Voda 04 - Přítel nebo nepřítel?

Jak je to dlouho? Dva … možná tři? Ano, tři roky … !
Ale nikdy to nebylo dokonalé. I po těch letech to pořád není ono a proti tomuhle ninjovi … uhm … je to jediné, co teď můžu dělat, anebo utéct jako zbabělec a to nemám v plánu.

Říkala jsem si v duchu, když jsem se rozhodovala, co vlastně udělám. Nic lepšího jsem v rukávu neměla, proto jsem spojila ruce a soustředila chakru. Vyhrnula jsem si pravý rukáv mé bundy a následovalo pár znamení rukou a maximální soustředění. Neznámí ninja po chvíli moc dobře věděl, co je to za jutsu a vypadalo to, že tomu sám nechce uvěřit.
„RAIKIRI!“ řekla jsem rázným hlasem.
„Ale jakto?! Kde to k čertu …“ zakoktal ninja, ale nic ho neodradilo zaútočit. Svým okem se soustředil přímo na mě. Svou pravou ruku s raikiri odtáhl za sebe a rozeběhl se proti mně. Na nic jsem nečekala a udělala přesně to samé. Po pár krocích se to ale vymklo z rukou, jak jsem očekávala. Blesky mi začaly šlehat do pravé ruky, ale i přes velkou bolest jsem raikiri udržela. Bylo mi ale jasné, že s tímhle ho neporazím, ale přesto jsem běžela proti němu s kuráží. Ninja si toho samozřejmě všiml, a věděl, že mě má v hrsti, když v tom někdo vyběhl zpoza stromů: „Kakashi-sensei!“
Teď se naskytla moje šance. Ninja se jen na moment přestal soustředit a odklonil se pohledem, když se dvě postavy náhle objevily na scéně. Rozhodně ho to překvapilo, a proto jsem neváhala a využila situace. Jednou nohou jsem se odrazila od země a vzduchem jsem mířila přímo k ninjovy. Když se opět ohlédl zpět na mě, už jsem ho srážela na zem. Nechtěla jsem ho zabít, proto jsem mířila nad jeho levé rameno a ne do srdce. Sražený ninja ležel na zemi se zavřenýma očima.
„Kakashi-sensei!“ ozvalo se opět od blonďatého kluka v oranžové kombinéze. Vedle něj stála dívka s růžovými vlasy a červeno-růžovou soupravou.
„Kdo jsi a proč si zaútočila na našeho senseie?“
„Tak heleť, nevím co je ten váš sensei zač, ale zaútočil na mě první. Nemám ponětí proč a popravdě mi je to už jedno,“ odsekla jsem mu, protože jsem byla poměrně dost naštvaná. Vstala jsem a poodešla pár kroků, aby se ninja mohl postavit. Sáhla jsem rukou do zadní brašny, abych si vzala obvaz, který si sebou vždy beru. Obvázala jsem si mou zakrvácenou ruku a chtěla jsem odejít pryč.
„Počkej!“ řekl ninja, který mezitím vstal.
„Co ještě ode mne chceš?“
„Tvoje jméno.“
„To tě nemusí zajímat. Jak už jsem řekla, raději půjdeme každý svou cestou,“ a odešla jsem zpět do vesnice. Takhle jsem si svůj první den nepředstavovala, řekla jsem si v duchu zklamaně a mířila ke svému bytu. Vyšla jsem tři poschodí, odemkla jsem dveře a okamžitě padla na postel.

(Mezitím na místě boje)
„Kakashi-sensei, jste v pořádku?“ optala se Sakura a přiběhla ke svému sensei.
„Ano jsem, nemějte obavu. Pro dnešek ale trénink končí, musím si ještě něco vyřídit.“
„Je to kvůli té dívce?“ zeptal se Naruto. Kakashi ale nic neřekl a okamžitě se vydal za Lady Tsunade. Vešel do hlavního sídla páté Hokage a vyšel až ke dveřím, za kterými Tsunade seděla. Zaklepal na dveře a okamžitě vešel do místnosti, kde stál i Shikamaru, který dostával instrukce k další misi.
„Co se děje Kakashi?“ zeptala se Tsunade, když Kakashi vešel do místnosti.
„Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul Tsunade-sama, ale vypadá to, že máme ve vesnici neznámého a ninju.“
„Jak to myslíš? Do vesnice přichází mnoho ninjů z nejrůznějších vesnic, tak v čem je problém?“
„Je to dívka a není to jen tak obyčejný ninja. Cítil jsem z ní silnou chakru jako u Naruta, ale byla v něčem jiná. Myslím, že bychom si na ní měli dát pozor.“
„A z jaké je vesnice?“
„To právě nevím, neviděl jsem žádnou pásku.“
„Pokud je to tak, jak říkáš, tak myslím, že bude nejlepší si jí sem pozvat.“
„Rozumím. Přivedu …“
„To nebude nutné,“ zastavila ho Tsunade. „Pošlu za ní dva strážce ANBU, kdyby se vyskytly komplikace. Víte, kde přibližně bydlí?“
„Bohužel ne Tsunade-sama.“
„Dobrá tedy,“ hned jak to dořekla, objevili se dva strážci ANBU. „Tady jste. Potřebuji, abyste se zeptali u všech vstupních bran Konohy, jestli neviděli podezřelou dívku. Kakashi Hatake vám dá více informací. Chci jí tu mít ještě dnes v noci.“
„Hai.“ Kakashi k nim přistoupil a řekl jim popis dívky, kterou hledají a poté ANBU zmizeli.

Asi po dvou hodinách se strážci opět objevili v místnosti Tsunade.
„Co jste zjistili?“, zeptala se Tsunade.
„Našli jsme dívku i s přesným popisem adresy. Hlídači u jižní brány Izumo a Kotetsu se s ní bavili a odkázali ji i na realitní kancelář, kde jsme zjistili informace o jejím bydlení.“
„Dobrá práce. Teď mi ji přiveďte.“
„Hai.“

(U Lussy doma)
Byla klidná noc a já jsem spala jako zabitá, když v tom někdo zaklepal na dveře. Kdo to zase otravuje? To mě tu snad nikdo nenechá ani v klidu vyspat? Rozčilovala jsem se v duchu. Pomalu jsem vstala z postele a vrávoravou chůzí jsem došla ke dveřím. Otevřela jsem dveře a přede mnou stáli dva strážci ANBU. Okamžitě mě to probudilo: „Dobrý večer. Stalo se něco?“
„Lady Tsunade vás chce okamžitě vidět. Půjdete tedy s námi.“
„Lady Tsunade?! Pátá Hokage?!“
„Ano.“
„Uhm … dobrá, jen mi dejte minutku, ať se obléknu,“ odpověděla jsem vystrašeně a šla jsem si převléknout mé oblečení, ve kterém jsem spal. Poté jsem vyšla ven a ANBU mě dovedli až k sídlu Hokage. Vešla jsem s nimi dovnitř a dále po dlouhých schodech nahoru. Zdi i podlaha byly celé ze dřeva a každý můj krok se v nich ozýval. Jakmile jsme vyšli až nahoru, přišli jsme k dřevěným dveřím: „Tak jsme tady,“ řekl ANBU a postavil se vedle dveří.
„Děkuji,“ odpověděla jsem a s obavou jsem zaklepala na dveře.
„Vstupte!“ ozvalo se z druhé strany a já pomalu vešla do místnosti. Na druhém konci u stolu seděla vážená Lady Tsunade. Na stole bylo mnoho komínů z papírů. Vedle stolu stála paní, která držela v ruce malé prasátko oblečené do červené vestičky a bílých perel. Přišlo mi to divné, ale mazlíček jako mazlíček. Na levé straně od stolu stál ninja. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to ten ninja, který semnou bojoval. Nechtěla jsem s ním mít nic společného, proto jsem od něj odtrhla pohled a soustředila se jen na Lady Tsunade. „Ah tady jsi. Vítám tě v Konoze,“ řekla mile Tsunade.
„Děkuji Lady Hokage,“ odpověděla jsem polichoceně.
„Říkej mi Tsunade.“
„Hai Tsunade-sama.“
„Jak se jmenuješ?“
„Mé jméno je Lussy.“
„A příjmení?“
„Víte, nikdy jsem nepoznala své rodiče, proto mi odjakživa všichni říkají Lussy.“
„To je zvláštní, ale respektuji to. A odkud si k nám přišla?“
„Vyrůstala jsem ve vodopádové vesnici, ale nikdy jsem nechodila na Akademii, proto nemám ani pásku a později sem začala cestovat a teď přicházím z vesnice ukryté v písku.“
„Aha a proč si zamířila do Konohy?“
„Protože jsem o Konoze hodně slyšela a navíc tu mám jedno poslání.“
„Jaké poslání?“ zeptala se Tsunade zvědavě.
„To vám nemohu říct, promiňte.“
„Hmm … Znáte tady Hatake Kakashiho, našeho jonina ze skryté listové?“
Pohlédla jsem s vážným pohledem na ninju vedle: „Ano znám bohužel.“
„Bohužel?“
„Ano, dnes odpoledne jsem ho poprvé potkala a on na mě bezdůvodně zaútočil.“
„Kakashi, vysvětlete to prosím vás,“ ohlédla se Tsunade na Kakashiho.
„Dnes odpoledne jsem měl trénink se Sakurou a Narutem. Byl to normální trénink, když jsem ucítil tu neobvyklou chakru. Na chvíli jsem odběhl, abych se po tom poohlédnul a narazil jsem na ni. Chtěl jsem chránit Konohu, nechtěl jsem ji zabít jen přivést k vám …“
„Ale to jste mohl udělat i jinak nebo ne?!“ zarazila jsem ho.
„Ano, ale …“
„To stačí!“ zastavila nás Tsunade. Chvíli přemýšlela a pak udělal jedno rozhodnutí: „Lussy, zítra po poledni se sejdeš s Kakashim a jeho týmem 7 u východní brány. Kakashi, Lussy bude trénovat spolu s týmem 7, rozuměl jste?“
„Ale Tsunade-sama, můj tým je plně obsazen a dalšího člena týmu už nezvládnu trénovat, nehledě na to, že ještě žádný trénink s mým týmem nepodstoupila.“
„Já vím Kakashi, ale nemohu ji dát k malým geninum. Kdo ví, možná tě příjemně překvapí. A jsem si jistá, že to zvládnete spolu s kapitánem Yamatem.“
„Hai.“ I když jsem z toho nebyla zrovna nadšená, bylo to lepší, než trénovat na vlastní pěst.

Vypadalo to, že budu mít dalšího senseie skoro po deseti letech. Kdo budou mí nový členové týmu? Kdo je kapitán Yamato? A jaké nové jutsu se zas naučím? To všechno se dozvím zítra…