Voda 09 - Návrat aneb odvrácená strana Shinobi

Už se pomalu chýlilo ke slunečnímu svitu, proto jsem šla dodržet slib, který jsem Kakashimu dala. Přišla jsem k nemocnici a na chvíli se zamyslela: Jestliže jsem přišla oknem, které se nachází v nejvyšším patře, tak se asi stejnou cestou nedostanu zpět, co? Neměla jsem na výběr a musela jsem to risknout přes recepci. Pomalu jsem nakoukla přes sklo hlavních dveří a prozkoumávala situaci. U stolu v recepci seděla sestřička a něco si zapisovala. Nevšímala si ničeho jiného, proto jsem pomalu a hlavně potichu vešla do nemocnice. Hned po vstupu jsem se schovala do stínu a měla jsem štěstí, protože sestřičku rozptýlil zvuk vrzajících dveří, které jsem před chvílí otevřela. Poté zaběhla za roh a já toho využila. Tichým krokem sem vyšla až do posledního patra.
„Ale, Ale koho pak to tu máme?“ ozvalo se přede mnou.
„Hehe… Dobré ráno Sakuro,“ pozdravila jsem s překvapeným úsměvem.
„Co tu děláš tak brzo ráno?“ zeptala se se záludným pohledem a dala si ruce v bok.
„Šla jsem si odskočit. To snad můžu nebo ne?“
„Jistě jistě.“
„Tak já už půjde zpět do svého pokoje, ještě se na chvíli prospím.“
„A pro příště platí večerka,“ chytla mě za rameno a darovala mi ďábelský pohled ve tváři.
„Eheh … dobrá,“ vysmekla jsem se jí ze sevření a běžela do svého pokoje. Sakura dokázala být velmi agresivní a nechtěla jsem schytat jednu z jejích pěstí jako Naruto. Vešla jsem do pokoje a úlevou vydechla. V zápětí přišel pád do nemocniční postele a okamžitý spánek.

(♪)Jakmile se oknem do mého pokoje vkrádaly sluneční paprsky a začalo opravdové ráno, probudilo mě klepání na dveře. Pomalu jsem se probouzela s polštářem v náručí.
„Dobré ráno!“ ozvalo se od příchozího. Pomalu jsem se otočila a pozřela Kibův úsměv. „Doufám, že nejdu nevhod?“
„Ale vůbec ne,“ široce jsem se na něj usmála a v očích cítila otravné ospalky. Protřela jsem si oči a ještě jednou se na Kibu pořádně podívala. Všimla jsem si, že měl něco za zády.
„Něco jsem ti přinesl. Ráno jsem šel okolo Inina obchodu s květinami a nějaké ti přinesl. Doufám, že máš ráda tulipány,“ vytáhl jednu z rukou, které měl schované za zády. Toto jsem od Kiby nečekala a moc mě to potěšilo: „Děkuji ti moc, jsou nádherné,“ poděkovala mu, objala ho a k jedné přivoněla.
„A to není vše! Také jsem ti přinesl snídaní! Vím jak je jídlo v nemocnici strašné,“ pošeptal mi nakonec, jakoby to neměl nikdo slyšet a podal mi zabalené rýžové koblihy.
„Popravdě si na to zvykám, ale děkuju ti ještě jednou. Pojď ke mně, musím ti něco říct,“ řekla jsem a ukázala mu prstem, aby se ke mně nahnul.
„Hmm…?“ přikrčil se a čekal, co mu povím. Samozřejmě jsem mu nic říct nechtěla a políbila ho na tvář. Kiba okamžitě zrudl jako rajče.
„Co se to tu děje?“ vyrušil nás něčí hlas. Oba jsme se vzpřímili jako by se nic nestalo a jen se usmívali. „Prohlídky na pokojích by měli dělat častěji,“ postěžoval si Kakashi, který stál u dveří. Kiba dal květiny, které mi daroval do vázy a sedl si na židli vedle mé postele.
„Doufám, že si se v noci dobře vyspala. Nechceme přece, aby si tu strávila další týden,“ mrkl na mě Kakashi a připomněl mi tím včerejší noc respektive dnešní brzké ráno.
„Nebojte se sens … Kakashi,“ zarazila jsem se a zkoušela mu tykat.
„Ale no tak Kakashi-sensei, v posledních dnech se jí toho dělo víc než bychom zvládli mi sami, tak jí dopřejte trochu odpočinku,“ obhajoval mě Kiba.
„To mi připomíná, že od doby kdy je Lussy v nemocnici jsi ještě netrénoval a jak se tak na tebe dívám, tak ta bunda ti začíná být trochu těsná.“
„Hmm, hmm ...,“ zamumlal, trochu se začervenal a nenápadně se upravil.
„Mimochodem dnes jsem mluvil se Sakurou a ta mi řekla, že by si dnes mohla jít už domů. Prý s tou tvou aktivní procházkou v brzkých hodinách si je jistá, že nikde nezkolabuješ.“
„Hehe asi už to tak bude,“ poškrábala jsem se na hlavě a široce se ušklíbla.
„To se nám hodí! Dnes večer je v místní restauraci malá akce a myslím, že by si mohla na chvíli přijít!“ vykřikl nadšeně Kiba.
„Vážně? Mno to by bylo skvělé! Co myslíš Kakashi?!“
„Rozhodně by si tam neměla chybět.“

Zanedlouho přišla Sakura a oznámila mi, že mohu odejít domů. Kiba, mi pomohl se všemi věcmi, které jsem v nemocnici měla. Zůstal u mě celý den, a jak se večer blížil, byla jsem nervóznější. Jelikož tam budou skoro všichni přátelé, které Kiba zná, měla bych si sebou vzít i mou novou čelenku Konohy. Stoupla jsem si před zrcadlo a přemýšlela, kam si jí vlastně dám. Kiba ležen s Akamarem na posteli a pozorovali mě. Zkusila jsem si ji zavázat kolem hlavy, kolem pasu, na krk, když v tom Kiba vykřikl: „To je ono!“ Ruce jsem měla za hlavou a čelenka visela kolem mého krku. „Myslíš?“
„Nikdy jsem si nebyl jistější,“ usmál se a trochu se opět začervenal a popravdě i já. Akamaru jen souhlasně zaštěkal.

Uběhlo ještě pár hodin strávené povídáním s Kibou. Byla jsem ráda, že v Konoze znám někoho, s kým si tak dobře popovídám. Najednou mě chytl za ruku a začal mě táhnout ven.
„Co se děje!“ vykřikla jsem.
„Máme zpoždění!“ uvědomil si Kiba a utíkali jsme několik bloků přes Konohu až jsme zastavili před velkou budovou. Už z venku byla cítit nádherná vůně jídla. Zatáhl mě dovnitř, až jsem málem spadla.
„Všechno nejlepší!“ Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, kde to vlastně jsem, a proto jsem skoro přeslechla přání.
„Páni, děkuju vám všem!“
„Tak tohle je Lussy! Nový ninja skryté listové vesnice!“ představil mně Kiba.
„Ahoj, moc nás těší!“ řekli tak nějak všichni najednou. Přisedli jsme si na poslední volná místa a všichni jsme se výtečně najedli. Kiba mi představil zbytek lidí, které jsem neznala jako například Sikamara, Choujiho, Ino, Tenten a ostatní. Kakashi seděl vedle mě a já si do něj chtěla trochu rýpnout: „To ti nezapomenu Kakashi. Říkala jsem ti, že nemám ráda oslavy. Počkej, až si někdy dáme opět duel,“ zašeptala jsem tak aby to nikdo neslyšel.
„Ale bavíš se ne? Tak co si stěžuješ,“ usmál se tím jeho provokativním úsměvem. Oslava trvala dlouho do noci a jediné na co si vzpomínám, byl můj příchod domů. Občas se mi vybavily i legrační scénky, jako když se Chojimu připálila žebírka, nebo když se Gai-sensei trochu napil a začal cvičit uprostřed restaurace. Velmi kvalitně strávený den, říkala jsem si v duchu a v teple mé postele jsem usnula.

Uběhlo několik dalších dní než mě Tsunade poslala na novou misi. Ze začátku byli mise opravdu směšné: Hledání ztracených mazlíčků, zasazování rýže, hlídání dětí na akademii atd. Jakmile Tsunade uznala, že jsem zdravá natolik, abych mohla na misi, poslala mě za Gaiem, aby se za ní dostavil. Ten den v Konoze pršelo. Byl to první déšť od mého příchodu, a jelikož voda je můj živel, tak mi chvíli trvalo, než jsem za Gaiem opravdu zašla. Tančila jsem v uličkách a míjela lidi a děti, které se před deštěm schovávali. Protančila jsem až ke Gaiovu domu. Jemné zaklepání stačilo na to, aby mě slyšel a otevřel dveře. Vše jsem mu vysvětlila a hned jsme mířili k Tsunade. Gai vešel do místnosti, kde Tsunade seděla: „Chtěla jste semnou mluvit?“
„Ano Gaii! Mám tu pro vás velmi důležitou misi. Naši informátoři a špehové se dozvěděli přibližné místo, kde by se mohla vyskytovat skrýš Akatsuki a to znamená i oblast, kde by se mohl pohybovat Sasuke Uchiha,“ řekla s vážným hlasem pátá Hokage.
„Uh! Jste si tím jistá,“ zarazil se Gai.
„To právě musíte zjistit. Sežeň, koho budeš moci a okamžitě vyrazte. V tvém týmu nebude chybět Naruto a kapitán Yamato.“ Nechápala jsem, proč jsou oba tak vážní a brala to jako další novou misi.
„A není to riskantní Hokage-sama?“
„Proto si sebou berete Yamata. Kdyby se Naruto ocitl v nekontrolovatelné situaci, bude tu od toho a Gaii … nezklamte mě.“
„Budu se snažit Tsunade-sama,“ řekl Gai a odešel spolu semnou před sídlo Hokage.
„Běž domů a zabal si potřebné věci. Vypadá to, že tahle mise se trochu protáhne. Za hodinu se sejdeme u jižní brány.“
„Hai,“ souhlasila jsem a běžela si domu sbalit. Vzala jsem jen opravdu nutné věci a trochu výzbroje navíc. Hodila jsem si batoh na ramena a při odchodu si ještě upravila čelenku Konohy. Tak to by bylo, řekla jsem si v duchu a vyrazila ven do deště.
U brány už stál Lee a Sai. Netrvalo dlouho a přišel i Gai s Narutem a Yamatem. Tým byl kompletní a mohlo se vyrazit. Nikdo cestou neřekl ani slovo. Ten tlak mi nedal a musela jsem se zepta: „Gai-sensei, proč jsou všichni tak zakřiknutí?“
„Ty nevíš kdo je Sasuke Uchiha?“
„Ani slovo.“
„Sasuke byl původní člen týmu 7. Byl to Narutův věčný rival, ale taky nejlepší přítel, bohužel se nedal na cestu dobra, ale na tu temnější stranu. Od té doby se ho Naruto snaží najít a přivést do Konohy, i když je jeho srdce pohlcené temnotou.“
„Já to dokážu. Přivedu ho zpět, i kdyby mě to mělo zabít!“ řekl přesvědčivě Naruto a rozeběhl se po cestě.
„Naruto počkej!“ zavolal na něj Yamato a všichni jsme ho následovali. Po několika metrech se Naruto zastavil a zíral před sebe. Všichni jsme ho dostihli a uviděli rozpadlou chatrč. Měla opadané zdivo, rozbitou střechu a rozbouranou malou dřevěnou stodolu. Chvíli jsme na ni civěla stejně jako Naruto a rozeběhla se dovnitř. Byla jsem si stoprocentně jistá, že je to ten dům a nemýlila jsem se. Na zemi ležela žena a zoufale brečela.
(♪)„JUNKO!“ vykřikla jsem, jakmile na ní padl můj pohled. Junko nemohla popadnout den. V zápětí přišel i zbytek mého týmu.
„Co se stalo, notak Junko!“
„Ty tu ženu znáš?“ zeptal se Gai. Já jsem ho ale nevnímala a snažila se zjistit, co se vlastně stalo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to tam jako po válce. Všechno bylo rozbité a vytržené ze zdi.
„Prosím Junko. To jsem já Lussy. Vzpomínáš. Co se tu stalo?“ Junko se na mě podívala se zoufalým pohledem. V ruce držela sponu, kterou nosívala Aiko (její dcera) ve vlasech.
„Ai … Aiko …,“ani nedořekla větu a opět se rozbrečela. Objala jsem ji, aby se trochu uklidnila a hladila jí po vlasech.
„Aiko … je pryč. On jí unesl …“
„Kdo? Kdo to byl?“
„Mladý kluk … měl … měl černé vlasy a … a říkal, že Aiko je pro ně nepostradatelná.“
„COŽE! Aiko je pryč?!“ V tu chvíli mě svazoval vztek a obavy. Zaťala jsem ruku v pěst a chtělo se mi brečet. Chtěla jsem Aiko splnit slib, který jsem jí dala. Byla jsem rozhodnutá, že ji musím najít za každou cenu, i kdybych měla hledat na konci světa.
„Sasuke,“ řekl potichu Naruto a kousl se do rtu. „Proč? Proč tohle děláš? Proč si podvedl Konohu? Proč Sasuke?“ Lee mu položil ruku na rameno: „Neboj Naruto. My ho najdeme.“ Naruto jen souhlasně přikývl.
„Lee? Mám pro tebe úkol?“
„Co to je za úkol Gai-sensei!“ hlásil se Lee okamžitě.
„Odvedeš mladou pani zpět do Konohy. Musí se o ni někdo postarat a navíc je zraněná. Nepřežila by tu sama bez pomoci.“
„HAI!“ souhlasil Lee a přistoupil k Junko.
„A my bychom měli pokračovat v cestě. Jak to tak vypadá, tenhle případ se týká i nás, protože jestli to udělal Sasuke, nebude daleko,“ rozhodl Yamato. Všichni jsme jen přikývli a mě se velice těžko od Junko odcházelo.
„Bude v pořádku, neboj se,“ chytl mě Gai za ruku, když viděl, jak mě to bolí.

Šli jsme celý den, a jakmile se začalo stmívat, rozhodl Yamato, že bychom se měli utábořit. Na břehu řeky u lesa rozdělali oheň a vyndali spacáky. Neměla jsem na nic náladu a jen přemýšlela, na co by ji Sasuke mohl potřebovat. Nebyla ninja, neměla žádné zvláštní schopnosti. Byla to obyčejná malá dívka, která se ráda smála a užívala života. Jakmile všichni ulehli ke spánku, šla jsem potají trénovat. Chtěla jsem být připravená na cokoliv. Netrénovala jsem nic jiného než Raikiri, mojí nedokonalou techniku. I přes tu bolest a zkrvavené ruce mi v duši rašila zlost. Po několika hodinách jsem stěží zvedla ruku. Při dalším pokusu o vyvolání raikiri jsem padla na kolena a zoufale se podívala na hvězdné nebe. Aiko, řekla jsem si v duchu a padla na zem.

Druhý den mě probudil kapitán Yamato: „Lussy? Jsi v pořádku?“ Pomalu jsem vstala a podívala se na strom, který byl celý poničený od raikiri.
„Jsi si jistá, že tuhle misi zvládneš?“
„Já jí musím zvládnout,“ odvětila jsem a pomalu se zvedla na nohy. Prošla jsem zpět k tábořišti a vzala si své věci.
„Jsi v pořádku Lussy?“ zeptal se opět Gai.
„ANO,“ odbila jsem ho, protože jsem neměla náladu odpovídat na ty samé otázky. Ještě než jsme vyrazili, Gai nám sdělil svůj plán. Vytáhl mapu s okolím Konohy a položil ji na zem.
„Takže! Dnes se rozdělíme do dvou týmů. První bude já a Yamato a druhý tým budete vy tři; Naruto, Lussy a Sai. My s Yamatem prohledáme bližší okolí místa, kde by měla být skrýš. Vy tři prozkoumáte okolí. Nechoďte moc daleko. Při jakémkoliv problému chci, abyste se nám okamžitě hlásili. Bohužel na tuto misi nemáme vysílačky tak buďte sakra opatrní.“
(♪)„HAI!“ Oba týmy se rozprchly a já následovala Naruta se Saiem.
„Saii, prohledej okolí z ptačí perspektivy, a kdyby si něco našel, okamžitě nám to hlas,“ rozhodl Naruto a Sai jen přikývl a vytáhl s pouzdra prázdný svitek. V momentě namaloval pomocí štětce a inkoustu nádherného dravce. Udělal znamení rukou a pták vyletěl ze svitku jako živý. Sai vyskočil a na ptáka nasedl. My s Narutem jsme dále prohledávali okolí lesa.

Po několik hodinách to vypadalo, že v okolí nic nenajdeme, když v tom přilétl Sai: „Naruto, Lussy! Něco mám!“ křikl na nás a my ho následovali. Dorazili jsme až na úplný konec lesa. Za ním se nacházela rozlehlá travnatá oblast. Sai přilétl dolů a ukázal na sedícího ninju zhruba uprostřed oblasti. Měl černé vlasy a klidný výraz ve tváři. Pomalu otevřel oči a podíval se na nebe: „To vám to ale trvalo!“
„Sasuke!“ zařval na něj Naruto.
„Koukám, že si pořád tak uřvaný jako předtím Naruto,“ zlověstně se usmál a postavil se na nohy.