raduješ? Že by jsi konečně měla volnou cestu? Promiň, ale takové lidi já nesnáším,“ řekl studeným hlasem Naruto.
Sakura z toho byla neuvěřitelně v šoku a stejně tak i ostatní, že od Naruta něco, takového slyší. Tohle pro ně byla noční můra.
„To už vážně přeháníš Naruto, ne?! Vždyť ona se raduje jenom z toho, že ses konečně probral!“ Okřikl ho Kiba.
Naruto se k němu otočil a vrhl na Kibu svůj mrtvolný pohled. Bylo však vidět jak se Kiba, jeho výrazu bál, protože jej stahoval dolů, do temnoty.
„Můžu, tě o něco požádat Kibo?“ Náhle se ho zeptal Naruto.
Kiba byl stále ještě trochu v šoku z toho, jak se jeho kamarád za tak krátkou chvíli dokázal úplně změnit, ale jeho otázce rozuměl a kývnutím mu to naznačil.
„Chtěl bych Hinatu pohřbít doma v Listové… Mohl bys najít její tělo a donést ji sem? Ještě bych ji rád viděl,“ zeptal se teď už spíše zoufale znějící Naruto.
„Naruto! I kdyby ji Kiba našel a donesl, tak by bylo lepší pohřbít ji někde tady… Nevíme, jak dlouho bude válka ještě trvat, takže se nemůže být jisti, že se zachová v pořádku,“ snažil se, ale přesto neudržel slzy Neji.
„Zapečetím ji, tak se nebude moct rozkládat,“ řekl bez jakýchkoliv emocí Naruto.
Spousta z jeho přátel na něj zírala s vytřeštěnýma očima. Tohle nemohl být ani trochu, ten Naruto, kterého znali. Ne. Byl to jejich Naruto. Tak proč, proč se tak chová? Nikdo neznal odpověď. Ale byli přece jeho přátele, takže doufali, že se Naruto s tím vším nějak srovná a zase to bude ten starý Naruto, kterého znali.
„Rozumím Naruto. Rozhodně ji přinesu!“ Řekl rozhodně Kiba a vyšel ven.
„Jestli se chcete zeptat na to, co hodlám teď dělat, tak je to zbytečné. Já zabiju Madaru, ukončím tuhle zpropadenou válku, srovnám Kabuta a vyřídím si to ze Sasukem. To je celý můj plán, ale teď ještě musím dobít svoje síly,“ vysvětlil Naruto.
Nebylo na něm znát žádných emocí. Ať už dělal cokoli, výraz v jeho tváři se nikterak nezměnil. Ale pro tuto chvíli se rozhodl odpočívat, tak dlouho jak bude třeba, aby byl v plné síle, až se utká s Madarou.

Dívka v bílém prospala celý den ve stínu lesa a probudila se až se zapadajícím Sluncem. Vyšla ven z malého lesíka, znovu pozorovala tu nádheru zapadajícího Slunce a koupala se v jeho oranžové záři. Její síla se jí vrátila po odpočinku, a proto mohla dnes v noci znovu pomáhat zbloudilým duším do světa mrtvých.
Zároveň však hledala odpovědi na své otázky. Nyní již věděla, že je ve světě živých, ale neznala důvod svého bytí zde. Rozhodla se, že bude pokračovat stejným směrem jako předchozí noci.
Šla, šla dlouho a Slunce už dávno zapadlo. Nyní na obloze zářil Měsíc spolu s hvězdami bílým světlem, stejně jako ona zářila na zemi. Kráčela po zemi, na které byly vidět skvrny zaschlé krve. Viděla, že se blíží k místu, kde opět duše padlých bojují svojí poslední bitvu pořád dokola. Vydala se tedy jim pomoci. Nebylo jich zde mnoho a proto během krátké chvíle, byla hotova se svojí povinností.
„Kd-o… Jsi-?“ Vydal ze sebe skomírajícím hlasem dva dny umírající ninja.
Zarazila se. Život již z něj téměř vyprchal, ale duše se stále pevně držela těla. Vypadal opravdu hrozně. Možná si už konečně přál umřít.
„Jsem Shinigami,“ řekla laskavým hlasem.
„Shini-ga-mi? To… Už jsem mr-tvý?“ Zeptal se z posledních sil, které mu zbývali.
Bylo jí ho opravdu líto. Nebyl zatím mrtvý, ale na jeho záchranu už bylo taky pozdě. Přistoupila tedy k němu, poklekla a objala ho, aby mu poskytla, alespoň trochu útěchy.
„Zatím, stále žiješ… Ale obávám se, že na tvoji záchranu už je příliš pozdě. Je mi to moc líto…“ Propadala v pláč.
„Jak-é je … To ve s-větě mrtvých?“ Zeptal se smířený se svým osudem.
„Neválčí se tam,“ objala umírajícího ninju ještě pevněji.
„Tak se o tom půjdu přesvědčit,“ řekl svá poslední slova a při tom se usmíval.
Jeho duši k tomuto světu nic nepoutalo, a proto s ním neměla dívka v bílém, žádné starosti. Bylo to smutné, propukala v pláč, i když toho člověka vůbec neznala. Pro ni to byla první smrt, kterou viděla nebo si to alespoň myslela. Po této zkušenosti se rozhodla podívat se po okolí, zda zde nejsou ještě nějací přeživší. Nikoho však nenašla, ale musela se zarazit u jedné dívky. Byla jí nějak povědomá.
Uvažovala nad tím, jestli nebyla mezi těmi dušemi, které předtím převedla, ale nemohla si na ni vzpomenout. Přesto jí dívka s tmavě fialovými vlasy připadala povědomá. Nevěděla proč, a proto se jí rozhodla blíže prohlédnout. Klekla si k ní a shrnula jí vlasy z tváře. Měla opravdu krásný úsměv, i po své smrti se stále usmívala. Uklidnilo jí to, tato dívka určitě při umírání netrpěla. Vypadala spokojeně.
„Hej ty! Co to děláš s Hinatou!“ Křičel po ní pro ni neznámý mladík s velkým bílým psem.
„Pěkné jméno… Neboj se, ona je v pořádku,“ odpověděla mu.
„V pořádku? Vždyť je mrtvá!“ Zařval po ní.
„Promiň mi to, asi jsi to nepochopil… Myslela jsem tím, že její duše nebloudí po tomto světě,“ vysvětlila a vstala, avšak stále jí nebylo vidět do tváře.
„Kdo sak*a jsi!“ Křičel.
„Já jsem Shinigami,“ usmála se pro sebe a zmizela.
Kiba si připomenul její slova a propukl v pláč. Znovu se mu připomenulo, že Hinata už není. Ale jestli ta postava v bílém měla pravdu a opravdu byla Bůh smrti, znamená to, že existuje i svět mrtvých a Hinata je tam. Nevěděl proč, ale uklidnilo jej to.

„Proč jsem vlastně utekla? Neměla jsem to dělat, mohl mi říct, proč mi ta dívka připadala povědomá,“ uvažovala.
Nyní byla zmatená. Nechápala, nerozuměla tomu. Vlastně v poslední době, pro ni bylo všechno divné. Najednou jí v mysli problesk obraz té dívky. Ta dívka se dívala přímo na ni v naději, že by se ještě mohl a vrátit do života. Její oči byly vystrašené. Dále však už nic neviděla, nemohla si vzpomenout. Ale z toho obrazu usoudila, že té dívce taky pomohla přejít do světa mrtvých.
Šla, nezastavovala. Sama nevěděla, kam jde, ale vypadalo to, že ji k sobě něco přitahuje. Nějaká neviditelná síla. Měla ten pocit. Této noci jí byla větší zima, než noci předešlé. Možná díky ročnímu období. Možná díky tomu, že se setkala s umírajícím ninjou. Jedno však bylo jisté. I přesto, že byla Shinigami, tak měla lidské emoce. Ale to jí nepřekvapovalo, byla to pro ni samozřejmost.
Dlouhou dobu nenarazila na žádné duše, byla z toho mírně překvapená, protože zde bylo spoustu mrtvých těl. Ale byla příjemně překvapená, protože jejich duše neuvázly v tomto světě a vydaly se na cestu do světa mrtvých.
Viděla, že se přibližuje k lesu. Tento byl však jiný, než ty, které dosud viděla. Stromy neměly tváře a byly vysoké a špičaté. Opět začínalo svítat a ona znovu pocítila únavu. Potřebovala spát. Nyní jí bylo jasné, že není denním stvořením. Ale přesto všechno východy a západy Slunce milovala.

Mladý ninja se přibližoval k táboru mediků. Jeho velký bílý pes vezl na svém hřbetě dívku v jeho věku. Když je ninja medikové spatřili, okamžitě jich k nim několik vydalo. Z dálky to totiž vypadalo tak, že mladík veze na svém psovi raněnou. Jakmile se však medikové dostali blíže, uvědomili si, že ta dívka je mrtvá. Mladík jim rovněž naznačoval, aby k němu nechodili, že to nemá cenu.
Pomalu procházel táborem a nevšímal si ostatních lidí, kteří na něj zírali. Měl jenom určitý cíl. Jednu budovu v zadní části tábora, kde nikdo moc nechodil. A proto si tam on a jeho přátele zřídili provizorní základnu. Když se tam konečně dostal, už byl všemi očekáván.
„Naruto,“ začal, když vešel dovnitř.
Dále pak už nebyl schopen žádného slova.
„Jděte pryč… Jděte všichni pryč,“ řekl Naruto hned jak ji položili na předem přichystané plátno bílé látky.
Nikdo mu neoponoval a pomalu vyšli ven z budovy. Nečekali a šli raději dále, protože věděli, že Naruto chce být opravdu o samotě. A i když byli dosti daleko, tak slyšeli jeho nářek a pláč. Většina z nich se k němu potichu přidala. Bylo to opravdu skličující.
Naruto pevně svíral Hinatino mrtvé tělo a plakal. Velmi hodně plakal. Utrpení. To slovo pro něj nemělo žádný význam, protože to co právě prožíval, muselo být ještě horší. Alespoň si to tak myslel.
„Proč jsem ti já hlupák neřekl dříve, že tě taky miluju?“ Zeptal se jí a doufal, že dostane odpověď.
Hinata mu však neodpovídala, ale ani její poslední úsměv nezmizel.