Sourozenci: 3.díl Tým Taka

„Za jak dlouho najdeme ten tým?“ zeptala jsem se a koukla jsem na Deidaru vedle sebe. Letěli jsme už něco přes tři hodiny a pořád jsme je nenašli.
„Myslím, že by jsme je měli najít každou chvíli,“ odpověděl mi blonďák. Pozorovala jsem les pod námi, když jsem zahlédla, jak někdo bojuje. Deidara si toho taky všiml.
„Myslím, že jsme je našli,“ řekl Deidara a začal přistávat opodál.

„Naruto prostě vypadni,“ rozkřikl se černovlasý ninja na blonďáka před sebou, který jak bylo vidět utržil dost ran, ale ani černovlasý nebyl v pořádku. Na několika místech krvácel.
„Neřvěte na celý les,“ okřikla jsem ho a pozorovala jsem je. Deidara propaloval pohledem toho blonďáka.
„Co vy tu chcete?“ křikla nějaká růžovláska opodál. Prohlédla jsem si jí a pak jsem zaměřila svou pozornost na ty dva, co spolu bojovali.
„Do toho ti nic není, potřebujeme mluvit s týmem Taka,“ odvětila jsem a černovlasý se na mě otočil.
„Super, takže asi by jsme měli jít někam, kde bude větší soukromí,“ řekla jsem černovlasému a drkla jsem ramenem do Deidary. Černovlasý kývl.
„Promiň Naruto, musím jít snad jindy,“ řekl černovlasý a kouknul na blonďáka, který ho propaloval pohledem.
„Zbabělče,“ křikl na něj rozčileně, ale černovlasý toho nedbal. Prostě se jen otočil a společně s třemi dalšími ninji zmizel, až teď jsem si všimla, že Deidara pořád propaluje toho blonďáka pohledem.
„Uklidni se zlatovlásko, jdeme jinak nám Taka zdrhne,“ řekla jsem a strčila jsem do něj, aby se probral. Pohledy všech přítomných se na nás upřeli. Kromě blonďáka a té růžovlásky tam byl ještě nějaký stříbrovlasý a černovlasý, oba stáli pod stromy a jen nás pozorovali.
„Neříkej mi zlatovlásko a tenhle týpek mě porazil, chápeš to, mě?“ začal Deidara a já ho zpražila pohledem.
„Jo, celkem to i chápu, kdo by tebe neporazil. Jdeme,“ řekla jsem rozkazovačně a koukla jsem na tu čtveřici. Byly z Konohy.
„Snad se ještě někdy potkáme,“ řekla jsme a sladce jsem se usmála. Pak jsme společně s Deidarou zmizeli za Takou.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se toho černovlasého, když jsme je dohnali. Vypadal, jako vůdce té skupiny.
„Jen moji bývalí parťáci z Listové,“ odvětil nezúčastněně a pokrčil rameny. Prohlédla jsem si ty tři další, co byli s ním. Jedna holka a dva kluci. Jeden vypadal jako z Mlžné, pohodila jsem hlavou.
„Co tu chcete?“ zeptal se ten bělovlasý, který vypadal jako z Mlžné. Pousmála jsem se, čekala jsem, až se zeptají.
„Poslal nás Pein, abychom si s vámi promluvili,“ odpověděla jsem a prohlížela jsem si je.
„Odkdy ty děláš pro Akatsuki?“ zeptal se znovu ten bělovlasý, nemohla jsem se zbavit pocitu, že ho odněkud znám.
„To tě nemusí zajímat,“ odsekla jsem a pak jsem si všimla jeho meče. Meč šermířů z Mlžné. Můj bratr mezi ně taky patřil, stejně jako Zabuza, kterému patřil tenhle meč.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se a pozorovala jsem toho bělovlasého, který se jen uchechtl.
„Copak ty už si mě nepamatuješ?“ zeptal se mě a najednou mi naskočilo jméno i vzpomínky, které jsem uklidila, hned jakmile jsem opustila Mlžnou.
„Jasně, Suigetsu, chtěl si se dostat společně se svým bratrem k Sedmi šermířům z Mlžné,“ řekla jsem,ale vynechala jsem nějáké věci.
„Správně, i když si některé věci vynechala,“ souhlasil se mnou. Jasně chodili jsme spolu, ale to jsem říct nemohla, protože by vypluli na povrch mé pohřbené pocity, které jsem neměla náladu znovu vytahovat.
„Myslím, že ty už nejsou důležité, díky mému bratříčkovi,“ řekla jsem a zašklebila jsem se nad slovem bratříček.
„Jo a mohla by jsi jim laskavě říct proč jsme tu,“ poznamenal Deidara a znuděně se na mě podíval.
„Zmlkni, zlatovlásko,“ okřikla jsem ho a on se na mě vražedně podíval. Nevěnovala jsem tomu pozornost.
„Jasně, pořád ještě každýmu nadáváš,“ řekl klidně Suigetsu a pousmál se. Podívala jsem se na něj naštvaným pohledem, ale věděla jsem, že na něj to nezabíralo.
„Jasně, nejdřív chci, ale vědět kdo jste, protože nikdo nebyl tak laskavý, aby mi řekl s kým budu mít tu čest,“ řekla jsem klidně a přejela jsem všechny pohledem.
„Já jsem Juugo,“ představil se oranžovlasý kluk a něco tam brblal na nějakého ptáčka.
„Karin,“ řekla červenovlasá kunoichi, která nevypadala moc užitečně.
„A já jsem Uchiha Sasuke,“ řekl černovlasý a pozoroval mě. Podívala jsem se na něj. Měl jen obyčejný Sharingan, ten na mě skoro nepůsobil.
„Jsi slabší než tvůj bratr,“ prohodila jsem a čekala jsem na jeho reakci. Sasuke se jen zamračil a nijak na to nereagoval.
„Takže k věci, Pein chce, aby jste se přidali k Akatsuki,“ řekla jsem, i když jsem věděla, jak budou reagovat.
„No, je to zajímavá nabídka, ale nevím, nemám svého bratra příliš v lásce,“ řekl chladně Sasuke, skoro až mrazivě. Byl jiný než Itachi, se kterým byla aspoň občas zábava.
„Já toho svého taky ne a jsem s ním v jedné organizaci,“ pokrčila jsem rameny a pozorovala jsem ho. Nevěděl, kdo je můj bratr, to bylo jasné. On se s tím na potkání nechlubil a já jsem mu nebyla vůbec podobná, kromě barvy vlasů.
„A kdo je tvůj bratr,“ zeptal se Sasuke a prohlížel si mě. Nejspíše znal všechny členy Akatsuki, aspoň od vidění a hledal nějaký společný znak.
„Její bratr je Hoshigaki Kisame,“ odpověděl za mě Suigetsu, který si promnul levou paži a já se usmála. Pamatovala jsem si, co mu Kisame udělal, když se dověděl, že s ním chodím a pro Suigetsa to moc příjemné nebylo. To bylo poprvé a naposledy, co o mě Kisame projevil nějaký zájem jako o sestru.
„Hm, Kisame, to je celkem zajímavé,“ řekl Sasuke a zamyslel se. Pak se podíval na své parťáky, kteří stáli vedle něj.
„Půjdeme s vámi, ale nic neslibujeme,“ řekl Sasuke a podíval se na mě. Bylo to jasné, inteligencí na tom byly s Itachim stejně, nebo alespoň podobně.