ANBU láska - Kapitola 11.

Něco k FF!

Další dílek pro vás! Někdy si říkám, jestli vás s tím nenudím... Jelikož je to ta děsně "sladká romantika", ale pro mě je to lehčí než dokonale popsat souboj mezi třeba Narutem a Sasukem. Nevím no, každopádně jsem tenhle týden dostala náladu na psaní, tak snad se mi to aspoň trošku povedlo! A děkuju za všchny komentáře, které jste přidali k mé povídce! :)

„Přestaň TenTen,“ okřikla ji Hin, „Miluji jenom Kakashiho, a tak to zůstane! Žádný Naruto už nemá v mém srdci místo!“
TenTen se ani nepohnula. Byla šokovaná její odpovědí.
„Ka-kakashi?“
„Jo, je mi jedno, co si budete myslet, já ho miluju a on mě! A teď pojď, musíme jít, nebo přijdeme pozdě,“ zakončila jejich rozhovor a vyšla ven z TenTenina domu.
TenTen na nic nečekala a utíkala i s věcmi za ní. Když jí dohnala, přešla na její tempo chůze.
„TenTen, byla bych ráda, kdyby si nikomu neříkala o mém problému. A už vůbec nepotřebuji, aby ses do toho zapletla,“ poprosila ji.
Co zbývalo TenTen, než souhlasit s tím.
Konečně přešly na jiné téma. TenTen vyprávěla věci, které se staly v Konoze, když byla pryč. Jak Shikamaru usnul na Chuninských zkouškách, jak si Kiba s Narutem a Leem dávali závod v pojídání ramenu, či jak Neji trénoval geniny a odnesly to jeho úžasné vlasy.
Když přicházeli k bráně, uviděli dvě siluety, jak od sebe stojí na tři metry. Hned v nich poznali růžovlásku a blonďáčka.
„To je to mezi nimi opravdu, tak zlé?“ zeptala se Hin.
„Bohužel ano, ale bývalo to i horší,“ odpověděla jednoduše TenTen.
„Jéé, ahoj Hin,“ usmál se na ni Naruto, když jí zpozoroval.
„Ahoj, Hinato,“ zareagovala i Sakura.
„Ahoj,“ usmála se nesměle na oba dva.
Sakura k ní okamžitě přiskočila a začala vyzvídat.
„Hinato, je pravda, že chodíš s Kakashim-senseiem?“
Jakmile uslyšela tuhle otázku, málem se tam složila.
Trošku rozpačitě odpověděla: „Ehm… jo chodím.“
Na Sakuřiný tváři se objevil škleb, zatímco Narutův úsměv povadl.
„A to ti nevadí, že je tak starej?“ zeptala se.
„Ehm… ehm,“ odkašlala si TenTen, aby upozornila, že jde Neji a aby vysvobodila nebohou Hinatu od Sakuřiných spárů.
Hin se otočila a uviděla Nejiho. Hned zamířila jeho směrem.
Zastavila se před ním, on jí napodobil a koukal jí do očí. Viděl v nich strach, lítost a smutek, ale především odpovědnost za své skutky.
„Sumimasen, Neji! Já, beru na vědomí, že za smrt mého otce můžu já. Nevím, jak to mám vyjádřit jinak, než velkou omluvou a zodpovědností za mé činy,“ dokončila a sehnula se k zemi v klasickém gestu omluvy.
Neji byl v rozpacích. Člen hlavní rodiny Hyuga se před ním sklání, aby převzal zodpovědnost za svoje činy. Problém byl, že Neji to tak nemyslel. Byl pouze rozčílený, kvůli rychlému sletu dějů. A tak se k ní sehnul.
„Hinato, to já se ti velice omlouvám, mlel jsem bláboly a nepřemýšlel nad tím, co jsem ti řekl! Byl jsem rozrušený, že se událo takových věcí po sobě, že jsem ze všech obvinil Tebe. Omluvám se, velice se ti omlouvám,“ vysvětloval Neji a zvedl Hin ze země.
Všichni okolo na ně nevěřícně koukali, ale byli rádi, že se to mezi nimi dalo opět do pořádku.
Neji objal Hin, která to vůbec nečekala.
„Vítej zpátky, sestřičko,“ usmál se na ni a poté ji pustil z obětí.
Za nedlouho se tam objevil Shikamaru a s ním i Kiba a Akamaru.
Už chyběl jenom poslední člen jejich skupinky a zároveň velitel.
„Kde sakra vězí, ten Kakashi-sensei? Toho ty jeho pozdní příchody neomrzely?“ zeptal se Naruto a koukal přitom na Hinatu.
Ta jen pokrčila rameny a usmála se.
Po třech minutách, se ozvalo hlasité „PUF“ a vedle Hin se objevil Kakashi i se svým románem Icha Icha.
„To jsem zvědav, s jakou výmluvou přišel dneska,“ neodpustil si ještě do něj rejpnout Naruto.
„Promiňte, že jste museli čekat. Potřeboval jsem se přivítat s mými oblíbenými knihami, to víte, když jste v ANBU, tak na takové věci nemáte vůbec čas,“ ospravedlnil se.
„To je zase výmluva, Kakashi-sensei!“ rozčilovala se Sakura.
„To je otrava,“ nezapomněl dodat Shikamaru, načež se všichni hlasitě rozesmáli.
„Dobrá tedy, konec legrace! Vyrážíme do Suny!“ zavelel Kakashi a popadl Hinatinu ruku a už si to pelášili jako první.
„Berte to, jako trénink, kdo bude poslední, je lenoch!“ křikl, aby ho všichni slyšeli.
„To už jsem teď, tak klidně půjdu poslední,“ konstatoval Shikamaru, ale přesunul se dopředu. Teď běžel vedle Hin.
„Tak co, jaký to je u ANBU?“ zeptal se.
„Musím říct, že se mi tam líbí, ale stále to není jako doma, i když…“ nedokončila a podívala se na Kakashiho. Ten se usmál.
„Jo, jasně chápu,“ řekl a myšlenkami se dostal k roztomilé blondýnce, která ho tak okouzlila.
Běželi celý den, a k večeru se utábořili na malé mýtince.
Hin se nabídla, že skočí pro dřevo. Naruto se k ní okamžitě přidal, zatímco ostatní stavěli stany a vybalovali.
Když byli kousek od nich v lese, začal se Naruto vyptávat.
„Hin, proč si vlastně odešla do ANBU?“
Hin zamrazilo, jelikož se o tom nechtěla bavit.
„Měla jsem k tomu důvod, ale to nemusíš vědět. Stejně ti to bude k ničemu,“ odpověděla jednoduše.
Mlčel.
„Hin, potom co skončí tahle mise, se tam vrátíš, že ano?“ následovala další otázka.
„Mám tam přátele a jsem tam šťastná. Víc si nemůžu přát,“ odpověděla mu.
Hin už měla plnou náruč dřeva, že skoro neviděla na cestu. A tak se pomalu začala vymotávat z lesa.
„A co kdybych se k vám připojil,“ napadlo najednou Naruta.
Hin sebou trhla a zastavila se.
„Naruto, ty jsi hrdina Listové, tak by si měl zůstat v Konoze a chránit ji. Navíc si musíš splnit svůj sen a stát se Hokagem!“ oponovala mu Hin.
Naruto, nechtěl slyšet takovou odpověď. Následoval rychlý slet dějů.
Naruto si k sobě pevně přivinul Hin a zašeptal jí do ucha: „Miluji Tě! Já se Tě nikdy nevzdám!“
Hin strnula, ale hned se zase vzpamatovala, upustila všechny nasbírané klacky Narutovi na nohu a dala se do běhu.
Naruto jí následoval a volal na ni.
„Hinato, počkej! Neutíkej! Hinato!“
Hin běžela jak splašená, hlavně aby mu utekla. Otočila se, aby viděla, jestli jí nedohání, ale to neměla dělat.
Nohou škobrtla o kořen stromu a svalila se na zem. Ještě uslyšela, jak jí křuplo v kotníku. Ležela na zemi a nemohla pohnout bolavou nohou. Najednou uslyšela kroky a rychlý dech. Před ní se objevil Naruto.
„No tys tomu teda dala,“ řekl a chystal se jí vzít do náruče.
„Ne, Naruto, nech mě tady. Nechci, aby si mi pomáhal! Já to zvládnu sama!“ křičela na něj hystericky.
Naruto se nedal odbít a vzal ji do náruče a nesl do tábora.
Tam už stály postavené stany a všichni čekali na přinesené dřevo. Když však zjistili, že jediné dřevo, které Narut nese, je Hinata s vymknutým kotníkem, okamžitě řešili, co se stalo.
Hin je odbila tím, že přes velkou haldu dříví neviděla na zem a zakopla o kořen. Stejně nepotřebovali vědět podrobnosti a Hin se k té vzpomínce nechtěla vracet. Od tohoto incidentu se stranila Narutovi.
Sakura jí kotník ošetřila a výslovně nakázala, že nemůže dva dny chodit.
Když se setmělo, tak zapálili oheň, nově nasbíraným dřívím a sedli si okolo. Hin se usadila Kakashimu do klína a nechala se výskat ve vlasech, po chvíli jí zmohla únava a hlava jí padla Kakashimu na rameno.
„Dobře tedy, pokračujeme zítra, tak se všichni dobře vyspěte!“ zavelel Kakashi, který vzal Hin do jejich stanu. Ostatní si šli taky zalézt, až na Shikamara,který měl hlídku. Toho později vystřídal Kiba.
Ráno nevypadalo, tak růžově. Celou oblohu pokrývaly černé mraky. Ohniště už dohořívalo a Kiba chodil okolo tábořiště, aby se trochu zahřál, jelikož mu byla zima.
Po nějaké té chvíli začali vstávat ostatní, mezi prvními, také Hinata. Nejobtížnější však bylo vzbudit Naruta, který při tom děsně slintal a chrápal.
Kiba si neodpustil žertík a nechal Akamara, aby si s ním trošku pohrál. Akamaru mu oslintal celý obličej a párkrát mu zaštěkal do ucha. Naruto okamžitě reagoval a snažil se zbavit všech přebytečných slin na svém obličeji.
Začali balit, aby opět mohli vyrazit na cestu.
„Máte vše sbalené?“ zeptal se Kakashi a čekal odpověď.
Všichni kývli.
Kakashi přišel k Hinatě a hodil si ji na záda. (Nemyslím to doslova! )
„Počkej! Já půjdu sama,“ začala se vymlouvat.
„V žádném případě!“ zpražila ji pohledem Sakura, „Jasně jsem ti řekla, že aspoň dva dny nebudeš chodit!“
Hin už nic nenamítala a nechala se nést.
Cesta byla dlouhá a pro Hin dost vyčerpávající. Začala jí být zima a po chvíli omdlela únavou.