Uzumaki no monogatari – část 8 – Příběh o Uzumakim, Uzumakim Narutovi

Turnaj chuuninshé zkoušky skončil a všichni, co potřebovali další ošetření, byli převezeni do nemocnice v Listové. Z arény, kde se tato zkouška konala, vynášeli zdravotníci i jediné dva účastníky, kteří byli v bezvědomí a to Uzumakiho a Sasukeho. Všichni viděli ten zázrak, který předvedli oba dva. Tento den byl pro Hokageho významný. Získal pro Listovou Kyuubi no Youko. Avšak získání Devítiocasé Lišky byla dvojsečná zbraň. Na jednu stranu získal ohromnou vojenskou sílu, ale na druhé straně zůstával odkaz milovaného Čtvrtého Hokageho v podobě jinchuurikiho. Ano, ten jinchuuriki představoval pro Orochimara, současného Pátého Hokageho, značný problém. Nemohl si být jistý, jestli nezradí Listovou a proto by byl radši, kdyby mohl vybrat nového jinchuurikiho sám, ale to nemohl. Nemohl zabít dítě Čtvrtého tím, že z něj vyjme Lišku. Co tohle bylo jenom za situaci? Snad pro něj bezvýchodná. Musel na něco rychle přijít, dříve, než se ten Liščí kluk probere. Náhle Orochimarua osvítilo světlo ďábelského plánu. Pořád zde byla Kushina, matka jinchuurikiho. Pátý Hokage věděl od ANBU, kteří měli za úkol sledovat ninji z cizích vesnicí po dobu jejich pobytu v Listové, že Uzumaki je dávný kamarád Mizuki. Kamarád z vesnice, kterou vypálili bandité.
„Nebylo by to jenom pro toho kluka nádherná, kdyby zjistil, že má ještě opravdovou matku tady v Listové? Nebo bych ho měl donutit zapomenout na to, co se stalo až do teď a říct mu, že ztratil paměť po Sasukeho úderu?! Ale pak bych musel nějak všechno vysvětlit Kushině. Ne! Jenom bych jí to řekl, ale s podmínkou. Ano! Pokud se pokusí reagovat nějak divně, co by toho kluka mohlo přimět si rozpomenout, tak bych musel najít nového jinchuurikiho a Kushina dobře ví, co znamená vyjmutí démona z těla. Přece by nenechala svého tak dlouho postrádaného syna umřít? Že ne Kushino?!“ Uvažoval nad svým plánem Pátý Hokage Orochimaru.

Nebyli to jenom zdravotníci, kdo šel s Uzumakim do nemocnice. Zároveň se zdravotníky šli Jiraiya, Mizuki a Tsunade.
„Musíme, to říct Kushině,“ přimlouvaly se Mizuki i Tsunade.
„Nemůže, zatím ne,“ oponoval jim Jiraiya.
„Tak mi řekni jeden jediný důvod, proč ne?“ Zeptala se Tsunade.
„Ten kluk, vyrůstal s u nějakých lidí, kteří jej milovali a pak ti lidé byli zabiti. Nemůžeme tedy vědět, jak bude reagovat, až mu povíme, že má tady opravdovou mámu. Třeba si bude myslet, že lžeme a co pak?“ Vysvětlil Jiraiya.
„Ale má právo to vědět,“ řekl Mizuki.
„Opravdu? Nejsi jenom sobecká Mizuki? Jak můžeme vědět...“ Snažil se říct Jiraiya.
„Ať už bude reagovat jakkoli, tak Kushina má právo vědět, že její dítě žije a je v pořádku!“ Rozčílila se Tsunade.
„Ale, když bude Uzumaki reagovat špatně, tak to může Kushině ještě více ublížit,“ stále se snažil Jiraiya.
„Neboj se, vysvětlím jí jak se má situace a ať se připraví na nejhorší,“ řekla Tsunade.
„Co s tebou... Ale jenom si představ, jak se Orochimaru naštve až se dozví, co jsme prováděli za jeho zády,“ usmál se Jiraiya.
„Zuřit bude určitě,“ usmála se Tsunade.
„Ale, co ať si třeba vyletí z kůže, nakonec je to přece jenom had,“ rozesmál se naplno Jiraiya.
K jeho smíchu se přidala i Tsunade a nakonec i Mizuki i když zcela nechápala, co tím Jiraiya myslel. Vždy slýchala různé vtipy na adresu současného Hokageho a proto si myslela, že Hokage je snad nějaká komická osoba, ale pak slyšela, jak se hovoří Čtvrtém a Třetím Hokage, tak svoji myšlenku zavrhla. Pravda byla taková, že současný Hokage nikdy nemohl dosáhnout takové popularity a respektu u lidí, jako jeho předchůdci.
Jakmile se dosmáli, tak byl čas pomalu se rozdělit protože Jiraiya s Mizuki se rozhodli doprovodit Uzumakiho do nemocnice a počkat tam, než se probere. Tsunade, ta měla namířeno ke Kushině domů. Neměla ponětí, jestli jí bude chtít Kushina otevřít, ale musela tam jít, protože jí nesla dobré zprávy. Avšak Tsunade váhala, jestli to nakonec jsou dobré zprávy. Kushinino dítě bylo v pořádku, ale nemělo o ní sebemenší ponětí.
„Počkejte,“ řekl Uzumaki, který se probral.
„Uzumaki, ty už jsi vzhůru?“ Divila se Mizuki.
Zdravotníci, kteří Uzumakiho nesli, zastavili stejně jako Jiraiya s Mizuki a Tsunade, které se od nich sotva oddělila.
„Chtěl bych jít domů,“ usmál se Uzumaki.
„Jít domů? Ty jsi se snad zbláznil! Vždyť si se sotva probral!“ Rozčílila se Mizuki.
„Vy jste znal mého otce a znáte moji matku, že?“ Řekl Uzumaki směrem na Jiraiyiu.
Teď na něj zírali jak na největší div na světě, protože pomalu nechápali, o čem mluví. Byli naprosto překvapeni, co to právě řekl.
„Nedělejte, že mi nerozumíte,“ řekl Uzumaki.
Mizuki s Jiraiyou a Tsunade si vyměnili nechápavé pohledy a pak snad ještě více udiveněji zírali na Uzumakiho, který se zvedal z nosítek. Uzumaki by se zeptal Mizuki, kde bydlí, kdyby to ovšem už nevěděl. Nečekal, než se celá trojice, co jej sleduje, vzpamatuje a vyrazil... Vyrazil Domů.

Kushina byla doma sama. Věděla, že Mizuki má dnes závěrečnou zkoušku, ale ani to ji nedokázalo přimět vyjít z domu. Chtěla být naprosto sama. Doufala snad v zázrak. Pokaždé, když se její myšlenky vrátily k událostem před patnácti lety, tak si pak záhy vzpomněla na blonďatého chlapce. Nechápala, proč tomu tak je, ale nebylo jí to nepříjemné. Najednou zase zapomněla na vše co se děje a jenom zírala do prázdna, chtěla odtud pryč, ale čekala na svůj zázrak. Čekala na své dítě. Vrátila se do reality a opět jí zabolelo u srdce. Byl to smutek. Pomalu snad ztrácela naději, ale pokaždé znovu a znovu viděla onoho blonďáka. Začínalo jí to být podivné. Byl jí povědomý, tak neskutečně povědomý, ale ona nevěděla, kdo ho předtím viděla. Ano narazil do ní, ale už tehdy jí připadalo, jako by jej znala. Jeho slova jí připomenula, že on ji snad také neviděl poprvé. O co tady jenom šlo?! Kushina nevěděla, ale tak moc na to chtěla přijít.
Náhle jí z jejich myšlenek vyrušilo zaklepání na dveře.
„Že by se Mizuki už vrátila? Ne to nemůže být ona, měla tam být až do večera,“ uvažovala Kushina, protože nemohlo být lidí, kteří by jí v tento den rušili.
Klepání nepřestávalo. Bylo to pro ni skoro až otravné a tak se rozhodla, že tomu udělá přítrž. Musela jít otevřít a seřvat toho, kdo ji ruší. Prudce otevřela dveře. Zůstala ustrnule stát, protože viděla svoje o dvacet let mladší já. Nechápala, co tam někdo takový dělá. Ne, co tam dělá ona, ona z doby, kdy přišla do Listové.
„Jsem doma mami,“ pozdravila jí ta osoba.
Kushina tomu vážně nerozuměla, kdo to tam před ní stojí. Byla to snad ona sama, mělo to být její mladší já? Nevěděla, ale to by se pak ona sama ve svojí současné podobě musela podobat svojí matce. Co tohle bylo jenom za situaci.
Uzumaki Naruto si shrnul na stranu svoje dlouhé rudé vlasy a nyní mu došlo, že jsou rudé. Nevěděl, jak se to stalo a bylo mu to celkem jedno, ale došlo mu, že jej takhle jeho matka asi nepozná.
„To jsem já mami, Uzumaki, Uzumaki Naruto,“ řekl Uzumaki Naruto.
Kushina stále byla v šoku a nechápala, co ta osoba před ní povídá. Co to mělo znamenat? Nevěděla, nevěděla už vůbec nic. Spustil se jí z očí proud slz. Sesunula se na zem. Naruto jí objal. Věděl, že já musí vysvětlit, co tohle znamená.
„Mami? Mami, opravdu jsem to já Naruto. Posloucháš? Dobře. Vím, že teď vypadám trochu jinak, ale jsem to já, ten blonďák, co do tebe předtím vrazil, vzpomínáš?“ Snažil se vše vysvětlit Uzumaki Naruto.
Kushina stále byla v šoku, ale tak nějak instinktivně chytla Narutu a už jej nechtěla pustit. Nikdy, nikdy ve svém životě jej už nechtěla pustit. Byli spolu. Konečně už byli spolu.

Trojice cizích ninjů se bleskovým tempem blížila k Listové. Už byli tak blízko svého cíle, ale nepřítel měl za nimi zpoždění jenom jeden den. Tak málo času bylo na všechno. Ne, ale oni to museli stihnout včas. Nezávisela na tom jenom jejich hrdost, ale především životy všech obyvatel Listové. Nepřítel se blížil a oni to věděli. Museli najít svého bývalého mistra, ano on jim pomůže. Kéž by měli více času.
Když procházeli bránou Listové, tak zastavili zdejší hlídači. Jak zvláštní, že nespí. Žádali je, aby je alespoň nasměrovali k Hokagemu. Ne oni kladli odpor. Žádný pochybný cizinec se nemůže dostat k Hokagemu, tak snadno. Ale ti tři cizinci neměli na takové zbytečnosti čas. Pohroma se valila na Listovou a oni o tom museli informovat svého bývalého mistra. Co teď? Šli s pravdou ven, ale žádný z hlídačů brány jim nevěřil. Bezvýchodná situace.
Náhle nastala změna. Někdo přišel k bráně. Hokage? Ne. Byl to člověk z cizí vesnice. Přišli snad pozdě?
„Co se tu děje?“ Zeptala se Yugito.
„Do toho vám nic není,“ na to hlídač.
Problém byl však jasný. Hlídači bránili dalšímu vstupu, těch neznámých lidé do Listové. Kdo byli zač? Ptala se sama sebe Yugito stejně jako hlídači. Ne, ona z nich něco cítila. Skrytou sílu? Nevěděla... Nekomata však byla z jednoho z nich zvláště neklidná. Co to znamenalo? Nepříjemný pocit, ale i něco notoricky známého a hřejivého. Vzpomenula si. Nekomata věděla, co je ten uprostřed zač. Byl povědomý, ale i jiný zároveň a to ji děsilo.
„Co tady vlastně chcete?!“ Povolili nervy jednomu z hlídačů.
„Hledáme našeho bývalého mistra, Jiraiyu,“ řekla nejspíše žena.
„Jiraiya, ten starý zvrhlík,“ blesklo Yugito.
Měla namířeno na místo, kde se ten starý zvrhlík nacházel. Šla k Uzumakimu. Ne teď už to nebyl jenom Uzumaki, byl to Uzumaki Naruto. A ona už s ním nebude moci být. Právě proto se šla napřed projít po Listové, aby si mohla srovnat myšlenky v hlavě. Ti tři u brány vypadali, jako by Jiraiyiovi potřebovali něco nutného říct. Musela je k němu zavést.
„Jiraiya-sama říkáte?“ Divil se hlídač.
Nakonec je však pustil. Trojice následovala Yugito na cestě k Narutovi domů. Dnes slavil svůj návrat k matce. Nebo její nalezení. Noční nebe plné hvězd bylo krásné, zítra měl být úplněk. Dorazili na místo, kde se konala oslava. Yugito je o tom stručně informovala. Všem třem bylo jasné, že nemůžou zkazit oslavu, tím co musí říci svému bývalému mistrovi. Chtěli jej vytáhnout ven. Ale dříve než se všichni tři nadáli, tak byli uvnitř a součástí oslavy. Museli se zbavit svých plášťů.
„Vy?“ Divil se Jiraiya a byl snad ještě více dojat.
„Co je Jiraiyio?“ Zeptala se ho Tsunade.
„Myslel jsem, že jste umřeli...“ Řekl snad, až brečel Jiraiya.
„Jsme v pořádku, mistře. Můžeme si s vámi promluvit o samotě?“ Zeptal se rudovlasý muž z trojice.
Ve chvíli, kdy přišli, začal být Naruto neklidný. Věděl, že někdo přišel, ale nevěděl, kdo to byl. Sice se konala na rychlo uspořádaná oslava, ale i tak se Naruto držel, co nejblíže svojí matky – Kushiny. Ale nyní, když přišli další hosté, snad i nezvaní, tak se v něm něco hnulo. Ano Lišák byl celý neklidný.
„Co se děje Kyuubi?“ Zeptal se ho Naruto.
„Jsem rád kluku, že si našel mámu, ale vypadá to, že čas, kdy budeš muset splnit svojí část naší dohody, se rychle blíží,“ odpověděl mu Kyuubi.
„Říkáš, že jeden z těch lidé, co přišli, je ten koho mám zabít?“ Pokračoval v tázání Naruto.
„Ne, ten člověk tu není, ale jeden z těch, co přišli, mě děsí, ale zároveň je mi moc povědomý,“ řekl Lišák.
Naruto nechápal, co Lišák říká. Musel něco udělat. Vyřítil se z kuchyně, jako rudý blesk a onoho podezřelého, člověka srazil k zemi. Dlouhé rudé vlasy usedly na zem. Nagato trochu zrudl stejně, jako jeho dva společníci. Naruto se díval přímo do Nagatových zvláštních očí a sám měl rudé oči Lišky.
„Co máš společného s Uchihou Madarou?!“ Zeptal se zuřivým hlasem Naruto.
„Co seš to za bláznivou holku?!“ Nagato na to.
Ozvala se rána. Ale Nagato naštěstí stihl uhnout. Naruto zuřil, tak jako snad ještě nikdy.
„Co jsem udělal špatně, mistře?“ Zeptal se mírně polekaný Nagato.
„On není holka a nesnáší, když mu tak někdo řekne,“ řekl Jiraiya.
„Teď už je o jedno! Co máš společného s Madarou?“ Zeptal se znovu Naruto.
Nagato už nemohl dále nějak zapírat. Nechtěl zkazit oslavu, ale ta už stejně byla v troskách.
„Zítra, by i se svojí armádou měl dorazit do Listové a rozdrtit ji,“ řekl Nagato.
Následoval naprostý šok. Co to jenom mělo znamenat? To byla nakonec oběť Třetího a Čtvrtého Hokageho zbytečná? Kdo to mohl vědět? Nastalo naprosté ticho.
„Tak to se mu nepovede! Protože ho zabiju!“ Řekl Naruto.
„Co to říkáš Naruto?“ Vyběhla z kuchyně Kushina a pevně jej chytla.
„Promiň mami, ale je to dohoda s Kyuubim. Výměnou za jeho sílu, mám zabít Uchihu Madaru,“ řekl Naruto.
„To... To nemůže být pravda,“ sesunula se na zem Kushina.
Nechtěla už přijít o nikoho dalšího, ale zase znovu čelila takové situaci. Co jenom měla dělat. Už si nedokázala představit, že přijde o svoje dítě znovu. Zatmělo se jí před očima.