Sourozenci: 5.díl Sasuke

Když jsme byli dostatečně daleko od místa našeho souboje, zrušila jsem svoje klony, nechtěla jsem je zabít, alespoň prozatím. Kisame běžel vedle mě, ale moc jsem si ho nevšímala. Doběhli jsme až ke skrýši a vešli jsme dovnitř.
„No konečně se nám naši sourozenci vrátili,“ řekl ironicky Pein. Propíchla jsem ho vražedným pohledem, takže se radši zase začal starat o tým Taka. Rozhlédla jsem se a od Peina ke mně rázovala Konan.
„Rozu,“ řekla naštvaně, spíš moje jméno zavrčela. Rozhlédla jsem se a radši jsem se rychle přemístila k Peinovi a týmu Taka.
„Peine, zklidni si laskavě Konan,“ zašeptala jsem mu. Pein se podíval na mě a pak překvapeně na Konan.
„Můžeš si za to sama,“ řekl klidně a pousmál se. Koukla jsem se na Konan a ušklíbla jsem se.
„Jestli mě chceš zabít za ten polštář a origami, tak za to origamy může Kisame, když mě šel probudit a za ten polštář může Hidan,“ řekla jsem klidně a Konan se zaměřila na Kisameho, jak je vidět, ten polštář jí zas tolik nevadil. Kisame mě probodl pohledem a já se vítězně usmála.
„To si vypiješ, obludko,“ křikl na mě Kisame, když zdrhal před Konan a já mu jenom zamávala.
„To ho naučí, aby mě nebudil,“ odfrkla jsem si a koukla jsem na Peina, který nade mnou jen kroutil hlavou.
„Rozu, mám na tebe prosbu,“ řekl Pein a kouknul se na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Karin nemá s kým bydlet, takže by bylo skvělé, kdybys bydlela s ní místo s Konan,“ řekl Pein a já se začala smát.
„Jasně,“ odpověděla jsem mu, když se na mě začali všichni dívat.
„Proč se směješ?“ zeptal se mě Itachi, který se objevil přede mnou, zády k Sasukemu.
„Protože se stěhuju ke Karin, aby mohl mít Pein Konan jen pro sebe,“ vydechla jsem a začala jsem se smát nanovo. Pein po mě vrhl vražedný pohled a Itachi jen zakroutil hlavou.
„Tak to abych zase šel,“ řekl klidně Itachi a snažil se zmizet, ale Sasuke ho chytil za rukáv. Už měl taky plášť Akatsuki, jak jsem si všimla.
„Chci s tebou mluvit,“ řekl Sasuke chladným tónem a já jsem se zatím uklidnila.
„Bezva, už tu nejsme s Kisamem jediní sourozenci, kteří se nemají rádi,“ řekla jsem s úsměvem.
„Nemají rádi, to je slabé slovo,“ řekl Itachi a podíval se na mě Sharinganem, díky bohu jen tím normálním, jsem si jistá, že kdyby se na mě podíval Mangekyou, tak by mě s radostí mučil.
„Tím myslíš mě a Kisameho nebo sebe a Sasukeho?“ zeptala jsem se a naklonila jsem hlavu na stranu. Itachi se pousmál, což se stávalo jen málokdy.
„Tím myslím vás i nás,“ řekl klidně a vytrhl se Sasukemu. Otočil se ke mně zády a podíval se na Sasukeho.
„Tak já půjdu a vyřiďte Kisamemu a Hidanovi, ať mi laskavě nelezou do pokoje,“ křikla jsem, když jsem mířila ke svému novému pokoji.

Došla jsem ke svému novému pokoji a vešla jsem dovnitř. Tam už seděla Karin a přemýšlela. Podívala jsem se na ní s pozdviženým obočím.
„Ahoj,“ pozdravila jsem jí a ona se na mě překvapeně podívala.
„Co tu děláš?“ zeptala se mě Karin a prohlédla si mě. Sundala jsem si plášť a hodila jsem ho na volnou postel.
„No, odteď tu bydlím s tebou, protože mě Pein vyhodil od Konan,“ řekla jsem a pokrčila jsem rameny. Karin přikývla.
„Jo, mohla bych udělat takový opatření, aby se sem nikdo nedostal?“ zeptala jsem se jí a Karin přikývla.
„Yōton: Yōkai no Jutsu,“ řekla jsem po složení pečetí a z pusy mi vystřelila láva a obalila dveře, takže se nikdo nemohl dostat ani dovnitř ani ven, zatím. Karin se na mě překvapeně podívala.
„To je moje Kekkai Genkai, aspoň něco dobrýho,“ řekla jsem a zasmála jsem se. Lehla jsem si na postel a spokojeně jsem usnula.

Ráno mě probudili, až hlasy za dveřmi. Nenamáhala jsem se otevírat oči a jenom jsem poslouchala, co se tam děje.
„Šéfe, jak jí mám asi probudit?“ ozval se za lávou naštvaný Hidanův hlas. Otevřela jsem oči a vzpomněla jsem si, co jsem včera udělala. Vypadalo to, že to zabralo.
„Je mi úplně jedno, jak jí probudíš, hlavně ať je tady,“ oplatil mu Pein křik, který se ozýval jakoby z dálky. Pomalu jsem se oblékla, pro jistotu jsem na sebe hodila i plášť.
„Doton:Domu,“ řekla jsem po složení pečetí a udeřila jsem do lávy, která se rozbila. Naštěstí to byla jen tenká vrstva. Oddechla jsem si a podívala jsem se na překvapeného Hidana za dveřmi.
„Kam mám jít?“ zeptala jsem se ho a protáhla jsem se. Konečně jsem se za dlouhou dobu v klidu vyspala. Tohle jsem dělat nemohla, když jsem bydlela s Karin, protože bych jí prý zničila její origamy.
„Za šéfem,“ řekl celkem naštvaně Hidan a odešel. Ušklíbla jsem se a zamířila jsem za Peinem do kanceláře. Ani jsem se nenamáhala klepat a vešla jsem. Sedla jsem si do křesla poblíž jeho stolu a podívala jsem se na něj. Kromě Peina tam byl i Sasuke.
„Co si potřeboval šéfe?“ zeptala jsem se ho a on na mě vytřeštil oči. Sasuke mi nevěnoval ani jeden pohled, takže jsem ho taky nebrala na vědomí.
„No, potřebuju aby si přezkoušela tady Sasukeho,“ řekl Pein a ukázal na černovlasého ninju. Pozvedla jsem obočí a podívala jsem se na něj.
„Až tak dobrou náladu zas nemám,“ řekla jsem mírně naštvaně, ale radši jsem se nehádala, protože bych stejně nakonec musela udělat, co chce.
„Tak dělej Sasuke,“ křikla jsem na něj, když jsem odcházela. Najednou mi těsně kolem hlavy proletěl blesk. Ani jsem se neotočila.
„Neříkej mi co mám dělat,“ zavrčel mi Sasuke za ramenem. Nereagovala jsem na něj a vyšla jsem před skrýš. Za sebou jsem uslyšela Sasukeho kroky. Otočila jsem se k němu čelem.
„Tak ukaž co umíš Uchiho,“ řekla jsem znuděně a protáhla jsem se. Sasuke se ušklíbl a vytáhl katanu. Ani jsem se nenamáhala na to reagovat .
„Myslím, že bude stačit jen souboj se zbraněmi, všichni známe Itachiho schopnosti,“ upozornila jsme ho a Sasuke proti mně vyběhl s napřaženou katanou a rozpřáhl se. Nejspíše mi útočil na nohy, takže jsem vyskočila, ale najednou katana změnila směr a namířila si to na moje levé rameno. Bleskově jsem vytáhla kunai a katanu jsem zablokovala. Takhle utekla většina dopoledne.
„To by mělo stačit,“ oznámila jsem Sasukemu, který už nevypadal úplně energicky a rozešla jsem se směrem ke vchodu do úkrytu.
„Kdo řekl že to stačí?“ křikl na mě Sasuke. Otočila jsem se a prohlédla jsme si ho. Byl udýchaný a ani já jsem nebyla v nejlepší formě.
„Řekla jsme to já, mám hlad a potřebuju se najíst,“ řekla jsem mu chladným tónem, který by mohl soupeřit s tím Itachiho a rozešla jsem se zase ke vchodu.
„Už ti někdo řekl, že jestli budeš tolik jíst ztloustneš?“ ozvalo se za mnou a já se otočila a propálila jsem dotyčného pohledem.
„To jsme nebyl já,“ upozornil mě zbytečně Sasuke, protože já už jsem pohledem propalovala Kisameho stojícího za ním.
„Být tebou tak radši mlčím, já aspoň jako jídlo nevypadám,“ odbyla jsem ho naštvaně a vydala jsem se do skrýše.