Koshō

Zabil jsi ji…
Zabil jsi ji a každý to ví. Zničil jsi ji, ale nedokážeš si to přiznat. Přisuzuješ to tomu, že byla slabá. Že nevydržela nic, pořád jen plakala. Pokaždé, bezdůvodně…byla k ničemu. Jako malá byla k ničemu. Nic neuměla, v boji se sotva pohnula. Jako malý ji…pozoroval. Ano, je to pravda. To když jeho srdce bylo ještě čisté a neposkvrněné. Když byl malé, bezstarostné dítě, nebál se mít rád. Nebál se mít ji rád.
Čas ale plynul. Čas plynul a věci se měnili. Lidé umírali. Bohužel lidé mu nejbližší, jeho rodina. A bratr…jeho milovaný starší bráška, ke kterému vždy vzhlížel, ho podrazil. Zničil mu život…a zničil i jeho dětskou lásku. Už nebyl schopen milovat.
To se mu za několik let vymstilo. Když mu bylo třináct, ten tým…ti tři lidé. Nešikovný rámenožrout, perverzní sensei a hlasitá uplakaná dívenka. A v tuto dobu se v něm začalo probouzet něco nepřípustného.
Pro něj nepřípustného k naplnění svého životního cíle. Přestože ho to stálo spoustu úsilí, překonal to. Ale ta dívka mu to nijak zvlášť neusnadňovala. Prosila ho, plakala pro něj…a on k ní nemohl přijít, obejmout ji a zachránit před zlem. Protože tentokrát to zlo byl on.
Za pár let už si toho byl vědom. Že on je zlo. On je bezcitný člověk. No člověk…stroj pro pomstu. Lehce ovlivnitelný element. A to se mu vymstilo. Už to nebyl jeho bratr, komu zapřísahal svůj život. Že je schopen tu věc zničit. Tu věc, která může za jeho bolest. Ale neuvědomil si, že sám způsobí ještě více utrpení. Konoha…
Rozhodl se teda, že ji zničí. Že ji zničí a i všechny její obyvatele. Všichni mu připadali vinni za jeho zničený život. Nepřipustil si, že si ho ničí sám. Už si ani nevzpomínal, co je to vlastně přesně ta bolest. Co jsou to přesně pocity. Ale tehdy to opět začalo…

Boje zuřili všude kolem. Výbuchy a řinčení zbraní se rozléhalo celou polo-zničenou Konohou. On se procházel ulicemi a byl pyšný na své dílo. Že se mu to daří, vrátit to téhle zpropadené vesnici i s úroky. Něco se mu ale najednou přitisklo k noze. Podíval se dolů. Byla to maličká blonďatá holčička s levandulovýma očima. A měla tři škrábance na každé tváři. Ušmudlané tváři. Ty oči…určitě byla z Hyuuga klanu. Ale vlasy a jizvy…ty měla jako jeho bývalý týmový partner, bývalý nejlepší přítel…on teda našel své štěstí. To ho naštvalo. Zamračil se a zlostně pohlédl do dívčiných vyděšených očí. Jak to, že ten hlupák může být šťastný? Uvědomuje si vůbec, na čí úkor? Vytáhl nemilosrdně svou katanu. Rozpřáhl se připraven seknout. Ostrá čepel letěla vzduchem…
"Ne!" rozléhal se okolo známý hlas. Jemu až moc známý. Navrátil zrak opět k tomu děvčátku. Už ho ale nespatřil. Místo malé katana probodla tělo jedné ženy. Jedné růžovlasé ženy.
"Sakuro…?" zašeptal, snad poprvé za dlouhou dobu byly v jeho hlase slyšet emoce. Překvapení. Strach…
"M-miluju tě…" zašeptala z posledních sil a bezvládně padla do prachu. Naposledy pohlédl do jejích uklidňujících zelených očí, než vyhasly…

A teď tu klečí, svírajíc v náruční jednu z mála osob, které mu byly v životě drahé. Která byla jako všichni jeho milovaní zabita. Ale teď to bylo jiné. Teď se neměl komu mstít. Protože ten zločin spáchal on…Tisknul ji k sobě, mrtvou, a nechával hořké slzy vsáknout do jejího trička. Jeho vina…jeho láska…svou lásku právě teď zabil. Ale smůla. Naposledy jí pohlédl do pistáciově zelených kukadel, než jí je přikryl očními víčky. Pak ji zlehka políbil. Poprvé a naposledy. Co jen to udělal? Co to proboha udělal? Zabil ji, proč?
"Co jsem to jen udělal?" zakřičel do okolního hluku, slzy už zplna tekly po jeho tvářích. Co to ten hlupák udělal…? Ale já mu odpovím:
Zabil jsi ji…