Pro Tvůj úsměv

Ve vzduchu byl cítit kouř a spálené maso. Lidské maso. Odporem jsem se zašklebil. Nesčetněkrát jsem tohle už cítil, když můj týmový kolega hojně používal katon. Ale vypálení mojí vlastní vesnice mě nenechalo chladným. Z mého domova už zbyly jenom trosky, ze kterých k nebi stoupal kouř.

Narovnal jsem se a katanu, o kterou jsem se celou dobu opíral, jsem vrátil do pochvy. Byl čas odejít. Věnoval jsem ruinám poslední pohled a vydal jsem se pryč s vědomím, že v mých očích to bude navždy živá a energická vesnice naplněná elánem jejich obyvatel.

„Kenzo!“ Ozval se někdo zdálky.
Pousmál jsem se. Mito byla energická jako vždy. Jakmile mě spatřila, zabodla do mě zlostný pohled. Nejspíš si ani neuvědomovala, jak kouzelně vypadala.
„Zdržuješ to.“ Odfrkla si.
Povzdychl jsem si. „Nechce se mi do Konohy.“ Připustil jsem.
Odvrátila ode mě hlavu a skryla tvář za závojem rudých vlasů. „Nemáme kam jinam jít.“
„To sice jo, ale…“ Nechal jsem tu větu viset ve vzduchu, věděl jsem, že pochopí.
Otočila se na mě s okouzlujícím úsměvem na tváři. „V Konoze je plno krásných žen. Třeba si konečně nějakou najdeš.“

To nebylo moc povzbuzující. Spíš podpásovka. Měl jsem oči jenom pro ni, tenhle její úsměv bych bránil do posledního dechu a úderu srdce. Problém spočíval v tom, že ona ve mně neviděla nic víc než bratra.
Podařilo se mi vyčarovat na tváři úsměv. „ Tak to abychom si pospíšili.“
Ponechala na tváři úsměv, přikývla a vyrazili jsme do Listové, která se měla stát naším novým domovem. Pochyboval jsem o tom, Vírová bude mým domovem navždy, i když už není k nalezení.

Stačili jsme dohnat zbytek klanu, který se hodlal usídlit v Listové. Mito se sice usmívala na všechny strany, přesto jí její vlastní oči zrazovaly. Byl v nich smutek. V tichosti jsem zaklel nad touhle bezmocností. Nenáviděl jsem tenhle pocit ze všeho nejvíc. Nebylo nic, co bych mohl udělat nebo říct. To jsem věděl, nedělal jsem si iluze. Povzdychl jsem si a dál jsem tiše šel v zástupu rudovlasých shinobi z klanu Uzumaki.

V Konoze nás přivítal sám velký hokage. Popřál nám upřímnou soustrast, ale řeči o lítosti si nechal pro sebe. Za což jsem mu byl vděčný. Stále jsem se mírně podivoval nad tím, že není o moc starší než já a přesto už je vůdce své vesnice. Zamračil jsem se a nechal jsem tyhle myšlenky stranou.

„Teď už je to tedy oficiálně.“ Zamumlala vedle mě Mito.
„Jojo,“ stočil jsem k ní zrak, „je čas ale zase začít žít.“
Pousmála se. „To jsou moje slova.“
Oplatil jsem jí úsměv. „Stejně ti je občas musím připomínat.“
Pro jednou mi to nevymlouvala a roztáhla rty do dokonalého úsměvu. V očích sice stále měla smutek, ale i smířenost. To mi prozatím ke štěstí stačilo.

Nejenom že jsem dostal byt, ale byl jsem zásobený i misemi. Hokage byl sice mladý ale zjevně schopný. Neměl jsem důvod ho soudit a tak jsem se tomu vyhýbal. Bylo docela nezvyklé nemít misi s Mito, ale místo toho s cizími shinobi z Konohy. Donutil jsem se s tím smířit, stejně mi nezbývalo nic jiného.

Misi za misí jsem úspěšně přežíval a plnil. Hashirama se mi přesto zdál být mírně nervózní. To bych u něj nečekal. Začal jsem víc věnovat pozornost svému okolí a pečlivě jsem se díval po vesnici.
Udělal jsem si jistou představu o tom, že se děje něco mezi hokagem a klanem Uchiha. Nemíchal jsem se do toho a nesnažil jsem se vypátrat víc. Věřil jsem hokagemu, že to nějak vyřeší. Možná jsem byl naivní.

S Mito už jsem se nevídal tak často. Nicméně vynahrazovaly to společně strávené volné chvíle mezi jednotlivými misemi. Zdála se být v Konoze spokojená.
„Zvykl sis docela rychle.“ Poznamenala, když jsme leželi na jedné střeše a tupě zírali na nebe.
„A ty snad ne?“ Otočil jsem na ní hlavu a nadzvedl jsem obočí.
Pousmála se. „Nebylo zbytí. Navíc když je tu velká část klanu, tak to šlo snáz.“

Povzdychl jsem si a opět jsem stočil pohled k obloze. „Jo to jo.“
„Hashirama o tobě dobře mluví. Že ho nikdy nezklameš a vždy uděláš, co je třeba. Nezměnil ses.“
Hashirama? Odkdy hokagemu říkala jménem? A on se jí snad svěřuje? Posadil jsem se a zadíval jsem se na ní.
„Trávíš s ním hodně času?“ Hádal jsem.
Zabodla do mě svůj pohled a mírně se mračila. „Vadí?“
Ano i ne. Žárlil jsem, samozřejmě, ale zároveň jsem jí to přál. Pokud by s ním byla šťastná, byl jsem ochoten jim klidně i pogratulovat. Ne, že bych se jí vzdával. Ale věděl jsem, že jsou důležitější věci než to, s kým ve skutečnosti je. Hlavně, když bude spokojená.

Podařilo se mi zanechat na tváři neutrální výraz. „A co když ano?“
„Neměl by ses upínat jenom na členy klanu a své staré přátele, Kenzo,“ upozornila mě poněkud chladně, „nová vesnice, nový život a noví přátelé.“
Povzdychl jsem si. „ A co když žádné nové nechci?“
Rozhořčeně se posadila. „Měl bys!“
„Proč?“
Vzdorně našpulila rty. Byl to její zlozvyk, musel jsem se nad tím pousmát a zároveň si zabědovat. Její rty mě momentálně příliš lákaly.
„Vážeš se jenom na minulost!“ Zavrčela.
„Možná.“ Připustil jsem a opět jsem si lehl a zíral jsem na oblohu.
„Možná?!“ Zněla už opravdu vytočeně. Proč? „Fakt si potřebuješ najít holku!“

Bože, proč to vytahuje zrovna teď? Nechápal jsem jí.
Slyšel jsem její kroky a pak se její tvář objevila v mém zorném úhlu. Shlížela na mě shora a mračila se.
„Nepotřebuju.“ Stačila mi ona. Sice neopětovaná láska nebyla k velké radosti dostatečná, ale smířil jsem se. Byla to její volba.
„Chápu.“ Poznamenala tiše a její výraz se změnil. V očích se jí objevil smutek. Kousl jsem se do rtu. Tohle jsem nechtěl.
„Ne, to si nemyslím. Vyhovuje mi samota, Mito.“ Pousmál jsem se.
Zabodla do mě nejistý pohled. „Opravdu?“
„Vystačí mi ke štěstí pár přátel.“ A tvoje spokojenost.
Nejistě se pousmála. „Dobrá.“
Přikývl jsem a zavřel jsem oči. Nechtěl jsem vidět její nejistotu ale zároveň i mírnou úlevu v jejím výrazu.
„Musím jít.“ Poznamenala.
„Měj se, Mito.“ Zamumlal jsem.
„Ty taky.“ Její kroky se začaly vzdalovat, až se mi ztratily z doslechu.

Povzdychl jsem si a nechal jsem rozutíkat myšlenky. Aspoň na chvilku jsem je nemusel držet na uzdě.

Den dál ubíhal za dnem. Mise za misí a chvilky odpočinku. Ani jeden z nás se o tomhle už nezmínil. Byly by to zbytečné neshody. Aktuálním tématem se stali Uchihové, obzvlášť jejich vůdce-Uchiha Madara.
Jak jsem usoudil z reakcí a slov Mito, začínalo se tu mezi hokagem a již zmiňovaným vyhrocovat. Stále jsem byl součást svého klanu a ten stál za hokagem. Tím jsem si byl jistý. Tudíž jsem to nijak moc nehrotil. Pokud by bylo třeba, pár shinobi s sharinganem bych klidně sundal. Jistě, muselo by to pro ně být překvapení. Jejich kekkei genkai je úctyhodná zbraň.

„Obávám se, že se dnes večer rozhodne.“ Poznamenala Mito.
„Co je na programu?“ Líně jsem nadzvedl obočí.
„Podle Hashiramy mají dnes Uchihové Radu.“ Informovala mě. Mohl jsem tohle brát i z té lepší stránky, měl jsem novinky z první ruky a ještě za tepla.
„Doufám, že neudělají nic zbrklého.“ Zamumlal jsem. Neměl bych radost z toho, kdybych je opravdu musel zabít.
Pokrčila rameny. „Těžko říct.“
„Jo to je fakt.“ Souhlasil jsem a tím jsem pro ten den uzavřel tohle téma.

Jako každé jiné ráno, i tohle jsem se přemístil do kanceláře hokageho. Zvedl ke mně zrak. Pod očima měl kruhy a vypadal unaveně.
„Stalo se něco?“ Zeptal jsem se.
Povzdychl si. „Uchiha Madara opustil vesnici.“
Na jednu stranu to bylo dobré a na tu druhou problém. Jak moc touží po pomstě? Dokud nedorazil zbytek týmu, uvažoval jsem nad tím, proč mi to řekl. Brzo jsem usoudil, že kvůli Mito.

Dalších pár dní uběhlo. Mito jsem nepotkal a ani ona mě nevyhledala. Nejspíš jsem nebyl jediný, kdo měl práce nad hlavu.
Pomalu jsem se procházel vesnicí. Sotva jsem se vrátil z mise. Pozoroval jsem obyvatele Konohy. Cítil jsem jisté napjetí, ale vlastně i úlevu. Byla plná rozporuplných pocitů.

„Kenzo!“ Dolehl ke mně hlas Mito.
Otočil jsem se a nadzvedl jsem obočí.
„Hashirama se vydal za Madarou,“ oznámila mi téměř bezdechu, „potřebuju ho vystopovat.“
Nechtěl jsem nad tím uvažovat a ztrácet čas. Nebyl jsem nejhorší stopař a to ona věděla. Radši jsem si ani nepředstavoval, co pro ní hokage znamená. Jen jsem přikývl a vedl jsem jí cestou, po které se ubírala nejdůležitější osoba Mitina srdce.

Možná jsem byl spíš loutka v jejích rukách. Nemohl jsem se ale dívat na její strach a smutek. Ona pro mě vždycky bude prioritou, tím jsem si byl jistý. Chtěl jsem znovu vidět její úsměv, i kdyby mě to mělo stát krk.
Mlčela a nijak mě nevyrušovala, za což jsem jí byl vděčný. Hokageho stopa byla slabá, musel jsem se pekelně soustředit, abych jí dokázal vést.
Neměřil jsem čas. Slunce kleslo o něco níže k západu, když jsem vycítil dva plameny chakry. V periferním vidění jsem zaznamenal, jak sebou Mito trhla. Nepotřeboval jsem se už soustředit. Chakra před námi opravdu připomínala plameny. Svítila do dálky jako maják.

Zastavil jsem se na jedné z větví. Mito mi stanula po boku. Před námi se odehrával monumentální boj. Můj zásah by to mohl zhoršit. Nezbylo mi nic jiného než nečinně přihlížet. Opět jsem pocítil tu odpornou bezmocnost.
Mito se chystala seskočit. Položil jsem jí ruku na rameno. Otočila se na mě a zamračila se.
„Vyvedeš ho z rovnováhy. Bude bránit tebe za jakoukoliv cenu.“ Upozornil jsem jí tiše.
„Ale-!“ Odporovala.
Zavrtěl jsem hlavou. „Chápu tě, ale nedělej to.“
Ramena jí poklesla a už jen tiše pozorovala odehrávající se boj. Užasle jsem to sledoval. Ty techniky, které používali, byly neskutečné. Neodvážil jsem se podívat na Mito a tak jsem radši analyzoval každý pohyb těch dvou.

Překvapeně jsem sebou trhl. Na scéně se objevila obrovská rudá liška s devíti ocasy. V očích se jí objevil sharingan. Zamračil jsem se. Co bylo tohle za triky?
Mito se rozběhla. Zlostně jsem zavrčel, navztekaný sám na sebe, že jsem tohle dopustil, jsem se vydal za ní. Už za běhu skládala pečetě.
„Mito!“ Křikl jsem na ní.
Nereagovala a dál v rychlosti tvořila pečetě. Měl jsem jistou představu o tom, co se chystá udělat. Zastavila se nedaleko od bitvy. Kyuubi zrovna vztekle zařval na Hashiramu, který se vyhnul jednomu z devíti ocasů.
Postavil jsem se rusovlásce po boku.

„Nezastavíš mě, Kenzo.“ Oznámila mi tvrdohlavě.
Záviděl jsem hokagemu, že pro něj byla ochotná riskovat nejenom život a právě kvůli tomu jsem ho i nenáviděl. Nicméně byl to on, komu patřilo její srdce. A to v překladu znamená, že musí přežít. Sváděl jsem boj sám se sebou. Odnést jí odsud i přes značné protesty a i s vědomím, že mi to nikdy neodpustí. Nebo jí tu nechat, aby se vystavovala nebezpečí, kvůli svému milovanému?

„I kdybych chtěl, tak nemůžu.“ Poznamenal jsem k ní tiše. Začínal jsem se nenávidět. Neměl jsem v plánu jí sebrat a zdrhat do bezpečí.
Nijak nereagovala. Skončila s pečetěmi. Kyuubi zavyl a své rudé oči se sharinganem upřel na Mito. Nevěděl jsem, jak to mezi nimi probíhá. Byl jsem si jenom jistý, že je teď neschopná jakéhokoliv pohybu.

I kdybych si to teď rozmyslel, už bylo pozdě. Chakra, o kterou se s liškou přetahovala, by jí mohla zabít. Nebyl jsem si přesně jistý, jakou pečetící techniku použila.
Obrovská rudá liška se přibližovala se zlostným vrčením. Prackou se napřahovala k ráně. Skočil jsem po Mito a společně s ní jsem se přemístil o kus dál. Úporně se soustředila, takže si toho možná ani nevšimla.

Liška naposledy zavyla a jako rudá šmouha se vcucla do Mito. Ta sebou trhla a ztratila vědomí. Zachytil jsem jí dřív, než dopadla na zem. Přerývavě dýchala, ale jinak se zdála být v pořádku.

Zvedl jsem zrak. Hashirama do mě zabodával pohled a pak jen přikývl. Opět věnoval pozornost svému protivníkovi.
Povzdychl jsem si a přesunul jsem se o kus dál. Bitva docela dost změnila krajinu. Změnilo se to tu v údolí a zničehonic se tu objevila řeka. Nelámal jsem si nad tím moc hlavu a zadíval jsem se na ženu ve svém náručí.

Udělal bych pro ni cokoliv. Přesto jsem v podstatě neudělal nic. Nezabránil jsem jí v tom. A ani jsem jí dostatečně neochránil. Povzdychl jsem si. Připadal jsem si neschopně. Odvrátil jsem od ní pohled a zadíval jsem se na bojiště, kde už jeden plamen chakry vyhasínal. Hashirama tam stál a unaveně oddychoval. Přesto to byl on, kdo přežil a kdo si jí zaslouží. Přejel jsem Mito rukou po tváři. Rozhodl jsem se.

Nezpozorován jsem sledoval dění. Bolelo mě z toho u srdce, ale zároveň jsem věděl, že tohle byla správná volba. Hashirama si právě vzal Mito a já to sledoval ze stínu. Ne že bych nechtěl, aby mě viděli. Vzdal jsem se své identity a minulosti proto, abych je mohl chránit. To jediné mi zbylo, když jsem se stal ANBU. A jako jeden ze stínů jsem dával pozor, když Mito rodila. Pečeť jinchuurikiho byla v tuhle dobu nejslabší.

Sledoval jsem ze stínů části jejího života. Když jsem měl volno, nebo když to vyžadovala mise. A byl jsem u toho, když z ní vyjímali Bijuu a dalším jinchuuriki se měla stát další členka mého klanu. Uzumaki Kushina. Viděl jsem hořký osud svého klanu, který pomalu ale jistě vymíral.
Předtím než Mitino srdce doběhlo k poslednímu úderu, jsem jí stiskl ruku a dovolil jsem jejím očím, aby mě poznala. Spolu se slzami, které mi stékaly po tváři.