Panoš aneb ztracená princezna 12. díl Další plán

Drahá Hinato,
Mám geniální nápad. Jak už jsem psal, Sasuke tu chodí jako tělo bez duše a vsadil bych život za to, že kudy chodí, tak myslí na princeznu Sakuru. Taky jste psala, že princezna Sakura na tom není o moc lépe. Myslím, že takhle to dál nejde, měly by se ještě před svatbou setkat a promluvit si, napsal bych jménem Sasuke dopis, že se s ní chce setkat tam, kde se poprvé potkaly a stejně tak vy za jméno princezny Sakury, možná že o tom Sasuke nebude chtít zprvu vůbec slyšet, ale myslím si, že mu to bude vrtat v hlavě, pak půjde a poví mi o tom a já už ho přesvědčím. Musí si promluvit a všechno urovnat, protože, a o tom není pochyb, oni se milují, stejně tak, jako já miluji vás, Hinato…

Hinatě se tento plán moc nezamlouval. Pravda byla, že to mohlo mnohé vyřešit, ale i naopak. Možné mohlo být cokoliv a Hinata se bála, že to neskončí dobře, ale na druhou stranu, mohli to zkusit. Proč ne? Moc to zhoršit nemůže, a když se to zlepší, jen dobře.
Odepsala tedy Narutovi:

Drahý Naruto,
Tvůj nápad se mi zprvu moc nezamlouval, ale pak jsem to zvážila. Myslím, že kdyby to nevyšlo, zhoršit se to o moc nemůže a když to pomůže, tak to bude skvělé. Chtěla bych vidět Sakuru zase se smát. Doufám, že to vyjde. Napíšu Sasukemu jejím jménem, i když je to podvod a já v životě nic takového neudělala, ale jestli-že je to pro dobrou věc, budu muset a snad to i přežiji. Také vás miluji a doufám, že už to nebude dlouho trvat a opět se setkáme. Vlastně už jen pět dní…

A tak začali každý vymýšlet dopis, aby se setkání uskutečnilo co nejdříve. Naruto věděl, co má psát, prostě jen, že musí se Sakurou naléhavě mluvit. Hinata to měla těžší, musela vymyslet něco, aby to Sasuke hned nezavrhnul. Což se možná stane hned, jakmile spatří jméno na obálce…

Sasuke ležel vedle spokojeně oddychující Karin. Ona šťastně spala, ale jemu bylo bídně. Cítil se teď snad ještě hůř, než předtím. Stíhaly ho výčitky svědomí a přitom netušil proč. Byl na Sakuru naštvaný, nemiloval jí! Přesto se cítil jako nevětší podrazák, jako když ubližuje někomu, na kom mu záleží. Vzal do rukou přívěšek s květem třezalky a sevřel ho v dlani a pohlédl z okna. Schází mu. Opravdu mu schází, aniž by si to někdy přiznal, je to tak a on to v hloubi srdce věděl. Chybí mu kamarád, chybí mu drzá dívka a nejkrásnější princezna, jakou kdy viděl. Sklopil hlavu a povzdechl si.
"Odpust mi to…" zašeptal do ticha.
Poté znovu pohlédl z okna, za kterým řádila vichřice.

Sakura se probrala ze snu, se špatným pocitem. Byla hluboká noc a jí probudila prudká bolest na srdci, jako by jí ho někdo lámal vejpůl a z očí se jí hrnuli slzy. Jakoby jí někdo ublížil ještě víc, než do teď. Sasukeho slova bolela, ale tohle bylo jiné, jako by se splnila její předtucha.
Rozhlédla se kolem a pohled jí padl na noční oblohu. Setřela slzy, ale nahradili je jiné. Chtěla ho vidět, stýskalo se jí, tak moc jí chyběl. Byl to arogantní pitomec, ano, ale ona ho i přes to milovala, jako by byl svatý. Sklopila hlavu a tiše vzlykla.
"Sasuke…" špitla potichu.
Poté znovu pohlédla z okna, za kterým řádila vichřice.

"Sakuro! Sakuro!" do jejího pokoje se přihnala Hinata a dopisem a šťastně se usmívala.
"Copak se stalo, sestřičko?" usmála se.
"Přišel ti dopis! Sasuke ti napsal!" vypískla a Sakura se zarazila. On jí napsal?
Jako ve snu vzala obálku a proč by jí psal? Jaký k tomu měl důvod, stále si ještě pamatovala jeho slova: "Nevěřím ti, svatba být musí, ale nečekej ode mě nic jako lásku nebo přátelství…"
Otevřela nažloutlou obálku s a vyndala z ní dopisní papír. Pohlédla na něj a rozevřela ho. Chvíli na těch pár vět hleděla jako v mrákotách.
"Co píše?" vyptávala se Hinata naoko zvědavě.
"Chce se setkat tam, kde jsem se s ním setkala poprvé. Chce se mnou mluvit." Řekla vyděšeně.
"Ale to je přece dobrá zpráva ne?" usmála se Hinata.
"Jo, ale co když mi chce říct, že svatba se ruší? Nebo tak?" pohlédla na Hinatu, která rázně zavrtěla hlavou.
"To by mi Naruto určitě napsal!" ujistila jí.
"Kdy se chce setkat?" vyzvídala dál.
"Dneska ve tři. Já se bojím, co když to nebude dobré? Co když mi chce říct něco zlého?"
"Nebo taky ne!" zarazila jí Hinata.
"Třeba se mu stýská, třeba si uvědomil, že tě miluje a nechce bez tebe být. Třeba se to všechno urovná, takhle musíš myslet." Nabádala jí.
"Ne Hinato, znám ho." Zavrtěla hlavou a vzdychla si. Půjde tam, ale co se stane, na to nechtěla ani myslet.

Probral se. Karin už byla pryč a do jeho pokoje právě vrazil pohlédný blonďáček a úsměvem na tváři.
"Přišel ti dopis!" zazubil se a hodil po něm obálku. Sasuke jí obratně chytil a pohlédl na odesílatele.
"Co já s tím?" pokrčil rameny a dělal, jako že ho to vůbec nezajímá.
"Ty to ani neotevřeš?" nadzvedl Naruto obočí.
"Proč bych měl? Já s touhle princeznou nechci mít už nic!"
"Docela pěkné, na to, že si jí za tři dny bereš a doufám, že až s ní budeš, že tě ani nenapadne, podvádět jí s Karin." Narutův hlas se změnil na neobvyklý, výstražný hlas. Šel z něj strach.
"Nechápu, proč bych nemohl!" pohodil Sasuke hlavou.
"Protože by jí to zabilo. Ona tě miluje! Sama Hinata psala, že je jako tělo bez duše, že skoro nejí a nespí. Že slyší, jak křičí ze snu. Trápí se a to především kvůli tobě."
"Může si za to sama!" odfrkl si pohrdavě.
"Sasuke!" zakřičel Naruto naštvaně.
"Co? Je to pravda! Nejradši už bych jí v životě neviděl, ale svatba musí být. Bohužel. Obětuji se, ale nic víc neudělám. Nečekejte, že jí budu na rukou nosit, jako zamilovaný blbec a už vůbec mi nezáleží, jak jí bude až místo s ní, budu spát s Karin."
"Víš, ty to možná nechápeš, ale princezna Sakura měla přece jen v něčem pravdu. Hraješ si na arogantního a namyšleného idiota, ale ve skutečnosti takový nejsi. V hloubi srdce víš, že tě to bude ničit taky a budeš trpět, stejně jako ona. Protože pohled na dívku, kterou miluješ, jak se trápí kvůli tobě, není moc příjemný, to mi věř."
"Jenže pozor! Já jí nemiluji!"
"Tak proč neotevřeš ten dopis? Bojíš se lásky víc, než je zdrávo." Zavrtěl Naruto hlavou a odešel.
Sasuke se podíval na ten dopis. Když ho otevře a přečte si ho, nic mu to neudělá.
Otevřel dopis a začetl se.

Drahý Sasuke,
Vím, že mě nechcete ani vidět, že jste váhal, zdali otevřít tento dopis, nebo ho zmačkat a vyhodit, ale jestliže toto čtete, znamená to, že jste ho nezahodil a to znamená, že možná ještě mám nějakou neději. Chtěla bych se s vámi setkat tam, kde jsme se setkali poprvé. Dnes ve tři. Ráda bych si s vámi promluvila. Vím, že mě asi nebudete chtít vidět, a že mě snad nenávidíte, ale i tak budu čekat, snad ne zbytečně…

Sasuke se chtěl naštvat, chtěl se zlobit, chtěl cítit touhu, roztrhat ten dopis, ale ne, nic takového necítil. Hleděl na pár řádků a pociťoval něco jiného. Touhu ji spatřit. Její nádherné růžové vlasy, jež schovávala pod kloboukem, a její nádherné oči, kterého uchvacovali i na Saiovi.
Stále ale byl naštvaný a nechtěl jet, nechtěl jí dát tu naději, že může něco změnit. Bohužel asi mohla a tak lehko. Nechtěl jet, ale čím víc se blížila hodina H, jeho rozhodnutí bylo vrtkavější a vrtkavější až nakonec zamířil do stájí, osedlal koně a vyjel.

Sakura čekala na domluveném místě, přijela dřív. Přivázala koně ke stromu a sedla si k jezírku, do kterého jí Sasuke shodil při jejich prvním setkání, musela se pousmát, jenže pak jí úsměv zmrzl na rtech. Co jí může Sasuke chtít?
A pak, než se nad tím mohla zamyslet, zaslechla dusot kopyt a koňské ržání. Otočila se a spatřila ho, vypadal jako nějaký antický hrdina, byl krásný a vypadal vznešeně. Šel z něj respekt a ty jeho oči. Nikdy jí nepřestanou pronásledovat.
"Sasuke…" zašeptala. Změřil si jí pohledem, a aniž by seskočil z koně, promluvil.
"Co jste chtěla, princezno?" už jí ani netykal.
"Já?" zamrkala nechápavě.
"Jistě! Já vám dopis nepsal!"
"Prosím? Vždyť mi vaším jménem přišel dopis, ve kterém stojí, že se mnou chcete mluvit."
"Co to má znamenat? Zase nějaká vaše hra? Já už nemám chuť si hrát, co jste chtěla, mi řekněte a já zase pojedu." Mluvil tak chladně a s takovým odporem, že každé slovo bodalo do srdce.
"Nevím, co to má znamenat, ale možná je to příležitost si promluvit a vše urovnat, nemyslíte?" zkusila se pousmát, ale jeho tvrdý výraz jí opět schladil.
"Nemáme co urovnávat. Vše jsem vám už řekl a já opravdu nestojím o to, si s vámi cokoliv urovnávat. Pro mě je vše urovnané. Za tři dny bude svatba, vezmeme se a to je celé. Nic víc ode mě nečekejte."
"Takže dál budete s Karin?" řekla potichu, jako by se to jen bála vyslovit.
"Do toho vám absolutně nic není, princezno. Nečekejte, že vás budu respektovat a už vůbec nečekejte, že jediné slovo v manželském slibu bude pravda."
Sakuře tím vyrazil dech a vehnal slzy do očí.
"Jak můžete být tak krutý?" vzlykla zničeně.
"Krutý? Pokud si vzpomínám, vy jste taky neměla slitování, když jste si hrála s city ostatních. Tak pro změnu nečekejte ode mě žádné city, protože nechci, abyste si opět zahrávala, to vám nedovolím."
"Já si nezahrávala, každé slovo, vše co jsem udělala, ve všem byla pravda. Ano neměla jsem si hrát na kluka, ale za to jsem nemohla já! Musela jsem a potom, ta Saiova dívka, to bylo proto, abyste konečně slyšel pravdu a probral se. Byl jste tak arogantní a jako Sai jsem nemohl nic říct, ale jako někdo koho neznáte ano! Když jste mě poprvé potkal, byla jsem skutečně jen holka z kuchyně a pak na tom plese, jsem to byla pravá já. Tenkrát jsem ještě neměla ponětí, že jsem princezna. Je mi to všechno tak líto, ale popravdě, kdybych přijela na zámek jako princezna, jezdil byste se mnou na koni? Šermoval byste se mnou anebo utekl? Ne! Byl byste odtažitý, protože byste si mě musel vzít. Kdybych byla od začátku princezna, možná bych vás nenáviděla, ale takhle to nejde, znám vaše pravé já, tohle nejste vy. Vím, že až se vezmeme, nebudete mi věrný, nebudu pro vás důležité, ale já se nevzdám. Nebudu nikdy zticha, budu mluvit do královských rozhodnutí a klidně se budu hádat! Zmlátím Karin! Vyškrábu jí oči, ale vy budete můj princi, protože vás miluji, víc, než svůj život a protože vím, že vy jste na tom stejně!" už dávno setřela slzy, teď se mu dívala vzpřímeně do očí.
"Neztrácejte čas, princezno, mě už jste totiž dávno ztratila. Tento monolog byl nudný a zbytečně dlouhý, odpusťte si to, já vás neposlouchám. Každé slovo jde mimo mě. A vy prosím, zapomeňte na pohádkovou lásku. Jediný cit, který k vám chová, je nenávist!" odfrkl si.
"Pak nezapomínejte, že i to je cit a že zrovna tento cit, stojí na tenké hraně s láskou. Stačí udělat jediný špatný krok a budete v tom tak zvaně létat, že nebudete vědět jak."
"Toho se nebojím!"
"Uvidíme!" odvázala koně, nasedla na něj a odjela. Bez otočení, byl to dramatický odjezd ze scény a na Sasukem zanechal dojem. Vlastně všechno, co řekla. Věděl, že měla pravdu a pohled na její slzy! Nejraději by si nafackoval, ale musí tohle dohrát do konce. Neodpustí jí, nikdy ani za nic! To, že jí miloval a že po ní toužil, budiž, ale to nic nezměnilo na tom, že jí chtěl vidět trpět. A bohužel se ukázalo, že pohled na její slzy ho nenechával tak chladným, jak by chtěl.
Měla pravdu přede vším v jedné věci, kdyby jí neznal jako Saie, nikdy by se do ní… co? Nezamiloval? Blbost! To nebylo to, co skutečně cítil. Jenže jak dlouho? Bude vedle této okouzlující, prudké a nezkrotné princezny každý den a asi by nebylo ani normální, kdyby se nezamiloval. Když už teď k ní cítil něco, co si nechtěl připustit. Tato dívka v něm vyvolávala chuť postavit se otci, bojovat za svoji pravdu, být sám sebou. Když byl s ní, pociťoval vášeň. Takovou tu, že máte pocit, že můžete cokoliv. Proto se s ní měl chuť hádat, protože mu to dávalo poznat, že ta vášeň mezi nimi je a miloval pohled na její vytočenou tvář.
Tohle bude ještě zajímavý. Kamaráde, do čeho si se to zase uvrtal?