Známá tvář pod maskou 02 - Vzpomínky

Postavila se, sundala z okolních blízkých větví zbytek vybavení: černou dlouhou katanu, na několika popruzích silný, těžce vypadající, svitek, taštičku, ze které před málo okamžiky vylovila pilulky a dlouhý plášť s kápí, který byl utkám z velmi zvláštní látky, která měnila svůj odstín, podle dopadajících paprsků světla (dokonalé maskování). Když po chvíli pozapínala veškeré pásky a řemínky, nasadila si i kápi svého pláště a s jeho tichým zašustěním seskočila na zem. Pád přibrzdila hlubokým přikrčením. Když neslyšný náraz vstřebala, narovnala se a otočila tvář ke slunci.
"Je něco po osmý, ale ještě mám dost času.", řekla a volným krokem se vydala na východ s teď již zapadajícím sluncem za zády.
Šla volným krokem něco přes hodinu. Začalo se smrákat... Ani ne do půl hodiny byla v lese, kterým procházela, absolutní tma. Zastavila se tedy, obezřetně se rozhlédla a řekla si pro sebe:
„Už je čas…” Vzpažila ruce před sebe a dala se do skládání pečetí: Tatsu, Uma, Hitsuji (drak, kůň, beran) a pravila, naprosto vyrovnaným hlasem:
„ सुनहरा दृष्टि"(Sunaharā dr̥ṣṭi – zlatý zrak)
Její oči se jasně rozzářily a několikrát rychle za sebou zablikali, jak zamrkala, aby se lépe přizpůsobila, sice již důvěrně známé ale snad pro vždy nezvyklé, síle. Od kotníků se jí začal spirálovitě odvíjet slabý proužek zlaté chakry, která se jí před obličejem zformovala do formy vznášejícího se obláčku zlatého kouře. Kývla hlavou a jakoby obláček čekal na tento pokyn se jí ve dvou slabých pramíncích začal vpíjet do očí. Když se celý vpil, oči mírně pohasly. Usmála se a pokračovala v cestě v její chůzi byla patrná hbitost a mrštnost kočky. Najednou vyskočila kolmo vzhůru na nejbližší větev a po sousedních větvích pokračovala v cestě naprosto neslyšně. Každou větev pečlivě zkoumala a oči ji navedly, kam má doskočit, aby dřevo nevydalo ani hlásku. Kdyby někdo o tomto procesu nevěděl, jen velmi těžko by si ho povšiml. Nevypadala to dokonce, že by se dřeva vůbec nohou dotkla. Dlouhá kápě pláště skrývala její matně zářící oči, takže ani neviděna ani neslyšena pokračovala svou cestu lesem.
Pokračovala takto několik hodin a se svítáním se usadila na silné větvi stromu. Natáhla ruku vpravo . V houští to zašelestilo, ani neobrátila hlavu tím směrem a čekala s dál napřaženou rukou ještě 2 vteřiny. Když v tom jí v ruce přistála obrovskou rychlostí rudá skvrna. Bylo to jablko, které na její příkaz kombinovaný se silou telekineze přilétlo z nedaleké plané jabloně. Vytáhla tedy z kapsy od černých tříčtvrtečních kalhot vystřelovací nůž a jala se jablko krájet na plátky a vychutnávat si jeho svěžest a mírně nakyslou trpkost. Když dojedla, uklidila nožík, zahodila zbytek ohryzku a sáhla za sebe do taštičky a vylovila starou sice opečovávanou ale příšerně poškrábanou čelenku Listové…
Chvilku si ji prohlížela.
Její mysl se začala nořit do vzpomínek…
Byla jsem ještě dítě…
Bylo mi něco málo přes čtrnáct… Akademii jsem dokončila v deseti… Jelikož bylo málo lidí byla jsem v týmu pouze s jedním geninem + senseiem. Můj partner se jmenoval Mizukurashi Michiko a sensei se jmenovat Sarui. Oba jsme chtěli být náležitě dobří + připravení na chininskou zkoužku, proto jsme ji neustále odkládaly. Byly jsme spokojiní. Spolu jsme splnili mnoho misí a navíc už tehdy jsem byla zvláštní… Vzhledem nikterak moc. Hnědé krátké vlasy, šedivomodré oči a schopnosti průměrné kunoichi. Jen snad.. prý moje výdrž byla něco mimořádného a navíc jsem dokázala rychle (rychleji než sensei) vycítit nepřátele nebo přírodní katastrofy (které se měly ocitnout v mém okolí).
Život mi plynul docela normálně..
Měla jsem milující rodiče, svůj tým, svoji vesnici…
Byla jsem šťastná… Samozřejmě, že se to jednou muselo zvrtnout.
Bylo právě 10. října. Začátek dne byl v naprostém pořádku…
Najednou se něco začalo dít…
Cítila jsem, že něco není normální, něco masivního se blížilo… Když jsem se odpoledne sešla se svým týmem, byla naprosto jistá, že něco není v pořádku. Řekla jsem to senseiovi a Michikovi…
Michiko se smál, jako vždycky (jakoby si nepamatoval, že mi dluží už X svých životů). Sensei se ale na chvíli zamýšlel a řekl…
„Zatím si nedělej starosti, uvidíme, jak se všechno vyvine.”
A podíval se na mě pohledem, který nesnesl námitky. Nechala jsem to teda být.
Po tréninku jsem šla, jako vždy, domů. Pozdravila se s maminkou, dala si oběd a šla do svého pokoje, kde jsem pročítala svitky patřící k mému samostudiu… Strašně jsem chtěla být medik a tak jsem (celkem rozumně na můj věk) začala s teorií. Studovala jsem jedy ale něco mě neustále rušilo… Ten samý pocit jako ráno jenže byl stále intenzivnější. Nemohla sem se ho zbavit. Oči mě už pálily, protože se začínalo pomalu smrákat a já strávila čtením skoro celé odpoledne a tak jsem si řekla, že budu dělat něco aktivnějšího. Sebrala jsem si své kunaie a vyrazila do lesa za vesnicí, že si trochu pocvičím… Ani jsem tam nedošla, když na mě přišla strašná únava a zamotala se mi hlava… Cítila jsem něco strašně silného, co změní naše životy navždy… Něco, z čeho nebudu moct uniknout…
Něco, co možná nepřežiju, co moje rodina, tým nepřežije…
Oči mi zběsile mžikaly ze strany na stranu, tep mi bušil do spánků, zrychleně jsem dýchala, kapičky potu a slz se mi mísily po tvářích. Před očima mi zčernal a ztichnul celý svět.
Skácela jsem se na cestu.
Začala jsem se probírat,okamžik jsem bloudila očima po stropě, když jsem si uvědomila, že mě laskají maminčiny hebké ruce. Seděla nade mnou a otírala mi tvář kusem plátna namočeným v chladné vodě…
„Mami, co se stalo???” zeptala jsem se udiveně.
„Zlato moje, už jsi vzhůru, to je dobře. Přinesl mi tě jeden jounin. Říkal, že jsi nejspíš omdlena na cestě asi jsi byla dehydratovaná. Tumáš, napij se a ještě si odpočiň.”
Podala mi sklenici vody, políbila mě na čelo, pohladila po vlasech a zvedla se. Zhasla lampičku a nechala mě odpočívat.
Cítila jsem se unaveně, strašně unaveně. Snad poprvé v životě jsem byla opravdu k smrti unavená. Klížily se mi oči, usnula jsem.
Nespala jsem dlouho. Najednou mě z bezesného spánku vytrhl hlas rozrušené matky.
„Vstávej Kohaku. Ve vesnici byl vyhlášen stav pohotovosti. Jestli se cítíš dost silná, máš se hlásit u Sandaime - Hokage – sama. Jestli jsi vyčerpaná po hranici zhroucení, půjdeš se schovat s několika zraněnými, civilisty a dětmi.” Vyřídila vzkaz od jednoho z členů ANBU. V jejích očích byl patrný strach, starostlivost ale i víra ve svou dceru a v její sílu. Posadila jsem se na posteli, odhrnula si deku z nohou, uvázala si čelenku se znakem Konohy na krk a kývla na matku:
„Jsem už docela v pořádku. Řekni to prosím tomu týpkovi z ANBU: ať na mě počká, než se dopřipravím.” Matka kývla a nechala mě, abych se v klidu připravila. Ještě okamžik jsem seděla a snažila se potlačit pomalu se vracející příval paniky. Pomalu jsem se postavila a nejdřív pomalu a nakonec klusem jsem doběhla před dům. Rozloučila se s matku kývnutím, vyjadřujícím vzájemnou důvěru a starostlivost o tu druhou. Kývla jsem i na ANBU a přišla k němu blíž. Položil mi silnou ruku zlehka na rameno a přenesl měpřed budovu kage.