Snad ten nejzbytečnější den na světě

---Většině obyvatel Konohy by se mohlo zdát, že tento den byl naprosto zbytečnou zmínkou v kalendáři. Slunce zlehýnka hřálo, vítr o sobě dál vědět jen zřídka lehkým zazvoněním zvonkohry v okně jednoho z domků a lesy v okolí Listové voněly tak, jak to umí jen v těch dnech, které jsou zalité naprostou pohodou. Klid a mír. Ideální den na to, abyste vytáhli vaši oblíbenou deku na nějaké slunné místo, dali ruce za hlavu, natáhli nohy a o nic se nestarali. Někdo to udělal, jiný se nudil, někteří pomalinku a s nevelkým přemáháním pracovali na tom, co nestihli udělat dříve.

---Kiba ležel pod stromem a pochrupoval, hrdě prohlašujíc, že si trénuje přežití v terénu. Jeho malý společník Akamaru dostal za úkol hlídat, aby když někdo půjde kolem, probudil pána dřív, než ho tu uvidí v tak nedůstojné pozici. A tak Akamaru hlídal, ovšem zbytečně, koho by napadlo toulat se zrovna dnes tak daleko od vesnice. I stalo se, že i malému psíkovi, se začaly klížit oči až nakonec usnul vedle svého pána...

ťap ťap ťap ťapity ťap ťap ťap

---Akamaru byl okamžitě na nohou a poslouchal, odkud ten zvuk přichází. nebyli to lidské stopy, bylo to menší. A když zavětřil poznal, a věděl to zcela jistě, že je to zvíře.

ťap ťap ťap ťapity ťap ťap ťap

---Pozorný psí zrak uviděl malý zvířecí ocas u křoví. Přikrčil se, vycenil zoubky a jedním skokem skočil do keře, kde přimáčkl k zemi malou veverku. Ta však nemeškala, velkého bojového psa kousla do packy a po tom, co vykvíkl a uskočil utíkala pryč. Ovšem, Akamaru se nechtěl nechat zahambit a jeho raněná ješitnost ho poháněla v před - rozběhl se za svým zrzavým nepřítelem.

---Hop, skok, přes keře i kořeny skákal a snažil se dohonit toho zlostného tvora, když doběhli k velké řece. Museli běžet dlouho, Akamaru tu řeku nikdy neviděl. A pak ŤUK - něco ho praštilo do hlavy. Kouká kolem sebe, na zemi je jen ořech. ŤUK ŤUK! Další, dvě dobře mířené rány. A ŤUK PRÁSK ŤUK - ořechů se na něj začalo snášet čím dal víc. Pohlédl na stromy, ale neviděl nic než zrzavé ocásky, jak se mrskaly ve větvích. Déšť oříšků se začal stupňovat a žel Bohu - veverky jsou přesní střelci. Z
ačal utíkat podél řeky ale bombardování neustávalo. Začal štěkat, aby upozornil Kibu, že má problémy, ale odpověď nepřicházela.

---Mohlo se zdát že je ztracen, ale pak začaly stromy řídnout a svitla naděje. Zrychlil a nadšením téměř vískal, když vyběhl z lesa a ocitl se - a hrome - na okraji skály. Řeka zde padala v bohatě napěněném závoji dolů tak hluboko, že ani nebylo vidět dno. Otočil se, aby si vybral jinou cestu k útěku ale bylo pozdě - všude kolem něj byli malí zrzaví tvorové a kruh, jež kolem něj vytvořili se začal zmenšovat. Cenili malé zoubky a smršť oříšků se spustila znovu. Akamaru začal vyděšeně couvat až se mu pod zadníma packama začala hroutit zem. Znovu začal volat svého pána, ale nic se neozývalo. A pak už jen padal, hluboko do tmy...

---"AKAMARU! Vzbuď se přece! Neměl jsi náhodou hlídat??" Kiba šťouchal do malého psíka. Akamaru se rozhlédl, nadšeně vyskočil a začal vítat nové příchozí - Hinatu a Naruta, jenž se vítězoslavně hihňal při pohledu na ty dva. A bezstarostný den pokračoval, bez toho, aby ho cokoliv narušilo. Jen malý psík moc dobře věděl, že v Konoze se VŽDYCKY něco děje. I když to tak nevypadá... A když pak vyrazili všichni čtyři zpět k vesnici, jen on si všiml malého zrzavého ocásku, který zmizel v trávě.