Dívka se zvláštní Kekei Genkai – 10 Roztříštěný pohled

Minule: ,,Co to jen bylo! Co jsem vlastně viděla? Co se to se mnou děje?!“ Křikla jsem v duchu.
,,Onii-chan, taskete.“ Zašeptala jsem a usnula převážně vyčerpáním.
----------------------------------

*Z pohledu Takadashi-sensei *

(Onii-chan? Kdo- cože…) Pomyslím si zmateně a odrhnu jí vlasy z obličeje.
Všimnu si, že usnula a tak jí vezmu do náruče a položím jí na postel. Také si všimnu, že má čelenku listové zavázanou ve vlasech a tak jí ji opatrně rozvážu a odložím na stůl vedle postele. Dojdu do koupelny, kde namočím nějaký ručník a přejdu zase zpět k ní. Položím jí ho na čelo a přikryju jí.
,,Jsi opravdu problémové děvče …“ řeknu si sám pro sebe, ale pousměju se při tom.
(Asi bych měl jít nebo přijdu pozdě. Určitě už na mě už čekají.) Pomyslím si a ještě naposled se zadívám na spící dívku, která je zároveň mou novou členkou týmu. Povzdychnu si a přenesu se z jejího bytu na cvičiště, kde se mám setkat se svým týmem.
Přenesl jsem se na mýtinu, kde hned vidím oba dva členy svého týmu.
,,Jsem rád, že jste tu tak brzo.“ řeknu a zadívám se na černovlasého chlapce a poté i na dívku vedle něj.
,,Kde jste byl tak dlouho, senseii!“ postěžuje si Emi.
,,Není to jedno, už jsem tu a tak se nebudeme flákat.“ odpovím jí s pobaveným výrazem.
,,Tomika má pravdu, navíc, kde je ta nová?“ řekne Sachio, na můj vkus až moc přidrzle.
,,Být tebou tak se o ni teď nestarám.“ řeknu mu, když jsem se ocitl za nim. Ožene se po mě rukou, ale jenom pobaveně uskočím.
,,Nic lepšího neumíš?“ řeknu mu a přenesu se zpět na své původní místo.
,,Dneska se zaměříme na styl boje.“ přejedu je oba pohledem a pokračuji dál. ,, Emi! Sachio! Budete proti sobě bojovat.“
Všimnu si, jak se na mě zaskočeně dívají a jenom si povzdychnu.
,,Jelikož oba máte odlišné styly boje je to pro tréning to nejlepší. Emi snaž se Sachia nachytat nepřipraveného, chytit ho do pasti. To samé ty Sachio.“ řeknu a přesunu se opodál.
,,Čím dřív se do toho pustíte, tím dřív to tu skočíme.“ řeknu už celkem vyčerpaně, když vidím, že se k tomu moc nemají.

Konečně se Sachio rozhodl útočit, i když jenom kunaii. Viděl jsem jak Emi před ním stále jenom ustupuje. Vypadalo to jako by ani nic neuměla. Vypadala tak bezbranná.
(Hej, hej snaž se taky trošku děvče.) Pomyslel jsem si, když tu najednou hodila kouřovou bombu a všiml jsem si, že se k něčemu připravuje. Díky kouři toho nešlo moc vidět, ale všiml jsem si, že se kouř začíná zbarvovat. Uvědomil jsem si zásadní fakt, až když mi začali dřevěnět ruce. (Ochromila ho!) Pomyslel jsem si a překvapeně jsem se pousmál.
(Dobrý tah děvče, jenomže opravdu si myslíš, že to na Uchihu bude stačit?) Sotva jsem si to pomyslel, jakoby se moje slova vyplnila. Zdálo se, že Sachio v tom kouři není. Díval jsem se jak je Emi zmatená a prudce se dívá kolem sebe. Moc dobře jsem věděl, že když začne svojí techniku, musí jí dokončit a jelikož ještě nebyla kompletní, nemohla se pořádně hýbat.

Najednou se vedle mě zvedl vítr a já tušil, že něco nebo někdo přichází a měl jsem pravdu. Vedle mě se zjevil ninja s dopisem v ruce. Odůvodnil svůj příchod tím, že má pro mě závažnou zprávu, kterou mi podal a opět zmizel. Letmo jsem poděkoval a dopis jsem si schoval do kapsy právě ve chvíli, kdy se opodál ozval klučičí hlas.
,, Katon: Endan!(Ohnivá bomba)“
Ani jsem se nemusel otáčet za hlasem. Zřejmě také věděl, že se Emi nemůže hnout, ale bylo mu jedno, co se s ní stane. Oheň se střetnul s kouřem a odhodil ochromenou Emi daleko od sebe. Narazila zády do stromu a s nepřítomným výrazem se svezla k zemi. Tušil jsem, že to takhle nějak dopadne.
,,Dobře, to stačí.“ řekl jsem po chvilce a přešel jsem k Emi. Lapala po dechu a kolem tváře jí stékala krev. Podíval jsem se, jestli nemá vnitřní zranění a bez toho abych se otočil, jsem pokynul Sachio-vi, že může jít. Neodmlouval, což bylo u něj divné, ale nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost. Pomohl jsem Emi vstát a dovedl jsem jí do vesnice. Myslím, že jenom přehrávala, ale v tuto chvíli mi to bylo jedno, stejně jsem musel jít do vesnice a koneckonců jsem ji měl také na starost.

*Mezitím z pohledu Uchiha Sachia*

Viděl jsem jak Tomika odlítla někam ke stromům a vítězně jsem se usmál.
(Nechápu, proč mám bojovat proti někomu tak slabému, který ještě spadne do vlastní pasti.) Pomyslel jsem si a ušklíbnul jsem se. Chvilku jsem pozoroval jak se o ni Takadashi-sensei stará, a když mi pokynul, abych šel, neprotestoval jsem. Nehodlal jsem tu strávit svůj čas starání se o Tomiku a tak jsem se šoural do vesnice. Neměl jsem co na práci ve vesnici a tak jsem se vydal do sídla Uchihů.

Cestou k našemu domu jsem potkal spoustu lidí, kteří mě i proti své vůli zdravili, ale jenom jsem pokývnul hlavou a šel jsem dál. Teď jsem opravdu neměl náladu na tyhle podlízavý špinavce. Ještě jsem ani nevešel do domu, ale už jsem slyšel výkřiky, které vycházeli ze středu domu, kde je nádvoří. Někdo zřejmě trénoval. Mno ,,trénoval“ není to správné slovo. Někdo dostával pořádně na frak. Přišel jsem na nádvoří a spatřil jsem otce, jak právě srazil Mayu k zemi. Vypadalo to, že tu spolu trénují už dlouho, protože Mayu byla celá zaprášená, vlasy se jí lepily k obličeji a zhluboka dýchala. Všiml jsem si, jak se jí začaly klepat nohy. Zato otec vypadal tak klidně až chladně, jakoby se skoro ani nepohnul.
(Tohle přece už nemůže vydržet…) Pomyslel jsem si a rozhodl jsem se zakročit.
,,Oto-san nestačí to už? Vždyť Mayu sotva dýchá.“ řeknu a vidím, jak se na mě otec zlostně zadívá. Vypadá to, že si mě Mayu do teď nevšimla, protože se na mě překvapeně podívala.
,, Okaeri Onii-san.“ zašeptá z posledních sil, ale přitom v tónu jejího hlasu jde rozpoznat radost.
,,Tadaima Mayu.“ Řeknu a pousměju se, i když právě trénuje s otcem stále se na mě dokáže usmát.
,,To máš tolik času se vybavovat Mayu?“ řekne otec s takovou vervou, až jsem se zachvěl spolu s Mayu.
,,Gomen-nasai Oto-san…“ zašeptá a vidím, že nemá daleko k omdlení. Otec si jenom odfrkne a musel jsem se vážně soustředit, abych viděl jeho pohyby. Mayu proti němu neměla nejmenší šanci i se svým Sharinganem. Kdykoliv se vyhnula jedné ráně, schytala dalších tři z jiné strany, o kterých sice věděla, ale nedokázala se jim už vyhnout. Po chvilce se vyčerpáním skácela k zemi.
,, To už máš dost?“ řekne otec a odfrkne si. Čekám, až bude otec v dostatečné vzdálenosti a poté se za ní rozeběhnu.
,,Hej Mayu…slyšíš me? Mayu!“ mumlám a když mi něco zašeptá na souhlas s úlevou vydechnu.
,,Gomenne .. tohle asi bude bolet…“ řeknu a vezmu jí do náruče. Odpovědí mi byly její bolestné steny. Snažím se jí nést co nejšetrněji, abych alespoň tu bolest zmírnil. Rozhodl jsem se jí odnést do jejího pokoje, kde se o ni už postaralo naše služebnictvo, ale celou dobu jsem byl v pokoji s ní.

*Zpět z pohledu Katsumo Nio*

Malá černovlasá dívka se dívala nepřítomně před sebe. Své černé vlasy měla celé mokré od sněhu a látka, kterou měla přes sebe přehozenou, byla nasáklá krví. Každý kolem ní jenom procházel. Nikdo se nezastavil, nezeptal a většina se na ní ani nepodívala. Vypadala tak osaměle a musela být promrzlá na kost, protože látka, kterou měla na sobě, nevypadala zrovna teple a navíc jí moc nezakrývala. Tělo jí pokrývaly nespočet modřin a škrábanců. Občas se u ní někdo zastavil, ale místo pomoci do ní kopnul či jí dal facku, jakoby snad byla nějaký odpad. Zřejmě si potřebovali připomenout pocit nadřazenosti. Nikdy se nikomu z nich nebránila, nemělo to cenu. Neměla sílu pořádně vstát natož to, aby se někomu ubránila.
Najednou se k ní někdo sklonil a podával jí svojí bundu. Zvedla hlavu a zmateně se na tu osobu zadívala. Byl to nějaký bělovlasý kluk, kterému mohlo být nanejvýše kolem dvanácti či třinácti let. Ani jeden z nich nic neřekl a jenom se na sebe dívaly. V chlapcově pohledu šel rozpoznat strach, radost a úleva. Když viděl, že se dívka nemá k pohybu či vůbec k nějaké reakci, přehodil jí opatrně bundu přes záda a zapnul pár knoflíčku, aby z ní ta bunda nespadla. Dívka přivřela oči bolestí, když se dotknul jejich zad, ale nevydala ani hlásku. Všimnul si toho a smutně se na ní pousmál.
,,Gomenne.“ zašeptal jenom chlapec a vzal dívku do náruče. Jeho hlas zněl tak starostlivě a zároveň dívku držel tak jemně a opatrně, jakoby si myslel, že je z porcelánu. Možná byl tak jemný protože, dívka vypadala, že se každou chvíli zhroutí, kdyby takový nebyl. Pevně semkla víčka k sobě a trošku se rozechvěla. Šlo vidět, že jakýkoliv pohyb jí způsobuje bolest, ale přesto nevydala ani hlásku.

,,Onii-chan!“ křiknu a prudce se posadím. Po čele se mi rozlévá pot, v očích mě pálí slzy a cítím, jak se celá chvěju. Přímo slyším, jak mi srdce bije jako splašené a jak zrychleně dýchám. Rozechvělou rukou si otřu pot z čela a odhrnu si své vlasy, které mi spadaly do tváře.
(Už zase …) Pomyslím si a snažím se uklidnit alespoň svoje dýchání.
,,Proč se mi o tom zdá znovu, Onii-chan? …“ zašeptám do prázdné místnosti a dám si jednu ruku před pusu, abych tak utlumila svoje žalostné vzlyky. Slzy, které se mi začnou kutálet po tváři, mi připadají tak studené, jako kov, který se mi zařezává do tváře. Předkloním se a slzy smíchané s mým potem na čele začínají dopadat na deku, kterou jsem přikrytá. Ruku mám stále na své puse, i když už nevydávám ani hlásku.

(Musím se uklidnit, musím se uklidnit.) Opakuji si v duchu stále do kola. Když už se mi z očí neřítí slzy a dýchám už relativně pomalu a pravidelně, sundám si ruku ze svých úst. Odhodím ze sebe deku a spustím nohy dolů z postele. Zadívám se z okna, zřejmě bude něco kolem poledne, protože mi do bytu nesvítí slunce, ale také nevidím skoro žádné stíny od domů. Po pár nádechů se rozhodnu vstát z postele. I když se mi mírně zamotá hlava, ustojím to a po chvilce to přejde. Pomalu se došourám do koupelny, kde se sebe sundám propocené oblečení, které ale nechám na zemi.
Vlezu si do sprchy a nechám na sebe téct proud vody. Snažím se na nic nemyslet a jenom poslouchám proud vody a dopadání kapek na dlaždičky. Myslím si, že kdyby mě teďka někdo viděl, vypadala bych jako zhypnotizovaná. Po chvíli se vzpamatuji a umyju si své dlouhé vlasy a poté i tělo. Zastavím proud vody a chvilku jenom nechávám stéci pramínky vody z mého těla.
(Musím se dát do kupy a přestat na to pořád myslet … přestat myslet na něj!) Pomyslím si a lehce zavrtím hlavou, abych zdůraznila svoje slova a také abych vyhnala ty protivné myšlenky a vzpomínky z hlavy. Vylezu se sprchy a omotám si jeden ručník kolem těla a druhým si na hlavě vytvořím jakýsi turban. Pousměju se, když se mi turban povede na první pokus a zadívám se na své věci na zemi.

,,Nio-sama! Prosím vás nenechávejte svoje věci na podlaze!“ křikne nějaká dívka, která právě vylezla z koupelny.
,, Nande…?“ řekne asi sedmiletá černovlasá dívka sedící na posteli a houpe s nohami.
,, Nande? Mno přece protože se to nes-“
,,Neptám se proč to tam nemám nechávat … baka!“ Skočí jí do řeči černovlasá holčička, ale nepřestává houpat s nohami. Vlastně se na druhou dívku ani nepodívala.
,,Tak co-„
,,Proč si myslíš, že tě budu poslouchat?“ skočí jí do řeči znovu a lehne si zády na svojí velkou postel, přičemž stále nepřestává houpat s nohami.
,,Eto…víte … Váš bratr mě …“ říká šeptem druhá dívka a zvláštně se uculí, což upoutá pozornost černovlasé dívky, ležící na posteli
,,Hm … Onii-chan?“Přesune se k dívce a srazí jí jednou rukou na zem, přičemž teď stojí před ní.
,,Hm...já čekám!“ řekne a začíná se jí v očích rýsovat zatím ještě ne zcela úplné a ke všemu ještě černé tomoe. Ale už i to znamená velký problém. Dívka na zemi to moc dobře věděla a z měnící se aury co vyzařovala z dívky, se nezmohla ani na slovo.
,,Copak neumíš mluvit?!“řekla černovlasá dívka a přestože se ani nepohnula, druhá dívka vykřikla a z úst ji vytekl pramínek krve. Zdálo se jí jako by byla omotaná hady, kteří jí škrtí.
,,Nio … Přestaň!“ vykřikne někdo u dveří a černovlasá dívka instinktivně zareaguje jak na hlas, tak i na svoje jméno.
,,Onii-chan … na-nde?“ řekne zmateně, ale stále si druhá dívka připadá, jakoby jí něco škrtilo.
,,Prostě přestat!“ řekne, když se přenese mezi ty dvě a roztáhne ruce, aby se tak soustředila jenom na něj. Jeho hlas v ní způsobí, jakoby do ní uhodil blesk.
,,Onii-chan?“ zašeptá a slyší, jak druhá dívka na zemi začala zběsile nadechovat. Zdá se, že její sevření povolilo a ona nemotorně utíká z místnosti. Černovláska se dívá bělovlasému do očí a nakonec přivře ty své. Vypadá to, jako by jí pálily či až bolely.
,,Gomen …“ stihne zašeptat a podlomí se jí nohy. Ze zavřených očí jí steče pár kapiček krve. Naštěstí ji včas chytil bělovlasý kluk a přitáhnul si jí do náruče.
,, Daijoubu Nio-chan … daijoubu.“ Zamumlá jí světlovlasý a hladí jí přitom po vlasech.

Když se konečně probudí ze vzpomínání, jednou rukou si přejede po svých vlasech, stejně jako to dělával její bratr. Poté se opře rukami o umyvadlo a sklopí pohled.
,,Nande …?!“ řekne tlumeným hlasem a více zatne ruce do umyvadla. Najednou se ode dveří ozve hlasitá rána a tak se zadívá tím směrem a spatří …

Poznámky: 

Ahooj Minna-san!!

Tak jsem to po dlouhé době jí s novým dílkem!! Nevím jestli to ještě někdo bude číst, když jsem tak dlouho nepsala ...
... Gomenne >,< ...
Jsem teĎ na střední tak na to jsem neměla čas, hlavně jsem si neuměla rozvrhnout čas na psaní ... Počítám s tím, že další dílek bude někdy v červnu;))
Kdyžtak pokuď nějaký slovíčko nevíte, klidně se zeptejte )

P.S:Snad se vám dílek líbil !!! )