Panoš aneb ztracená princezna 11. díl Cesta zpátky

"Opravdu jsi ji nechal tak lehce odejít?" do místnosti vstoupil mladší princ. Sasuke stál u okna a pozoroval odjíždějící kočár.
"Neboj se Naruto, svatba bude, s Hinatou se ještě uvidíš." Odfrkl si.
"Tady nejde o mě, nebo o Hinatu, ale o tebe. Myslíš, že jsem si toho nevšiml? Miluješ jí, je pro tebe ta pravá, ale ty jsi prostě moc tvrdohlavý na to, aby sis to přiznal."
"Nevím, o čem to mluvíš. Ona mě podvedla, a kdyby jednou! Vysmívala se mi do očí Naruto. Hrála si na někoho, čím ve skutečnosti nebyla."
"A co když se mýlíš? Co když právě tím, na co si hrála, byla sama sebou. Trochu jako prudký panoš, svůdná dívka, drzá služebná a plachá princezna. Člověk má mnoho tváří, i ty. Jste oba stejní. Miluješ ji a nedokážeš si to přiznat, stejně ale nosíš pod srdcem její dárek."
"Dej mi pokoj Naruto!" odsekl Sasuke a odešel.
Naruto pohlédl z okna a povzdechl si, celý týden se bude muset obejít bez jeho Hinaty. Ke všemu ten paličák Sasuke, trápí všechny kolem sebe. Co Sakura odjela, je nepříjemný a na všechno jen odsekává.
Ani Karin už ho nemůže vystát a to už je, co říct.

Byla noc, Sasuke seděl u sebe v pokoji a koukal z okna na hvězdy, jak to před tím dělával se Saiem. Měl v hlavě zmatek, Naruto měl pravdu, on to věděl, ale byl rozzlobený a pořád je. Sakura si s ním jenom zahrávala, a až budou stát před oltářem a kněz je bude oddávat, jeho slib jí bude jenom lež. Nejraději by se z té svatby nějak vykroutil, ale copak mohl? Slib je slib a otec je král.
Pohlédl na hvězdy a povzdechl se a najednou se mu před očima začalo přehrávat jejich první střetnutí:

Černovlasý mladík jel se svým bratrem lesem. Chtěli lovit zvěř. Ten černovlasý princ už měl namířeno na jednu laň, když v tom se někde z dáli ozvalo zapísknutí. Leknul se a samozřejmě netrefil, protože laň mezitím zdrhla. Otočil se a spatřil růžovlasou cácorku, jak stojí u jezírka a pobaveně se šklebí a dává se na útěk. Samozřejmě se dal za ní a jeho bratr se taktéž přidal. Sasuke jí nadběhl ze shora, Naruto ze spod a ona se ocitla v pasti.
"Ty si tu srnku vyplašila?"
"Myslíte tu laň?"
"Jo přesně tu!" arogantnost z něj přímo zářila.
"Je vidět že v přírodopise máte přehled!" vysmívala se mu.
"Víš ty, s kým mluvíš? Být tebou bych si dal pozor!" chytl jí pod krkem.
"Brácha to snad už stačí ne?" přerušil je ten blonďatý.
"Vím, kdo jste!" oba dva na ní vykulili ty jejich oči.
"Ten nejnamyšlenější a nejarogantnější darebák, který pro své potěšení loví ubohé laně!" vmetla mu do obličeje.
To ale neměla dělat. Vysloužila si facku a dokonce i koupel v jezírku.
"Můžeš si za to sama!" řekl Sasuke už na koni a ujížděl pryč.

Najednou se mu to vybavilo, doteď si nikdy jí a tu Saiovu dívku nespojil dohromady, ale najednou mu došlo, že mu vlastně Sai přišel hrozně povědomí. Jak by ne? Už se setkali a zase se hádali. Musel se pousmát. Jeho vztah s touhle osobou asi nikdy nebude lepší. Jeho nejlepší kamarád je holka, není to absurdní? Člověk by řekl, že je to ideální partnerka pro život, ale ona si zahrávala s jeho city. Teď už ví, že nežárlil na Saie, že má krásnou přítelkyni, ale na růžovlásku, že mu bere Saie a přitom to nebyla pravda a to ho štvalo nejvíc, že nic z toho, co se tu dělo nebyla pravda, všechno byla jen iluze. Klamali ho, nejvíc ona, jak mohl věřit tomu, co mu řekla jako Sai? Nebo jako princezna, nemohl už věřit vůbec nikomu, a přesto mu srdce našeptávalo, že každé slovo, byla pravda.

Sasuke a Naruto byli zrovna na projížďce. Skončili na malém paloučku v lese a relaxovali. Sasukemu se nelíbilo, že na zámek přijela jeho nová nevěsta, raději utekl, aby to co nejvíc oddálil a Naruto vzal s sebou.
Pak ale spatřil mladého panoše, jak si to rázuje jejich směrem. Na hlavě měl klobouk, díky kterému mu pomalu nešlo vidět do očí.
"Tebe jsem tu ještě neviděl!" Promluvil ten černovlasý.
"Tak si kup brýle a mě dej svátek!" odbyl ho.
"Ty si nějaký chytrý hochu!" nenechal se a mezitím seskočil z koně.
"Na rozdíl od tebe!" další stěr.
"A taky pěkně drzý!" dokončil.
"Aspoň že pěkně ne?" zakřenil se na něj a jeho pohled sjel na blonďatého kluka, který jen tak, tak zadržoval smích.
"Ve vzduchu je cítit facka!" Sai na nic nečekal a jedu mu vrazil.
"Ještě jednou a..." další mu přiletěla. Sai se rychlostí blesku vyhoupl do sedla a se smíchem uháněl pryč.
"To si vypiješ!" křičel za ním.
"Nemám žízeň!" odpověděl a už byl pryč...
Sasuke se chtěl vydat za ním ale Narutoho zadržel.
"Nech to být! Víš, že večer se máš seznámit s princeznou! Nehoň se za nějakým klukem, který ti za to nestojí!"
"No a nějaká princezna snad ano? Vždyť nám plánujou i jak a kde se máme sejít. Tohle není nic pro mě, závidím ti Naruto, opravdu ti závidím tvojí druhorozenost. Můžeš si pokukovat po každé služce a nezajímat se o královské povinnosti!"
"Od tebe to teda sedí! Fakt že jo. Nezapomeň, že to ty spíš s Karin a to ty pokukuješ po každé slušce! Né já!"
"Ale stejně se nemusíš zajímat o královské povinnosti!" Naruto nad tím jen mávl rukou, něco řekl a vydal se zpět do zámku. Stejně tak i Sasuke.

Jeho nastávající ho zfackovala, aniž by mrkla. Musel se začít smát. Ta dívka, kterou si měl brát, měla na všechno odpověď a pohotová reakce jí taky nechyběla. Vždycky udělala něco, čím ostatní překvapila nebo dokonce vyrazila dech. Jako tenkrát, když před ním vylezla nahá z jezírka, u kterého jí načapal.
Nedal se ani před jeho otcem, s čímž měl sám Sasuke občas potíže a ona ne, prostě dokázala postavit čemukoliv.
Byla chytrá, krásná, milovala koně a projížďky po lesích, neváhala s ním ani utéct a to už o svém původu prý věděla. Vlastně se pro něj většinou obětovala, i když věděla, co jí může čekat. Dovolila si klidně i na něj. Musel se zasmát při vzpomínce, kdy na něj jako Sai vylila kbelík ledové vody.
Byla nezkrotná a drzá, odhodlaná stát si na své pravdě a znala prostý lid, jímž byla až do teď. V podstatě to byla nejlepší volba, pro královnu této země, ale popravdě, i když to věděl, pořád ho to štvalo. Věděl, že je pro něj dokonalá, ale stále si nemohl zvyknout, že princezna, kterou si má brát, je jeho panoš. Nemohl to přenést přes srdce…
Srdce?
Sáhnul si na přívěšek, který se mu houpal na srdci. Třezalka. Co tím Sakura sleduje?

Sakura ležela na své posteli v královském hradu. Byla zachumlaná do peřin a pohled jí směřoval z okna naproti posteli. Přemýšlela. Udělala dobře? Neměla mu nikdy lhát, od samého začátku to byla blbost! Měla mu říct celou pravdu! Ale jak vlastně? Když ona sama tu pravdu neznala?
Proč mu dala ten květ třezalky? Vždyť on stejně neví, co to znamená. Ona ho měla na krku od svého narození, její otec nebyl bohatý, tak jí dal aspoň toto. V květech třezalky se prý skrývá kouzlo lásky. Bez ní by byl svět naplněný jen smutkem a marností.
Kéž by to Sasukemu pomohlo.
On není zlý, jen chce vzdorovat a sám to neumí. Neví si rady s životem, jeho otec mu nalinkoval budoucnost a on se podle toho měl řídit, jenže dělal vše proto, aby otce rozzlobil, ale tím si nepomohl. Spal s Karin, taky snad jen proto, aby otci ukázal, že partnerku si dokáže vybrat sám a teď, když je po všem, po té pitomé hře, když už není žádný panoš ani služebná, když tu zbyla jen princezna, se bojí. Bojí se, že si vezme osobu, jež miluje a ta osoba, jí bude podvádět a nenávidět. To by její srdce nepřežilo.
Věděla už dlouho, že Sasukeho miluje. Napadlo jí to v ten okamžik, kdy začal Sasuke mluvit o Narutovi a Hinatě:

"A co říkáte na princeznu?"
"Je hezká, inteligentní, milá ale moje životní láska to nebude!" řekl a jeho slova zněla definitivně.
"To máte těžké, vždyť jste si jí ani nevšímal!"
"Za to Naruto, myslím, že se mu líbí!" řekl opět s úsměvem.
"Žárlíte?" zajímal se Sai.
"Ne to ne, spíš bych mu jí přál! Víš Naruto žil vždy v mém stínu a to není tak úplně dobře! Kdyby to nějak šlo, přenechal bych mu jí!" posadil se k Saimu na postel.
"Tak proč si nepromluvíte se svým otcem, jistě by to pochopil! Nevypadá jako někdo kdo by neuměl milovat!" také se posadil.
"Je to složitější než si myslíš! Nepochopil bys to!"
"Můžu se o to pokusit!" namítl dotčeně.
"Víš, mám otce rád, ale on si prostě stojí za svým slovem, a hlavně dbá na etiketu, že prý už slíbil vašemu králi pro jeho dceru svého syna! A tak to prostě musí být!"
Sai se jen musel usmát. Vždyť řešení bylo tak jednoduché, jak to že tak chytrý člověk na něj nepřišel?
"Čemu se směješ? Mě? No počkej!" popadl polštář a udeřil do něj. Sai mu jeho údery oplácel. Až už byli oba znavení a udýchaní a hlavně rozesmátí.
"Vidíš, s princeznou bych si prostě nikdy neužil tolik legrace, třeba jako teď s tebou! Nikdy se do ní nemůžu zamilovat, protože bychom nebyli kamarádi, ale jen dva lidé popohnáni slibem!"
"To máte potom těžké! Vy se ani nepokusíte s princeznou skamarádit! Radši byste jezdil po lesích a lovil zvěř!" uhodil hřebíček na hlavičku.
"Od tebe to sedí! Vždyť ty bys to za nějakou princeznu taky nevyměnil!"

Tak ráda by ho zase viděla, slyšela jeho smích a závodila s ním na koni. Klidně by s ním i znovu utekla. Jeho slova jí ale srazila na kolena. Nečekala, že by mohl být tak krutý, ale byl. Chápala ho, ale přesto si byla jistá, že kdyby byla v jeho pozici, nikdy by neudělala to, co on. Otevřelu mu své srdce a on je pošlapal a odhodil. Nic pro něj neznamená. Vůbec nic.
Takhle mizerně jí bylo jen jednou, když jí zemřel táta. Nikdy jindy neplakala jako malá holka celou cestu domů. Co na tom, že zde měla svojí sestru a matku, nepomohlo to. Nikdo nemohl utišit tu hroznou bolest v jejím srdci.
Zahrávala si s ním, ale ne z vlastní vůle. Nikdy mu nechtěla ublížit a ublížila oběma. Jak jí tak jemu. On ztratil svého panoše a ona? Ona ztratila naději, že bude žít celý život po boku muře, kterého miluje a který je jí věrný. Byla si jistá, že on jí věrný nebude. Ne po tom všem.
Znala jeho povahu, musel by se do někoho zamilovat, aby mu mohl být věrný a ona všechno zmařila. Jí už nikdy nebude milovat.
Ona přesto nikdy nezapomene, když spolu vyhlíželi hvězdy, bavili se o jejich významu, nebo jak spolu bojovali.
Svůj slib jemu měla už napsaný, každičké slovo myslela vážně, ale bylo jí jasné, že on to bude brát jen jako výsměch a jeho slib? Ten bude pouhá snůška lží, kterou si vymyslel, aby uspokojil svého otce. Bude jí lhát před bohem a přede všemi. Vždycky si myslela, že až se jednou vdá, bude to z čiré lásky. Bohužel, tohle nebyl ten příklad. Její srdce láskou přetékalo, ale už dokonce života, bude její láska srážena ješitností muže, který jí bude mít jen na to, aby v trůním sále neseděl sám.
Asi si myslí, že ona bude poslušně sedět vedle něj a tolerovat jeho rozhodnutí, že do ničeho nebude mluvit, ale to se plete. A pořádně, protože ona nezůstane sedět potichu. Ví, jaké to je být poddanou, ví, jak se lidem žije nejlépe a bude to dávat najevo a jestli s tím nebude souhlasit, bude to jeho problém. Dvě facky už od něj dostala a on od ní taky, každá rána, kterou mu dá, se mu vrátí.
Bože, to je láska! Chvíli pláče skoro jako by pro něj měla umřít a hned na to si plánuje, že ho zfackuje.
Jako tenkrát, když ho načapala s Karin, měla pocit, že její srdce se rozletělo na milion kousků a přitom by oba dva nejraději zmlátila.

Když chtěl vejít do pokoje, dveře byli zamčené. Tomu Sai nerozuměl, princ se přece nikdy nezamykal! Ještě že jeho pokoj nebyl moc vysoko. Snadno k němu vyšplhal a otevřeným oknem vklouzl dovnitř. Ocitl se v koupelně. Vešel do další místnosti, kde byl Sasuke. Ale nebyl sám. Vytřeštil oči na líbající se dvojici. Někde tam uvnitř v místech ho bodla ostrá bolest, tedy spíš Sakuru ale jak to? Jsou jen kamarádi! Nemohl si pomoci, ale měl děsnou chuť té služce, ve které poznal Karin, jednu vrazit.
"Ehm!" odkašlal si. Sasuke se od Karin okamžitě odtrhl, div neskončila na zemi.
"Sai já ti to vysvětlím!" vyšlo ze Sasukeho když Karin s nadávkami běžela pryč.
"Mě nemusíš nic vysvětlovat! Nejsem tvoje holka...jen myslel jsem, že si říkal, že tě tahle už vůbec nebere!" zeptal se nenápadně Sai.
"Nelhal jsem, jen, potřeboval jsem útěchu, myslel jsem, že mi potom bude lépe, ale není. Můj otec je strašný, na Karin mi nikdy nezáleželo! Moc se ti za otce umlouvám, je trapný, jak veškerou vinu svaluje na ostatní, jen abych já vyšel čistý jako lilie!" Sai přikývl.

End fl. Back

Sakuře je jasné, že Karin pro někoho jako je Sasuke, nic neznamená, ale na druhou stranu, to neznamená, že s ní nemůže spát. Může, klidně jen proto, aby jí ranil.
Chtěla najít, prudkou, stálou, pozvolnou a nenadálou lásku, našla jí u Sasukeho. Do té doby se ptala: Jaká jenom může být?
Teď už to věděla, nedalo se jí ubránit, stejně jako Sasukemu. Mohla s ním bojovat sebevíc, tam uvnitř byla bezbranná. Nebála se ho, ale milovala ho a to bylo někdy horší než strach.

Sakura se posadila a natáhla se pro svou loutnu. Bylo jí tak smutno a tak začala brnkat a nakonec i zpívat:

Každý hledá druhou půli.

Sobě, tobě, lásce k vůli.

Ta jedna jsem přece já.

Ta druhá ty jsi, lásko má.

Ať je prudká, ať je stálá,
pozvolná a nenadálá.
Jaká jenom může být?
Jaká jenom může být?
Jaká jenom může být?
nelze se jí ubránit.

Pak, když já z očí vytryskly první slzy, toho zanechala. Neměla sílu. Od smrti jejího otce byla silná, nikomu se nedala, vždycky si věděla rady, ale tady jí zahnali do kouta. Poprvé za svůj život se ocitla v úzkých. Milovala člověka, kterého si má vzít, což je dobře, ale znáte ten pocit. Máte něco, co chcete a ono vás to zklame.
Sasuke jí nezklame, protože ví, co od něho má čekat. Přesto jí to bude bolet. Jestli ho ještě někdy načape s Karin v posteli, vytrhá jí všechny vlasy a jemu zakroutí krkem!
Odhodila loutnu a praštila pěstí do postele.
"Já tě tak nenávidím! Proč mi tohle děláš? Já ti přece nechtěla ublížit!" křičela.
Slyšela jí Hinata i sama královna a oběma pukalo srdce, že jejich sluníčko je na dně. Nemohli jí pomoci, v tomhle bohužel ne.

Hinata a Naruto si všechno psali, nebyl den, aby jednomu z nich nepřišel dopis. Naruto věděl, jak na dně je Sakura a Hinata zase naopak, že Sasuke chodí jako tělo bez duše. A pak dostal Naruto ten geniální nápad. No, vlastně kdyby věděl jak to dopadne, zas tak geniální by mu nepřipadal, ale kdo mohl tušit, že touha někomu pomoc, může všechno zamotat daleko víc? Přes to, to neznamená, že se všechno nemůže vyřešit, díky jednomu okamžiku. V pohádkách je přece možné úplně všechno. A tak Naruto začal Hinatě psát, jeho podle něj, dokonalý plán…
¨