Tohle byl osud 03

Dva týdny jsem ležela v posteli a cítila jsem se hrozně unaveně, jídlo mi nosil Juugo a ošetřovat mě chodila Karin. Sasuke se za celé dva týdny neukázal a mně chyběl, ale ne vždycky byla jeho přítomnost příjemná. Chtěla jsem se někoho zeptat kde je, jestli je v pořádku, ale s Karin se moc dobře nevychází a Juugo se mi ani sám nepředstavil, proto s ním ani nemluvím. Po dvou týdnech jsem se chtěla postavit, abych pořád neležela jak nějaký chudák, ale bolel mě skoro každý pohyb, což nějak nechápu, protože dva týdny už je přece dost na uzdravení. Obě nohy jsem spustila přes okraj postele a pomalu se e posouvala, dokud se špičky nedotkaly studené podlahy. Na nohy jsem dala plnou váhu a povedlo se. Teď jsem zkusila dojít ke dveřím. A znovu se povedlo, potom mi už nečinilo velké problémy chodit, ale vymotat se z toho bludiště bylo obtížné. Dlouhé chodby byly jako labirint, ale pak jsem narazila na velké dveře a o patrně je otevřela .Byly tam schody a já přemýšlela, jestli po nich sejít dolů nebo ne. Samozřejmě moje zvědavost zvítězila a já scházela dolů, jenže mě to bolelo víc, než jsem si myslela.
„Co tady děláš?“ řekl vesele Suigetsu, „mysleli jsme si, že z té postele nevylezeš tak brzo.“
„Brzo? Ležela jsem tam dva týdny,“ zhrozila jsem se.
„Jo to je pravda, dva týdny to je dost že?“ pochechtával se. Měřila jsem si ho nedůvěrčivým pohledem.
„Jak ses sem vůbec dostala?“ zeptal se překvapeně.
„Myslíš přes to bludiště?“zasmála jsem se, „sama to nevím.“
Pokýval hlavou, že mi rozumí a vzal mě za ruku. Chtěl sejít schody, ale já se nepohnula. Nechápavě se na mě podíval.
„Nemůžu sejít, bolí mě každý krok,“ vysvětlila jsem a on se zasmál, vzal mě do náručí a nesl dolů. Když jsme se ocitli v místnosti, kde byli všichni, dokonce i Sasuke, mě Suigetsu položil na zem. Všichni se otočili a vyjeveně na mě koukali.
„Proč ji sem taháš? Není žádný náš kamarád,“ řekl naštvaně Sasuke.
„Přišla sama, našel jsem ji více méně zaseknutou na schodech,“ informoval ho Suigetsu.
„Zaseknutou?“ divil se Juugo.
„Na schodech?“ zeptala se Karin.
„Jo nemůže moc chodit a přes to bludiště se dostala sama až sem,“ usmál se Sui.
„J-jak?“ promluvila zmateně Karin, „mě trvá do teď vymotat se z těch chodeb.“
Pokrčila jsem rameny a dívala se na Sasukeho, který mě dokonale ignoroval. Otočila jsem se a chtěla jít zpátky do pokoje, ale Suigetsu mě chytil za ruku.
„A ty to jako zvládneš nahoru po těch schodech?“ zasmál se mému naivnímu plánu.
„Ne, mám to v plánu zvládnout až do Konohy,“ mluvila jsem naštvaně, „proč mě tu sakra držíte?“
„Už jsem ti to jednou vysvětlil a nebudu to opakovat,“ řekl Sasuke a zvedl se,„nevím, jestli jsi tak blbá nebo to jen hraješ, ale odtud se jen tak nedostaneš.“
Poprvé se na mě podíval. Z jeho pohledu mi projel mráz po zádech. Byl tak…tak zlý.
„Tak mě radši zabij, než abych tady musela být s někým jako ty!“ Křičela jsem. Všichni se na mě podívali jako na blázna.
„To by bylo moc jednoduché,“ promluvil klidně, „jak pro mě, tak pro tebe. Pro mě totižto není žádný problém tě zabít, Sakuro, tak mě nepokoušej,“
Tímhle mi pěkně vyrazil dech. Je schopný mě zabít.
„ Zavedu ji zpátky do pokoje,“ oznámil Suigetsu a už mě tahal za ruku.
„Ne,“ nařídil Sasuke.
„Ne?“ zeptali jsme se dvojhlasně.
„Chtěla zemřít, tak se k tomu může aspoň přiblížit,“ ušklíbl se. To myslí vážně? Zmocnila se mě panika a já se chtě nechtě otřásla.
„Běžte, všichni,“ rozkázal svému týmu. Všichni se zvedli a odcházeli. Suigetsu na mě hodil lítostný pohled a ztratil se mi z dohledu.
„Snad se nebojíš, Sakuro?“ zeptal se pohrdavě. Hlava mi klesla, ale nechtěla jsem se ukázat jako ta slabá Sakura, ale tělo jsem měla příliš unavené a bez chakry. Přišel ke mně a hrubě mě chytil za ramena. Sykla jsem bolestí a snažila se vymanit ze sevření jeho železných rukou.
„Pusť,“ zasípala jsem.
„Odpověz,“ rozkázal.
„ANO,“ vykřikla jsem a pak jen tiše zašeptala, „bojím se toho, že mě zabije nebo bude mučit člověk, kterého jsem milovala.“
„A zase to děláš. Projevuješ city a to je tvoje slabina,“ poučoval mě výsměšně. Podívala jsem se mu do očí a náhle ucítila tupou bolest v zátylku.

O dva dny později.
Otevřela jsem oči, ale ostré světlo mě donutilo je opět zavřít.
„Sakuro,“vykřikl nadšeně Naruto a já oči znovu otevřela, ale pomaleji.
„Naruto,“ vzdychla jsem šťastně.
„Jak jsem se sem dostala?“ byla jsem zmatená.
„Našla tě hlídka na lavičce u brány,“ řekl a usměv mu pohasl.
„Copak?“ zeptala jsem se.
„Kdo ti to udělal?“ tázal se zcela vážně.
„J-já…“ nevěděla jsem, co mám říct.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak je to v pořádku,“ mluvil sklesle a díval se z okna.
„Sasuke,“ vyhrkla jsem. Střelil po mě pohledem a já litovala, co z mých úst vyletělo.
„Když byla ta pouť, ten den kdy jsem zmizela, byl tu Sasuke a unesl mě. Zjistila jsem, že je v Konoze a on řekl, že nebude riskovat, aby se to někdo dozvěděl….“vyprávěla jsem mu o všem, co se stalo, dokonce i o polibku, který mi Sasuke dal.
„Proč?“ nechápal a pevně mi stiskl ruku.
„Já nevím,“vzlykla jsem a slzy se mi vydraly z očí. Naruto mě mlčky objal a uklidňoval mě. Můj žalostný pláč byl slyšet po pokoji.
„Neplač, tohle ti nesluší,“ zašeptal. Na tváři mi lehce jeho slova vytvořila mírný usměv a já ho silněji objala.
„Nezaslouží si, aby si kvůli němu plakala jasné?“ řekl a moji tvář držel ve svých dlaních, když v tom do pokoje vstoupila Hinata. Zaraženě a ublíženě na nás koukala.
„J-já nebudu rušit,“ koktala.
„Hinato, já už jsem na odchodě. Takže se měj, Sakuro a ahoj Hinato,“ rozloučil se Naruto a zmizel.
„Špatně sis to vyložila,“ snažila jsem se vysvětlit situaci.
„To je v pořádku, jestli m…“ vzlykala a slza jí stekla po tváří, ale hned ji utřela.
„Tak to není,“odporovala jsem, „ uklidňoval mě kvůli Sasukeho.“
Nechápavě na mě pohlédla a já ji začala vysvětlovat, kde jsem celou dobu byla. S otevřenou pusou si sedla ke mně na postel a koukala na mě jako na ducha.
„Bože, myslela…,“ nedořekla to a smutně se zasmála.
„Já tě chápu, ty žárlíš,“ poštuchovala jsem ji.
„N-ne,“ koktala zmateně a pak se usmála, „vlastně jo,“
„Běž za ním, věř mi,“ povzbudila jsem ji. Zděšeně na mě pohlédla a já kývla na dveře. Nejistě se zvedla a pomalu šla ven z pokoje. Její návštěva a žárlivost mi vyčaroval na tváři znovu úsměv.
„Jen ať to Naruto nezpacká,“ zašeptala jsem si pro sebe.

O tři dny později
Konečně můžu jít domů, jen nesmím nějakou dobu trénovat, kvůli zraněním které mi způsobil Sasuke při tréninku. Naruto mi pomohl zabalit věci a trval na tom, že mě doprovodí domů. Cestou nikdo nemluvil tak jsem se rozhodla, že to ticho prolomím.
„Tak co Hinata,“ šťouchla jsem ho do žeber.
„Co mám s Hinatou?“ zeptal se překvapeně.
„O-ona za tebou nebyla?“ hlas se mi nervózně třásl.
„Ne, proč by měla? Stalo se něco?“ divil se.
„Ne, nic, nic a co trénink jak se ti vůbec daří na tréninku?“ změnila jsem téma.
„Proč sis myslela, že Hinata za mnou půjde?“ nenechal se obalamutit.
„N-n-no, já, víš…ona totiž,“ koktala jsem a nedokázala říct normální větu. Nechápavě se na mě podíval.
„Hinatě se líbíš a já jsem ta nejhorší, nejlepší kamarádka, kterou může Hinata mít,“ nadávala jsem na sebe. Zastavil se a překvapeně na mě hleděl. Po chvíli se mu po tváři rozlil úsměv a vykročil směrem k mému domu a řekl: „Takže já se líbím Hinátě.“
„Naruto, prosím, že ji to neřekneš,“
„Neboj se, ale to bych do ní neřekl,“ zasmál se a já měla chuť mu vrazit.
„Děláš si ze mě srandu viď?“ pobaveně jsem se dívala do jeho modrých očí, protože se mi vybavily chvíle, kdy Hinata omdlévala nebo zčervenala, když na ni Naruto mluvil.
„Ne, proč? Vždyť je zvláštní, že zrovna já se ji líbím ne?“ mluvil vážně.
„Proč?“ zazněl můj melodický hlas.
„No, tráví hodně času s K…“ nedořekl to a díval se směrem k Ichiraku.
„Chceš jí na rámen,“sledovala jsem jeho pohled.
„Ne, jen jsem chtěl říct, že si nemyslím, že se Hinátě líbím a že tráví hodně času s Kibou,“ ukázal na Hinatu a na Kibu. Podívala jsem se tím směrem a rozešla se za nimi. Naruto mě následoval s mými věcmi.
„Ahoj, co vy tady?“ pozdravila jsem.
„Ahoj Sakuro a Naruto,“ pozdravil s plnou pusou Kiba. Hinata jen koukala a ani nepípla.
„No, Naruto ty určitě máš chuť na rámen, Kiba mi s tím pomůže,“ řekla jsem a gratulovala si, jak dobře se to vyvíjí.
„J-jo jasně,“ vykřikl Kiba, když zjistil, kam tím mířím. Rychle jsme se s Kibou vypařili a nechali je tam o samotě.
„To jsem zvědav, jak to dopadne,“ zasmál se Kiba a já mu přikývla. Za chvíli jsme dorazili k mému malému, ale útulnému bytu a Kiba mi pomohl s věcmi až do pokoje.
„Děkují,“ poděkovala jsem a objala ho.
„V pohodě,“ usmál se a odešel.
V celém domě nastalo hrobové ticho a mě to donutilo vzpomínat na Sasukeho. I když jsem věděla, že to nemá smysl, i když mě políbil, byl potom stejně chladný jako vždy. Otevřela jsem okno a ze skříňky vytáhla krabičku, kterou mi zanechal otec dřív, než zemřel. Pomalu jsem křehkou dřevěnou krabičku otevřela a vytáhla z ní dopis.

Milá Sakuro,
Chtěl bych ti říct, že jsem na tebe pyšný, i když nikdy jsem to nedokázal říct. Ty jsi byla tak silná, když se ti rozpadl tým a neuvěřitelně ses zlepšila za posledních pět roků. Já vím, že když se směješ, jen skrýváš bolest, ale vím, že tě to zevnitř zabíjí, cítíš, jak tě to stahuje dolů, dolů a ještě níž. A tak se ve dne na všechny usmíváš a večer si vytváříš vlastní svět, svoji vlastní ochranou barieru, do které se uzavíráš. Přes den se přetvařuješ i před svým nejlepším kamarádem a před svými přáteli a dokonce i přede mnou a mámou, ale večer svoji masku sundáš a já slyším, jak pláčeš. Když ses přestala usmívat, v ten moment jsme se tě všichni začali ptát co je špatně. Já věděl, že vlastně nic jen už tě přestalo bavit předstírat, že je všechno v pořádku. Byla jsi hodně mladá, když si začala žít dospělý život, protože já jsem tady nebyl a věčně měl nějaké mise. A taky tu byla ta věc se Sasukem. Jeho odchod tě zasáhl jako kunai do srdce. S maminkou jsme si mysleli, že jsi jen zblázněna jeho vzhledem, ale oba jsme se mýlili. Tahle mise bude náročná a tento dopis píšu, abys věděla, kolik jsi toho zvládla a já ti to nemohl říct. Nevím, jestli tuhle misi zvládnu, takže kdyby se mi něco stalo, vždy když budeš mít pocit, že potřebuješ otce, vyjdi ven s tímhle dopisem a podívej se na hvězdy, já budu nahoře a budu poslouchat každé tvé slovo.
S láskou táta

Slza dopadla na papír a rozmazala pár písmen. Pořád jsem nemohla uvěřit, že už tu se mnou není, že mě už nikdy neobejme. Slzy jsem setřela, ale vzpomínky zahnat nedokázala. Pomalu jsem se dostala do koupelny a dala si sprchu.

Sasukeho pohled:
„Kde sakra vězí ten Suigetsu?“ zeptala se otráveně Karin.
„Tady jsem,“ vběhl do místnosti Suigetsu.
„Máš to?“ zahřměl můj hlas chladně.
„Jo mám a taky i něco jako bonus,“ zasmál se. Nikdy jsem nechápal, jak on mohl někdy někoho zabít.
„Co máš jako bonus?“ zajímal se Juugo.
„Dopis,“ zamával s papírem v ruce.
„Dopis?“ zopakoval jsem.
„Od Haruno,“ objasnil to všem a já měl sto chutí ho zabít.
„Co si dělal u ní?“ předběhl mě Juugo.
„Ten svitek v knihovně nebyl, byl napsán na Haruno Sakuru, tak jsem šel pro něj k ní. Byla v koupelně tak si ani nevšimla, že tam někdo byl a tohle leželo na posteli, byl jsem zvědavý, tak jsem to vzal,“ popsal nám situaci a já ho chtěl pořád zabít.
„A k čemu ti to je?“ rozčílil jsem se a udeřil pěstí o kamenný stůl.
„Nevím, možná by sis to mohl přečíst,“ řekl naštvaně a kus papíru hodil přede mě. Chtěl jsem se nadechnout, že mu něco řeknu, ale už tam nebyl. Vzal jsem ten dopis a začal číst.