Uzumaki no monogatari – část 13 – Zběsilá komedie? Rozhodně NE!

Stará paní zakončila své vypravování a lidé, kteří jej poslouchali, zůstali zcela omámení. Většinou si však mysleli, že se jedná o výmysl. Nemohli tomu skoro až věřit, protože tak moc se jim celý příběh zdál vymyšlený. Mezi všemi těmito nevěřícími lidmi byl i jeden, který vypravování věřil, i když by byl radši, kdy by to celé byl pouze výmysl.
„Nemám pro to žádný důkaz, tak proč si myslím, že tomu věřím?“ Ptal se sám sebe Kyuubi.
Lidé, co si celou pověst poslechli, však času stráveného jejím posloucháním nelitovali. Byli více klidní, protože věděli, že Kyuubi no Youko je skutečný a tato pověst jej minimálně, ale přesto polidšťovala.
„Jste si jistá, že je to všechno pravda?“ Zeptal se Kyuubi staré paní, která pověst o něm vyprávěla.
Doufal, že se ta bába jenom zasměje a řekne, že na tom asi moc pravdy nebude. V tu samou chvíli se však bál.
„Tento příběh znám od své prababičky, které to vyprávěla zase její prababička a té její babička, která se s Kuramou znala. Ale nemůžu s jistotou říct, jestli se ten příběh časem nezměnil,“ usmála se stará paní na zvědavou rudovlásku.
„I kdyby to byla pravda, tak pro mě to nic nemění. Já jsem já a jestli tam někde uvnitř jsou nějací dva blázni, tak mě to nezajímá,“ uklidňoval se Kyuubi.
„To by ale mělo,“ ozvalo se mu v hlavě tlumeným hlasem.
Nevěděl, kdo mu to řekl. Že by se ti dva uvnitř chtěli dostat ven? To si nemohl dovolit. Opravdu se bál, tak jako nikdy před tím. Nemohl to přece jenom být Naruto? Nemohl to říct s určitostí, protože neslyšel žádný hlas, ale pouze myšlenku.
„Když se nad tím tak zamyslím, tak vypadáš přesně tak, jak jsem si vždy Kuramu představovala,“ řekla bába.
„O-Opravdu?“ Divil se Kyuubi.
Zraky lidí, kteří stále ještě neodešli, se k němu znovu obrátily. Většina z nich přikyvovala, protože si mysleli to samé. Kyuubimu nyní bylo jasné, do jakého maléru se to uvrtal, ale on si nemohl dovolit porušit smlouvu, to jediné mu totiž bylo svaté. Protože se tak rozhodl, tak se musel jít připravovat na svou roli ve hře.
„Konečně pryč od těch lidí, už jsem to tam pomalu nezvládal,“ oddychl si Kyuubi, když konečně vyšel ven z budovy.
Venku však taky bylo rušno. Šéf vesnice a ten člověk, který mu oznámil, že herečka nedorazí, se s někým dohadovali. S nějakou ženou. Také měla rudé vlasy, ale tak nějak jinak než Naruto, to Kyuubi poznal.
„Takže vy jste už zaplatil někomu jinému?!“ Rozčilovala se ta žena nebo spíše slečna, tak soudil Kyuubi.
„Vždyť jste nám to odřekla!“ Řekl šéf vesnice.
„Ano?! A kdy tedy!“ Stále zuřila.
Vypadala, že si o sobě dost myslí. Kyuubimu hned bylo jasné, že toto nejspíš bude ta herečka, co zde měla původně hrát, ale přece říkali, že to odřekla, ne? Přišlo mu to zvláštní.
„Takoví lidé jsou až moc zaměřené sami na sebe a ostatní jsou jim ukradení. Ještě, že nejsem člověk,“ uvažoval Kyuubi.
„Ale vždyť, jste mi sama řeka, že vám platíme málo, Karin-san,“ řekl muž z předtím.
„A z toho sis myslel, že mám něco lepšího?! Kdybych měla, tak sem nejdu!“ Řvala na okolo herečka.
Skoro celá vesnice již nějakým způsobem sledovala hádku, bylo jim jasné, že tahle holka jenom tak v klidu neodejde.
„Prosím pojďte sem,“ zavolal šéf vesnice na Kyuubiho, který doufal, že si jej nikdo nevšimne.
Neměl chuť se s tou herečkou dohadovat, ale nakonec musel jít.
„Ehm. Slečno Karin, toto je slečna... Jaké je vlastně vaše ctěné jméno, slečno?“ Zeptal se Šéf vesnice.
„Moje jméno není podstatné. Říkejte mi třeba Kurama, ať se můžu vžít do role,“ řekl Kyuubi.
„Do háje. Ona ta pověst o Kuramě bude asi pravdivá, kde jinde bych vzal to jméno!“ Snad až příliš pozdě si uvědomil Kyuubi.
„Tak podívej! TY se do žádné role nebudeš vžívat! Jseš děcko, maximálně nějaký herecký odpad!“ Rozčilovala se herečka – Karin.
„Děcko?! Herecký odpad?! Něco ti povím, nevím kolik ti je, ale myslím, že nebudu o moc mladší než TY. Schválně bylo mi patnáct! TOBĚ?!“ Dopálil se Kyuubi a sám ani nevěděl proč.
Jak dětinský moc jenom mohl Kyyubi svým proslovem jenom být? Karin se začala strašně smát. Tak neuvěřitelně protivný smích to byl. Kyuubimu vařila krev a měl, co dělat, aby nevyšlo najevo, kdo doopravdy je, to by pak totiž mohl být problém.
„Je mi tě líto, že i ve svém věku vypadáš… Cha… Jak vypadáš. Jseš ty vůbec, alespoň ten herecký odpad?“ Stále se smála Karin.
„Ne, jsem nájemný shinobi zabiják,“ řekl chladně Kyuubi a Karin už v tu chvíli měla dávno katanu kolem svého hrdla.
Jenom valila oči a měla v nich takovou hrůzu jako ještě nikdy v životě. Proč? Protože Karin zatím nikdy nečelila svojí smrti. Spolu s ní zírali i všichni obyvatelé vesnice a i ti, kteří jenom procházeli nebo přišli kvůli představení.
„Prosím uklidněte se,“ zakročil Šéf vesnice.
Snažil se tak uklidnit malou rudovlásku, která se své ruce třímala katanu, která ohrožovala život jedné mladé herečky. Situace byla zcela napjatá a někdo nemohl tušit, jak to dopadne.
„Počkejte, mám to! Ta z vás, která roli zvládne lépe, ji pak bude hrát i v představení, co vy na to?“Zeptal se Šéf vesnice.
„Kuramo, co to děláš?!“ Okřikl Kyuubiho Juugo.
Kyuubi začínal vidět rozostřeně, bylo mu jasné, že je něco špatně, ale i když byl králem mezi démony, tak nyní naprosto nic nezmohl. Věděl, že pomalu upadá do bezvědomí. Bojoval. Ale bylo to naprosto marné. Odpadl v bezvědomí na zem.

„Ty budeš Youko, co?“ Zeptal se Naruto nově příchozího.
„Kuramo, copak mě nepoznáváš?!“ Vyděsil se Youko.
„Omyl. Já jsem Naruto, Uzumaki Naruto, někdejší jinchuuriki Kyuubi no Youko,“ snažil se vysvětlit Naruto.
Youko na něj pouze zíral a nedokázal pochopit, o co tady jde. Ten člověk před ním vypadal zajisté jako Kurama. Ale tvrdí, že je Naruto? Ten fakt Youko nedokázal nějak přijmout. Narutovi během pár okamžiků došlo, že Youko je více méně mimo. Musel mu to vysvětlit.
„Takže... Youko... Celá věc se má tak... Ty a Kurama jste se rozhodli něco udělat. Něco, co by jí zachránilo život. Od té doby je to přibližně tři sta let,“ řekl Naruto a doufal, že Youko jej pochopí.
Youko však stále nechápavě zíral. Nedokázal tomu uvěřit. Nějakou chvíli jenom tak Naruto a Youko na sebe zírali. Bylo snad skoro až trapné.
„Dobře, říkal si Kurama. To doopravdy vypadám, jako ona?“ Zeptal se Naruto.
Youko jenom přikývl, myslel si, že si s ním Kurama jenom zahrává, ale strašně s ní chtěl mluvit a proto na tuto domnělou hru přistoupil.
„Aha... Zajímavé,“ řekl si Naruto.
„Ku... Naruto, proč jsme tady?“ Zeptal se Youko.
Naruto pokrčil rameny, protože na toto odpověď rovněž neznal. Poznal však, že Youko si myslí, že on je jeho milovaná Kurama. Bylo mu to trochu trapné.
„Kde to jsem?“ Ozval se další hlas někde z temnoty.
Naruto i Youko se okamžitě otočili tím směrem. Jenom jeden z nich však věděl, o koho se jedná. Naruto moc dobře věděl, že ten hlas patří Kuramě. Věděl to, protože mu připomínal jeho vlastní hlas a jediná další osoba, která zde mohla být, byla právě Kurama.
Kurama vyšla zmatená ze stínů a nechápavě se rozhlížela kolem sebe. Kde to jenom mohla být? Byl zde i Youko a... A ONA?! Když uviděla sama sebe, tak se vyděsila, protože si byla dokonale jistá, že ta druhá rudovláska nemůže být ani náhodou ona. Tak kdo to byl?
„A ty budeš Kurama,“ řekl Naruto.
Kurama se na něj podívala, skoro až vražedně. Naruto se mírně lekl.
„Kuramo?“ Nerozuměl celé situaci Youko.
„Youko, jak jsem ráda, že jsi v pořádku. ALE vysvětli mi, kdo je tahle podvodnice!“ Stihla se radovat a následně rozčílit Kurama.
„Říká, že je Uzumaki Naruto,“ řekl Youko a snažil se tím Kurammu nějak uklidnit.
Ta byla opravdu dosti dopálená. Narutovi bylo jasné, že teď to nebude asi dvakrát zrovna příjemné, ale věděl, že on je v právu, tak to nemohl být problém.
„Těší mě,“ řekl Naruto na Kuramu.
Kurama z toho byla překvapená. Úsměv té rudovlásky, byl tak neuvěřitelně překrásný. Okamžitě jí ten úsměv uklidnil. Byla schopná skoro až se zamilovat, mírně zrudla.
„Nikdy by mě nenapadlo, že někdo bude vypadat jako já. Kolik ti je děvče?“ Zeptala se Kurama.
Naruto prudce vstal a okamžitě začal zuřit. Byl vzteky bez sebe. Youko ani Kurama nechápali, o co té rudovlásce jde. Možná se zbláznila nebo ji ovládl nějaký démon?!
„JÁ NEJSEM HOLKA!!! JASNÉ!!!“ Řval na celé kolo Naruto.
Youko i Kurama zírali na Naruta ještě nechápavěji. To, to myslel jako vážně?
„To jako opravdu?“ Nechápala Kurama.
„Chceš se podívat?!“ Řekl se značnou ironií v hlase Naruto a však stále rozrušen.
Kurama jenom na sucho polkla a rozhodla se, že mu bude věřit. Stejně tak se rozhodl i Youko.
„Naruto? Můžu se zeptat, proč je Kurama, ta těma mřížema?“ Zeptal se Youko.
„Popravdě, jsme to my dva, kdo je zavřený za mřížěma. Kurama má teď k dispozici MOJE tělo a my tu bude trčet na vždy,“ vysvětlil Naruto.
Kurama i Youko se na něj nechápavě podívali. Narutovi bylo jasné, že chtějí vysvětlení a tak se dal do vysvětlování.

V Listové se stále nevzdávali svojí naděje a pátrali po celém světě, jak jenom mohli. Občas jim pomohla i Oblačná, ale výsledky pátrání byly stále nulové. Po Narutovi ani stopy. Kushina však stále byla odhodlaná, jako na začátku.
„Jak už je to dlouho, co nemáme o Narutovi žádné správy?“ Zeptala se Mizuki Nagata.
„Od doby, co porazil Madaru. Takže asi čtyři měsíce,“ odpověděl.
„Ha... Ale na téhle misi ho určitě najdeme,“ řekla Mizuki a snažila si tím dodat odhodlání.
Nagato s Mizuki dorazili do jedné horské vesnice s horkými prameny a okamžitě se začali vyptávat na Naruta. A vesničané jako obvykle odpovídali, že nikoho takového popisu neznají. Z části to byla pravda a z části ne. Znali „krvavou holku“, jak si ji pojmenovali, ale báli se jí a proto nic neřekli. Nebyl to však Naruto, kdo se za onu rudovlásku vydával, byl to Kyuubi, který měl v současné době značné problémy.
Mizuki a Nagato však pátrali až příliš důkladně. Působili tím sice vesničanům mírné problémy, ale hledali svého přítele. Museli ho bezpodmínečně najít.
„Šéfe! V sousední vesnici mají nějaké představení, aby tam nalákali lidi. Když tam půjdeme, tak ty lidi můžeme nějak nenápadně upozornit, že nedaleko jsou horké prameny. Víte, kolik by z toho bylo peněz?“ Křičel po šéfovi vesnice jeden z jeho lidí.
„Dobře, vem si pár chlapů a převlečte se, ať vypadáte jako obchodníci. Pak to mezi davem rozneste, že nedaleko jsou horké prameny. My se zatím připravíme na davy lidí,“ vysvětlil mu šéf.
Vesničané, tak rozjeli svůj plán, jak ještě více zbohatnout.
Mizuki v té chvíli škublo. Nedaleká vesnice? Podle toho, co si pamatovala, tak tady žádná být neměla! Kdysi tu byla, ale před deseti lety ji zničili banditi a ona u toho všeho byla. Tam se rozdělila se svým jediným kamarádem tehdy ještě Uzumakim, nyní Narutem.
„Prosím vás. Jak to, že ta vesnice pořád stojí?“ Zeptala se Mizuki Šéfa vesnice ve které zrovna byli s Nagatem na misi.
„Ta vesnice UŽ zase stojí. Před pěti lety ji znovu postavili, ti co přežili útok banditů,“ vysvětlil.
„Mockrát vám děkuji,“ poděkovala Mizuki a okamžitě se vydala směrem, kde byla její rodná znovu postavená vesnice.
„Mizuki!“ Křikl po ní Nagato a nerozuměl jejímu jednání.
„Nagato-san, já se v té vesnici narodila,“ řekla Mizuki se slzami v očích.
Více říkat nemusela, Nagato jí rozuměl a rozhodl se, že malá zacházka jim vadit nebude. Oni Naruta najdou, časem jej určitě najdou. Vždyť to ještě není ani půl roku, co se ztratil.

„Zjednodušeně řečeno... Já jsem byl jinchuuriki Kyuubiho. Bohužel Lišák byl příliš silný a potom, co naše dohoda pozbyla platnosti, si jednoduše se mnou prohodil místo. Tím myslím, že si vzal moje tělo a já skončil zapečetěný tady uvnitř,“ vysvětloval svoji situaci Naruto.
„Aha,“ přikyvovali Youko s Kuramou.
„Ale zajímalo by mě, proč jste teď tady?“ Zeptal se Naruto.
„Je to jeho chyba!“ Řekla přísně Kurama a ukázala na Youko.
„MOJE?! TO snad nemyslíš vážně!“ Rozčílil se Youko.
„Můžeš za to TY, ty, ty a jenom TY,“ řvala po něm Kurama.
„JÁ?! Tak mi řekni, co jsem tedy udělal za chybu?! Protože, já si nic jako dělání chyby neuvedomuju!“ Křičel na ni zpoza mříží Youko.
„TYyyy!“ téměř přišla o nervy Kurama.
Naruto byl z jejich hádky naprosto vyveden z míry. Neměl ponětí, o co tady běží, ale doufal, že se ti dva brzy uklidní, usmíří a Kurama si s ním vymění místo v pečeti, aby zase mohl žít ve svém vlastním těle.
„Nemohli bychom to vyřešit v klidu?“ Snažil se je uklidnit Naruto.
„NE!“ Oba na něj zařvali a začali se znovu dohadovat.
Naruto byl v šoku. Myslel si, že ti dva jsou něco, jako věčně zamilovaná dvojice, ale byli poněkud více temperamentní. To viděl a myslel si to.
„Mějte se tu,“ řekla najednou zcela klidná Kurama a zmizela.
„Co se stalo?“ Zeptal se vyděšený Youko.
Narutovi bylo jasné, že se o ni bojí. Ale on sám teď byl ve větším průšvihu.
„Asi tady vážně budu napořád. A ty taky,“ řekl Naruto na Youko.
„Co? Proč?“ Nechápal stále Youko.
Narutovi se nechtělo v takové situaci moc mluvit, ale něco říct musel. Raděj by však nic neříkal, protože byl neuvěřitelně naštvaný.
„Kurama si právě teď vzala MOJE tělo, takže my dva jsme tu spolu uvízli. Umíš hrát shogi?“ Zeptal se Naruto a snažil se neztratit svůj klid.
Youko stále nerozuměl situaci, ale vypadalo to, že bude taky muset rezignovat jako Naruto? Ale pak si všiml, že ten kluk má v očích stále jistý plamen, nerezignoval. Youko viděl, že se Naruto ještě nevzdal.

Kurama se probírala. Byla ve stínu a okolo ní spoustu ustaraných obličejů. Neměla sebemenší ponětí, co se děje, ale musela nezpanikařit. Proto vyčkávala, až jak se situace vyjeví.
„Hloupý Youko,“ říkala si v duchu a uvažovala nad tím, proč se s ním vlastně pohádala.
Ne! Rozhodla se, že myšlenky na toho Lišáka zažene a bude raději žít na plno svůj život.
„Jste v pořádku, slečno?“ Zeptal se jeden z ustaraných obličejů.
Kurama přikývla a snažila se nedat najevo, že teď vede někdo úplně jiný, než před chvílí.
„Už je ti dobře Kuramo?“ Zeptal se někdo další.
Kurama nechápala, jak je možné, že ten člověk zná její pravé jméno. V první chvíli ji to vyděsilo, ale pak si všimla, jak vysoký ten člověk je a jak dobře vypadá. Svalnaté tělo, nejenom to, ale i milý hlas. Oči téměř smutné, ale dosti chápavé.
„V mojí době se o pečetící technice, co by zapečetila věci do člověka, jenom uvažovalo. Ale myslím si, že, když je uvnitř někdo živý, tak dokáže vše sledovat mým prostřednictvím. Co, kdybych Youko trochu pozlobila,“ uvažovala Kurama, jak vrátit Youko jeho hloupost, kterou udělal.
Objala obra a tiskla se k němu, co to jenom šlo. Nějakým způsobem věděla, že někdo uvnitř ní neuvěřitelně zuří. Musela se pousmát, ale byl to trochu bolestivý úsměv. Sama věděla, že to, co teď právě dělá, nemyslí vážně.

„Konečně. Vypadá to tady jinak. Musím zjistit, jestli máma žije,“ řekla Mizuki Nagatovi, když dorazili do vesnice.
Nagato jí v tom nijak nebránil.