Lékařský ninja-2.díl

Druhý den jsem se vypravila do nemocnice. V domě jsem nikoho nepotkala a cestou mě minulo jenom pár lidí. Dorazila jsem do nemocnice akorát včas, když přivezli malého klučinu, který se zranil při tréninku s kunaii.
„Já si ho vezmu,“ křikla jsem na Kashike, která právě sháněla někoho, aby chlapce ošetřil. Vděčně se na mě podívala a já jsem se na ní usmála. Vzala jsem chlapce do ošetřovny a opatrně jsem ho ošetřila.
„Kdo jste?“ zeptal se mě chlapec a podezřívavě se na mě podíval. Podívala jsem se na něj a pořád jsme ošetřovala jeho zranění.
„Jsem dočasná lékařka na rozkaz Kazekageho,“ vysvětlila jsem chlapci, který se na mě zamračil a díval se mi na krk, kde jsem měla čelenku Konohy.
„Jste z Konohy,“ podotkl chlapec a zase se mi zadíval do očí. Přikývla jsem a jinak jsem nereagovala. Dokončila jsem ošetření a usmála jsem se na něj.
„Můžeš jít, ale dávej příště větší pozor,“ řekla jsem mu a on vyběhl z ošetřovny. Zakroutila jsem hlavou a uklidila to v místnosti. Vyšla jsem ven a tam stála Temari a na někoho čekala.
„Ehm, Temari-sama, na koho čekáte?“ zeptala jsme se jí a rozhlédla jsme se po chodbě. Temari se podívala směrem za mě.
„Čekám na osobu co stojí za tebou,“ odpověděla mi Temari a já jsem se otočila. Stál tam Kazekage a já jsem zase zrudla, když jsem si vzpomněla na včerejší incident.
„Zdravím Kazekage-san,“ pozdravila jsem ho a pousmála jsem se. Kazekage se na mě podíval a taky se mírně usmál.
„Gaara-sensei,“ ozvalo se za ním a přiběhla k nám ta brunetka ze včerejška a usmála se na mě.
„Temari-sama,“ pozdravila brunetka i Temari, která se na ní mírně usmála. Brunetka se potom zaměřila na mě, prohlédla si mě a já zase sklopila hlavu.
„Ariane, tohle je Matsuri, Matsuri tohle je Ariane, naše výpomoc,“ představila nás Temari a Kazekage nás pozoroval.
„Matsuri a Temari, vy dvě půjdete na misi, Temari má všechny potřebné informace,“ řekl Kazekage a zmizel. Zase mě to překvapilo.
Zbytek dne se nestalo nic zvláštního, takže jsem mohla v klidu jít domů a spát.

Uběhly asi tři týdny od mého příchodu do Suny. V nemocnici jsem si zvykla a většina pacientů mě respektovala, ale občas se našel někdo, kdo mi nevěřil.
„Ne, chci ošetřit od někoho z Písečné,“ řekl už asi popáté muž, který krvácel a nechtěl se nechat ošetřit.
„Nechte mě to krvácení zastavit, prosím, jinak brzy vykrvácíte,“ snažila jsem se mu to už po několikáté vysvětlit.
„Ne,“ odsekl mi a propaloval mě pohledem. Bezmocně jsme rozhodila ruce a otočila jsem se k němu zády.
„Tak si to vyřiďte s Kazekagem,“ odvětila jsem naštvaně. Otočila jsem se zpět a ten chlápek ležel na lehátku, ale držel ho tam písek. Zase písek. Povzdechla jsem si, ale alespoň jsem ho mohla ošetřit. Došla jsem k němu a nedbala jeho nadávek. Začala jsem ho ošetřovat, jakmile jsem skončila, písek zmizel a muž utekl.
„Ach jo,“ povzdechla jsem si znovu a začala jsem uklízet krev, která byla všude, kde ten chlápek stál.
„Proč tak vzdycháš?“ zeptal se mě někdo a já se otočila. Ve dveřích stála Kashike. Pousmála jsem se a vrátila jsem se zpět k uklízení.
„Zase se někdo nechtěl nechat ošetřit,“ odpověděla jsem jí na její otázku. Kashike se mírně zasmála.
„Proč si přišla?“ zeptala jsem se trochu nabroušeně, protože jsem toho už měla dost. Otočila jsem se na ní.
„No, chtěla jsem ti říct, že dneska už máš volno,“ řekla celkem dost rychle, když si všimla mého naštvaného pohledu.
„Tak se měj,“ rozloučila se se mnou a rychle zavřela dveře. Protáhla jsem se a vyšla jsem z ošetřovny, pak jsem zamířila z nemocnice. Nechtělo se mi jít ještě spát, i když bylo nejspíš dost pozdě. Zamířila jsem někam na poušť, ne moc daleko od vesnice.
Lehla jsem si na písek a zavřela jsem oči. Už jsem tu tři týdny a pracuji v nemocnici. Stýská se mi po domově, i když tam na mě stejně nejspíš nikdo čekat nebude. Možná až na Tsunade. Takhle jsem tam ležela dost dlouho, když jsem zaslechla nějaký zvuk. Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Přede mnou stál Kazekage a pozoroval mě.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě a prohlédl si mě. Zavrtěla jsem se pod jeho pohledem. Vzpomněla jsem si, že na tohle se mě zeptal, když jsme se setkali poprvé.
„Přemýšlím,“ odpověděla jsem a on se pobaveně pousmál. Vzpomněla jsem si na ten písek dneska i v den začátku mé mise. Od té doby jsem si všimla, že Kazekage ten písek ovládá, ale nikdy jsme si to nespojila.
„Vy ovládáte ten písek, že?“ zeptala jsem se a zadívala jsem se mu do očí. Kazekage přikývl a posadil se naproti mně.
„Proč jste mě tenkrát zachránil a proč jste mi dnes pomohl v nemocnici?“ zeptala jsem se ho přímo. Zajímalo mě to a hlavně to, že nikde potom nebyl.
„Protože mi přišlo, že potřebuješ pomoct,“ odvětil klidně a oplácel mi pohled. Vypadal nesvůj a jeho oči to potvrzovali. Asi je vážně pravda, že oko je oknem do duše.
„Nikdy jste tam nebyl,“ řekla jsem, ale místo abych se ptala tak jsem mu to oznamovala. Pousmál se.
„Ale v tu chvíli jsem tam byl, jenom jste si mě nevšimla,“ řekl pobaveně a usmál se. To bylo snad poprvé co se usmál.
„Co si takhle tykat, nepřijde mi, že by jsem byl o tolik starší než vy,“ řekl a prohlédl si mě. Usmála jsem a se a přikývla jsem.
„Moc ráda. Ariane,“ řekla jsem a podala jsem mu ruku.
„Gaaram“ řekl a potřásl mi rukou.
„No budu muset jít,“ řekl Gaara a vypařil se. Zase. Už mě to začínalo pomalu štvát. Zvedla jsem se a zamířila jsem k domu. Nebyl tam nikdo kromě Gaary a mě, protože jak Temari tak Kankurou měli misi.