Izimoto-Kapitola 13:Zpátky v sídle

Druhý den brzo ráno. Sešla se celá skupinka, která čítala pět lidí a poté vyrazili spolu vyzvednout Deidaru.
Ten sotva věřil vlastím očím koho viděl.
„Ach jo Kakuzu... ten výbuch mi asi poškodil mozek... mám halušky. Normálně vidím Iziho a Yanahi. Tomu bys nevěřil.“ Řekl s úsměvem Deidara.
„Deidíku?“
„Copak Sasori.“
„To není halucinace. Opravdu jsou to Yanahi a Izi.“ Deidara jen vykulil oči a pak opět nasadil svůj normální pohled.
„Tak to je super.“ Rozpovídal se Deidara s ještě větším úsměvem. Poté už jen všichni vyšli z nemocnice a vydali se směrem k Akatsuki sídlu.
„Kam to jdete?“ Zeptal se Deidara, který mířil úplně jiným směrem.
„Následuj nás a já ti vše vysvětlím.“ Řekl s klidem na duši Kakuzu. Tak se tedy Deidara připojil k bandě a napjatě poslouchal každé Kakuzovo slovo. Když Kakuzu dopovídal strhla se debata:

Dei: „Co myslíte, že se s Tobim stalo?“
Kakuzu: „Kdo ví třeba se jen správně prašti do hlavy a teď je normální. Nebudem si lhát, ale vždycky to bylo takový střelený pako.“
Konan: „Ale co když se nezměnil a jenom si z nás chtěl vystřelit.“
Sasori: „Vám už jsem to říkal... Nebyl to ten samí Tobi... Navíc jsem se možná zapomněl zmínit, ale měl sharingan.“ Při téhle informaci Izi zbystřil.
Kakuzu: „Ale to si se nezmínil o docela podstatné věci...“
Sasori: „Omlouvám se ale zapomněl jsem na to.“
Dei: „Tobi má sharingan? Že si toho nikdy nevšiml ani Itachi.“
Konan: „Myslím, že zabývat se Tobim by bylo trochu pod Itachiho úroveň.“ Všichni to jen odkývali. Izimu stekla po tváři slza, ale jediná kdo si toho všimla byla Yanahi.
Izi: „Myslel jsem, že uživatelů sharinganu už je velmi málo. Teď vlastně bychom měli být už jen já a můj otec. Sasuke Uchiha.“ Řekl Izi poté co si rychle utřel slzyčku.
Sasori: „To si asi myslel každý z nás... ale já vím co jsem viděl.“
Konan: „Nikdo to nepopírá. Ale přece jenom, celé se mi to nějak nezdá..“
Kakuzu: „Co to furt řešíte, hlavní je, že budem zase spolu. Jako jeden velký celek.“
Yanahi: „Už nikdy to nebude jako dřív“, řekla smutně a všichni se na ní podívali: „Opustilo nás tolik dobrých lidí, že už to nikdy nebude stejné. Pein byl možná nevrlý, ale měl své kouzlo, a potom Itachi s Kisamem... nikdo je už nenahradí...“ Izi vzal Yanahi kolem ramen, když začla plakat. I Izimu ukáplo pár slz. Teď je ale už viděli všichni. Poté už delší dobu nikdo nepromluvil, až potom bylo slyšet Deidarovo sténání.
„Au...“...... „AU.“
„Sakra Deidaro vzmuž se.“
„Tobě se to řekně....“ Najednou Deidara spadl na zem a nezvedal se. První k němu přiskočila Yanahi.
„Něco je špatně...“ Starostlivě se podívala na Deidaru a zkontrolovala naprosto vše.
„Teplota a navíc omdlel... Mohli bychom na chvíli zastavit?“
„Stejně nemáme na výběr.“ Řekl realisticky Sasori. Pomohli Yanahi odvléct Deidaru ke stromu. A poté se dala do léčení. Mezitím se u ostatních členů strhnula další debata:
Kakuzu: „Co myslíte že mu je?
Sasori: „Kdo ví... ale naštěstí máme ještě dost času.“
Izi: „Od tý doby co jsme přešli hranice do Země Ohně, se nemůžu zbavit pocitu, že nás někdo sleduje.“
Kakuzu: „Nejsi sám.“ Všichni se začli nenápadně rozhlížet po okolních lesích. Deidara se ne a ne probudit.
„Bude asi potřebovat chvilku spánku. Buď tu můžem počkat nebo ho někdo z vás musí vzít.“
„Fajn..“ Řekl lhostejně Kakuzu hodil si Deidaru přes rameno jako pytel brambor a dal povel k pochodu. Všichni tedy vyrazili.

Došli ke krásně rozkvetlé louce, přes kterou si chtěli zkrátit cestu. Když byli sotva v půlce Izi něco zavětřil.
„Něco se mi tu nezdá.“ Ale sotva to dořekl, ani nemrkli a byli obklíčeni ze všech stran.
„ANBU z listové? Co tu zas chtějí... Vždycky narazíme zrovna na takový obtížný hmyz.“ Řekl Kakuzu a položil mezitím Deidaru na zem.
„Kakuzu klid... zkusím s nima promluvit.“Sasori se rozhodl přistoupit blíž k muži který vypadal jako jejich velitel.
„Co po nás chcete?“
„Po vás nic.... chceme jeho.“ Velitel Anbu ukázal prstem přímo na Iziho.
„Co chcete po Izim?“
„Byl to rozkaz Hokageho. Nesnažte se klást odpor máme v okolí tým našich nejlepších ninjů, kteří jsou připraveni v okolí této louky vytvořit bariéru. Poté co se v bariéře vypotřebuje všechen vzduch lidi uvnitř zemřou. Ven se dostanete jen jedinou cestou, kterou budou puštěni pouze členi Anbu a poté bude též uzavřena.“
„Pokud tedy půjdu s vámi necháte mé přátele na pokoji?“ Zeptal se Izi.
„Máte mé slovo, že se jim nic nestane.“ Izi se zakoukal do země.... a poté vyšel směrem k nim.
Nikdo nevěřil vlastním očím, Yanahi ho se slzami v očích chytla a nehodlala se pustit.
„Yanahi věř mi... radši obětuju svůj život, než abychom umřeli oba.“
„Ne! Nikam tě nepustím... musí být jiná možnost.... já bez tebe nedokážu žít...“ Izi se vyškubl ze sevření Yanahi a řekl jí poslední slova.
„Miluju tě...“ A šel směrem k veliteli Anbu. Cestou se ještě zastavil u Sasoriho. A šeptem mu řekl:
„Postarej se o Yanahi, kdyby za mnou chtěla běžet tak jí zastav. Sbohem.“ Sasori jen přikývl.
Izi se jen naposledy ohlédl zpátky. Pohledem se se všemi rozloučil, nikomu se toto řešení nelíbylo. Ale Yanahi byla na zhroucení. Sasori měl problém udržet plačící osobu u sebe. Izi tedy přišel až k veliteli Anbu který mu zavázal oči i ruce podobnýma věcma jako tenkrát... stále to měl tak živě v paměti když ho přivázali k tomu kůlu a byl naprosto bezbraný.
V tu chvíli si ale Kakuzu ve skupince něco šeptali a po ukázání prstem od Kakuzu se všichni podívali na jednu stranu lesa. Náhle se všem objevil úsměv na tváři a začli jednat.
„Katon:Zukkoku“ Nával ohně pohltil většinu Anbu, kteří stáli na opačné straně než spoutaný Izi.
Poté začli likvidovat jednoho Anbu za druhým až zbyla jen hrstka držící Iziho. Kteří se mezitím odsunuli do dostatečné vzdálenosti.
„Blázni....Spusťte bariéru!“ Zvolal velitel, ale nic se nedělo... Zabili i zbytky Anbu co stáli u Iziho a už zbyl jen velitel.
„Takže... vyřiďte Hokagemu, že Iziho dostane jen přes naše mrtvoly.“ Řekl v klidu Kakuzu.
„Co se stalo? Jak mohla bariéra selhat.“
„Důvod jde za vámi.“ Poukázal prstem Kakuzu. Stál tam on... chlápek s červenou kosou a bílíma vlasama. Hidan.

Anbu utekl hned jak uviděl Sasoriho signál. Hidan rozvázal Iziho a začal si ho prohlížet.
„Tohle je opravdu ten klučina? Málem bych tě nepoznal.. Rád tě vidím Izi.“
„Ani nevíš jak rád vidím já tebe Hidane. Zachránil jsi mě před životem vězně ve Skryté Listové.“ Hidan se jen podrbal za hlavou a přidal drobný úšklebek. Mezitím však k Izimu přišla Yanahi. Dala mu facku, pak se o něj opřela a bušila do něj svojí malou pěstičkou.
„Proč si mě chtěl opustit.... ty si chtěl abych se utrápila k smrti? Vem laskavě na vědomí, že pokud dojde k nejhoršímu... zemřeme společně... slib mi to prosím... Nedokážu si představit co bych bez tebe dělala...“ A mezi boucháním se spustil pláč.
„Odpusť mi Yanahi..“ Objal ji a začal jí něco potichu šeptat do ucha. Mezitím se Hidan připojil ke skupince stojící opodál.
„Zdravím vás. Co vy všichni tady?“
„Pozval nás sem Tobi...“ Odpověděla Konan.
„Vás taky?“ Tvářil se překvapeně Hidan.
„Neříkej, že tebe ....“
„Jo přesně tak...“
„Jsem celkem zvědaví co na nás chystá.” Řekl znepokojeně Sasori.
„Hele vy hrdličky dobrečte, musíme jít abychom se aspoň dneska vyspali pod střechou, do sídla už je to jen kousek.” Po zavelení Kakuza všech šest členů skupinky vyšli směrem k sídlu až na Deidaru který si užíval první třídu na Kakuzovo rameni a zádech.
„A co jinak Hidane, jak se ti daří?” Tázal se Izi, svírající Yanahi ve svém náručí.
“Znáš to.... sem tam někomu pomůžeš, někoho zabiješ, někoho obětuješ... bylo to bláznivý... pokud se znovu rozjede Akatsuki budu šťastný. Co se vůbec stalo Deidarovi?” Zeptal se s tázavým pohledem Hidan.
„Znáš ho... dělal blbosti.” Řekl s úsměvem na tváři Kakuzu a Hidan též s úsměvem přikývnul.
Šli ještě dobrou hodinku než dorazili k Akatsuki sídlu. Sídlo bylo stejné jako ho ještě pamatovali Izi s Yanahi.
„Nic se tu nezměnilo...” Podotkl Sasori.
„To máš pravdu... a to je dobře. Nerad bych se vrátil do neznámého prostředí.” Řekl s úsměvem Kakuzu. Všichni tedy vešli dovnitř. Sídlo bylo prázdné a nikde nikdo nebyl tak si prozatím všichni dali věci do pokojů. Když vešli Izi s Yanahi do svého pokoje čekalo je překvapení. Na jejich posteli leželi dva úplně nové pláště.
„Asi někdo myslel na to, že už nám ty naše staré nebudou.” Dodala s úsměvem Yanahi.
„Že by Tobi uměl šít?” S úsměvem na tváři pronesl Izi.
„To by člověk nevěřil, pojďte se na něco podívat!” Zakřičel někdo z kuchyně a všichni přítomní v sídle se nahrnuli do oné místnosti. Všichni viděli jen Hidana jak koukal do ledničky a spíže zároveň. Obě byli napěchované jídlem a Hidan jen kulil oči.
„Myslíte, že je Tobi tak hodnej a tohle všechno nakoupil?” Rozpovídal se Hidan když tu náhle se ze země vynořil Zetsu.
„Ne to jsem nakoupil já.” Všichni se ho lekli, ale jakmile zjistili o koho jde uklidnili se.
„To je stejně děsivé jako když by to koupil Tobi...” Řekl s nadhledem Sasori.
„On mi to nařídil, já bych pro vás jinak nic nekoupil.”
„My víme...” Dodala Konan. Zetsu se téměř okamžitě znovu zapadl do země. Poté se všichni rozešli do pokojů a většina šla již spát aby byli fit na další den. Nikdo nevěděl co je čeká.

Už bylo něco málo po půlnoci a Izi stále nemohl usnout. Trápili ho tři pomníky, které viděl vedle sídla. Tušil co na nich stojí, ale neměl tu jistotu. Opatrně se zvednul tak aby nevzbudil Yanahi hodil na sebe plášť a vydal se přímo k nim. Došel tedy k pomníkům a za měsíčního svitu četl jeden po druhém.
Hoshigaki Kisame-Žralok se srdcem
Nagato alias Pein-Chybějící láska
Uchiha Itachi-Nejhrdinštější z Uchihů
Přišel blíž k pomníku na kterém bylo vyryto Itachiho jméno.
„Itachi... je mi líto co se všechno stalo.. je to moje chyba... kdyby nebylo mne nemusel si obětovat život pro mojí záchranu. Byl jsi úžasný člověk a doufám, že lidé na tebe nebudou poukazovat jako na zabijáka z Listové co vyvraždil vlastní klan, ale jako na muže který měl srdce a nebál se dát své city najevo. Nikdy na tebe nezapomenu... na to co jsi pro mě udělal a na to jak skvělý člověk si vlastně byl...“ Po tomto proslovu se spustil vodopád slz...ale ne na tváři Iziho, ale na tváři Konan která neslyšně dorazila k Izimu a klečela před hrobem Peina. Izi nemohl nechat Konan aby se v tom utápěla a tak jí objal. Konan se mu pověsila kolem krku ale to její slzy nezastavilo. Celé to ale sledovala Yanahi, které se to moc nelíbilo. Měla zvláštní tušení, že se něco stane. Izi mezitím zašeptal Konan do ucha:
„Měla by sis jít lehnout, je toho dneska na tebe moc a nemůžem tu klečet celý večer, ještě by si nastydla. Dostanu tě do sídla i kdybych tě měl odnést.“ Koukl se na Konan, nereagovala a stále se utápěla v potůčkách slz. Izi ji tedy šetrně vzal do náručí a opatrně jí odnesl do sídla a následně do jejího pokoje. Všude po stěnách viděl jen fotky kde byla společně s Peinem. Skoro to dohnalo k slzám i jeho. Jemně jí tedy položil do postele a následně chtěl odejít když ho Konan zatahala za rukáv.
„Děkuju Izi... mohla bych tě ještě o něco poprosit?“
„Udělám pro tebe cokoliv Konan..“ A zahleděl se jí přímo do očí.
„Dal by si mi polibek na dobrou noc? Naposled to udělal Pein den předtím než se to stalo... pokud nechceš, nemusíš... jen bych ráda zas cítila něčí dotyk....“ Nestihla ani dopovídat a přišel k ní Izi a dal jí polibek. Hned poté pohladil Konan po vlasech a odešel. Mířil do svého pokoje. Na postely seděla plačící Yanahi. Izi k ní jen přišel a klekl si před ní.
„Co se děje Yanahi?“ Pokusil se přeject své milované po vlasech, ale ta jeho ruku odstrčila, druhou rukou se napřáhla a dala Izimu facku.
„Ty se ještě budeš ptát co se děje?! Máš takovou drzost... Konan nosíš do postele, líbáš ji a budeš se tvářit jako neviňátko?!“ Izi chytal jednu facku za druhou, občas se snažil uhnout ale bylo mu to houby platné. Nenechala ho ani promluvit aby jí to vysvětlil. Postupně jí už docházeli síly.
„Zapomeň na to, že by si spal v tomhle pokoji...“ Takle zněla poslední slova Yanahi. Poté se otočila a snažila se usnout. Izi pochopil vzal si jen pár věcí a prozatím šel do obýváku, tam si položil věci a vyrazil do kuchyně. Nalil si skleničku džusu a sedl si ke stolu.
„Co jsem to provedl.... Byla to chyba, ale Konan potřebovala podporu... Jak bychom dopadli kdybychom si v Akatsuki nepomáhali...“ Přemýšlel pro sebe Izi. Ale zmocnila se ho únava a tak usnul na stole v neblahé naději že ráno bude všechno v pořádku...