Bouře klidu-01

Pár slov úvodem..

Pokud čtete jenom FF, kde jsou známé postavy z Naruta, rovnou to můžete zavřít, neboť tady očekávejte akorát tak zmíňku, jinak nic.
Jak už jsem někde řekla, nerada píšu o těch, kteří svůj příběh mají. Možná proto mě napadlo hodit to do v podstatě do budoucnosti a Vjééruška souhlasila no a dopadlo to takhle.
Přejem Vám tedy příjemné počteníčko

Vítr se tiše proháněl mezi stromy. Neslyšela jsem nic jiného než svůj dech a tlukot mého nyní splašeného srdce. Zastavila jsem se na jedné z větví a přitiskla jsem se ke kmeni. Sundala jsem si ze zad luk. Cítila jsem, že je to tady. Byl to jen pocit, ale byla jsem si tím jistá. Zavřela jsem oči a uklidnila jsem svůj dech i splašené srdce. S chladnou hlavou jsem vykoukla zpoza stromu. Všude bylo ticho a klid. Jenže příliš velké a nezvyklé na jindy rušný les. Mírně jsem sebou trhla. Někdo tu byl. Cítila jsem chakru. Přesně jak jsem očekávala. Byl to pouze klon, ale ne takový, který se po jedné pořádné ráně ztratí. Ušklíbla jsem se, věděla jsem, že tahle zkouška bude náročná.

Uběhlo celé století od té doby, co šestý hokage a zároveň poslední jinchuuriki devítiocasého ukončil válku a nastolil mír. Samozřejmě že na to nebyl sám, ale tahle verze teď kolovala tímhle světem. Založil organizaci jménem Benjiro, která měla na starosti udržovat mír. Zpočátku měla organizace pět členů. Každý z jedné velké země. Postupem času se počet zvyšoval, ale nikdy jich nebylo víc jak dvacet. Stejně jako teď, měla pět týmů po čtyřech, kteří dávali pozor na jednu z velkých zemí a pár přilehlých podle dohody.

Jak šel čas vpřed, objevil se nový dopravní prostředek, který se pohyboval rychleji a vytrvaleji než shinobi. Vyšlechtili nové plemeno koně. Pro lidi mimo organizaci to bylo přísně tajné. Až tedy na pár vybraných v jedné z velkých vesnic. A jak to vím? Jmenuji se Yumi Sayuri a dnes je den, kdy skládám závěrečnou zkoušku, abych se mohla stát právoplatným členem Benjiro.

Můj zkoušející klon zůstal ukryt. Pokud mu nezasadím smrtelnou ránu zmizí, až když mu dojde chakra. Tohle jsem věděla. Na tenhle druh klonů mě upozornil týmový kolega mého senseie, který byl pro mě spíš strýcem než nadřízeným. Byla jsem mu vděčná nejenom za pomoc s tímhle.

Vložila jsem do luku šíp a mírně jsem napjala tětivu. Zhluboka jsem se nadechla a ze rtů mi plynula píseň. Táhlá a pořád se opakující melodie. Do zvukových vln jsem vložila chakru. Cítila jsem, jak se odrážejí od kmenů a země. Pak narazily do klona, cítila jsem jeho chakru mnohem lépe.

Pousmála jsem se a nepřestala jsem zpívat. Napjala jsem tětivu a vystřelila jsem šíp. Změnila jsem melodii a z mého šípu se stala naváděná střela. Podvědomně jsem vycítila vhodný okamžik. V jedné ruce jsem držela luk s dalším šípem a druhou jsem vytáhla kouřovou bombu. Obešla jsem ho zezadu.
Šíp na něj letěl ze předu a zezadu jsem k němu hodila bombu. Opět jsem změnila melodii a vypustila jsem do kouře další šíp. Musel se přemístit, vlny už nezachytávaly jeho chakru. Rozšířila jsem své pátrání. Nic jsem nenacházela. Půda pode mnou se mírně zachvěla. Ve chvíli, kdy mě chytil za kotník mi to došlo. Hlavou mi proběhla vzpomínka.

„Nezapomeň, tyhle klony se po každém tvém útoku učí.“

To bylo nepříjemné zjištění. Nedal mi šanci a stáhl mě do země a naopak se teď tyčil nade mnou. V černém oděvu a s maskou zakrývající celou tvář působil zlověstně. Jako by si pro mě přišla sama smrt. Ušklíbla jsem se.
Moje kekkei genkai mi umožňovalo používat genjutsu na dost dobré úrovni. Otázkou je, jestli bude fungovat i na tenhle klon, když na obyčejné je to plácání času i chakry.

Znovu jsem začala zpívat. Melodie nebyla pomalá a ani táhlá, spíš dramatická. Zarazil se. Chtěla jsem ho nechat chodit v kruhu. Sice se nepohyboval, ale alespoň jsem měla šanci utéct. Stále jsem zpívala, když jsem se hrabala ven.

Věděla jsem, že genjutsu dlouho neudržím, když je to jen klon. Přestala jsem zpívat ve stejný okamžik, kdy jsem po něm hodila další kouřovou bombu a vystřelila jsem další šípy.

„Nebylo by to nejlepší ukončit, co nejdříve?“ Zeptala jsem se.
„Ve tvém případě,“ chvilku uvažoval, „nejspíš ano.“

Rána do srdce by ho zničila. Jenže jsem netušila, jestli jsem se trefila. Nicméně jsem nepochybovala o tom, že jsem ho zasáhla. Věděla jsem přesně, kde stojí. Kouř se pomalu vytratil.

Až nakonec zmizel úplně. Klon tam stál a v těle sedm mých šípů. Nevedla jsem si špatně, srdce jsem sice netrefila, ale důležité orgány ano. Začal se roztékat a kaluž, která z něj zbyla se nakonec vsákla do země. Měla jsem tedy první část zkoušky za sebou?

Se známým puf se předemnou objevil svitek, který jsem rozložila hned po té, co jsem uklidila luk do toulce. Bylo to v podstatě přenášedlo. Ušklíbla jsem se a udělala jsem přesně to, co po mně chtěli.
Skončila jsem opět někde v lese, což mě nepřekvapovalo. Nicméně jsem tu nebyla sama. Můj partner na život a na smrt mě přivítal tichým zařechtáním.
Povytáhla jsem jedno obočí a uvažovala, jestli bude v chycení koně nějaký háček. Sice stál klidně, ale člověk nikdy neví. Zvláště pak u přísně utajeného případu.

Obočí jsem nechala sklouznout zpět do normální polohy a volným krokem jsem vyšla k čtyřnohému zvířeti. Jeho živé oči mě se zájmem sledovaly, uši měl vztyčené a sledoval každý můj pohyb. Už jsem stála kousek od něj, jen natáhnout ruku a chytnout vodítko, které volně viselo od jeho ohlávky, nikam nepřivázáno.

V hlavě mi běhaly obrázky, pěkně jeden za druhým, jak různými způsoby chytám mého společníka za vodítko. Všechny však měly podobný konec. Můj obličej zabořený v trávě.
Pohled mi opět sklouzl na koně. Čekal, co udělám, to bylo jasné. Usmála jsem se decentním úsměvem, avšak ten úsměv byl výsměch mířený na mě samotnou.
Rozhodla jsem se pro plynulý pohyb rukou k uchycení vodítka.

Koukal na mě s úplně klidným výrazem i když jsem úspěšně chytila vodítko. A pak jsem to zahlédla. Tu jiskru v oku. Zablýskla se a než jsem se nadála, vodítko bylo ta tam a já rozpláclá na zemi. A aby toho nebylo málo, nade mnou se ozvalo vítězné zařehtání. Netrvalo mi dlouho a pochopila jsem, že tohle je druhá část zkoušky. Očividně její název je něco ve smyslu „Chyť koně, nebo ti uteče“. Postavila jsem se s odhodlaným výrazem na tváři.

„Jak chceš.“ Řekla jsem a chystala jsem se na něj použít svou techniku.
Pak jsem se zarazila. Nechtělo se mi na něj používat žádné techniky. Bylo by to nefér a navíc, připadala jsem si hloupě, že mě to vůbec napadlo. Vyhrnula jsem si rukáv. Byl to spíš jen takový symbol „dej si na mě pozor“. Druhý rukáv vyhrnout nepotřeboval. Potrpěla jsem si na netradiční věci a mé triko s jedním dlouhým a jedním krátkým rukávem toho bylo důkazem.

Rozeběhla jsem se za koněm s úmyslem ho přimět poslouchat. Ten klidně stál a těsně před tím, než jsem uchopila vodít pohodil hlavou a uskočil do strany. Odfrkl si a odklusal pár metrů ode mě. Nečekala jsem a okamžitě jsem se otočila tím směrem. Díky bohu za hodiny cvičení taijutsu, které mi teď dovolí se otáčet a měnit směry na místě.
Postavil se na zadní a odhalil, co je zač.

„Ale prosím tě, tohle dělají malé děti, aby vypadali větší.“ Nijak jsem se nezalekla zvířete a dál uháněla k němu.
Asi to nečekal a tak přistoupil k obraně. Dopadl zpět na všechny čtyři nohy, svaly na zadních nohách se vypětím napnuly a on se mohutným skokem přemýstil o hodný kus dál. Bude to težší, než jsem myslela.

V periferním vidění jsem zahlédla prudké, trhavé pohyby. Musela jsem se zasmát, když se mi naskytl pohled na dovádějícího hřebce. Běhal kolem dokola, výhýbal se stromům s úžasnou lehkostí a přesností. Měnil podle potřeby rychlost běhu. V hustčím podrostu zpomalil do klusu, kde bylo krásně vidět, s jakou přesností a jistotou našlapuje. Naopak, když se před ním objevil kus rovinky a větší prostor, nechal své tělo pracovat v plné rychlosti.

Sem tam vyhodil zadek do vzduchu, až hlína odlétávala, jindy zase povyskočil předníma nahoma. Byla jsem jím okouzlena a bylo mi hned jasné, že ho vlastně ani zkrotit nechci, protože to by ztratil sám sebe. Jediné, oč ho požádám bude, aby mě respektoval. Ale jak?

Ztracená v myšlenkách jsem si ani nevšimla, že se plným tryskem řítí na mě. Už nebyl čas někam uhnout.