Tohle byl osud 04

Chladná noc a silný déšť mou špatnou náladu ještě zhoršovalo, ale dokázat potlačit pocity, které se draly ven, bylo velmi obtížné. Hlasité bubnování mi nedalo spát a vzpomínky na otce už vůbec. V dopise na něco zapomněl, kde ho mám hledat, když hvězdy na nebi nevidím?
„Chtěla bych toho tolik povědět, tati,“ zašeptala jsem, „ chybíš mi a vím, že jsi věděl, že usměv , která zdobil mou tvář, byla jen přetvářka. Věděl jsi o mně věci, které nikdy nebyly řečeny nahlas, dokázal jsi ve mně číst, i když všichni ostatní říkaly, že je to složité odhadnou, na co myslím, ale pro tebe složité nikdy neexistovalo. Jen se ptám, máš být proč pyšný na svou dceru?“
Zhluboka jsem se nadechla, ale slzy, které si znovu našly cestu ven, neutřela.
„Není správné milovat vraha, jak na mě můžeš být pyšný? Mohl být dávno mrtev, kdybych zabila ho ve spaní, ale nevím, nevím, zda bylo by správné zabít člověka, za kterého sám bys život dal,“ vzlyky mi tlumily hlas a mysl i tělo pohltil smutek. Objala jsem si kolena a přitáhla si je k bradě. Déšť už ustával, ale vítr nabral na síle. Můj pohled upoutaly hodiny, které visely na zdi naproti okna a ukazovaly půl hodiny po čtvrté hodině ranní. Měla bych se trošku vyspat, protože ráno si chci jít za Hinátou promluvit o Narutovi nebo bych mohla jít rovnou za ním. Líně jsem seskočila z parapetu okna a ulehla do postele.

„Sakuro? Už jsi vzhůru?“ bouchal někdo na dveře mého malého bytu ve druhém patře.
„Teď už jo,“ zaskučela jsem skrz peřiny a šla odemknout. Jakmile se dveře odemkly, vtrhl do pokoje Naruto.
„Máme jít za Tsunade,“ vyskakoval nadšeně.
„Ale na co? Já stejně na mise nemůžu,“ můj melodický hlas byl unavený.
„Necítíš se dobře? Řeknu Tsunade, že se necítíš nejlíp,“ oznámil, otočil se a chtěl odejít.
„Počkej,“ zastavila jsem ho, „ jen se obléknu.“

Dohodly jsme se s Narutem, že kdo dřív bude v kanceláři, zaplatí tomu druhému tolik rámenu kolik bude chtít. Běžela jsem po střechách a ani se neohlížela, jestli je za mnou, prostě jsem běžela a běžela. Do kanceláře jsem vtrhla div, že se dveře nerozbily a vítězně se usmála, ale jakmile jsem viděla výraz Hokage, který se měnil z překvapeného na naštvaný.
„Zbláznila ses?“ vyhrkla pořád v šoku. V tom vtrhl do dveří Naruto celý udýchaný a začal nadávat: „Kudy si běžela? Nemůžeš být rychlejší než já.“
„Zbláznili jste se?“ zahřměl hlas Tsunade, „Sakuro ty nesmíš trénovat a ani se namáhat. Co si na tom nepochopila?“
Na tváři se mi objevil omluvný usměv a Tsunade si jen povzdychla.
„Mám pro vás dvě zprávy,“ naklonila hlavu a nervózně se usmála.
„Tak to vysypte bábi,“ přešlapoval Naruto netrpělivě z nohy na nohu. Tsunade ho propálila pohledem a hned na to řekla něco, co mi doslova změnilo život, jedna věta, jeden den a jeden člověk mi změnil život, znovu.
Budete opět tým7, ale v původním postavením,“
S Narutem jsme stáli jako dřeva a dívali se na Tsunade jako na ducha.
„To myslíte jakože…,“koktal můj nejlepší přítel a nevěděl jak pokračovat dál.
„Myslím tím, že Sasuke Uchiha je opět členem týmu sedm a oficiálně přijat jako ninja Konohy, samozřejmě trest ho nemine,“ objasnila Tsunade.
„Chtěla jsem, aby počkal, ale má toho hodně na zařízení,“ ukončila rozhovor a dřív než jsem dokázala něco říct, nás vyhodila z kanceláře. Dveře se zaklaply a já s Narutem jsme si vyměnili zmatené pohledy. V krku mi vyschlo a neuvěřitelně mi šimralo v bříšku. Ne…nemůžu být šťastná, že se vrátil, to nejde. Naruto mě chytil za ruku a táhl mě pryč z budovy. Nevím, jak jsme šli, kam mě táhl. Proplétal nás davem lidí, kteří se těšili, že odejdou z práce domů a že nastane vytoužený víkend. Zastavila, až když jsme byli v Uchiha části, přišel k jediné budově, která stála, a hlasitě zabouchal na dveře. Slyšela jsem kroky a otrávené mumlání. Srdce mi bylo rychle a skoro jsem nedýchala. Dveře zavrzali a otevřeli se. Stál tam on a znuděně si nás dva měřil. Pohled mu zůstal stát na rukách, které jsme měli stále propletené, abychom jsme se v davu neztratili navzájem.
„Ahoj, ne že bych chtěl být nezdvořilý, ale proč ses vrátil?“ měřil si ho nedůvěřivě Naruto.
„Neboj, Sakuru ti neukradnu,“ ušklíbl se Sasuke.
„To mi je jedno, teda ne, že jedno, protože spolu nic nemáme,“ zmatkoval a ruku mi rychle pustil.
„Je mi to jedno,“ řekl chladně a zavíral dveře.
„Počkej,“ Naruto strčil nohu do dveří a zabránil tak konci rozhovoru.
„Vítám tě zpátky,“ přivítal ho a usmál se. Nepřítomně jsem se na Naruta dívala a chystala se k odchodu.
„Nechceš se mnou a Sakurou zajít na rámen, jako za starých časů?“ zeptal se Naruto. Nezeptal se mě, jestli chci jít taky nebo jestli mám čas, prostě se mnou počítal. Ačkoliv jsem nechtěla jít, říct ne, by bylo nezdvořilé. Sasuke přikývl a vyšel ven. Loudali jsme se ulicemi, až jsme konečně došli k cíli naší cesty.
„Třikrát rámen,“ objednal Naruto a otočil se na Sasukeho. Bavil se s ním o běžných věcech. Třeba jaké stupidní mise měl nebo jak trénoval mimo Konohu. Chtěla jsem nevnímat jejich přítomnost, ale seděla jsem uprostřed tak to moc nešlo. Donesli nám naši objednávku a já se nepřítomně nimrala v jídle.
„Nemáš hlad?“vyděsil mě hlas, Ino.
„Neboj, nepřišla jsem tě zabít,“ zavtipkovala.
„To ani nečekám,“ usmála jsem se. Sedla si vedle Sasukeho a podívala se na mě nechápavým pohledem. Jeden můj pohled ji stačil, aby pochopila, že nemám nejmenší tušení, proč tady je.
„No, tak co Sakuro, máš šaty na ten Májový festival?“ zeptala se.
„Ne, já tam nepůjdu,“ zamumlala jsem.
„Proč ne? Všichni tam půjdou,“ řekla naštvaně.
„No,“ přemýšlela jsem, „ minulý festival to nedopadlo pro mě nejlíp.“
Všichni se na mě podávali a Naruto šlehl pohled po Sasukem.
„Teď budeš pořád se mnou,“ řekl Naruto a ochranářsky mi dal ruku kolem ramen.
„A už máš i doprovod,“ zajásala a zvedla se ze židle.
„Co tam tak sedíš? Ty už máš šaty?“ vyhrkla na mě.Zvedla jsem se a podívala na Naruta. Lítostivě se usmál a já zašeptala: „Zabiju tě.“