Nové tělo, nové prokletí. Žůžo! - 01

Myslím si, že v životě každého člověka nastane stěžejní chvíle, dalo by se říci zlomová, nejdůležitější, hlavní nebo rozhodující, po které se bude muset vážně, závazně a nezvratně rozhodnout, co bude dál. U někoho je to první jízda na koni, pro jiného smrt blízké osoby. Dřív nebo později to musí přijít, bez zvratů a téhle „stěžejní“ situace by to nebyl život. Ne vždy po ní přichází něco horšího. Ale někdy se to stává. Vážná nehoda, požár, zemětřesení… To je, nechci říct osud, ale prostě ona chvíle zlomu. To nejdůležitější ale je, jak to člověk potáhne dál a z jakého důvodu. A proto jsem tady. Protože mým okamžikem zlomu byla moje vlastní smrt…

Teď mám spoustu času přemýšlet. Myslím, že tu ještě nějakou chvilku budu, a tak si můžu dovolit rozjímat.

Ten den pršelo…
„Sakra, zase jsem celý promokl.“ Tamaki si ručníkem horlivě sušil namoklé vlasy a koukal z okna do té sibérie, ze které právě přišel.
„Nediv se, žiješ v okapu světa.“ Usmála jsem se a postavila jsem vodu na čaj. To byla moje specialita. Vaření čaje bylo v podstatě moje jediné vítězství v oblasti kuchtění. Uměla jsem několik druhů, a když jsem se neopařila, nebo jsem nic nerozlila, byla to celkem příjemná záležitost.
„To je, jako kdyby sis ve Slunečné stěžoval na vedro.“ Dala jsem mu přátelskou herdu do zad a on po mě za odměnu mrskl vlhký ručník.
„Hej! Koukej si to uklidit. Jsem tvoje holka, ne otrokyně.“ Usmála jsem se a nestačila se krýt, před jeho ledovýma rukama, které se skálopevně rozhodly mě zlechtat za jakoukoli cenu. Tamaki se po mě natáhl, ale skrčila jsem se za křeslo.
„Jen počkej, stejně tomu neujdeš.“ Zahrozil a odkráčel do kuchyně zalít čaj a začal si u toho na protest pískat. Vylezla jsem z bezpečného úkrytu a potichoučku jsem se plížila za jeho záda. Byla jsem si jistá, že mě neslyší, ale zrovna když jsem se rozmachovala, abych mu dala ochutnat jeho vlastní polívčičku, se s ďábelským úsměvem obrátil a šíleně ledovými prsty mě začal lechtat na břiše.
„Ááááá, to stůůůůdííííí!“ Zavyla jsem jako raněná hyena a snažila jsem se zchodit ty jeho ledárny ze svého těla, ale měl daleko větší sílu. Najednou se ozvala ohromná rána a všechno se začalo otřásat.
„Co to sak…?!“ Ani jsem nestihla donadávat a vedle mě přistál hrníček, který vypadl silou otřesů z kuchyňské skříňky.
„Pozor!“ Tamaki do mě prudce vrazil a sám se kryl před municí talířů, hrnků a sklenic, které teď padaly přímo na nás. Chňapla jsem tác, na kterém jsem měla připravený čaj a zvedla jsem ho nad hlavu jako ochranný štít.
„Pojď, musíme do sklepa.“ Zakřičel mi Tamaki přímo do tváře, aby přehlušil řinkot rozbíjeného nádobí a křik lidí, kteří měli evidentně podobný problém.
„Proč do sklepa?“ Vykulila jsem oči a snažila jsem se namáčknout svého kluka pod jediný tác v domě.
„To se dělává.“ Zatvářil se jako učitel prvního stupně, ale škleb ho hned přešel, jakmile na jeho nekryté rameno dopadla sváteční váza z broušeného skla.
„Jau! Dopr…!“ Chytl se za rameno a namáčkl se na mě ještě víc. Otřesy nepřestávaly. Trochu dlouhý zemětřesení, ne?!
„Kdo to dělává?“ Křikla jsem na něho.
„Kdo dělává co?“ Tamaki zřejmě během pár sekund zapomněl téma hovoru a teď na mě koukal jako na idiota.
„No to s tím sklepem?“ Zamrčela jsem uraženě, nevšímaje si lustru, který právě dopadl na náš tác, jen zaduněl.
„Jakým sklepem?“ Úspěšně odrazil malovaný hrneček s pomněnkami, ze kterého jsem každé ráno pila kakao.
„Nech to bejt.“ Zamrčela jsem a rozhlédla jsem se. Pěkná spoušť. Teprve teď, když jsme ztichli, jsem si uvědomila, že křik se ozývá z ulic, ne sousedních domů.
„Venku se asi něco děje!“ Zahulákal mi Tamaki do ucha a začal mě i s naší protinádobovskou obranou strkat ke dveřím. Sem si všimla, blesku!
Za prahem kuchyně jsme se oba rozběhli, já samozřejmě první a vylítli jsme na ulici. Tam panoval chaos. Křičící lidé vrávorali a snažili se utéct a mezi nimi pobíhala zvířata a taky hordy černě maskovaných nepřátel.
„Co se děje?“ Tamaki vypadal přesně tak zmateně, jak jsem se já cítila a nerozhodně se rozhlížel.
„Hej bejby!“ Ozval se slizký hlas hned vedle mě. Blesku rychle jsem se otočila, ale silná rána mě otočila zase zpět. Vedle sebe jsem zaslechla Tamakiho výkřik, ale to jsem už ležela na zemi tváří dolů a kolem mě se rozlévala rudá krev stříkající po litrech z mého krku. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Možná to bylo těžkým krvácením, nebo šokem, ale otupené smysly nebyly schopné mi podat nějaké kloudné informace o situaci.
„Kaito!!“ Tamaki mě opatrně otočil. Měl červenou tvář a zarudlé oči. Bylo znát, že brečí. Hodně.
„Počkej, nehýbej se!“ Rychle si vysvlékl košili, pod kterou měl ještě tričko, a přitiskl mi ji na krk. Chtělo se mi spát. Kolem se ozývaly rány, výkřiky, klení… Tamaki něco halekal dál, ale já jsem sobecky zavřela oči. Chtěla jsem si jen zdřímnout. Nikdy by mě nenapadlo, že je už nikdy neotevřu.

V této chvíli bych ráda opravila svou poslední větu. Není pravda, že už je nikdy neotevřu. Spíš neotevřu ty samé oči. Psycho, co? Jde o to…teď jsem oficiálně mrtvá. Poznám to podle toho, že sedím na měkoučké trávě, kolem mě je moc krásná příroda, potok, ptáci, samá zeleň a tak.
Ten kdo tvrdí, že při umírání člověk vidí před očima probíhat celý svůj život, je s prominutím p*blb. Ani jsem necestovala tunelem za bílým světlem, ani jsem neslyšela nebeské zvonky a podobné ptákoviny. Prostě jsem v jednu vteřinu zavřela oči v Deštné vesnici a v druhou vteřinu jsem koukala na tu nádheru tady. Bylo to jako mrknutí. Takže teď musím řešit jednu proklatou otázku. Co teď? To jsem jako oficiálně přestala existovat a nazdar? Nebo se za chvilku probudím doma, bude se mnou lomcovat máma a její snídaně udělaná „s mateřskou láskou“ se nebude dát jíst jako normálně?

Takže jsem tady. A vedle mě je nikd… ááááááá, nějakej chlap!!!
„Ahoj. Jak se máš?“ Mimochodem moc hezkej chlap s příjemným hlasem.
„Měla bych se skvěle, kdybych nebyla mrtvá.“ Zavrkala jsem a snažila jsem se máchat řasama jako o život.
„Jak víš, že jsi mrtvá? Teda, ne jako, že bys nebyla. To jsi. Ale většina duší, co sem na Rozcestí přijdou, netuší, kde se tu vzala.“ Páni, mluvil asi o dost závažných věcech, ale pořád se usmíval. Takže buď je ten otravnej věčnej optimista, nebo je divnej. Hm, co asi?
„No, soudě podle té krve a toho, že jsem se během chviličky přenesla z válečný zóny do oázy klidu, jsem prostě mrtvá.“
„Hm, dobrá dedukce. Ale, jako správný poutník se musím zeptat, co máš teď v plánu?“ Trochu si poposedl, aby mi dobře viděl do očí.
„Co? Na to sem se právě chtěla zeptat já tebe! Ty to jako nevíš?“ Vykulila jsem oči a ani nechci vědět, jaký obličej jsem vytvořila.
„Já vím jen, jaké máš možnosti.“ Přestal se usmívat a teď vypadal spíš jako zamyšlený studentík.
„A jaké?“ Zabrblala jsem nevrlá z toho napínání.
„Mno, moc jich není. Vlastně jsou jenom tři.“ Zase se usmál, ale touhle dobou jsem už měla vcelku solidní chuť šlápnout mu do tváře a manuálně mu změnit výraz.
„A to?“ Ježiš trochu s tím pohni. Znuděně jsem se protáhla a čekala jsem, jaké moudro z něj zase vypadne.
„Tak zaprvé, můžeš zůstat tady.“ Strčil si do pusy stéblo trávy, ale pořád se usmíval jako mamlas.
„Má to nějaký výhody?“
„Ani ne, ale je tu pěkně, nemyslíš?“ No těbůh, už je tu moc dlouho.
„To jo. Super. Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale něco živějšího bys neměl?“ Tady by mi do hodiny hráblo.
„Víš, vzhledem k situaci by ale tahle varianta byla pro všechny nejlepší.“ Teď se zamračil. Chápete?! ZAMRAČIL. Tak přece není věčný optimista.
„Jaké situaci? Co kdybys mi to už konečně vysvětlil? Pěkně mě to točí!“ Zalomila jsem rukama. Tímhle tempem se nikam nedostaneme. Připomíná mi to tu nekonečnou pohádku, jak ovečky přechází most. A přechází…přechází…přechází…páni, začínám být unavená….ne, dělám si srandu.
„Ona je to totiž trochu složitější situace. Ty, víš, jaksi ještě nemáš být mrtvá.“
Vyletím jako na pérku. „Co?!“ Zařvu mu do obličeje.
„Ty jsi umřela nedopatřením. Někdy se to stane, znáš to, je válka. Proto je tu ta druhá a třetí možnost.“
„A ty jsou?“ /Vražedný výraz v očích, vyceněné zuby, pěna u úst./
„NO, můžeš jít do Ráje, na místo věčného odpočinku, anebo zpátky na Zemi.“
„N Zemi?! To by šlo? I když jsem umřela? Tak honem, jedeme, ať se Tamaki moc dlouho nebojí. Páni, ten bude koukat. Prostě ho najednou pozdravím a…“
„Počkej, ty to nechápeš. Sice se vrátíš na Zemi, ale je ti doufám jasné, že ne do tvého těla!“
„Jak jako ne? A to mě jako šoupneš někam jinam?“ Koukala jsem na něj jak sůva zjara.
„Náhodou, jiné tělo nemusí být tak špatné. Díky válce máme docela solidní zásobu těl. Mohl bych najít nějaké odpovídající, stejného pohlaví a věku.“ Přehodil si stéblo do druhého koutku a zadíval se do slunce, jako by ho náš rozhovor vůbec nezajímal.
„Aha, takže mě vrzneš do nějaké tisíc let staré mrtvoly. Proč se teda nemůžu vrátit do svého těla. Mrtvola jako mrtvola, ne?“ Měla jsem sto chutí ho pěstí upozornit, že pro mě je téma daleko ožehavější, než pro něj.
„Ty teda dneska perlíš. Když jsem mluvil o tělech, snad ti mohlo dojít, že ani jedno z nich není mrtvé. A navíc, jakmile jednou z těla vystoupíš, nemůžeš se do něj vrátit. To je zákon, chápej, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky…“
„Aha, a co lidi v kómatu?“ Utnu jeho filosofické výlevy a můžu téměř uchopit svou odplouvající šanci na návrat do mého původního života.
„To duše neopustí tělo, jen si dá na chvíli vale a může se rozhodnout, jestli se chce vrátit, nebo ne. Podle toho jak vyvádíš, hádám, že chceš zpět na Zemi.“
„To teda sakra jo!“ Zavelela jsem.
„V tom případě stačí vhodná schránka.“ Protočil oči, jako by si ze mě utahoval, ale jelikož mu trvalo pár minut, než se vzpamatoval, asi spíš hledal to tělo.
„Vida, i při své smůle máš štěstí. Našel jsem jednu dívku, necelých sedmnáct let, Noriko Narashi v Listové, která je ti ihned k dispozici. Předpokládám, ŽE CHCEŠ ASI ZPÁTKY HNED, CO?“
„To teda.“ Zavrčela jsem.
„Ale nic z toho by se nestalo, kdyby ste tu neměli bor*el a neumřela jsem moc brzo.“ Nemohla jsem si nerýpnout.
„Fajn, odteď přestává Kaito Shinju existovat. Jsi Noriko Narashi, kunoichi z Listové. Je mi líto naší chyby, ale jako odškodné ti ponechám paměť z tvého minulého života. Nakládej s ní podle libosti. Chyby se stávají, to je život.“ Naposledy se usmál a ťukl mě prstem do čela.
Můj výkřik: „Jaký život, vždyť jsem mrtvá!!!“ Pohltilo bílé světlo a já jsem byla vržena do nového života…