Temnota

„Temnota je v každém z nás a pouze na nás záleží, kolik ji vypustíme do světa,“ slova slyšel přicházet z velké dálky. Nejprve neznatelný šepot, který postupem nabýval na intenzitě. Snažil se rozhlédnout kolem sebe, aby našel muže, jenž k němu promlouval. Přes hustou mlhu, která jej objímala, nedokázal určit, kde se právě nachází. Tentokrát byl hlas silný, jako, kdyby postava říkající zlověstná slova stála přímo vedle něj: „Probuzení tvojí temnoty…“
Odpolední paprsky slunce jej dokonale oslepily. Musel několikrát zamrkat, aby si zvykl na tu záři. Slunný den místo tajemné mlhy byl vřelým uvítáním. U vstupní brány stál člen Anbu jednotek, který zvedal ruku na pozdrav: „Kapitáne,“ podával svému nadřízenému svitek s pečetí Sandaimeho. „Máte ihned vyrazit za Hokagem, pane,“ po předání zprávy muž v masce okamžitě zmizel.
Pečeť šla lehce odlomit, ve zprávě nebylo nic neobvyklého, ale i přesto dokázala vyvolat lehké rozpaky o následující misi. Tento způsob sdělování informací vždy předcházel misím označených jako „S“. Hořící svitek na chvíli podržel v ruce, než jej hodil na zem. Plameny, které stravovaly papír, se mu odrážely v očích.
„…se blíží,“ opět ten stejný hlas. Rychle prozkoumal okolí, ale jediný, koho uviděl, byl jeho malý bráška, který k němu pospíchal s úsměvem na tváři.
„Promiň,“ víc slov nebylo potřeba. Malý bráška hned pochopil, že dnes žádný společný trénink s bratrem neabsolvuje a reagoval na to po svém.
„Slíbil jsi to,“ řekl a nasadil náležitě nafouknutý obličej.
„Právě si mě nechal zavolat samotný Hokage a toho nemůžu nechat čekat,“ starší bratr si klekl a pohladil mladšího po hlavě, aby zmírnil jeho smutek. Při zvednutí však nezapomněl na obvyklé cvrnknutí do čela: „Vynahradím ti to.“

Město bylo plné života. Většina obyvatel vesnice plnila ulice a radovala se z přicházejícího tepla. Hluk utichl, jakmile vstoupil do budovy, kde sídlil Hokage. Cestou do nejvyššího poschodí potkal pouze Asumu Sarutobiho, jenž podřimoval mezi chladnými zdmi.
Sarutobi nebyl ve své pracovně sám, přítomnost dalších lidí značila velmi důležitou misi.
Hokage nabídl nově příchozímu místo u stolu: „Posaď se, Itachi.“
Ten si sedl vedle dvou starších z vesnice. Danzou netrpělivě klepal nohou o zem a skrz zuby cedil slova jako: „Uchiha,“ nebo „zrádce.“
„Máme velký problém,“ promluvil opět Hokage a položil mladému kapitánovi Anbu jednotek ruku na rameno.

„Já snad usnul,“ zívl Asuma a protáhl si ruce. Zadíval se směrem k oknu, aby určil alespoň přibližně čas. Slunce začalo pomalu zapadat za obzor.
Vstal z pohodlné sedačky a zkontroloval obsah krabičky, odkud vydoloval poslední cigaretu a zamířil pomalu po schodech, vedoucích do nejvyššího patra. Z okna zahlédl davy lidí, které od rána neprořídly. Festival a s ním spojené trhy nalákaly do vesnice plno nových tváří.
„Přijdu pozdě,“ Sarutobi vydechl obláček kouře a přidal do kroku. Pracovnu právě opouštěl Itachi Uchiha.
„Vypadáš sešle,“ poplácal mladšího ninju po rameni. „První S mise?“ Asuma najednou zvážněl. Itachi mlčky přikývl. „Jsme tím, čím jsme. Mnohdy musíme udělat věci, které se nám příčí. Jsou v rozporu s naším morálním kodexem, ale o tom my nerozhodujeme. Čím těžší mise, tím větší zodpovědnost za její správné splnění. Neúspěch by mohl ohrozit celou vesnici a celek je důležitější, než jednotlivec.“
„Dobro většiny nad zájmy jednotlivce?“ promluvil Itachi.
„Zní to blbě,“ připustil Asuma. „Ale koukni z okna na všechny ty lidi. Ty všechny chráníme.“
Uchiha pomalu vykročil po schodech: „Ale za jakou cenu…“
Sarutobi naposledy potáhnul z cigarety a vydechl: „Ta cena je vždy příliš vysoká.“

Poslední zbytky teplých slunečních paprsků dopadaly na Itachiho tvář. Myslel si, že mu pomohou přijít na jiné myšlenky, ale marně. Snažil se v Asumových slovech najít nějakou útěchu, ale marně. Všechna snaha mu v této chvíli přišla zbytečná. Bezcílně se prodíral davem vesničanů, aniž by tušil, kam jej nohy zanesou. Do reality jej vrátil menší náraz. Než si stačil uvědomit, co se stalo, osoba, jež do něj vrazila, byla zpátky v davu. Místo toho držel v ruce papírek s jednoduchým vzkazem: „Musíme se sejít.“

Vládu po světlu převzala temnota. Měsíc a hvězdy byly zakryty mraky. Tma dávala výhodu nepozorovanému plížení kolem hlídek rozmístěných v ulicích. Itachi poznal písmo na papírku, a tak pro něj nebyl problém odhadnout místo setkání.
Voda v řece připadala Itachimu zlověstná. Byla černá, stejně jako temnota, která začala požírat jeho srdce.
„Itachi,“ nejprve uslyšel slabý šepot a poté chrastění větví. Uchiha Shisui doslova vypadnul z houští nedalekého lesíku. Celý od krve padl na zem a ztěžka oddechoval: „Itachi, nemáme moc času, poslouchej.“
„Co se ti stalo?“ jmenovaný poklekl vedle něj a začal mu obvazovat rány. V tom si všiml, že Shisuimu někdo vyřízl oko.
„Mlč a poslouchej!“ chytil jej starší Uchiha za ruku. „Vím všechno, co se chystá. O tvojí "S" misi, o zradě našeho klanu.“
„Takže je to pravda,“ pronesl Itachi sklíčeně.
„Musíš náš klan zastavit! Jestli se ti to nepovede, celý svět bude uvržen do války,“ Shisui začal zhluboka oddechovat. „Právě teď má náš klan poradu, při které dolaďují poslední detaily o útoku na Konohu. Zemře hodně nevinných lidí, pokud s tím něco neuděláme,“ každé slovo znamenalo další bolest. „Poslouchej,“ vydechl zraněný. „Jsi jediný, kdo může zabránit válce. Nikdo není schopnější, než ty.“
„Ne, ty jsi přece byl přece vždy lepší, než já,“ namítal Itachi.
Shisui se pokusil o úsměv: „Všechno jsem naplánoval. Zaprvé, sám proti celému klanu bys neměl šanci, proto jsem ti domluvil schůzku s ním… on ti pomůže. Bude čekat v chrámu zítra večer.“
„Kdo?“ dlouhovlasý mu skočil do řeči.
„Za druhé, musíš mě zabít, abys získal sílu, kterou žádný jiný Uchiha nevládne,“ Shisui ignoroval Itachiho námitky.
„To neudělám, to nemůžu!“ mladší rázně odmítal. „Jsi pro mě jako bratr!“
„Ty pro mě taky!“ Shisui s námahou vstal. „Promiň,“ řekl s úsměvem. „přikazuji ti, abys mne zabil.“
„Ne,“ zašeptal Itachi a ruka mu sjela k opasku, odkud vytáhl kunai. „nedělej to.“
„Zatřetí, jsem moc velký zbabělec, který by tě nedokázal zabít,“ chladné ostří hladce projelo masem. Shisui hlesl poslední slovo předtím, než propustil Itachiho ze své moci a jeho tělo padlo bezvládně na zem: „Odpusť,“ teplá krev stékala po rukách mladého kapitána ANBU jednotek. Přes slzy neviděl, jak k němu tiše přichází osoba v bílém.
„Prašivý zrádce,“ pronesl Danzou chladně. „Chtěl jsem ho dodělat sám, ale vypadá to, že jsi s vyvražďováním svého klanu začal poněkud rychle,“ popichoval zlomeného Uchihu, který klečel vedle těla svého nejlepšího přítele.
„Nejradši bych Uchihy vyhladil sám, ale Hiruzen byl proti… a teď uhni, chci jeho tělo,“ Danzou natáhl chtivě ruku.
„Chcípni!“ vykřikl ve vzteku Itachi.
Černý plamen obklopil Danzoua a začal pomalu stravovat jeho tělo. Ten s bolestivým rykem skočil do řeky, aby uhasil plameny. Voda pohltila jeho tělo, které již nevyplavalo. Itachi zůstal stát na břehu a zhluboka oddechoval. Ve vodě spatřil své oči, byly jiné…

Paprsky roztrhávaly černou oblohu. Svit dorazil i do Itachiho pokoje, kde jeho vlastník právě tiše oddechoval v sladkém spánku. Netrvalo to dlouho a do pokoje vtrhnul Sasuke odhodlaný svého bratra tentokrát přemluvit ke společnému tréninku.
Itachi pomalu otevřel víčka a chvíli vzpomínal, kde vlastně je. V mysli mu vytanuly vzpomínky na včerejší večer. Ruce, které byly předešlou noc pokryty krví, měl dnes ráno sněhobíle čisté. Nemohl si vybavit, jak se dostal domů. Mladší bráška na něj celou dobu mluvil. Itachi se na něj pouze usmál: „Promiň,“ pohladil bratra po tváři. „Dnes ne,“ při tom pohledu si vybavil vše, co je v sázce. Vše, co musí vykonat, ale neudělá to tak, jak chtějí starší. Udělá to po svém. Shisui mu dal šanci a on ji nehodlá promrhat.

Za celé dopoledne zažil pouze rozruch s vojenskou policií. Čekal odvetu kvůli tomu, co se stalo s Danzouem. To mohlo znamenat pouze jediné - že nebyl mrtvý.
Další čekání nemělo smysl. Na postel vyskládal veškeré svoje vybavení z ANBU. Přes výstroj si převlékl svoje civilní oblečení, aby nevzbudil pozornost. Vyrazil do chrámu, kde doufal v nalezení několika odpovědí.
Cestou cítil nenávistné pohledy ostatních Uchihů. Všichni zainteresování do vzpoury museli vědět, že právě on je jediný schopný ohrozit jejich revoltu. Avšak nikdo si proti němu netroufl zakročit. To mu dávalo další čas navíc.
Konečně vstoupil do chrámu a otevřel tajné dveře, které mohl najít pouze ten, kdo probudí sharingan. Ba co víc, na zdech si všiml dalších nápisů, které předtím nemohl vidět.
„Amaterasu, Tsukuyomi,“ přejížděl prsty po písmu vytesaném do kamene. „Zakázané techniky,“ v tom si všiml tajného otvoru, ve kterém byl uschován svitek s popisy technik.

Studoval dlouho do noci. Zahloubán v historii svého klanu, která byla zbarvena krví od počátku věku ninjů. Připadalo mu, že krev a nenávist musí jít ruku v ruce se jménem Uchiha.
Nedalo mu to nevzpomenout si na klidné dny, které prožíval s rodinou. Učení mladšího bratra, smích a jeho malicherné starosti. Proklínal sám sebe za osud, který mu uchystal. Místností zahučel vítr, který zhasl všechny svíčky.
„Bylo na čase,“ Itachi stanul tváří v tvář muži, který byl skryt ve tmě. Snažil se muže co nejlépe prohlédnout, ale jediné, co viděl, byl rudě zářící sharingan. Postava nestála ve stínu, byla jako stín sám. Obklopená mokrou, studenou temnotou, jež pohlcovala vše v její blízkosti a pomalu se rozpínala, připravena pohltit celý svět.
„Než s tebou začnu spolupracovat, chci vědět, kdo jsi.“ řekl Itachi nekompromisně.
„Uchiha,“ poznal ten hlas. „Madara,“ byl to ten samý, který slyšel ve snu.
„Máš být přece mrtvý,“ vydechl mladý kapitán ANBU jednotek.
„A ty věrný svému klanu,“ odvětil posměšně starší Uchiha.
Bylo to jak ze špatného snu. Z hororových příběhů, které slýchával jako malý. Právě teď stál s legendou klanu Uchiha, která má být dávno mrtvá a plánoval s ním naprosté vyhlazení klanu.
„Shisui mne požádal o pomoc a místo něho tu teď stojíš ty. Co všechno víš?“ Madarův hlas zněl ledově. Každé slovo bylo cítit jeho nadřazeností. Jeho arogancí. Jeho touhou po zabíjení.
„Uchihové chystají převrat, který by vedl k válce. Shisui obětoval svůj život, aby tomu zabránil, a já jeho přání vyplním,“ Itachi byl upřímný.
„Musí to být rychlé, tiché a kompletní. Nikdo nesmí přežít!“ a na slově „nikdo“ si dal Madara obzvlášť záležet. Itachi poznal, že jeho partner má své vlastní důvody pro tento masakr. Z jeho hlasu byla poznat osobní zášť vůči klanu, ze kterého pocházeli.
„Nikdo?“ zašeptal Itachi.
„Nikdo!“ zařval Madara a vystoupil ze stínu. Na sobě měl starou bojovou zbroj. Tu, kterou měl onoho dne, kdy bojoval s prvním Hokagem. „Hodně tomuhle klanu dlužím a nechám je pocítit strach! Uvidí starý přízrak, který si přišel vybrat účty za jejich hříchy, které spáchali! Zabijeme všechny! Muže, starce, ženy i děti! Do posledního dítěte! Po dnešku budeme jediní dva Uchihové na světě!“
Itachi nasucho polkl: „Do posledního dítěte?“
„Možná bych měl začít s tebou,“ Madarova pěst vystřelila proti mladíkovi. Místností probleskla fialová zář. „Nemožné,“ vydechl Madara při zásahu obří kostnaté fialové ruky, která jej sevřela a přirazila k zemi.
„Nevy*ebávej se mnou, legendo!“ vykřikl Itachi. „Tahle akce bude podle mého!“
„Susanoo,“ vydechl překvapeně Madara a zmizel ze sevření. V tu chvíli stál za Itachim a kunaiem mu mířil na hrdlo. Mladý Uchiha vyloudil na tváři úšklebek a jeho tělo se rozprsklo v hejno vran.
„Vypadá to, že za něco přece jen stojíš,“ uznala živoucí legenda klanu.
„Jdeme,“ pokynul Itachi, který se právě zjevil u vchodu. Nasadil si zvířecí masku a vyrazil do temnoty.