Ninjové bez práce a tajemství života ukryté v jídle

Po ukončení všech konfliktů se mnoho ninjů ocitlo bez práce. Rozšíření technologií rovněž zapříčinilo vymizení mnoha běžných zakázek pro ninji. Ne každý z bývalých bojovníků byl ochoten, nebo schopen najít si normální práci.

V Choujiho mysli se alchymie od přípravy jídla příliš nelišila a na jídlo on byl expert. Podle jedné staré legendy, předávané v jeho rodině po více než patnáct generací, bylo možné vytvořit pokrm tak jedinečný, že jeho konzumace odhalila jedlíkovy všechna tajemství světa. Tato pochoutka v sobě snoubila všechny běžné chutě – hořkost, sladkost, kyselost a slanost ve vyváženém množství a vytvářela tak chuť pátou, ojedinělou, umožňující prozření. Gastronomický tetragrammaton.
Chouji ale nehledal Pravdu, chtěl se jen pořádně nadlábnout, tak jak se člověk nají jen jednou v životě, chtěl dosáhnout vrcholu v jedení. A potom si třeba založit restauraci s tímto pokrmem.
Právě teď měl ale jiné problémy. Za poslední dva dny zlikvidoval většinu obytných prostor patřících jeho rodině. Potíž byla v tom, že pro výrobu takového jídla musel skutečně riskovat. Recept, podle nějž pracoval, vyžadoval těžce dostupné ingredience, které bylo nutné kombinovat v přesně daném množství, v přesně danou chvíli. To byl důvod, proč několik jeho předcházejících pokusů vyhořelo – a to doslova.
„A teď ještě kapku rybího protlaku a bude to hotové!“
Chouji cítil napětí v celém těle, takto blízko úspěchu ještě nebyl.
Ozvala se ohlušující rána a Chouji proletěl oknem. Z vrchního patra, ve kterém Chouji pracoval, teď zbyly jen doutnající trosky. Lidé začali vybíhat na ulici a Chouji tak zvolil nenápadný ústup. Nebylo by vhodné, aby jej teď někdo podezříval z těch výbuchů. Ne teď, když byl tak blízko, hned jak se mu podaří uskutečnit jeho plán, bude z něj hrdina. Lidé potřebovali jíst a on jim brzy nabídne to nejlepší, co kdy kdo jedl, ale on musí být první!

Hatake Kakashi byl jedním z nezaměstnaných, většinu svých peněz vydal za romány od velmistra. Zbytek svých úspor vložil do akcií k připravovanému filmu podle knižní předlohy. Režisér mu slíbil hlavní roli, ale krátce před začátkem natáčení zmizel. Kakashi se rozhodl poskytnout režisérovi ještě několik dnů, než se jej vydá hledat a spočítá mu to. Na druhou stranu, uvažoval dále Kakashi, by mohl pozici režiséra zastoupit a získat tak ještě větší obdiv dívek, jako režisér a hlavní hrdina. Faktem zůstávalo, že právě teď byl zcela bez prostředků a dokonce hladověl. Uvažoval jak přijít k penězům a v tom mu to došlo. Napíše vlastní román.
„Protože jsem přečetl tolik echi románů, je pro mě dráha spisovatele přímo stvořená. A co víc, můžu pak podle svého veledíla natočit skvělý příběh a hrát v něm hlavní roli, to mi zajistí nehynoucí přízeň“. Své úvahy zakončil nakažlivým smíchem a úšklebkem číslo 17 určeným pro oslavné momenty. Ozval se tlumený zvuk a pak zase… byl to Kakashiho žaludek.
„Měl bych něco sníst, doufám, že ten starý ďábel Teuchi nebude mít další z jeho proslovů o hospodárnosti.“ Uvažoval a vydal se do Ichiraku.
„A proč bych ti měl věřit? To jsi tvrdil už minulý týden.“ Rozčiloval se na Kakashiho Teuchi.
„Nemohl jsem přece počítat s takovým vývojem událostí. Kdyby jen šlo vše podle plánu… Jsem mocný ninja, uvidíš, že se ti tvé dobré skutky vrátí.“ Bránil se Kakashi.
„Vážně? To by mě teda zajímalo jak?“ Nedal se Teuchi.
„Nóó jednou, až se ožením a budu mít děti, tak…“ nedořekl Kakashi.
„Ty, žena a děti?! HaHAhahoHoH“ rozesmál se Teuchi
„Ayame co by si řekla, kdyby sis mohla zahrát ve filmu? Mohla by si hrát třeba moji obdivovatelku.“ Zkusil to z druhé strany Kakashi.
„Ne!“ Ozvalo se z Ayaminých úst.
Znovu ten zvuk prázdného žaludku. Slyšel jej i Teuchi, přestože se stále smál. To ho jak se zdá přesvědčilo.
„Poslyš Kakashi, něco bych pro tebe měl, ale může to být poněkud nebezpečné“
„Nebezpečné? Přišel jsem se sem najíst.“
„To asi není to nejvhodnější slovo. Jde o to, že mi přišla dodávka nových přísad pro ramen z cizích zemí. No a některé z těch ingrediencí mají mít jisté účinky,“ Teuchi se nadechl a pokračoval: „nevím přesně, jak působí a v jakém množství a tak předtím, než ta koření začnu podávat ehm platícím zákazníkům…“ následovala krátká pauza. „Statečný ninja jako ty Kakashi, hledající poznání a zvyklý čelit nebezpečí. Jsi můj oblíbený host a jistě neodmítneš mít to privilegium být první, kdo vyzkouší tyto nové chutě, zvlášť když je to zadarmo, zase.“ Dokončil poněkud posmutněle Teuchi.

Naruto, kterému se splnil sen a stal se hokagem, se zrovna probíral další hromadou papírů. Bylo až neuvěřitelné, kolik měl práce, přestože vesnice žila v míru. V posledních týdnech se začali hromadit podivné události v celé vesnici. Za posledních pár dnů spousta výbuchů, při kterých se na daných místech našli nezvyklé přístroje. Byl v pokušení vyvolat několik klonů, aby si usnadnil práci. Vzpomněl si na minulý týden, kdy jeden z jeho klonů dostal vynikající nápad jak si ušetřit práci (jaký pán, takový klon) a zatímco se Naruto ládoval ramenem dole ve vesnici, zapálil kancelář. To Narutovi něco připomnělo. Vedle něj ležel vystydlý ramen. Zhrozil se a nohou převrhl stolní lampu, když se snažil narovnat. Studený ramen – to je zlé znamení. Znamená to, že jeho obezřetnost klesá, někde ve městě se něco chystá a on o tom neví.

Syn Bílého Tesáka z listové se cítil poněkud nesvůj. Zdálo se mu, jako by se něco změnilo. Přestože cítil, že je něco jinak, nedokázal určit co. Pod maskou se usmíval, aniž by věděl čemu. V tom mu to došlo, byl to on sám, kdo se změnil, proto se mu všechno zdá být jiné.
„To budou nejspíš ty nudle“ problesklo Kakashimu myslí.
Teď stál nedaleko lázní s jednoduchým plánem pro získání inspirace. Trvalo by příliš dlouho než by získal příběh běžným způsobem. Rozhodl se, že tomu trochu pomůže. Jedna z hlavních schopností, která byla nezbytná pro každého dobrého šmíráka (čti spisovatele hledajícího inspiraci) bylo umění přestrojování. Kakashi s tímto neměl problém, alespoň si to myslel. Zažil mnoho misí, ve kterých bylo základem přežití splynutí s okolím. K dnešní misi si oblékl dlouhý tmavý kabát (značka šmírák a syn) zakrývající jej až ke kotníkům a na hlavě měl černou kudrnatou paruku, kterou měl posazenou tak, že to vypadalo, že mu rostou vlasy z uší, zatímco vzadu na temeni měl pleš. Jeho kamufláž doplňovaly trendové sluneční brýle zakrývající sharingan a především absence masky, která mu zakrývala ústa. K tomuto kroku se Kakashi dlouho odhodlával, protože měl někdy dojem, že už s maskou srostl. Vynalezl dokonce způsob jak přijímat potravu bez toho aby musel masku sundávat. Byl si však vědom toho, že právě tato oběť mu přinese největší jistotu anonymity. Nikdo neočekával, že by se Kakashi vyskytoval ve městě bez masky.
V nezvyklém návalu inspirace, krátce po obědě v Ichiraku, vymyslel brilantní plán. V něm on, jako neohrožený zachránce a náhodná dívka, ideálně kráska s pořádným poprsím, propletou své osudy. Ona nevědomá nebezpečí, které se může skrývat za každým rohem, vkráčí rovnou do pasti a bude to právě on, kdo ji zachrání. Bylo na něm, aby tuto past připravil. K tomu měl asi půlmetrového plyšového psa, kterého opatřil zelenou parukou a falešnými upírskými zuby. Původní bílá barva plyšáka se mu nezdála vhodná a tak jej přebarvil na tmavě žlutou. Bestie vypadala skutečně bizarně, přesto k děsivosti měla daleko. Kakashi si toho byl vědom a tak ještě do plyšáka nacpal zařízení vydávající spíše otravný než děsivý zvuk, a aby tomuto zjevu dodal mobilitu, přivázal si jej špagátem k noze. Usadil se na málo frekventované cestě hned za plotem lázní a čas si krátil vyhlížením přes plot. V knize sám sebe vylíčí jako putujícího ninju, který šťastnou náhodou narazí na monstrum právě ve chvíli, kdy bude chtít pohltit bezbrannou dívku. On se statečně vrhne do boje a ona mu pak ukáže svou vděčnost.
„Paráda!“ Liboval si Kakashi v převleku „bude tak překvapená tím zjevem, že si ani nevšimne, že je to jen hračka a dřív než si to uvědomí, bude po boji. Vše co musím udělat, je pozorně sledovat její reakce, abych je pak mohl zaznamenat do své knihy.“
Zpoza rohu se ozývaly ženské hlasy.
„Výborně. Čím víc, tím líp.“
Na cestě se objevila Sakura a Ino.
„A sakra tyhle se jen tak nezaleknou, měl bych se ukrýt a počkat na někoho něžnějšího.“
Ino si všimla něčeho v křoví, tmavě žlutá se do porostu moc nehodí. Chvíli se snažila žlutou věc vytáhnout, ale moc se to nedařilo a tak k tomu pustila Sakuru. Ta jedním mocným tahem vytáhla žlutou bestii a zároveň z křoví vyletěl i Kakashi, kterému se nepodařilo uvolnit špagát, který jej spojoval s plyšákem. Dívky na něj překvapeně zíraly. Zdálo se, že se víc děsí jeho než plyšového monstra, které právě vydávalo bzučivý zvuk.
První promluvila Ino.: „Co si zač a proč se schováváš za lázněmi… s tímhle“ ukazovala na žlutou věc, co Sakura stále držela v ruce.

Co o Kakashim nikdo nevěděl, bylo to, že na roli svůdníka v připravovaném filmu velmi tvrdě trénoval. Denně doma před zrcadlem trénoval výrazy (zlí jazykové tvrdí že šlo o škleby), které měli mít sami o sobě neobyčejné schopnosti jako svést vysněnou dívku, čí ji dokonce přivést k extázi. Jiné měli mít schopnost kohokoliv rozesmát v jakékoli situaci a další zase donutit nepřítele utéci (zlí jazykové dále tvrdí, že všechny výrazy mají schopnost donutit člověka k ústupu). Kakashi sám byl o svých schopnostech přesvědčen, jedním z vysvětlení by mohlo být, že při svém pózování před zrcadlem se chytil do vlastního genjitsu sharinganu, které ho utvrdilo v jeho schopnostech.

Šlo jen o to, nasadit vhodný výraz a vše bude zase v pořádku. Rozhodl se pro číslo 12 – pohled zaručující přátelství toho na koho se použije. Chvíli to vypadalo, že by to mohlo fungovat.
„Zdá se, že bude zvracet,“ řekla Ino.
Kakashi tomu nemohl uvěřit, „asi jsem měl použít číslo 15,“ pomyslel si. Pozoroval Sakuru a bylo mu jasné, že každou chvílí vybuchne, trénoval ji docela dlouho a měl ji přečtenou. Na další výraz nebyl čas. Rozhodl se pro útěk. Vytrhl Sakuře svůj výtvor z rukou a proskočil křovím.

Měl poslední dávku ingrediencí, další by sháněl velmi těžce a především toto bylo poslední místo, kde mohl svůj plán uskutečnit. Dlouho se tomuto místu vyhýbal, byl to podzemní bunkr náležející jeho rodině již po sedm generací. Problém byl, že v případě výbuchu by mohl zůstat zavalen a protože se bunkr nacházel stranou od vesnice, rozhodl se pro jistotu poslat vzkaz svému příteli Shikamarovi. Vzkaz dorazí až o několik hodin později, takže v případě úspěchu, se kterým Chouji počítal, bude mít dost času, aby zprávu smazal.
Podzemní místnost, ve které pracoval, byla osvětlena několika svícemi a lampami. Tak jako při předcházejících pokusech i tentokrát stůl obsahoval směs všelijakých podivně vyhlížejících udělátek.
V Choujiho výrazu se zračila soustředěnost, tento výraz byste na něm v dobách, kdy sedával ve školní lavici, hledali marně, zato při jakémkoliv jídle byl podmínkou. Jen skutečný labužník jako on je schopen vnímat i ty nejjemnější odstíny chutí a vůní jídla. Tentokrát bylo jeho soustředění ještě o poznání větší. Byl na prahu něčeho nového, nepoznaného. A právě teď právě tady je ta chvíle aby okusil to co nikdo před ním. Poslední přísada se hladce spojila s lektvarem. Chouji se samým vzrušením potil a jak se nahýbal nad svůj výtvor, cítil, že mu kapka potu z čela klouže po hřbetu nosu. Nestačil ji zachytit, nestačil se ani dostatečně otočit hlavou a kapka dopadla přesně do středu nádoby s pokrmem.
„Do čerta! Teď to bude moc slané!“
Ozval se ohlušující rámus a tlaková vlna odmrštila Choujiho přes celou místnost. Jen díky jedinečné technice obrany, která se v jeho rodině předávala již po dvanáct generací, se mu nic nestalo. Místnost se ocitla ve tmě. Počkal až se usadí prach a zapálil svíci, kterou uhasil výbuch. Vchod byl zatarasený obrovským trámem, který se uvolnil ze stropu. Přesně jak se obával, zůstal zde uvězněn. Všiml si, že plamen svíce je pod vlivem vánku. Ano, zcela určitě tudy proudil vzduch. Předpokládal, že konstrukce budovy byla někde porušena a on by tak mohl uniknout, aniž by musel čekat na potupnou záchranu. Začal prohledávat místnost. To co objevil, ho udivilo. Ukázalo se, že jedna ze stěn byla falešná. Za hromadou navršených kamenů se rýsovala druhá místnost a na jejím konci byly podivné dveře. Chouji odházel pár tuctů kamení a přistoupil ke dveřím.
Staré ztrouchnivělé dveře, jimiž pronikal vzduch, měly na sobě podivné obrazce. Při bližším ohledání se ukázalo, že jde o jakési znaky namalované bílou barvou. Muselo jít o nějaký zaniklý prastarý jazyk. Na podobné písmo již narazil v jakési alchymistické příručce. Byly to trojrozměrné vzory vyobrazené na dvojrozměrný povrch. Neměl ponětí co vyjadřují. Nezdálo se, že by šlo o nějakou pečeť a pokud ano, byla již nefunkční. Vyhlídka na to, že by tu musel čekat na záchranu, jej moc nelákala, navíc se ozval jeho žaludek.
„Proudí-li tudy vzduch, musí tam někde být východ,“ uvažoval Chouji.

Shikamaru pozoroval mraky. Byla to skvělá činnost, která jej nikdy neomrzí. Mraky neustále měnící podobu a umožňující imaginaci se plně projevit. Mraky a imaginace je velmi zajímavé spojení. Existují lidé, kteří věští z křišťálové koule.
„Já bych mohl věštit z mraků,“ při té myšlence se pousmál.
Nešlo o to, že by mu ta myšlenka přišla tak absurdní, spíše neobvyklá. Byl to fenomén, který si rozhodně zasloužil hlubší průzkum. Nemohl sám před sebou popřít, že již byl svědkem několika neobyčejných událostí, které by šli jen těžko vysvětlit. Realita je ostatně závislá na pozorovateli, takže nemohu vyloučit jakési spojení, možná projekci svého podvědomí do představ toho co vidí na obloze. Zanechal svých myšlenek a líně se protáhl.
„Zajímavé… ten mrak vypadá přesně jako Chouji. A teď se rozprskl, jako by snad vybuchl, takový vzdušný proud není běžný, zajímavé.“
Slunce ukazovalo, že už je čas na oběd. Sebral se a vyrazil směrem ke svému oblíbenému podniku. Cestou stále pozoroval mraky a tak si ani nevšiml, že se proti němu někdo řítí, dokud jej nesrazil. Byl to Naruto a zdálo se, že má naspěch.
„Čau Naruto, kam ten spěch?“
„Ve městě se teď děje spousta podivností a já jsem jim na stopě. Ty neustálé výbuchy už mi lezou krkem a ke všemu se teď městem prohání nějaká zelenožlutá bestie a honí lidi, zajímalo by mě, jestli je to celé nějaký vtip.“ Naruto se najednou zastavil jako by si na něco vzpomněl. „Před chvílí jsem dostal vzkaz, Chouji je v nemocnici a chová se podivně. Nevíš o tom něco?“
Shikamaru si vybavil mrak, který před chvílí pozoroval. Tvářil se zmateně a Naruto si to vyložil jako, že nic neví.
„Právě za ním mířím do nemocnice, nechceš se přidat?“
„Samozřejmě, je to můj přítel. Snad to nebude vážné.“

Vešli do pokoje, kde na lůžku v jednom rohu místnosti ležel Chouji a v druhém rohu ležel Kakashi. U Choujiho postele stály Ino a Sakura.
„Co se stalo Kakashimu?“ tázal se Naruto.
„Našli ho v bezvědomí na ulici, prý měl na sobě nějaký podivný převlek, ale nikdo nám nic bližšího nechtěl říct. A taky…“ Sakura se zastavila jako by uvažovala, jestli má pokračovat „…taky prý na sobě neměl masku.“
„Neměl masku!?“ vykřikli oba ninjové naráz.
„Teď ji ale očividně má, jak je to možné?“ Ptal se Shikamaru.
„Sestřičky z nemocnice mu ji nasadily, podle toho co říkaly si jich tu několik schovává pro podobné případy.“ Vysvětlila situaci Sakura. „Zdá se, že nejde o nic vážného.“
Ino celou dobu stála u Choujiho postele a zírala před sebe, na Naruta se Shikamarem se ani nepodívala.
„Je to vážné?“ otázal se Shikamaru a rukou ukázal směrem k Choujimu.
Ino sebou trhla, jako kdyby se rukou dotkla kovu pod proudem a poprvé se podívala směrem k nim, „Našly jsme ho, jak se potuloval kousek za městem, očividně nebyl sám sebou. Sotva se plazil a mumlal nějaké nesmysly. Takový výraz jsem u něj ještě neviděla.“ Řekla smutně Ino.
„To mi připomíná, že jen chvíli předtím jsme potkali nějakého podivína, tvářil se dost podobně, ale podle jeho výrazu musel zažít ještě něco mnohem horšího než Chouji.“ Dodala Sakura.
Kakashi na lůžku se neklidně zavrtěl.
Ino pokračovala: „Zdálo se, že vůbec nereaguje na to co se kolem něj děje. Mluvily jsme na něj, ale neodpovídal, sotva se udržel na nohou a nesouvisle žvatlal. Zároveň se ale zdál být ohromně zaujatý obyčejnými věcmi. Vydržel se dívat do země několik minut s tak zaujatým výrazem, jaký jsem u něj neviděla ani při největší hostině. Vypadalo to jako by tam něco zkoumal, ale byla to jen obyčejná tráva. Pokud by jej Sakura neodtrhla, mohl by tam stát ješte teď.“
Shikamarovi se zdálo, že se Ino každou chvíli rozbrečí, ale možná v ní jen viděl to, co sám cítil. Tohle bylo vážně otravné, jeho nejlepší přítel tu teď ležel a on nevěděl jak mu pomoct.
Do místnosti vstoupila Hinata a předala Shikamarovi vzkaz. Pracovala na místní poště, což pro některé bylo poněkud kontroverzní, vzhledem k jejím schopnostem. Pokud dopisy četla, dokázala to držet v tajnosti. Ani teď se nezdálo, že by měla ponětí o tom, co se v dopise píše, spíše se soustředila na Naruta.
Shikamaru začal nahlas číst:

„Ahoj kamaráde, nebyl jsem v poslední době zrovna moc na očích. Důvodem k tomuto mému chování je to, že jsem na stopě něčeho velkého, něčeho co bude zcela určitě znamenat revoluci ve vaření,“ po těchto slovech si Shikamaru odkašlal a uvažoval. Měl jsem tušit, že v tom bude jídlo, ani si nedokážu vybavit, kolikrát jsem v mládí Choujiho zachraňoval při otravě různým svinstvem. Tentokrát to jak se zdá přehnal. Zanechal úvah a pokračoval ve čtení: „bohužel ti zrovna nemohu poskytnout více informací. Musím tě ale požádat o pomoc. Pokud bych se neobjevil dříve, než dostaneš tento vzkaz, jdi prosím urychleně do starého bunkru v lese, tam kde jsme občas byli za školou.“
Ino se při těchto slovech tvářila pohoršeně.
„PS: Přines nějaké jídlo!“

Vchod do podzemní části stavení byl zasypaný. Netrvalo však dlouho a oba ninjové stanuli před prastarými dveřmi vedoucími do neznáma.
„Pošlu tam svůj klon.“ rozhodl se Naruto a vyvolal svého dvojníka. Narutův klon postupoval stísněným prostorem chodeb pod zemí. Naštěstí tudy vedla pouze jedna cesta, a bylo tak jasné, že jde stejnou cestou, jakou šel i Chouji. Jako zdroj světla mu sloužila stará lucerna nalezená v troskách bunkru. Světlo lucerny ozařovalo jen několik stop před ním a zanechávalo za sebou neprostupnou temnotu. Vzduch byl řídký, vydýchaný. Obával se možných nebezpečných plynů, které by mohly reagovat s plamenem lucerny, ale nic neobvyklého, krom zatuchliny, necítil.
„Kdybych nebyl Rokudaime Hokage, tak z tohoto děsivého místa okamžitě zmizím,“ posteskl si klon, „kdybych nebyl klon tak tu vůbec nejdu! Škoda, že jsem klon…“
Cesta před ním se najednou začala rozšiřovat. Zdálo se, že vstupuje do nějaké rozlehlé jeskyně. Jeho kroky se rozléhaly a on slyšel, že kráčí po něčem vlhkém. Přiblížil lucernu k zemi, ale viděl pouze černotu. Rozhodl se dotknout země.
„To vypadá jako nějaké řasy, černé řasy. To je dost neobvyklé.“ Následovala krátká pauza. „Co to melu?! Vždyť o žádných řasách nic nevím. Možná je zcela běžné, že v každé jeskyni rostou tmavé řasy bez přístupu světla a vzduchu…a tyto řasy se živí zbloudilými poutníky.“
Klon se nahrbil, občas si myslel, že přichází o rozum, ale nejspíš to bylo jen tím, že je klon. Cítil něco před sebou, něco vlhkého, temného a jako by se jej to snažilo pohltit. A cítil, že je to obrovské. Nevnímal to smysly, byl to jen pocit. Za ty roky se naučil svým pocitům důvěřovat. Krápníky všude kolem vrhaly obludně stíny a propůjčovaly už tak pochmurně vyhlížejícímu prostoru neskutečný vzhled. Klon uvažoval, jestli se Chouji cítil stejně. „Určitě si uvědomil, že by tu musel vydržet bez jídla ještě pěknou dobu a to ho přinutilo jít dál.“
Stále nic neviděl, ale byl si jistý, že před ním něco je. Neměl co ztratit. Napřáhl se a hodil lucernu tak daleko před sebe jak jen mohl. Světlo v letu zhaslo. Nebyl slyšet zvuk při dopadu na zem. Zdálo se, že světlo pohltila temnota. Ocitl se v úplné tmě a věděl, že není sám. Chvíli stál mlčky. Znenadání se mu hlavě začaly vířit myšlenky, neznámé obrazy, pocity. Vzpomínky patřící někomu jinému, zdálo se mu, že je někým jiným, barvy o kterých nevěděl, že existují, pocity v nevídané intenzitě to vše smíchané dohromady. Snažil se najít příčinu, zdroj. Vypadalo to, že je tím obklopen. Na chvíli se cítil být součástí toho… všeho. Ale stejně rychle jako se nové vjemy objevily, stejně tak rychle i zmizely. A co hůř zdálo se, že sebou berou i všechno ostatní. Celý jeho systém hodnot se najednou vytrácel. V tento moment mu na ničem nezáleželo. Zapomínal. Nebyl schopen dávat slova do souvislostí, pak zapomínal i slova a nakonec myslel jen v symbolech. Nezbylo nic z toho co znal, a nezbylo nic ani z něj. Klon se rozplynul. Naruto se zhroutil a upadl do bezvědomí.

Probudil se v nemocnici, ležel v pokoji, kde byli předtím Kakashi s Choujim. Teď bylo Choujiho lůžko prázdné. Shikamaru vyhlížel z okna oblohu. Když si všiml, že je Naruto vzhůru začal se okamžitě vyptávat: „Je ti něco, co si tam viděl?“
„Neviděl jsem nic, bylo to zvláštní. Něco tam dole je, nevím, jestli je to živé. Ale zdá se to být vědomé sebe sama. Jako by mi to chtělo něco ukázat.“ Chvíli hledal slova, kterýma by nejlépe popsal co se dělo, ale moc se mu to nedařilo. „Bylo to cizí, jiné. Nejdřív mě to zahltilo nepoznanými barvami a zvuky, ale pak to zmizelo a s tím i vše ostatní. Obávám se, že kdybych tam nebyl jako klon, mohlo by to na mě mít trvalé účinky.“
Shikamaru čekal jestli bude pokračovat, Naruto se k ničemu neměl a tak začal sám: „Chouji je zcela v pořádku. Ale nic si nepamatuje. V jeho rodině se již po dlouhých dvacet generací předává technika ignorance. Zdá se, že mu to zachránilo příčetnost.“
„Jak to funguje?“
„Když Ino popisovala jak se Chouji choval, napadlo mě, že tak se chovají malé děti, vypadalo to, jako by přišel o paměť, ale nejen to, nebyl ani schopen mluvit a jeho charakter také zmizel. Měl jsem o něj vážný strach. Zatímco byl zde v nemocnici v bezvědomí jeho mysl se vrátila k stavu před třemi dny, vše co v té době dělal, zapomněl.“
„To jako že zapomněl na to, že všechno zapomněl?“
„Tak nějak. To co si říkal, mi něco připomnělo. Podle jedné pověsti se pod listovou ukrývá prapočátek všeho zvaný Abyss“
„Myslíš, že to co nás potkalo bylo právě to?“
„Je to jen báchorka, ale přesto, svět se zdá být plný podivných fenoménů“ usmál se Shikamaru.
„Abyss?! Já vím, jak se s tím vypořádáme“ zareagoval zničehonic Kakashi a v jeho oku šlo vidět známky šílenství.
„Sníme to a pak o tom natočíme film!“
Shikamaru ho ignoroval a pokračoval ve svých úvahách:
"Nikdy jsem pro Choujiho techniku ignorance neměl příliš pochopení, ale teď vidím, že je to velmi mocná technika. Schopnost ovládat vlastní mysl takovým způsobem a do takové míry je vážně obdivuhodná. Škoda že ji musel trénovat zrovna, když jsem jej zasvěcoval do tajemství krás oblohy.“
„To jako mraky? Hmm.“ Reagoval Naruto.
„Na obloze je toho k vidění mnohem víc.“ Nedal se Shikamaru „Rozptyl světla vytvářející duhu, oslnivé drama při bouři, blesky létající mezi mraky i zemí, magnificetní podívaná při východu a západu slunce, kdy paprsky pomalu začínají osvěcovat krajinu, která byla do té doby ponořena v temnotě. V takové chvíli se člověk musí radovat nad zázrakem života“.
„Mugnificní podívaná?“ opakoval nevěřícně Naruto.
„Někdy se mi zdá, že techniku ignorance rovněž ovládáš, šestý.“ Říkal s nadsázkou Shikamaru.
„Rozhodl jsem se vchod zapečetit. Nenechám nikoho nechat se vystavit vlivu něčeho, čemu nerozumím. Přes tu pečeť jen tak někdo neprojde. Pro dobro vesnice samozřejmě.“ Pokračoval spokojeně Naruto. „Jen mi není jasné, jak se Choujimu podařilo z té jeskyně dostat, zvlášť v takovém stavu. Pošlu pár ninjů, aby zkusili najít druhý vchod do té jeskyně.“
„Jednou se možná objeví ninja, který bude schopen porozumět.“