Černá kněžka 5. kapitola

Už svítalo. Užívala jsem si ten pohled, v jeskyni v lese jsem neměla moc možností vidět východ a západ slunce. Každý den jsem vítala s velkou vděčností.
Několikrát jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych zkusila hledat někoho přeživšího z chrámu. Vnitřní souboj z naděje nalezení rodiny a pocit ze zklamání mi způsobil menší depresi. Nakonec jsem se rozhodla. Najdu svou rodinu. A začnu s tím hned.
Nejbližší vesnice byla den cesty ode mě. Nijak mi to nevadilo, jenom jsem měla hlad a žízeň. Žízeň se vlastně vyřešila sama, když jsem narazila na potok. Zkusila jsem se porozhlédnout po rybách nebo racích. Nikde ale nic nebylo. Sklesla jsem se vydala podél potoka a měla jsem štěstí. Kousek dál rostl keř s oříšky. Rychle jsem si jich pár natrhala a potom je vesele chroupala. Nebylo to nic moc, ale hlad to trochu zahnalo.
Do vesnice jsem, ke svému překvapení, dorazila večer. Nějak se mi povedlo jít zkratkou. U prvního hostince jsem neměla moc štěstí, ale nakonec se nade mnou smilovali v druhém hostinci. Chtěli požehnat, aby se jich drželo štěstí. To byla klika, že jsem kněžka, jinak by mi nedali ani ten malinký pokojík.
Dívala jsem se do obrovského oka. Doslova z něj čišela nenávist, smrt a zlo. Měla jsem pocit, jako by mě ten pohled drtil. Nemohla jsem dýchat, bolela mě každá myšlenka. Otevřela jsem ústa, abych vykřikla, ale smetla mě tlaková vlna z jeho řevu.

Ráno mi nebylo zrovna nejlíp. Bolela mě pravá kyčel, ale to mě trápilo ze všeho nejmíň. Teď bylo důležité zjistit jestli někdo z chrámu nepřežil. Zeptala jsem se majitelky, ale nic o chrámu neslyšela. Musela jsem se zamyslet. Dnešní generace se toho o minulosti moc nedozví.
Místní mi doporučili starší pár, který si už něco pamatuje. Bydleli v malém domku. Pozdravila jsem a požehnala jim dům.
"To víte, my hlavně chceme pro mladý to nejlepší," řekl muž dobrácky a ukázal na fotku, odkud se na mě díval sotva jedenáctiletý klučina.
"Náš vnuk, Tomaru, chce stavět domy," usmála se žena a položila přede mě čaj.
"Je to krásný, zdravý kluk," přikývla jsem a trochu upila. "Prý pamatujete dokonce i vznik Listové."
Oba se zasmáli.
"Děvče, náš domek byl první, co tu stál! Listová vznikla až dva tři roky potom. Tehdá to byla velká sláva. Jediná radostná věc po tehdejším mordu..."
"Blízko Listové jsem našla zříceninu starého chrámu. Ten tam byl také předtím?"
"Ah, znali jsme tu rodinu. Chrám po tom masakru opravili, ale potom se nepřátelé rozhodli, že nepotřebují nikoho, kdo by ošetřoval zraněné ninji z Listové. Tehdá to byla pro Listovou a naší vesnici velká rána. Ten den se měli brát mladí z naší vesnice. Nevěsta měla rodinu v Listové. Přežil jenom bratr ženicha. Ten si potom ze zoufalství sáhnul na život."
"Takže nikdo z rodiny z chrámu nepřežil?"
"Říká se, že jedno maličké poslali do Listové kvůli špatnému srdci, takže to přežilo. Ale později si jej vzala moc milá rodina někam na sever. Víc toho nevíme."
"Takže na sever," zamumlala jsem. "Ten čaj je vážně vynikající!"

Pár dní po návštěvě u těch stařečků jsem se dostala podle stop do Země Blesku. Nadosmrti mi z té země zůstane jediné: Zlostný zjev, planoucí srdce.
Ráda vzpomínám na tehdejší lidi. I když vypadali, jako by vás chtěli každou chvíli zamordovat, uvnitř to byli milující lidé. Pokud jste o něco požádali opravdu s upřímným srdcem, dali vám to. Tak jsem poznala i Toroga.
Všichni mi připadali hrubí. Nikdo se moc nezajímal o bledou kněžku, která potřebovala pomoc. Nakonec jsem si sedla na kmen u vesnice a s povzdechem si dala hlavu do dlaní.
Všechny stopy vedly sem, do Země Blesku. Tak moc jsem chtěla najít aspoň potomka toho dítěte. Moc se mi nelíbilo, že jsem se upnula na tuhle malou, světélkující naději. Asi je pravda, že volání krve rodiny je velice silné.
"Jste v pořádku?" ozval se silný hlas. Zvedla jsem hlavu. Po takové době jsem v přítomnosti muže znervózněla jako malá puberťačka. Torog měřil přes dva metry, silný, opálený, bílé vlasy a zelené oči. Sen každé slabé dívky. Tedy, já slabá nejsem! Fakt ne! Dobře, v tu chvíli jsem si tak připadala...
"Někoho hledám, ale zdejší lidi..." mávla jsem rukou. Zasmál se. Zasmál se hromovým chraplavým hlasem, který e nesl ozvěnou dál do lesa.
"To je dobrý, pojďte se mnou. Zdejší lidi jsou jenom opatrní. Jsme totiž na hranicích," vysvětlil. Zvedla jsem se a následovala ho.
"Jsem Torog, místní kovář a napůl dřevorubec," představil se.
"Já jsem Kiame, kněžka," odpověděla jsem.
"Nemají kněžky jiná kimona?" prohlédnul si mě.
"Já jsem taková vyjímka. Toulám se po světě, hledám a vlastně si všude dělám domov," vysvětlila jsem neobratně.
"Kdysi jsem šel poznávat svět, ale doma je doma!" pronesl Torog hrdě. Zastavili jsme se u domu. Cítila jsem kov, seno, zvířata a popel. Typické kovářské prostředí.
Uvnitř vládl jakýsi pořádek. Chyběla tu ženská ruka. Ale viděla jsem pár věnečků a nějaké hadrové panenky.
"Máte dceru?" zeptala jsem se.
"Ano," řekl hrdě. "Je to moc milá holka. Pomáhá mi občas v kovárně."
"Musí vám dělat radost."
"Velikou! Od té doby, co její matka zemřela, se už tolik neusmívá. Ale snaží se, a i když se jí něco nedaří, nevzdává se! Stále bojuje!"
"To je úžasné," usmála jsem se.
Povídali jsme si ještě dlouho. Nakonec jsem se dostala k důvodu mé návštěvy. Torog se zachmuřil a podíval se kamsi za mě, daleko do minulosti.
"Moje žena mi vyprávěla, že její babička pocházela z chrámu. Bohužel v něm nevyrůstala. Byla ale na svůj rod hrdá," řekl. Srdce se mi málem zastavilo. Jako by celý svět najednou ztichl a zůstalo veliké klidné nekonečno. Byla jsem v cíli.
Dveře se otevřely a já se otočila. Do domu vešla malá dívka. Černé vlásky jí sahaly k pasu, její dětské tělíčko rozhodně neukazovalo, že v tomto domě je bída. Ale ty oči... Ty oči byly naší rodiny. Jedno oko šedé, druhé modré. Hned, jak mě uviděla, vytřeštila oči. Její ústa vyslovila bezhlesně slovo ´máma´.
"Kayo, tohle je Kiame, tvoje... teta," řekl Torog rychle. Sice jsem byla její prateta, ale to teď bylo jedno. Vstala jsem a usmála se na Kayu. Ta nerozhodně přešlápla, ale pak mě objala. Trochu mě to zaskočilo. Cítila jsem tíseň, ale i úlevu zároveň. Našla jsem svou rodinu. Našla jsem svůj domov.
Tichý vzlykot narušoval ticho. Myslela jsem, že je to Kaya, ale nakonec jsem to byla i já.
"Chceš se posadit, Kayo?" zeptala jsem se a utřela si slzy. Kaya přikývla a pak rozložila rukama a podivně s nima kroutila. Udiveně jsem se na ni podvala a pak na Toroga.
"Kaya nemůže mluvit. Je němá už od narození," vysvětlil. Hrdlo se mi stáhlo úzkostí.
"Říká, že si přála zpátky maminku, ale je ráda, že tě vidí. Chce toho říct moc. Ptá se, jestli tu zůstaneš."
"Ano," přikývla jsem okamžitě. "Ano!"