Bohyně krutosti

Songfiction na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=x7vrWHqW4LU

Když jsem byl malý, chtěl jsem být velký ninja jako táta. Kradl jsem kunaie a shurikeny a tajně s nimi v lese házel na stromy. Nikdy se mi nepodařilo nějaký trefit tak, aby v něm zbraň zůstala trčet, ale mně to nevadilo, byl jsem si jistý, že by má zbraň soupeře alespoň zranila. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jak by to vypadalo, ale bylo mi to jedno. Když jsem pak mohl nastoupit na akademii, byl jsem nadšený, opravdu hrozně moc nadšený. Tvrdý výcvik se mi líbil, měl jsem pevnou vůli. A někteří tvrdili, že i velké nadání. To ale nebyla pravda, byl to jenom ten tvrdý trénink v lese, nic víc, nic míň.

Vystudoval jsem akademii a vstoupil do trojčlenného týmu. Já, ještě jedna holka a jeden kluk z klanu Uchiha. Měli jsme jednoho z nejlepších senseiů, které jsme mohli dostat! Obdivoval jsem ho. Dělal jsem vždycky to, co mi poradil, každá jeho pochvala pro mne byla tou nejsladší odměnou na světě, kvůli každému pokárání jsem měl obrovské výčitky svědomí.

Když jsem se poprvé pustil do opravdového boje, byl jsem nadšený. Bylo to tak... úžasné! Adrenalin se mi vyplavoval do žil a já, tehdy teprve malý kluk... Poprvé jsem v bitvě zasáhl nepřítele. Byl jsem se sebou tak spokojený! Padl k zemi a začal krvácet. Otočil jsem se a začal odcházet, když něco zašeptal. Otočil jsem se.
„Zabij mě, prosím... Udělej tomu trápení konec...“ prosil mne. Žadonil, abych ho zabil, pozbyl i poslední zbytky své důstojnosti. Tehdy... Nedokázal jsem to, musel jsem utéct. Ale vzpomínka na toho muže samotného ležícího někde pod hvězdami uprostřed temnoty... Pronásleduje mne ještě dnes. Ale nebyl jsem na to připraven, ať jsem si myslel cokoliv. Nikdo nikdy nemůže být připraven zabíjet.

Celé dny a noci jsem myslel na toho ninju. Vždyť on prosil, abych ho zabil. To by pravý ninja neměl. Byl to opravdu ninja? Dělám snad něco špatně já? Kladl jsem si nespočetně mnoho otázek a čím víc jich bylo, tím víc jsem se potápěl do smrtících hlubin osamění. Ninjové okolo mě neustále zabíjeli další lidi, příslušníky svého druhu, a ani při tom nemrkli. Připadalo jim normální sebrat někomu život.

Když jsem přišel domů ze své druhé bitvy, uvědomoval jsem si, že válka je špatná. Chtěl jsem to říci otci, pochlubit se mu, že jsem to pochopil – že už nebudu dále zabíjet, přesně tak, jak si kdysi máma přála.Nikdy jsem nezjistil, co si o tom myslel on sám, ale tehdy jsem si myslel, že souhlasil s maminčiným názorem. Že ninja má nosit mír a mír nutně neznamená smrt.
Našel jsem ho pověšeného na provaze, kalhoty měl potřísněné výkaly a já s hrůzou sledoval jeho promodralý obličej. Okolo se nesl příšerný nasládlý puch moči a hniloby. Vyběhl jsem tehdy zoufalý ven z domu a běžel pro zdravotníky, ale už mu nedokázali pomoci. Tehdy mi to ale došlo, došlo mi to.