Nejlepší přítel

Tyhle chvíle patřily k těm nejšťastnějším v mém životě. Každá vteřina s ní mě naplňovala radostí a štěstím. Seděli jsme spolu ve stínu velkého stromu, já se o něj opíral zády a ona seděla přede mnou a opírala se mi zády o hruď. Bylo krásné letní odpoledne, vítr si pohrával se stébly trávy a s listy na stromě, pod kterým jsme seděli. Pozorovali jsme mraky plující po obloze celé hodiny a povídali jsme si. Vdechoval jsem květinovou vůni jejích tmavých vlasů, užíval jsem si blízkost a teplo jejího těla. Bylo mi krásně.
„Kdy se vrátíš?“zeptala se a z jejího hlasu zazníval smutek.
„Brzy, není to těžká mise. Bude to pro nás hračka, viď?“zeptal jsem se velkého psa, který ležel vedle nás a podrbal jsem ho za uchem. Akamaru souhlasně štěkl.
„Jen buď opatrný.“
„Neboj se, já jsem opatrnost sama“zasmál jsem se.
Jen si povzdechla a protočila oči v sloup.
Byla roztomilá, když se o mě tak bála. Nikdy jsem ji nepřesvědčil, aby se nestrachovala, ale to ona už měla v povaze. Trochu jsem jí lhal, nikdy jsem nebyl opatrný a tahle mise nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak jsem jí tvrdil. Rád jsem se pouštěl do nebezpečných misí, bavilo mě riskovat. Trochu mě štvalo, když mi neustále říkala, abych byl opatrný, ale věděl jsem, že to dělá jen proto, že by se neskutečně trápila, kdyby se mi něco stalo. Byla tichá, vnímavá, chytrá, milá, krásna a rozuměla mi tak, jako nikdo jiný. Za to všechno jsem ji neuvěřitelně miloval.
Začal jsem si pohrávat s pramínkem jejích vlasů. Měla je tak krásné. Miloval jsem tyhle chvíle, kdy jsme byli spolu. Vždycky jsem u ní nalezl útěchu a pochopení. Nikdy mi nic nevyčítala, do ničeho mě nenutila, vždy mě jen tiše vyslechla, všechny moje starosti. A že jich nebylo málo. Moje matka nedávno onemocněla, vypadalo to s ní špatně. Dřív to byla silná a autoritativní žena, ale teď, jako by její duch zeslábl, byla bledá a hubená. Dělal jsem si o ni velké starosti. Povzdechl jsem si.
„Co se děje, Kibo?“zeptala se starostlivě.
Nevím, jak to dělá, ale vždycky vycítí změnu v mém rozpoložení.
„To nic.“šeptl jsem.
Nevěřila mi. Sedla si tak, aby mi viděla do očí.
„No tak, mě můžeš věřit. Jde o Shina?“
Vidí mi až do duše, zná mě až moc dobře na to, abych ji mohl lhát. Ano, tohle byla taky jedna z věcí, která mě trápila. Nedávno jsme se s Shinem pohádali a teď jsme spolu vůbec nemluvili. Chyběl mi, byl to můj nejlepší kamarád. Ale nehodlal jsem se omlouvat jako první.
„Měl bys za ním zajít, měli byste si promluvit.“navrhla mi.
„Ne.“řekl jsem a sklopil jsem zrak.
„Kibo“oslovila mě, chtěla upoutat mou pozornost, ale já jsem stále upíral pohled do země.
„Kibo“řekla hlasitěji a otočila mi hlavu jejím směrem, abych se jí díval do očí.
„Je to tvůj nejlepší přítel, měli byste si odpustit.“řekla vážně a upírala na mě pohled svých fialových očí, ve kterých se skrývala ohromná síla. Síla Byakuganu.
„Není to tak jednoduchý, jak si myslíš.“řekl jsem ostřeji, než jsem chtěl.
Ta změna ji trochu zarazila, ale nedala se.
„Je to takhle jenom proto, že jste oba příliš paličatí a vaše pýcha vám nedovolí, se tomu druhému omluvit.“
„Já se mu nemám za co omlouvat.“řekl jsem dopáleně.
„Tady to vidíš.“řekla.
„Tady vidím co?“zavrčel jsem.
Podívala se na mě pohledem, ze kterého se dalo jasně vyčíst, že zrovna tohle moje chovaní má na mysli. Otočila se ke mně zase zády a zamumlala něco jako „ješitný chlapi“.
Chvíli jsem ji probodával naštvaným pohledem, ale nevydrželo mi to moc dlouho. Nikdy jsem se na ni nedokázal zlobit.
„Hin?“zeptal jsem se opatrně.
Žádná odpověď.
„No tak, nemyslel jsem to tak.“řekl jsem a pohladil jsem ji po vlasech.
„Promiň, jsem blbec, půjdu za ním a promluvím si s ním.“
Otočila hlavu ke mně a podívala se mi do očí. Pohled jsem ji opětoval a usmál jsem se.
Povzdechla si, přisunula se ke mně blíž a taky se opřela zády o strom. Dal jsem jí ruku kolem ramen a ona si opřela hlavu o moje rameno. Tak to bylo vždycky, nikdy jsme se nepohádali natolik, abychom se hned zase neusmířili.
„Není to krása?“zeptala se zasněně a ukázala směrem k zapadajícímu slunci.
„Je.“přitakal jsem. Ale nemohl jsem naplno obdivovat krásu západu slunce, když vedle mě byla ona. Ještě několik dlouhých chvil jsme tam seděli vedle sebe a pozorovaly poslední sluneční paprsky dnešního dne.
„Už budu muset jít.“řekla a vstala.
„Jo, já taky.“
Vůbec se mi nechtělo, zůstal bych s ní navždy. Teď, v záři zapadajícího slunce byla tak krásná, až se mi tajil dech. Vypadala jako anděl. Neznal jsem lepšího člověka, ona byla výjimečná. Miloval jsem ji z celého srdce…
„Hin…já…já tě – “
„Hinato!“ozval se z dálky veselý hlas. Otočil jsem se za ním a uviděl blonďatou postavu, běžící naším směrem, jak mává nadšeně rukou nad hlavou.
Hinatina tvář se rozjasnila, její oči se vzrušeně leskly a její ústa vykouzlila ten nejkrásnější úsměv.
„Počkej chvilku!“křikla na tu postavu, která se záhy zastavila.
„Kibo, co jsi chtěl říct?“zeptala se, ve tváři pořád ten šťastný výraz.
„Nic důležitého, můžu ti to říct jindy.“odpověděl jsem bezvýrazně.
„Dobře“přikývla a rozběhla se. Už byla netrpělivá.
„Ahoj zítra.“zamávala mi ještě za běhu.
„Nic důležitého, jen to, že tě miluju, Hinato.“řekl jsem si sám pro sebe potichu.
Sledoval jsem, jak se k sobě tisknou ve vášnivém polibku. Musel jsem odvrátit zrak. Nemohl jsem si pomoct od spalující žárlivosti a vzrůstajícího vzteku. Nesnášel jsem se za to, byl to přece můj kamarád. Ale ji jsem miloval. Jeden můj vnitřní hlas na mě křičel, že takhle by se kamarád neměl zachovat, ale ten druhý, sice tišší hlas, ale daleko lákavější mi říkal, že je to v pořádku, že žárlím, že on mi jen brání ve štěstí. Nenáviděl jsem ten druhý, plíživý hlas, který se mi vkrádal do myšlenek, protože jsem věděl, že mě láká mnohem víc, než ten první. Byl jsem zoufalý. Nesnášel jsem pomyšlení na to, že on je vždy přede mnou, že její srdce patří jemu,ale vždycky jsem to věděl. Tenhle pohled na její tváři vykouzlil jen on. Vždycky ho milovala, já to věděl, protože jsem miloval ji. To si potom člověk všímá všech maličkostí, každého detailu na její tváři a všech jejích pocitů.
Naruto…proč ty?
Proč ne já?
Už jsem tam nevydržel stát a dívat se na ně, na jejich vzájemnou lásku.
„Pojď Akamaru, jdeme domů.“
Pes se zvedl, zaštěkal a začal radostně pobíhat kolem mě, ale já teď neměl chuť si s ním hrát.
Musel jsem se s tím smířit…

…já budu vždy jen nejlepší přítel…