Nebylo nám přáno 40

„Jsem tu!“ Ozval se Obitův udýchaný hlas, když vběhl na cvičiště a vrazil do Kakashiho, který to, stejně jako Obito, neustál.
Minato Kakashiho vytáhl na nohy a pro jistotu ho podržel, aby se nevrhl na Obita.
„Moc mě to mrzí, sensei. Zapomněl jsem si svačinu a musel jsem se pro ni vrátit.“ Řekl Obito omluvně a oprášil si zadek.
„Cesta sem zabere čtvrt hodiny, když se loudáš tak možná dvacet pět minut, tak proč ti to trvalo tři hodiny?!“ Čertil se Kakashi a z jeho tónu bylo jasně slyšet, že mu tu srážku neodpustil.
„Nóó…“ Protáhl Obito, ale sensei ho raději umlčel slovy: „Nechci to slyšet, protože teď bych vám moc rád vysvětlil, o co půjde, než se stihnete pořádně pohádat a nebudete mě vnímat.“
Minato musel ještě chvíli počkat, než se uklidnili, a pak spustil: „Pokud máte nějakou svačinu, tak ji snězte hned teď, protože tenhle trénink je o přežití, takže se budete učit jak si obstarat jídlo a ne jak sníst svačinu na mýtině.“
To poslední bylo mířeno na Obita, který se tvářil nešťastně, ale jeho výraz se nijak nezměnil, jakoby mu to ani nedošlo.
Minata potěšilo, že Rin i Kakashi bez řečí vytáhli jídlo, ale o něco otravnější byl Obitův tragický výraz. Ale jediný Minatův pohled ho přesvědčil, aby se dal do jídla.
Když všichni dojedli, zkontroloval ještě Minato jejich výbavu a po krátkém pokárání Obita, který si nějaké jídlo ještě nechal schované, nakonec, a nutno podotknout, že už téměř v poledne, vyrazili.

O týden později

Cesta byla rychlejší a klidnější, než by Kushinu kdy napadlo. Ani jednou nebyli napadeni a kromě krátké hádky mezi velitelem a hlavním medikem, se za šest dní bez potíží dostali na dohled fronty.
Jeden z kapitánů se otráveně šklebil a netrpělivě se díval na frontu, ze které se měl vrátit posel, aby potvrdil bezpečnost cesty pro karavanu a mediky. Většina ostatních ninjů posedávala nebo zcela zbytečně ostřila nepoužité zbraně. Kushina taky zahlédla několik mladíků, kteří se nemohli dočkat, až se dostanou do blízkosti opravdového boje.
Rudovláska se znovu pokusila navázat kontakt s jedním z odpočívajících ninjů, když na něj promluvila: „Promiň, ale nevíš na jak dlouho to ještě bude?“
Ninja trochu bez zájmu zvedl hlavu a odpověděl: „Řekl bych tak hodinu maximálně, ale není důvod k netrpělivosti, i tak máme dva dny k dobru.“
„Já vím.“ Řekla Kushina zamyšleně a opět se podívala na frontu. Vlastně ani nebyla netrpělivá. Byla jen nervózní.
Když se na muže znovu podívala, věnoval se opět znuděnému podřimování a tak se Kushina otráveně podívala po táboře, v kterém nenastala jediná změna.

Minatovi oči zvědavě pozorovaly proud charky na jeho pravé ruce. Jen z části by se dalo mluvit o kouli, a i když od pohledu vypadalo jeho malé tornádo nebo možná spíš vír celkem nebezpečně, jeho skutečná síla při nejlepším vázla.
Když Minato se svou nedokončenou technikou praštil do stromu, byl efekt velmi vzdálený od jeho původní představy. I když si byl Minato jistý, že samostatná chakra dokáže udělat slušné škody i jinak, než jako Tsunadina nadlidská síla, nezdálo se, že by se nějak blížil k úspěchu.
Minato se s technikou trápil už víc jak dva roky a stále její efekt nespadal ani do kategorie užitečné natož nebezpečné.
Mladík znovu roztočil charku na své ruce a trochu otráveně sledoval svou nedokončenou techniku. Znovu přemýšlel při pohledu na ni, jak zvětšit její destrukční sílu. Ale kromě zvětšení množství chakry nebo její větší hustoty, ho nic nenapadalo.
Snad by technika fungovala, kdyby to skutečně byla koule, ale způsob, jak toho dosáhnout, zatím Minatovi unikal.

Kushina se nadšeně vyšvihla na nohy, když uviděla posla, jak míří k veliteli, kolem kterého se začínalo shlukovat slušné množství lidí.
Když se Kushina konečně prodrala dost blízko, aby aspoň trochu viděla, dorazil už posel k veliteli a čekal na pokyn k promluvení.
Velitel karavany pohledem zkontroloval, že jsou přítomni všichni jeho poručíci a teprve potom vyzval posla k promluvení: „Tak spusť!“
„Ani ne před půl dnem proběhl na frontě poslední ze střetů a Písečná nakonec odsouhlasila naši žádost o dočasné přerušení bojů. Takže máme zhruba čtyřicet osm hodin, abychom mohli odklidit těla a trosky.“ Řekl posel monotónním vojenským hlasem, který Kushina často slýchávala při podávání různých hlášení jejímu otci.
Rudovláska při jeho slovech jen nasuchu polkla a kapitán hromovým hlasem vydal rozkaz aniž by se poradil s ostatními: „Připravte karavanu na cestu!“
Kushina viděla na tvářích přítomných směs pocitů, tak různorodých, že ji to až překvapilo. Na mnoha tvářích mohla zahlédnou strach i nervozitu. Ale stejně tak viděla i odhodlání nebo odpor. Nejvíc ji ale překvapila lhostejnost na tvářích starších ninjů a téměř fanatická radost u těch nejmladší.
Ona sama cítila nejeden z těchto pocitů, od odhodlání až po strach. Ale to co u ní převažovalo, bylo tím, co nezahlédla u nikoho z nich. Byla to touha utéct, přání zavřít oči a probudit se v čase míru, ale i tak nakonec vyhrála povinnost a tak se spolu s ostatními pustila do příprav na cestu.