Smrtelní a bezmocní 1
Smrtelní a bezmocní
Už ani nevím jak dlouho, ale každý den je stejný, tudíž mi dny splývají. Bylo nás tu dvacet, ale ať se rozhlížím jak chci, napočítám šest lidí a tři mrtvoly i semnou. Měla to být jenom obyčejná, rozsáhlá špionážní akce, ale žalostně se nepovedla. Prvních patnáct padlo hned na začátku. Věděli totiž, že přijdeme a taky věděli odkud. Mít tak křídla vyletěl bych, protože únik je možný. Tam nahoru. Je vidět světlo. Padali jsme snad věčnost, až se divím, že nás pád nezabil, jako ty tři chudáky. Zachránilo nás poslední Jutsu jednoho z mrtvých. Nikdo by nepřežil pád z kilometru. Nechal vyrůst obrovské lopuchy, které zbrzdili náš pád. Když zemřel, zmizelo i jeho jutsu. Jsme tu snad odsouzeni k vyhladovění?
Ne že bychom se nepokusili dostat se ven jen pomocí kunayů. Vždyť jsou stále zapíchnuté ve stěně, ale nahoře je jistá smrt. Tu pocítil další ze tří mrtvých. Vylezl nahoru a byl okamžitě probodnut kopím. Na snad kilometrovou vzdálenost se ani nedá vyjít pomocí čakry. A tím skončil i třetí z mrtvých. Alespoň měl rychlou smrt.
Podivil jsem se, ale myšlenku jsem zapomněl. Dnes, aniž bych věděl jaký je den, jsem tu jen já. Ačkoli kolem sebe jsem napočítal sedm mrtvol. Vzhlédl jsem, doufajíc že uvidím východ, ale byla tma. Zadělali ji? Je noc? Zíral jsem, až začalo svítat. Rozhlédl jsem se a znovu napočítal sedm těl. Kde se tu vzalo to sedmé? Bylo nás snad osm?
Co asi dělají ostatní? Hledají mne? Co vůbec dělá Konoha? Naruto? Tenten? Hinata?
K mému údivu jsem zjistil, že již nejsem v jámě. Ačkoli jsem se chtěl rozhlédnout, nemohl jsem. Cítil jsem, že pohodlně ležím, ačkoli jsem seděl. Jen jsem se nemohl hnout a téměř nic jsem neviděl. Snažil jsem se rozeznat, na co se vlastně dívám, ale bylo tak…tak cizí. Slyšel jsem hlasy, ale nerozuměl. Čím více jsem se snažil, snad slovům porozumět, tím dál a nesrozumitelnější se zdáli.
Ležím ačkoli jsem seděl. Snad pocit z té jámy přetrval. Viděl jsem motýla. Tedy, alespoň myslím. Nebo to byl okvětní list? Papír? Zase otázky a zdají se mi tak banální. Jen na ně neznám odpověď.
Zdál se mi sen. Jaká ironie. Mám pocit jako bych snil co chvíli. Zdálo se mi, jak můj hlas, ač mi byl cizí, říká, že pohnout se nemůžu. Že necítím ani nohy, ani ruce. Ošklivý sen, ve kterém jsem se nemohl hýbat – nemohl… hýbat.
Jsem to já. Není to sen. Všechny moje pokusy o to se rozhlédnout vyšli vniveč. Opravdu se nemohu hýbat? Je to opravdu tak? „Zmizel znak“ jsem slyšel, snad slyšel. Nebo to byla myšlenka. Ovšem význam mi unikal.
Cítím, že ležím. Vidím nad sebou bílo. Není to nebe, ani světlo. Snad něčeho strop. Jsem zachráněn? Vytáhl mě někdo z té jámy? Byl jsem v té jámě vůbec? Zapřemýšlel jsem. Celou dobu jsem se nemohl rozhlédnout a cítil jsem, že sedím. Snad mě mé oči neklamou. Jsem v nemocnici. Jen nemohu donutit své končetiny k pohybu.
Proč tam bylo osm těl? Počítat umím. Nespletl jsem se. Šest živých a tři mrtvý. Počkat. To je devět. Kolik nás tam vlastně bylo? Už ani nevím. Viděl jsem snad i něco víc? Vzpomenout si však na obličeje, nebo jména…
Slyším. Už i rozumím slovům. Někdo nemocný vedle mne má návštěvu.
„Ale mami. Za chvilku mě pustí. Jenom jsem si zlomil nohu.“ Kňoural chlapec.
„Musíš na sebe dávat větší pozor.“ S láskou v hlase jej poučovala.
Myslím, že jsem se usmál. Uvědomoval jsem si ten pohyb a pokusil se otočit hlavu. Podařilo se a spatřil jsem u okna na židli spící dívku. Neznám ji. Nikdy jsem ji neviděl, a přesto tu sedí. U mě. Vypadá křehce. V obličeji tak nevině. A dlouhé růžové vlasy jí spadají na ramena. Zřejmě ji povolila stuha. Celkově vypadá na ten typ dívenek, co jsou romantičky až za hrob. I její krajkované šatky tomu nasvědčují. Vůbec neví o světě ninjů. Otevřela oči. Napadlo mne, že bych mohl otočit hlavu zpět, ale dalo mi tolik práce ji otočit, abych se podíval, že by to zřejmě nevyšlo. Když zjistila, že se na ni dívám, v obličeji trochu zrůžověla.
„Ahoj.“ Pronesl její medový hlas. Zněl vyspěle.
„Ahoj“ pomyslel jsem si.
„Věřila jsem, že se probudíš. A ty, jsi se probudil. Sice ti to trvalo, ale probudil jsi se.“
„Jak dlouho jsem spal?“ Vyvstala otázka.
„Když tě před rokem přinesli, už si většina myslela, že nežiješ. Zmizel ti znak.“ A ukázala si na čelo. „Půjdu to oznámit doktorům.“ S úsměvem na mě mrkla a zmizela.
Rok? Spal jsem jeden rok? Co se stalo tak strašného, že jsem byl tak dlouho v bezvědomí.
„Vidíte, doktore?“ Slyšel jsem ji. Otočil jsem hlavu a viděl zástup mediků. I ji, tentokráte byla oděná stejně jako oni. Byla medička?
„no výtečně.“ Usmíval se doktor překvapením. Všichni, kromě ní byli překvapení. „Můžete mluvit? Pokud ne, jednou mrkněte.“ Mrknul jsem. Mluvit mi nešlo.
„Dobrá. Zkusíme, zdali něco neucítíte.“ Nevím, co dělal, ale necítil jsem nic.
„Celkové ochrnutí, doktore?“ Pronesl jiný doktor.
„Už to tak bude.“ Pochopil jsem. Zřejmě se už nikdy nezmůžu na víc než otočit hlavu a mrknutí. „Jenom toho hocha neodepisujte tak rychle. Probral se, i když už jsme ho měli za mrtvého.“ Pak se tam chvilku o něčem dohadovali a pak všichni odešli.
Koukal jsem na ni. Brečela. Asi měla opravdu radost, že jsem se probudil. Žiju, ačkoli ochrnutý.
„Hanabi,“ šeptnul jsem…
Budu se snažit nebýt v jeho povaze moc OOC
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Líbí se mi to. Máš to pěkně napsané. Těším se na další díl.
Moje fan-fiction: Návrat Naruta Namikazeho (dokončená) a ještě Pocítit smrt (pracuje se na tom )
.........................................................................................................................................................................................................................
Keep calm and be Hokage
Keep calm and be a Whovian
Keep calm and say SHANNAROOOOO!
Líbí se mi to, máš to moc hezky napsaný a taky to je zajímavý příběh. Jenom sem tam ti uteče čárka ve větách.
95% teenagerů by brečelo, kdyby vidělo Miley Cyrus na vrcholku mrakodrapu, kde by se chystala skočit. Zkopíruj a vlož si to do podpisu, pokud patříš k těm 5%, kteří by si přinesli popcorn a řvali by skoč, skoč!!!
Homepage: http://sssaaasssuuukkkeee.blog.cz/ - Nejedná se o blog o Sasukem!!! Adresa je čistě náhodná (holt, v dnešní době dá práci sehnat si adresu, která není zabraná)