Kakashiho proměna

Pod maskou ukrýval se výraz klidné spokojenosti. Lehce nahrbená záda znamenala uvolnění a jedna ruka v kapse jej zdůrazňovala. Druhá ruka citlivě svírala oranžovou knížku, přímo lahodné čtivo pro jejího zdánlivě „jednookého“ čtenáře…

Šedovlasý muž tiše kráčel řídkým davem dopolední ulice. Přestože byl zahloubaný do četby, zbytek bystrých smyslů vnímal veškeré blízké okolí – mírumilovnou záři čerstvě vyšlého slunce, vlažný vítr čechrající vlasy, vůni právě otevřených restaurací a všemožných stánků, známé hlasy přicházející ze všech stran. Na pozdravy odpovídal zbrkle a nedočkavě, jako kdyby to už chtěl mít za sebou… jako kdyby někam spěchal. Tempo jeho chůze tomu ale neodpovídalo.

Náhle se zastavil, rázně zaklapnul knihu a se skrytým úsměvem si pro sebe zašeptal: „Počtvrté…"
„KAKASHI!“ zazněl výkřik sotva pár metrů od něj.

„He? Zdravím Vás, Teuchi. Příště nemusíte tolik křičet… možná že mám jedno oko zakryté, ale to neznamená, že neslyším.“
„V tom případě se omlouvám, drahý zákazníku,“ usmál se muž v bělostném oděvu, „jen jsem Vás chtěl upozornit na naši speciální nabídku! Jde o limitovanou edici naši nové polévky – unikátní je díky cizokrajným přísadám, které se v tomto podnebí nepěstují.“
„Ale já- “
„Kakashi-san, nenechte se prosit. Silně limitované je to zejména díky tomu, že každou chvíli může dorazit Naruto a víte, co se může stát…,“ zapojila se do rozhovoru Ayame.
„Chápu…bezedný žaludek. Mám pro vás radu – počkejte, až dorazí Naruto, nacpěte ho rámenem a teprve až potom co odejde, začněte vařit tu vaši novou polévku,“ promluvil moudře Kakashi. I když to bylo trochu spiklenecké a zákeřné, což si uvědomoval.
„Hmmm… mazané. Možná trochu neetické, ale budiž! Ayame! Plný hrnec vody, jde se vařit rámen! Pro Naruta je těch vzácných surovin stejně škoda!“ řekl rázně Teuchi a zeširoka se usmál.
„Pro něj je důležitější kvantita, než kvalita… na rozdíl od Choujiho, tomu záleží na obojím. Když nad tím tak přemýšlím, doufejte, že vás nenavštíví i on.“ Jen co to Kakashi dořekl, mistr kuchař a jeho dcera se na sebe zoufale podívali.
„Věřím, že si s tím nějak poradíte. Byla by škoda, kdyby ochutnávka pro všechny naplnila dva bezedné žaludky…“

Když se Kakashi přátelským gestem rozloučil s usměvavým Teuchim a růžolící Ayame, pokračoval ve svém bezcílném bloumání po vesnici. V podstatě to bylo ráno, jakékoliv jiné – vstal v tutéž hodinu, jako včera a předevčírem, snídal to samé, co včera a předevčírem, oblékl si to samé, co… ale proč se mu dnešek zdá něčím jiný? Proč od chvíle, kdy zaklapl knihu, cítí v sobě jakési zvláštní napětí? Nebo snad… ne, to je… to není možné.

Aniž by si to uvědomil, zastavil se šedovlasý ninja uprostřed ulice a tupě zíral do země. Hlavou se mu honila jedna jediná myšlenka, přesto se mu nějak nedařilo zkrotit a prozkoumat. Létala sem a tam… kdokoliv jiný by ji už dávno lapil a rozluštil, ale on se ji snad i podvědomě vyhýbal, protože tušil, čeho se ona myšlenka týká.

Když ji ale konečně jakžtakž uchopil, lekl se. Bylo to přesně to, co čekal a čeho se obával.
‚Tak přece jen mě to dostihlo… a já myslel, že je ještě brzo,‘ ozval se vnitřní hlas.
Vtom si Kakashi uvědomil, kde se nachází – stál uprostřed křižovatky dvou nejrušnějších ulic, které se od rána postupně zalidňovaly. Kolemjdoucí si zamyšleného muže podezřívavě prohlíželi, neboť právě u syna známého ‚Bílého Tesáka‘ nebyli na takovéto neobvyklé chování zvyklí.

Důležitější byl ovšem jiný fakt. Z oné křižovatky byl dokonale odkrytý výhled na tváře pěti velkých osobností. Tváře pěti Hokage, hrdinů a vzorů pro každého člověka s dobrým srdcem.
Kakashi tedy pozvedl hlavu a zaostřil zrak na majestátní skálu, která jako kdyby nad vesnicí držela nekonečnou hlídku. Jōninův pohled ale sjel na tu pro něj nejdůležitější tvář – Čtvrtého Hokage.

„Sensei, Vy… myslíte si, že je možné, že cítím… samotu?“ řekl tiše. Odpověď nečekal, ale přesto - při pohledu na kamenný obličej svého mistra, vyvstal mu v paměti jeho nakažlivý úsměv a vstřícný, laskavý hlas.
‚Kakashi, až teď?‘
„Víte, ta kniha… to téma… místo hlavní postavy, někdy tam vidím sebe…“
‚Taky už bylo načase, můj žáku. Nemůžeš věčně žít jen pro druhé. Je třeba si stvořit i vlastní hodnoty, které v tobě vyplní to prázdné místo. Hodnoty, pro které budeš žít a chránit je. To všechno ale dokážeš jen v případě, že si vpustíš do srdce lásku.‘
„Doteď jsem žil pro každého, kdo mě potřeboval. A hlavně – pro přátele. Ale teď… sensei, přál bych si mít takovou rodinu, jako byla ta vaše,“ vyšeptal Kakashi. Potřeboval se trochu nadechnout, protože při vzpomínkách na onu osudovou noc mu málem vhrkly do očí slzy.
„Sensei, mrzí mě, že jste jako rodina nemohli spolu strávit…trochu víc času.“ Tentokrát se už obvykle silnému ninjovi zlomil hlas a slzám se neubránil. Nemohl tomu uvěřit. Nemohl sám sobě uvěřit.
‚Kakashi, hlavu vzhůru! Takového si tě nepamatuji, tak se vzmuž. Prostě jdi a dělej vše tak, jak to budeš cítit. Začni trochu míň přemýšlet a dej do všeho více lásky.‘
„Počkejte, ještě Vám chci něco říct. Ať se na místě propadnu, ale… chtěl bych mít takového syna, jako máte Vy.
‚V tom případě, přeju ti hodně štěstí!‘ usmál se zeširoka Čtvrtý Hokage a jeho živá tvář se rozplynula. Zůstala jen ta kamenná, která ani zdaleka nedokázala vystihnout skutečnou povahu Žlutého blesku z listové.

Neuvěřitelná chvíle. Doteď by Kakashiho nenapadlo, že dokáže sám sebe takhle dojmout. Co se tady vlastně stalo? Je možné, že se před několika málo okamžiky zrodil úplně nový Kakashi? Jemu samotnému se tato myšlenka zdála naprosto nemyslitelná a nepravděpodobná, ale tentokrát… i pravdivá.
Pozornost šedovlasého muže náhle sklouzla k něčemu jinému – zdálo se, že na hlavě Třetího hokage sedí jakási drzá osoba, jejíž bílé vlasy i na takovouto vzdálenost téměř září. Ano… byla to osoba, kterou každý ve vesnici dobře znal a obdivoval.

„Jiraiya-sama…,“ oslovil muže opatrně Kakashi, když konečně taktéž stanul na vrcholu skály. Cesta nahoru se mu dnes zdála nezvykle náročná. To ta tíha myšlenek…
„Hatake „sharingan“ Kakashi… můj nejoblíbenější čtenář. Rád tě vidím!“ pronesl svým drsným hlasem jeden ze tří ‚legendárních sanninů‘. Svého přítele poznal i po hlase, proto se zatím neotáčel, jen dále přihrbeně seděl. Patrně něco sepisoval a nehodlal vstát, dokud práci nedokončí.
„Nebyl jste pryč moc dlouho.“
„Hmmm…slíbil jsem Tsunade, že se nebudu moc vzdalovat. Říkala, že-“
„Že se cítí bezpečněji, když jste nablízku… vím. Myslím, že tak to cítí každý,“ doplnil Kakashi.
„Měl jsi ji slyšet – připadal jsem si, jako kdyby mě sekýrovala manželka,“ řekl trochu rozpačitě Jiraiya a bleskově sbalil právě dopsaný svitek. Poté jej schoval do brašny, vstal a konečně ukázal tvář.
„A není to to, o čem jste vždycky snil?“ optal se maskovaný jounin. Jeho otázka vyvolala velice razantní reakci.
„Hahahaha! Teď jsem ve tvém hlase skutečně uslyšel Bílého tesáka!“ Poustevník se skoro za břicho popadal, což Kakashimu přišlo také docela vtipné.
„Změňme téma… něco jste na té skále sepisoval – můžu se těšit na další díl ehm… taktik?“
„Asi tě zklamu příteli, ale pokračování se zatím nechystá. Nejdříve musím získat inspiraci a taky ten – jak se tomu říká…? Příběh!“ mrknul Jiraiya spiklenecky.
„A co jste tam tedy dělal?“
„Vzpomněl jsem si na Třetího – měl moc rád poezii. Můžu ti zarecitovat, co jsem pro něj napsal?“ Ve hlase ‚legendárního sannina‘ byla znát krásná nostalgie.
„No… proč ne.“

Jiraiya hrdě dorecitoval a s úsměvem upřel pohled na vesnici, která se pod skálou rozléhala.
„Co na to říkáš, Kakashi?“
„No já… nejsem ten nejpovolanější odborník, ale… myslím, že byste se měl držet svého žánru,“ řekl ohleduplně jōnin. Stejně věděl, co bude následovat.
„Je to nádherná báseň o Listové. Jsem na tebe hrdý, můj žáku – řekl by Hiruzen Sarutobi,“ odpověděl si sebevědomě poustevník.
„Jsem rád, že to umíte sám takto zhodnotit…,“ dokončil odevzdaně debatu Kakashi. S názorem odborníka se přeci nemohl přít. ‚Nudné a zbytečné snažení,‘ řekl by Shikamaru…
„Projdeme se, ‚Mladý tesáku‘?“

Zatímco oba ninjové pomalu sestupovali po úbočí hory, vedli spolu tradiční „zdvořilostní konverzaci“. Témata týkající se počasí však zmizela ve chvíli, kdy se Jiraiya a Kakashi konečně ocitli ve vesnici.

„Událo se něco zvláštního, za tu dobu, co jsem tady nebyl?
„Jenom stále sílí a sílí…,“ povzdechl maskovaný muž.
„Naruto?“
„Kdyby jen Naruto.“
„Vypadá to, jako kdyby ti začínali nahánět hrůzu. Sám víš, že každá další generace jednoho dne překoná tu předchozí,“ ušklíbnul se bělovlasý sannin.
„Máte pravdu. Mě jen děsí to, jak rychle se ten den blíží. Už zítra může Sakura nahradit Tsunade a nás dva vystřídat Naruto.“
„To asi ano, Kakashi. Je třeba se na to postupně připravovat, přestože ani jeden z nás ještě zdaleka nepatří do starého železa. Jediný, kdo si tohle nechce připustit, je tvůj životní rival.
„Heh. Gai… když jsem mu to připomněl posledně, dostal tik do oka a zbytek dne s ním bylo k nevydržení…“

Během cesty se Jiraiya s nadšením zdravil se známými tvářemi, které jakoby neviděl několik let. Měl přátele každého věku – od nejmladších studentů akademie, kteří k němu vzhlíželi, až po ty nejstarší obyvatele vesnice, co pamatují Jiraiyu samotného ještě jako dítě.

„Kakashi, trápí tě něco?“ optal se nečekaně bělovlasý poustevník, který si všimnul, že jeho společník má jakýsi nepřítomný výraz.
„To se těžko vysvětluje, Jiraiya-sama… ale né, dneska né…“
„Hm?“
Maskovaný jōnin ukázal prstem směrem dál po ulici. Po chvilce pátrání očima v davu, zahlédl Jiraiya dalšího dobrého přítele.
„Blíží se k nám Shikaku a Shikamaru – nemáš je rád?“
„Mám je rád, ale oni oba mají talent mi vždycky nějak zkazit náladu. Může za to asi ten dědičný pesimismus…,“ vysvětlil Kakashi a odevzdaně svěsil hlavu.

„Dva nejdůležitější příslušníci rodu Nara… zdravím vás!“ zaradoval se legendární sannin‘.
„Jiraiya-sama, rád Vás vidím,“ odpověděl Shikaku s respektem, „zdravím, Kakashi.“ Poté se přísně podíval na svého syna, který s rukama v kapsách snad předstíral, že vůbec neexistuje.
„É… dobrý den, Jiraiya-sama. Zdravím, Kakashi-sensei…,“ řekl mladík nuceně svým typickým znuděným hlasem.
„Shikaku, Shikamaru…“ pozdravil decentně bělovlasý muž.

Po tomto ‚radostném‘ shledání se celá čtveřice ninjů dala do pohybu. Aniž by o tom padlo slovo, všichni instinktivně kráčeli napříč ulicemi směrem k sídlu Hokage, protože bylo jasné, že právě tam má ‚žabí poustevník‘ namířeno.

Zatímco si ta starší dvojice vyměňovala nedávné zážitky, mladší ninjové se po sobě jen čas od času nevlídně podívali.
„Událo se v tvém klanu něco nového, příteli?“
„Pořád se něco děje, Jiraiya-san. Poslední dobou se snažím tady mému synovi přiblížit ty nejdůležitější hodnoty života. Jenže on neposlouchá…“
„Vždyť je to-“
„Neříkej to slovo, Shikamaru!“ zarazil ho otec.
„Nezávidím ti, Shikaku,“ vložil se Kakashi.
„Víš, co tu není Asuma, tak… je to těžké. My se už od vás ale teď odpojíme, určitě máte ještě spoustu práce. Ostatně, já taky… zatím, přátelé,“ dořekl zjizvený ninja a se svým synem na další křižovatce odbočili. Než se úplně ztratili v davu, byla slyšet ještě poslední Shikakova věta: „Škleb se jak chceš, synu. Ale před matkou tohle nedělej, odskákali bychom si to oba.“

„Nenech si zkazit chuť, Kakashi. Být otcem má určitě i stinné stránky. Teda – světlé stránky.“
„Děkuju. Opravdu jste mě uklidnil…“
Protože se ninjové rychle přibližovali k sídlu Hokage, ani jednoho by nenapadlo, co všechno se na jejich krátké cestě ještě udá. Na bělovlasém poustevníkovi bylo díky rozšiřujícímu se úsměvu znát, že se na Tsunade velmi těší a jeho společník si užíval pohled na dopolední ruch v Listové. Chvíli na to se proti nim objevila podivná trojice. Trojice příbuzných, jež zdobili stejné, pronikavé oči a určitá grácie v pohybu těla.

„Vidíte, Jiraiya-sama?“
„Hinata, Neji a Hanabi… je zvláštní, vidět je takhle pohromadě… když pominu Naruta a Sasukeho, mezi touto trojicí panuje asi největší rivalita z celé vesnice.“
„Jeden klan a tři tak rozdílné osudy. Nevím, koho mi je líto víc – jestli Nejiho, nebo Hinaty,“ přiznal Kakashi
„Neji je silný a se svým údělem ztotožněný. Hinata je také silná a stejně jako Lee se nebojí tvrdé práce. Navíc, z této trojice má ona právě nejsilnější motivaci. Krom toho, že chce za každou cenu překonat svoji sestru, žene ji dopředu touha po uznání od dalšího člověka,“ řekl svůj názor Jiraiya.
„Hm?“
„Od Naruta, Kakashi… od Naruta.“
„Vidíte, tohle mi nedošlo.“
„Měj strach o Hanabi – je nadaná a její cesta je sice dlážděná podporou klanu, ale nátlak na ni kladený se může stát prokletím,“ dodal poslední myšlenku bělovlasý poustevník a odmlčel se. Cesta k sídlu hokage znamenala už jen několik desítek metrů a přišlo mu zbytečné, načínat nové téma. Nenapadlo ho ovšem, že by znovu mohla sama od sebe přijít příležitost k rozhovoru o Narutovi. Ta se dostavila v moment, kdy se z davu vyřítila Sakura a v plné rychlost vrazila do svého mistra.

Šedovlasý muž padl na záda a jeho žačka na něj. Oba byli tak otřeseni, že se chvíli vůbec nenamáhali vstát, jen vydávali sykavé zvuky bolesti. Vypadalo to…zvláštně.

„Holka holka, takhle na veřejnosti?“ otázala se posměšně neznámá osoba. Sakura se zvedla ze země jen na délku paží, aby se podívala, kdo to řekl.
„Temari, co tady děláš?! Hleď si Shikamara“ vykřikla rozhněvaná dívka, ale vteřinu nato opět vyděšeně zkameněla. Pomalu se podívala pod sebe. Nebýt masky, bylo by vidět, že se Kakashi tváří úplně stejně. Jedno oko mu nervózně těkalo.

„Kaka-“ nedořekla vylekaná dívka.
„Saku… teda – v pohodě, Sakuro?“ vytřepal ze sebe Kakashi. S jeho žačkou, která se nad ním skláněla, si hleděli do očí jen z několika málo centimetrů.

‚Není to romantický, není to romantický, není to romantický!‘ snažil se vsugerovat si ninja toto tvrzení. Marně.
„KakaSaku? To je nějaká zkratka?“ rozchechtal se Jiraiya.
„Sakuro, ehm… neměli bychom už vstát…?“ chtěl situaci vyřešit Kakashi. Dívčin výraz ho totiž poněkud mátl. Byla sice trochu zaskočená, ale nezdálo se, že by jí to bylo nepříjemné. Opravdu zvláštní okamžik. Jeden z těch, které se nedají popsat slovy. Mohl za to vzájemný pohled do očí, který byl plný nevyslovených otázek.

„Zvedni se, Sakuro!“ řekl rázně maskovaný muž. Až teď si totiž všimnul tázavých pohledů kolemjdoucích.
„Kakashi-sensei, omlouvám se.“
„Nic se nestalo… AÚ! Ale zádům se asi něco stalo…“ vyjekl ninja, zatímco se zvedal ze země.
„Kam ten spěch, růžovovlasá kunoichi?“ vyzvídal usměvavý Jiraiya.
„Prostě někam! A jestli potkáte Naruta, neříkejte mu, kudy jsem šla!“
„Hm? Copak se stalo?“
„Nic, jen mě pořádně vytočil!“ vysvětlila spěšně Sakura a prudce se rozběhla pryč.
„A dnešek je čím-dál podivnější…,“ dodal Kakashi a zakroutil hlavou. Jen o několik vteřin později se tato věta stala ještě pravdivější, protože v moment, kdy Sakura definitivně zmizela za rohem nejbližšího domu, jako blesk se z davu vyřítil sám Naruto a mohutně vrazil do Jiraiyi.
Na rozdíl od předchozí srážky, původce nehody náraz ustál. Sice vypadal trochu otřeseně, ale již po několika málo okamžicích se oklepal a pohlédl na osobu, která na něj ze země hleděla s nenávistným výrazem ve tváři.

„HA! Zvrhlý poustevník! Kde jsi byl???“
„NEŘÍKEJ MI ZVRHLÝ POUSTEVNÍK!!!“
„Nazdar Naruto,“ upozornil Kakashi na svoji přítomnost. Chtěl dát otřesenému Jiraiyovi trochu času na sebrání sil. Takže zatímco se bělovlasý muž těžce zvedal, mohli si zbylí dva ninjové promluvit.
„Á, Kakashi-sensei! Neviděl jste Sakuru?“
„Kdybych řekl, že neviděl, lhal bych. Ale prý jsi ji něčím naštval.“
„JÁ NEVÍM ČÍM! Slyšel jsem jen ‚šannaró!‘ a zbytek mám rozmazaný…“
„A o čem jste se předtím bavili?“
„O tomhle – chtěl jsem jí dat tenhle kamínek, vypadá jako srdce,“ vysvětlil mladík a z kapsy vytáhnul opravdu zvláštně tvarovaný oblázek.
„Heh. Jiraiya-sama, co si o tom myslíte Vy?“ optal se Kakashi ‚žabího poustevníka‘, který konečně stál pevně na nohou bez jakéhokoliv kymácení.
„Hmm…já v tom vidím spíš zadek. Teda ‚pozadí‘… Tsunadino poz-“ nedořekl poustevník, protože ho vyrušil výkřik zděšeného mladíka.

„COŽE?!“

„Naruto, Sakura šla tudy. Takže myslím, že má namířeno k nemocnici,“
uklidňoval žlutovlasého ninju jeho mistr. Kupodivu si ani jeden z nich nevšimnul zasněného Jiraiyi, který jakoby v transu pozoroval kámen v mladíkově dlani a z hrdla se mu řinulo jakési vysoké pískání.
„DÍKY, KAKASHI- SENSEI!“
„Naruto, stůj!“
„Hm?“
„Nejdřív se zastav u Ino a kup Sakuře květinu…. a ten kámen zahoď. Nebo – až budeš mít čas, dej ho Gaiovi a řekni mu, že to je dárek od životního rivala.“
„TAK ZATÍM!“ vykřikl Naruto a dal se do běhu. Ale než se ztratil úplně, stihnul ještě zamávat rukou se zdviženým palcem a k tomu dodal i široký úsměv.
„Tsss. Zdá se, že za ty dva roky, co ho trénuji, se o ženách nenaučil téměř nic,“ postěžoval si Jiraiya.
„Možná. Ale ve všem ostatním jste to Vy, jen ve mladším vydání,“ opáčil Kakashi a jeho starší společník se s usměvavou uražeností otočil. Ovšem po chvíli vyslovil nečekanou otázku.
„Kakashi, co jsi to měl ve tváři za výraz, když si se střetl se Sakurou?“
„Takže jste si všimnul… nevím proč, ale v ten moment jsem si řekl: ‚Jak by vypadala Sakura o 10 let starší?‘
„Heh. Samotářský samotář konečně cítí bolest samoty!“
„Za to může ta Vaše kniha. Začínají mi docházet věci, které jsem předtím neznal, nebo se je snažil přehlížet,“ vysvětlil opatrně jōnin.
„Za rohem je sídlo Hokage. Jestli si chceš o něčem promluvit, ptej se hned. Protože předpokládám, že mě Tsunade zahrne prací… nebo se půjdeme opít.“
„Myslím, že už není co rozebírat. Se svými pocity se musím vypořádat sám… takže si možná obejdu ještě jedno kolečko kolem vesnice. Nashledanou, Jiraiya-sama.“
„Hodně štěstí, ‚Mladý tesáku‘. Jdi ve šlépějích svého otce!“ rozloučil se s úsměvem poustevník.

Zadumaný Kakashi tedy dále pokračoval opačným směrem, než jakým se vydal ‚mistr jeho mistra‘. Ve skutečnosti ani neměl v plánu vracet se k myšlenkám, které ho od rána provázeli, ale tak nějak mu nic jiného nezbylo.

‚Kolik let je vlastně Ayame? A co ta dívka z dešifrovací skupiny? Její jméno si nikdy nezapamatuju…‘ Kakashi se náhle zastavil a v hlavě mu vyvstala jedna z nejcitlivějších vzpomínek. Aby jí zachoval patřičnou úctu, vyslovil jí nahlas.
„Omlouvám se, Rin… ani nevíš, jak mi to je líto…! Prosím… odpusť mi.‘
Maskovaný ninja si pro jistotu zakryl i druhé oko, protože nechtěl, aby ostatní viděli slzy u někoho tak vážného a silného, jakým on obvykle je. Dál už si raději šeptal v hlavě jen pro sebe.
‚Rin, zklamal jsem tě… kéž bys tu mohla být, bok po boku s Obitem… Rin, je mi to tak líto…‘
Kakashiho smutek náhle přerušil pronikavý křik dětí, které sprintovali ulicí a za neustálého omlouvání vráželi do lidí.
„RYCHLE! NA TRŽNICI SE PREJ BOJUJE!“ křičel Konohamaru.
Maskovaný ninja dál nehybně stál. Nebylo jasné, zda jej stále zmáhá tichý pláč. Po chvíli ale ruku z tváře sundal a se skleslým pohledem zakroutil hlavou.
„Naruto, ty idiote,“ zamumlal Kakashi a na rozdíl od hustého davu zvědavců to vzal nejkratší cestou po střechách.

Když shora spatřil tržnici, vypadala spíše jako miniaturní aréna. A v jejím středu stála nikoliv dvojice, ale čtveřice gladiátorů. Kakashi patrně zastihl ‚oko hurikánu‘, protože v onu chvíli nikdo nebojoval, přestože na všech byly patrné následky prodělaného boje.

„ZDRAVÍM, MŮJ RIVALE! Co se tady děje?!“ ozvalo se za Kakashiho zády.
„Nazdar Gaii. Zdá se, že tady máme jakési vyřizování účtů,“ vysvětlil maskovaný ninja svému nejlepšímu příteli, který taktéž přiskákal na ono místo po střechách.
„Cože?“
„Hanabi a Neji proti Hinatě a Narutovi…“
„JAKÁ TO ÚŽASNÁ SÍLA MLÁDÍ!“ rozbrečela se štěstím ‚Zelená šelma z Listové‘.
„Gaii, asi nechápeš vážnost situace.“
„Kakashi… dívej se na ně a zapamatuj si tento okamžik,“ řekl černovlasý muž nyní již zcela vážně.
„Eh?“
„Čím je člověk starší, tím více zapomíná na tu rozmanitost pocitů, jež za život poznal. Ale teď máme možnost si je připomenout,“ objasnil myšlenku Gai, přimhouřil oči a se založenýma rukama bedlivě pozoroval konfrontaci mladých bojovníků. Zato Kakashi hleděl na situaci poněkud skeptičtěji.
‚Naruto, ty idiote. Ino, Sakura – čemu jsi nerozuměl?‘ řekl si pro sebe. Další věta už směřovala Gaiovi.
„Jdeme blíž. Musíme zjistit, jak k tomu došlo a taky hlídat, aby to nepřehnali.“

Když oba ninjové slezli ze střechy a prodírali se davem blíž, narazili na dalšího starého známého, který kupodivu do boje taky nezasahoval.
„Yamato!“ oslovili ho svorně.
„Zdravím, Kakashi. Zdravím, Gaii. Určitě jste zvědaví, co se tady děje… talent a genialita versus vůle a odhodlání…,“ vysvětloval pomalu černooký ninja a svým pronikavým pohledem nepřestával sledovat ústřední čtveřici bojovníků.
„Tím si nám moc nevysvětlil, Tenzou,“ rýpl si Kakashi.
„Už mi tak neříkej… Jednoduše, Naruto vyběhl zpoza rohu a srazil Hinatu. Přestože ona jeho omluvu přijala, Hanabi za to Naruta urazila a svoji sestru nařkla z ‚lásky k idiotovi‘… Takže určitě vám je jasné, že tohle si ani Hinata, ani Naruto nenechali líbit.“
„Opravdu neskutečně jednoduché vysvětlení, Yamato,“ popíchl ho Gai.

„Jak můžeš… jak můžeš takhle urážet svoji sestru… svoji rodinu…?“ říkal Naruto hlasem, který se třásl vztekem.

„Kdo může být tak hloupý, aby měl rád hlupáka, jako jsi ty? Jenom moje hloupá sestra. Podívej se na ni – nejenže je hloupá, je i slabá. Proto budu muset jednoho dne vést ‚hlavní rodinu‘ já! Ona je úplně stejně zbytečná, jako jsi ty!“ poučovala Hanabi arogantním hlasem.

„NIKDO TADY NENÍ ZBYTEČNÝ! ANI JÁ, ANI ONA, DOKONCE ANI TAKOVÁ ČŮZA, JAKO JSI TY! VŠICHNI JSME STEJNÍ A KAŽDÝ Z NÁS MÁ MÍSTO, KAM PATŘÍ!“ křičel rozhněvaný Naruto a v hustém davu, jenž čtveřici obklopoval, to zašumělo znepokojením.

„To jsou jen řeči někoho, kdo je ještě zbytečnější než moje sestra.“

„Zmlkni Hanabi! Naruto je jeden z nejsilnějších ninjů ve vesnici a je mnohem lepší člověk, než ty! Stydím se za tebe!“ vyjekla nečekaně Hinata. Nikdo z přítomných ji zcela určitě ještě nikdy neviděl takto nepříčetnou. Téměř celý její obličej byl pokryt naběhlými žilami a zatnuté pěsti zahalovala nashromážděná chakra.

„Pokud to správně chápu, tak Hinata soupeří s talentovanější sestrou a Naruto zaměstnává Nejiho, který má obě chránit?“
„Přesně tak, Kakashi. Škoda, že jste nepřišli dřív – viděli byste, že Hinata už dávno srovnala krok s mladší sestrou. Takže, pokud existuje něco jako ‚Ohnivá vůle‘, tak tady máme její ztělesněnou podobu,“ řekl Yamato se zřejmou pýchou v hlase.
„TO JE TAK NÁDHERNÉ!“ rozplýval se Gai, kterého opět dostihli slzy radosti.

„Naruto! Ty už se taky přestaň chovat jako hlupák! Nedokázal jsi zastavit Sasukeho, ale chceš všechny poučovat!“ vložil se do hádky Neji.

„Tenzou, co se tam vepředu děje???“ houkl Kakashi, který zpozorněl ve chvíli, kdy zahlédl svého žáka skládat pečeť, která neznamenala nic jiného, než…
„Cože Kakashi?! Promiň, neslyšel jsem tě,“ zeptal se nechápavě Yamato, který se ohlédl za sebe přesně v moment, kdy se vedle Naruta objevil jeho klon a v davu to opět zašumělo.
„ZASTAV NARUTA!“ křičel šedovlasý ninja, který se nemohl skrze dav rychle dostat k bojující čtveřici.
„Co to tam ten kluk dělá?“ vyzvídal Gai, který doteď radostí nevěděl, co se kolem něj děje.
Náhle se ozvalo několik děsivých výkřiků.
Lidé se rozběhli do všech stran a nepřipraveného Kakashiho, Gaie i Yamata srazili na zem.
„NARUTO! NE!“
„RASEN-!!!“
„Kagemane no jutsu!“
.
.
.
.
.
.
.
.
.
„Vypadá to, že jsme přišli akorát.“
„Přesně tak, Shikaku…“