Sharingan Hinata – část 9 – Rikudou

„Za pár týdnů po dohodnutí aliance shinobi se objevil nepřítel. Zase jsme stáli proti těm bílým kreaturám, ale ani jejich neskutečné množství nepředstavovalo tu skutečnou hrozbu. Seděli jsme na zadku a čekali, co se na nás přivalí. Začínala jsem cítit, že se někde hromadí těžká chakra démona, jaká neměla obdoby,“

„Hej Hinato, musíme si promluvit,“ řekl jí náhle Naruto.
Hinata nemusela nic odpovídat, prostě za ním jenom šla. Následovala Naruta nějakou chvíli a až si byla úplně jistá, že jsou sami tak zastavila, Naruto ji následoval.
„Co jsi mi chtěl Naruto-kun?“ Zeptala se ho Hinata.
„Nevím, jak ostatní ale myslím si, že ty to taky cítíš, ne?“ Řekl Naruto.
„Ano, vím, co myslíš. Je to něco zlého úzce s námi spjaté,“ odpověděla Hinata a přitáhla si k sobě oblečení, protože jí z toho byla zima.
Naruto k ní přistoupil a pevně ji objal, aby ani jednomu z nich nebyla zima. Toto pevné objetí jim poskytlo úlevu od neustálé hrozby, která každým dnem rostla.

„Ani jeden z nás si nechtěl přiznat, o co se ve skutečnosti jedná. Bylo tak hrozné vyslovit, takový jsme z toho měli strach, ale byli jsme spolu, takže se nám náš strach lépe překonával. Ale to, co jsme nyní cítili, se nemělo rovnat tomu, co mělo teprve přijít,“

„Přípravy dokončeny, můžeme vyvolat Kyuubiho,“ oznámil Madara svým společníkům.
„Skoro se mi nechce až věřit, jak jednoduchá celá záležitost je,“ pousmál se Sasuke nad banalitou přivolání Kyuubiho.
„Takže Tobi, ty říkáš, že když zapečetíme Kyuubiho do té sochy, tak vznikne Juubi?“ Zeptal se pro jistotu Madara.
„Ano, protože původně existoval jeden démon Juubi a až později byl rozdělen Mudrcem šesti cest na devět dílů,“ řekl Tobi.
Za několik málo okamžiků, co Madara použil techniku přivolání, se zjevil Kyuubi no Youko. Nedostalo se mu šance však cokoliv říct, protože Madara jej okamžitě spoutal silou svých očí. Liška byla polapena, ale to nebyl ani zdaleka konec jejich plánu. Ne oni nyní ještě museli zapečetit Kyuubiho do pečetící sochy, aby byli schopni dokončit něco zcela šíleného. Ale nepochybovali o sobě. Uchihové si byli sami sebou zcela jistí a už to byla polovina úspěchu. Navíc ke všemu je poháněla dlouhodobě pěstovaná nenávist k Listové.

„Dny ubíhaly skoro až neskutečně pomalu. V tuto chvíli jsem si připadala jako by se zastavil čas a nechal nás obávat se další minuty. Ten den, kdy se vše mělo zcela změnit, začal jako každý jiný na bitevním poli. Nepočítali jsme kolik bílých kreatur, bylo námi zlikvidováno. Nezáleželo na tom, protože jakmile jsme se jednoho zbavili, objevilo se dalších deset a tak to šlo dál do nekonečna. Vyčerpání na všech již bylo značné. Já si v tu chvíli říkala, že Uchihové by se snad mohli už objevit. Doslova jsem na ně čekala, protože tohle plácání se na místě mě už zmáhalo. Chtěla jsem zábavu a nebo jenom napravit svoje chyby? V tuto chvíli jsem nepřemýšlela a jenom kosila jednu bílou zrůdu za druhou. Možná, kdyby Uchihové při svém příchodu neudělali takový rozruch, tak bych si jich ani nevšimla. Dorazili se vší parádou, která k jejich příchodu náležela. Bez zaváhání se na nás vrhli s tou zlovolnou věcí, která mě a Naruta už nějakou dobu znepokojovala, ale oni? Oni se na TOM jenom vezli a ničili vše, co spatřili. Najednou tu obrovskou věc zasáhla velice silná technika a já věděla, že to byl Naruto-kun a jeho Rasen-Shuriken. Nemohla jsem více otálet, nepřítel na mě doslova čekal,“

Mladičká tmavovlasá kunoichi s nad až božskou silou se vrhla vstříc svým nepřátelům. V ten moment, jako by celé bojiště utichlo a čas se zastavil. Stála tam jenom ona a její tři nepřátelé. Tak to oni viděli, mysleli si, že se jsou na ni tři. Proto pro ně neměl být žádný problém ji porazit. Vysmívali se jí přímo do obličeje, ale pak si museli vzpomenout na její skutečnou sílu, když kolem začal divoce vířit vítr.

„Stáli jsme tam proti sobě, jako bojovníci ze starých legend. Mezi jedním úderem srdce nám byl jasný záměr toho druhého a to zabít a pak vstříc další, ještě horší bitvě, dokud se nenajde silnějšího. Oni představovali mstitele a já ochránce něčeho mi drahého. Pak jsem na svém rameni ucítila něčí dotek. Ne, nebyl to jenom tak někdo, byl to Naruto-kun. Dodával mi odvahy. Čas se zase rozběhl a všechna nervozita ze mě rázem opadla. Už jsem jim nečelila sama,“

Uchihové se Narutovu příchodu snad ani nedivili, ale co je překvapovalo, byl fakt, že Naruto je opět mezi živými. Sasuke se v tu chvíli mohl začít radovat, protože konečně dostal možnost Naruta zabít. Chtěl s ním okamžitě začít bojovat, ale Madara jej zastavil.
„Šetři si síly, možná je budeš ještě potřebovat,“ řekl Sasukemu Madara.
„Nezájem, já chci jenom zabít Naruta!“ Vztekal se Sasuke.
Sasuke se nemohl udržet, tak moc chtěl bojovat. Ne, on chtěl jenom zabít Naruta. Co jej k tomu však vedlo, to ani on sám nevěděl. A Naruto, ten stále věřil, že bude schopný Sasukeho zastavit a přivést zpět do Listové.

„Naruto byl v nebezpečí a já mohla něco udělat, ale bála jsem se toho. Ale po velmi krátké chvíle jsem se k obávané možnosti přiklonila. Naruto bojoval, jak nejlépe uměl, ale už nebyl jinchuuriki a tak se Sasukem prohrával. Nebylo to jednoznačné prohrávání, ale cítila jsem ze Sasukeho něco, co mi až moc připomínalo mě. Ta temnota nešla přehlédnout. Udělala jsem to, přivolala jsem dalšího mrtvého, aby pomohl Narutovi. Naruto mi o něm pověděl, zajímavou věc. Itachi vykonával jenom rozkaz ve chvíli, kdy zabíjel celý svůj klan. Toto poznání mě šokovalo. Itachi pomalu vystoupil z rakve a už věděl, do která bitvy se má zapojit. Tak stanul Itachi po boku Naruta proti Sasukemu. Mohla jsem jenom doufat, že vyhrají, protože o Naruta už jsem znovu přijít nemohla. Naráz jsem se musela vyhýbat útoků Madarů, jak pravého, tak falešného,“

Bojovali a bojovali velice ukrutně. I když Hinata stanula proti Madarovi a Tobimu, tak šla do boje beze strachu. Neignorovala hrozbu, kterou oni dva přestavují, ale nebála se, protože na strach už nebyl čas.
Techniky Madary i Tobiho, byly úplně na jiné úrovni, protože nebojovali přímo oni, ale Juubi. Tedy alespoň si mysleli, že pečetící socha se všemi devíti démony uvnitř je Juubi, ale pletli se, protože socha zůstávala stále jenom sochou.
Hinata se rovněž snažila, jak nejlépe mohla. Nyní byla Peinem, ale neovládala Rinnegan tudíž ani Peinovi techniky. Ale ani tak nebyla slabá a dokázala se téměř rovnat síle pečetící sochy. Opět byla oděna ve svojí temné zbroji z plamenů Amatersu a temné chakry Susanoo. Na několika místech se jí podařilo pečetící sochu tak moc poškodit, že z ní začaly odpadat kusy materiálu, ze kterého byla vyrobena. Bohužel to však nestačilo, protože díky chakře všech devíti démonů se vždy vše vrátilo do původního stavu.

„Věděla jsem, že potřebuji ještě více síly a více soustředění na můj boj, ale moc jsem se bála o Naruta. Ohlédla jsem se po něm, jak si vede a bylo to poslední, co jsem viděla. Gedu Mazo se po mě ohnala svojí končetinou a srazila mě k zemi,“

Naruto bojoval, jak nejlépe mohl, ale díky svojí nenávisti vyhrával. Tak moc se chtěl pomstít, že vůbec nevnímal svoje okolí. Najednou schytal nečekaný úder od nového nepřítele.
„Itachi?!“ Řekl velice překvapený Sasuke, když na něj jeho starší, ale především již mrtvý bratr zaútočil a zasáhl.
„Sasuke, co to děláš?“ Zeptal se ho Itachi.
„CO?! Jenom chci pomstít tvoji smrt! Vždyť to, proč si se stal zrádcem, byl rozkaz od vedené Listové!“ Křičel po něm Sasuke.
Naruto nebyl překvapen, věděl to. Falešný Madara mu to řekl, ale Naruto si nemohl vzpomenout kdy.
„Bohužel je, ale nebylo to vedení Listové, kdo mi nařídil udělat, co jsem udělal. Byl to Danzou, ten je za to zodpovědný,“ řekl Itachi.
„Danzou?!“ Řekl Sasuke.
„Muž, který se stal šestým Hokagem, ale nakonec byl z Listové vyhnán,“ řekl Naruto.
Sasukemu se dostávalo nového odhodlání a chuti se mstít, už nezáleželo komu a za co. Byl znovu ztracen nebo ne? Ani on sám nevěděl, co vlastně v tuto chvíli dělá.
„Proč tu vlastně bojujeme?“ Zeptal se náhle Sasuke avšak bojoval stále dále.
Útočil vším, co měl, ale Naruto mu v tuto chvíli již stačil. Sasukemu pomalu, ale jistě začínaly docházet síly. Byl vyčerpaný používáním svých očních technik. Věděl, že to musí rychle skončit.
Vrhl se na Naruta v posledním útoku na který mu zbývaly síly. Naruto byl na tom se silami podobně. Došla mu všechna Sage chakra a vlastní chakry měl tak akorát na Rasengan.
Stáli naproti sobě a ztěžka oddychovali. Připravovali svoji poslední techniku. Ani jeden z nich nepromluvil. Itachi nechtěl nechat nic náhodě a připravil se zaútočit ještě před Narutem.
„Itachi!“ Křikl po něm Naruto.
Itachi v tu chvíli zastavil svůj útok a otočil se směrem k Narutovi. Ten mu chtěl nejspíše něco říct.
„Itachi, tohle už není tvůj boj. Musíme to skončit jenom já a Sasuke, protože jinak by celé to několikaleté trápení nemělo smysl!“ Řekl Naruto.
Itachi pochopil, co tím Naruto myslel a stáhl se opět do pozadí. V tuto chvíli naprosto důvěřoval Narutovi, ale zároveň nechtěl ani Naruta, ani Sasukeho vidět mrtvého.
„Jak tohle skončí,“ říkal si Itachi sám pro sebe.
„Sasuke! Nemá smysl spolu mluvit takhle, tak uvidíme, co se stane, až se střetneme jako dva prvotřídní ninjové,“ řekl Naruto.
„Ty a prvotřídní?“ Smál se mu Sasuke.
Smál se, ale nemyslel to nijak zle, jenom stále nevěřil Narutovým schopnostem.
Vytvořili svoje techniky a vrhli se na sebe. V prudkém sprintu se srazil Rasengan s Chidori a to způsobilo mohutnou explozi. V okamžiku, kdy se techniky střetli, byli Naruto a Sasuke spolu schopni komunikovat, tak jako ještě nikdy předtím.
„Sasuke?“ Řekl Naruto.
„Ha,“ odpověděl mu na to Sasuke, že ho poslouchá.
„Proč ses po tom, co jsi zabil Itachiho nevrátil do Listové?“ Zeptal se Naruto.
„Jsem přece mstitel,“ řekl Sasuke.
„Mstitel? A komu ses pak mstil?“ Ptal se dále Naruto.
„Nejdříve jsem myslel, že Listové, ale teď když jsme tu spolu bojovali, tak jsem došel k něčemu jinému,“ odpověděl Sasuke.
„A k čemu?“ Zeptal se ho Naruto.
„Že jsem se mstil sám sobě,“ řekl Sasuke.
„Tomu vůbec nerozumím,“ řekl Naruto.
„Já už taky ne,“ přidal se Sasuke.
„Sasuke? Ještě mě zajímá, proč jsi vůbec odešel?“ Zeptal se Naruto.
„Odešel jsem hledat sílu. Ale čím dál jsem došel, tím jsem se síle vzdaloval. Nemám pravdu?“ Řekl Sasuke.
Naruto s ním mohl jenom souhlasit, protože pravá síla není jenom síla jedince, ale síla, která se sdílí s přáteli.
Jejich rozmluva při střetu skončila. Oba dva byli odhozeni tlakovou vlnou, která vznikla při střetu jejich technik. Nakonec však byli příliš tvrdohlaví, aby zůstali ležet na zemi a pomalu se zvedali. Itachi si v tu chvíli myslel, že chtějí snad ještě bojovat. Automaticky se postavil za Naruta a chtěl Sasukeho dorazit, ale Naruto jej zastavil.
„Itachi, už jsme dobojovali,“ oznámil mu Naruto.
„Chápu, takže je to pravda,“ řekl si spíše pro sebe Itachi a rozmýšlel nad tím, co si ti dva asi tak mohli říct.
„Sasuke myslím, že už se můžeš vrátit domů, do Listové,“ řekl sice slabě Naruto, ale Sasuke ho slyšel.
„Obávám se Naruto, že na to je příliš pozdě, ale už nejsme nepřátelé,“ řekl Sasuke.
„Nikdy není pozdě na to se vrátit,“ odpověděl mu Naruto.
„Jsem mstitel, vzpomínáš? A pokud vím, tak Danzou se ještě někde potuluje a je potenciální hrozbou pro Listovou. Půjdu po něm a nedám mu spát. A až odčiním vše, co jsem způsobil, tak pak se možná vrátím,“ řekl Sasuke.
„Chápu, ale nezapomeň, kam se máš vrátit. Budeme na tebe čekat,“ řekl Naruto.
Sasuke i Naruto se oba dva sesunuli na zem vyčerpáním. Nyní si mohli konečně odpočinout, i když místo, kde spali, nebylo zrovna nejvhodnější k spánku.

Nedaleko odtud bojovali Madara a Tobi proti Hinatě. Pak si náhle všimli, jak dopadl boj mezi Sasukem a Narutem. Bylo to nerozhodně. Jejich vztek se přenesl i na pečetící sochu a ta udeřila Hinatu tak, že se proletěla několik desítek metrů a zastavila se až o skálu. Madara a Tobi se spolu s pečetící sochou přibližovali.

„Byla jsem zase tak blízko smrti, ale tentokrát jsem pomalu neměla vůli dále bojovat. Pak jsem si však uvědomila, co by znamenalo vzdát se. Nemohla jsem to dopustit. Nyní jsem to byla já, na kom závisely tisíce životů. Navíc už jsem nebyla sama, byl se mnou i Naruto, byli se mnou všichni. A všichni ke mně směřovali svoje naděje. Cítila jsem to, cítila jsem jejich sílu. Má vlastní síla začala růst. Najednou bylo vše tak jednoduché. Jako by stačilo mávnout rukou a i hora by se přede mnou sklonila. Začala jsem otevírat oči, byla jsem si jistá, že mám nový náhled na svět. A bylo to tak, viděla jsem skrz. Nyní jsem měla šanci zvítězit!“

Hinata okamžitě, co vstala, se postavila do svojí bojové pozice a začala vrhat na Gedu Mazo jednu šílenou techniku za druhou. Vyhrávala.
„A je to tady,“ řekl Madara Tobimu.
„Co je tady?“ Zeptal se Tobi.
„Konečně se projevila její pravá síla. Vidíš ty oči, jsou silnější než můj Rinnegan. Páni to je opravdu síla!“ Smál se snad až šílený Madara.
Oba dva schytali silnou tlakovou vlnu z Hinatiny techny. Ale k jejich štěstí pečetící socha stále ještě stála.
„Myslím, že čas použít plnou sílu této příšernosti,“ řekl Madara a ukazoval na Gedu Mazo.
Najednou se pečetící socha zvětšila na trojnásobek svojí původní velikosti. A nebo snad se zvětšila do svojí původní velikosti? Toto se nedalo s určitostí říct. Hinata začínala pomalu, ale jistě docházet ke svým limitům. Ubývalo jí sil.

„Co tohle má všechno znamenat? Vždyť jsem věděla skoro všechno o Gedu Mazo, tak proč se tohle děje?! Něco je jinak, co?! Nevěděla jsem a skoro jsem se začala bát. Bylo snad všechno, co jsem podstoupila nakonec zbytečné? Nemohlo být! Já musím vyhrát, protože nemůžu si dovolit prohrát! Ale kde na to mám vzít sílu?“

Hinata si zoufala, protože toto byla naprosto bezvýchodná a zároveň naprosto zoufalá situace. Pak se ale ještě něco změnilo. A to, co se změnilo místo, kde Hinata byla.

„Najednou jsem byla jakoby pryč. Pryč z mého světa ve světě naprosto pustém. Věděla jsem, že tam ve skutečnosti nejsem. Ne fyzicky. Ale moje duše, jakoby byla někde úplně jinde. Najednou jsem uslyšela hrozivý hlas,“

„Zajímavé. Víš, že jsi druhý člověk, co je se mnou schopen mluvit?“ Řekl onen hrozivý hlas.
„Kdo jsi? A kde to jsem?“ Zeptala se Hinata.
„Podívej se nad sebe a uvidíš, kde jsi,“ odpověděl hlas.
Hinata udělala, jak hlas řekl a to co viděla ji šokovalo. Nad její hlavou nebyl měsíc, jak čekala. Ne, bylo tam zcela něco jiného. Viděla planetu, ze které se vždy dívala na Měsíc.
„Měsíc?“ Divila se Hinata.
V tu chvíli jí nějak došlo, komu asi patří hlas.
„Juubi,“ řekla Hinata náhle, když si rozpomenula na jméno, které patřilo hlasu.
„Správně,“ řekl Juubi.
„Co tu dělám?“ Zeptala se Hinata.
„To nevím, ale vypadá to, že TAM máš nějaké potíže, ale myslím, že já ti můžu pomoci,“ řekl Juubi.
„A proč bys to dělal?“ Zeptala se Hinata.
Jeho slova jí přišla více než podezřelá, ale zároveň tu sílu potřebovala.

„Co jsem jenom měla dělat? Upsat se ďáblu a nebo nechat umřít svět? Těžké rozhodnutí,“

„Proč bych to dělal? Hm. Ber to jako odměnu za to, že jsi se mnou byla schopna mluvit. Nicméně budeš muset zaplatit nemalou cenu,“ řekl Juubi.
„Zaplatím cokoliv!“ Řekla rozhodně.
V této chvíli, nemohla Hinata již couvnout, tu sílu potřebovala tak moc, že to snad až nebylo možné.
„Tak dobrá,“ řekl Juubi.

„Celým tělem mi projela, tak neskutečná bolest. Nic takové jsem nikdy předtím ještě nezažila. Cítila jsem v sobě neskutečnou sílu, vlastně jsme nebyla nikterak schopna popsat její plný rozsah. Pak jsem neviděla, ale cítila jsem, jak je mé tělo celé lehčí. Jak to, co do něj nepatří, se rozpouští. A najednou jsem zase viděla. Měla jsem takovou sílu, abych mohla ukončit, tento boj,“

„Cože?!“ Lekl se Madara.
„Co se děje?!“ Optal se ho Tobi.
„Ta chakra, co ji obklopuje. To je snad Juubiho chakra!“ Řekl Madara a nevěřil vlastním očím.

„Rozhodla jsem se to ukončit jedním jediným úderem a taky jsem tak udělala. Použila jsem veškerou chakru Juubiho a vypálila jí proti Gedu Mazo. Pečetící socha se pod tím náporem úplně vypařila stejně jako Madara i Tobi. Už jich více nebylo. Mohla jsem jít spát,“

„Hlupačko!“ Vysmíval se nyní jediný existující démon Hinatě.