Všechno je o jednom míčku

Pípání přístrojů, pach dezinfekce, vzdálený pláč, tiché tikání hodin. Seděl do půl pasu nahý na židli, z bot mu pořád ještě odpadával prach hřiště, nesnášel celý svět. Doktorku Tsunade, která mu opatrně sdělovala, že vazy v rameni nevydržely a za rohem se určitě divila, jakou námahu musela jeho ruka vytrpět. Trenéra Sarutobiho, který ho odvolal ze hry potom, co mu míček vypadl z prstů, a nechtěl pochopit, že může hrát dál. Ředitele školy Jiraiyu, za to, že ho vzal svým autem do nemocnice, ani ho nenechal podívat se, jak dopadl zápas, a v autě ho celou cestu utěšoval. Svoji přítelkyni Sakuru, která na něj čekala na chodbě a prolévala slzy. Chytače Shikamara, který mu přísahal, že vyhrají i bez něho! A nejvíc náhradního nadhazovače Naruta, za jeho nadšený výraz, když šel hrát.
Baseball byl pro Sasukeho vším. Nic pro něj nebylo bolestivější – potupnější než odejít z rozehraného zápasu. Ze zápasu, kde se na něj dívaly stovky – tisíce očí a sledovaly každý jeho pohyb. Byl eso týmu, nejlepší nadhazovač, kterého kdy jeho škola měla. Přímá vstupenka do Koushienu. Nadhodil víc míčkůnež kdokoliv jiný. Rychleji, přesněji, lépe. Rozhodně byl lepší než ten matlal Naruto. Sevřel pěsti. Pravá ho neposlechla a prsty se jen zachvěly.
Tsunade prohlížela rentgenové snímky, mumlala si pro sebe a dělala si poznámky.
„Kdy budu moct zas hrát?“ zeptal se neurvale.
Doktorka se prudce otočila. Zvedla obočí.
„Vaše rameno utrpělo vážné poškození, které narušuje jeho hybnost. Nevím to ještě jistě, ale nejspíše bude nevyhnutelná operace.“
Její hraně zúčastněný tón ho rozpálil doběla. Tady šlo o celý jeho život, ne o nějakou debilní rýmu.
„Jak dlouho!?“ vyštěkl a vstal. Stolička se skácela na zem. Tsunade sebou ani necukla.
„Měsíc do operace, musí se zahojit nejvýraznější poškození; a pak až roční rehabilitace.“ Mluvila klidně navzdory Sasukemu, který stál ani ne půl metru od ní a sálal z něj vztek.
„Udělejte to rychleji!“ Chtěl ji uhodit. Napřáhl pravou ruku. Obličej se mu zkroutil bolestí, ale nevydal ani hlásku.
Její pohled ztvrdl.
„Sedněte si, mladíku!“
Levou rukou postavil stoličku a sedl si. Přešla za něj.
„Chápu vaši naštvanost, ale musíte se uklidnit!“
Ještě mu prohmatala rameno, slzel u toho, a pak mu nasadila ortézu a znehybnila ruku.
„Alespoň do zítřka zůstanete tady. Sestra vás zavede na pokoj.“
Kývl, později nebyl schopen říct, proč neprotestoval. Rychle vyšel ven. Chtěl být sám.
Na chodbě se ho místo sestřičky ujala Sakura. Hystericky na něj něco blekotala. Odstrčil ji od sebe, až spadla na zem. Seděla neschopná cokoliv udělat, z očí jí vyhrkly slzy. Otočil se k ní zády.
„Sasuke, co se děje? Co jsem ti udělala?“
„Mám zničený rameno! Nech mě být!“ zakřičel.
Sakura se rozbrečela naplno. Nechal ji za sebou; sestřičku, která ho přejela zhnuseným pohledem, nevnímal.

„Nezapomeňte si někoho poslat pro věci.“
Konečně za ní zapadly dveře. Sasuke ležel na levém boku. V rameni mu pulsovala bolest. Měl krásný výhled na park, který patřil k nemocnici. Dva kluci si zde házeli míčkem. Lehl si na záda a zíral do stropu.
Ta hra pro něj byla život. Ne, možná víc. Nikdo to nechápal. Měl na ni vzpomínky. Na to, jak si házel s bratrem. Jak ho Itachi učil nadhazovat. Jak se s otcem dívali na ligový zápas, a každý fandil jinému týmu. Jak záviděl Itachimu, když ho vzali na baseballovou akademii ve Státech. Na osamělost, když se rodiče jeli podívat za synem a jeho nechali doma s babičkou. Na smutek, když se s nimi zřítilo letadlo.
Vlastně to nikdy Itachimu neodpustil. Po jejich smrti se ponořil do baseballu. Jeho babička zemřela, když za domem do úmoru nacvičoval nadhozy.
Itachiho adoptoval bohatý bezdětný japonský pár žijící ve Státech, ani to mu nemohl odpustit. Žil si jako v bavlnce, zatímco jeho si pěstouni přehazovali jako horký brambor. Žádný z jeho náhradních rodičů neměl pochopení pro jeho posedlost baseballem a fanatickou touhou porazit bratra.
Život si naplánoval a nehodlal dělat jakékoliv ústupky. Na střední se dostat do Koushienu a alespoň jednou ho vyhrát, vysloužit si sportovní stipendium, pokud možno v Americe, a pak zaujmout lidi z Major League a stát se startujícím nadhazovačem New York Yankees. A jako perličku na dortu ve finále Světové série porazit Itachiho.
Nemínil kvůli zranění promrhat víc než rok. Pak už by nemusel Koushien stihnout a bez něj by jeho sen byl nijaký. Každý chlapec v Japonsku, který si kdy hodil míčkem, sní o tom, že bude stát uprostřed toho stadionu a připravovat se k nadhozu. Že zazní ono sladké: „Třetí strike, pálkař aut!“ Zvedne ruce k nebi, jeho spoluhráči se k němu rozeběhnou a publikum bude bouřit; vzývat ho jako hrdinu.
A o to má přijít? Nechat to někomu jinému, nebo ještě hůř, tomu blbečkovi Narutovi.
Zavřel oči. Najednou na něj dopadla únava. Vždyť taky odházel sedm směn. Usnul.

Probudilo ho ťukání na dveře. Rameno měl ztuhlé, pobolívalo ho. Protřel si oči a uvědomil si, že to není jen zlý sen.
„Dále!“
Hluboký povzdech. Shikamaru. Kdo jiný než jejich kapitán mohl být otrávený z toho, že si musí sám otevřít dveře od nemocničního pokoje. Snad si myslel, že Sasuke čile vstane a otevře je za něho.
Shikamaru se ještě ani nepřevlékl. Ve špinavém dresu si sedl na postel. Nepozdravil. Sasuke taky ne. Znali se navzájem velmi dobře, vždyť tady Shikamaru hrál chytače. Nesnášeli se.
„To mně nepřineseš ani pomeranče?“ zeptal se nakvašeně Sasuke.
Měřil si ho pohledem a zvedl obočí: „Stejně by sis je asi neoloupal, máš zraněnou ruku.“ Sasukemu ztvrdl obličej.
„Jak dopadl zápas?“
Shikamaru se usmál.
„Vyhráli jsme. Naruto nepustil soupeři ani bod a Chouji na pálce dal dvoubodový homerun. Takže nakonec to skončilo 5-1.“
Každé jeho slovo bylo pro Sasukeho jako rána pálkou. Oni vyhráli bez něj! Jak se opovážili?
„Jo, a ještě něco, Naruto neignoruje moje signály.“ Sasuke toužil po tom, vymazat mu ten pobavený úšklebek z jeho debilního obličeje.
„To tě muselo strašně těšit. Co tady vůbec děláš, kapitáne?“ zeptal se nakvašeně.
„Přikázal mně to Kakashi. Za jak dlouho se vrátíš?“
Sasuke ho vystrčil z postele. Stěží se stačil zvednout a tak nespadnout na zem.
„To ještě nevím!“ zasyčel a pak se zarazil: „Odkdy posloucháš Kakashiho?“
Shikamaru protočil oči.
„Je to s tebou otrava jako vždycky. Odcházím!“
„Sbohem!“
Dveře za ním zaklaply. Sasuke z bílého povlečení smetl hnědou hlínu hřiště.

Netrvalo dlouho a zaklepal někdo další. Tak jemně, že to málem přeslechl. Hinata. Zamlklá manažerka jejich klubu, která pro všechny udělala první-poslední. Vždycky si z ní utahoval.
„Dále!“
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř opatrně nakoukla drobná dívka.
„Ahoj. Neruším?“ Mluvila pomalu, skoro jako by se ho bála. Nic neříkal. Vstoupila dovnitř, nesla s sebou květiny a košík s ovocem, který jako by vypadl z anime. Sasuke si o ní vždycky myslel, že je otaku. Nechápal, proč dělá manažerku.
Košík položila na noční stolek, vzala malou vázu, napustila do ní vodu a umístila do ní květiny. Za celou dobu neřekla ani slovo.
„Proč jsi přišla?“ vybafl na ni. Došla mu trpělivost.
Přisunula si židli k jeho posteli, způsobně si sedla a uhladila si sukni.
„M-máme o tebe strach,“ zakoktala. Taková lež. Už dlouho věděl, že většina lidí z týmu ho nesnáší. Byl na ně moc dokonalý.
„Vyhráli jsme.“
„Já vím!“
Hinata si nervózně mnula ruce. Byla na židli úplně skrčená. Sasuke na ni nepřátelsky civěl.
„Pan Jiraiya si o tebe dělá starost. Mluvil s paní Tsunade o tvé ruce a hned propustil trenéra Sarutobiho.“ Hinatin nejdelší proslov, který zatím slyšel.
„Proč?“ Sarutobiho měl rád. Nechal ho dělat, co chce, a choval se k němu jako k pravé hvězdě. Jakou doopravdy byl. Probodával ji pohledem.
„Kvůli tomu, že tě nechal přetížit si rameno. Nahradil ho Kakashi.“
Sasuke se prudce posadil a pevně sevřel prostěradlo v levé ruce. Ozval se zvuk trhající se látky.
„Kecy!“ zařval. Hinata se schoulila ještě víc.
„A-ale…“ pokoušela se něco namítnout.
„Moje rameno je v pořádku. To je určitě nějakej omyl!“
Hinata vstala a v slzách utekla. Sasuke si znovu lehl a přemýšlel, co komu kdy udělal, že má takovouhle smůlu.

Další návštěvník nezaklepal. Vpadl do místnosti jako velká voda. Velká voda s blonďatou hlavou a širokým úsměvem.
„Ahoj. Vyhráli jsme!“ Proč mu to musí pořád připomínat? A proč je tady on? Pokud někoho doopravdy nechtěl vidět, tak to byl právě Naruto.
„Odházel jsem to skvěle. Kámo, to bylo něco.“ Nezastavitelná lavina veselosti a optimismu se o Sasukeho lámala.
„Ten mrzout Shikamaru mě pochválil a Kakashi taky! Víš to o Kakashim, že? Určitě neprohrajeme, dokud se nevrátíš. Vrátíš se, že jo?“
Jejich pohledy se střetly a Naruto najednou zvážněl. Bylo to nečekané.
„Je to vážný, co?“ zeptal se najednou.
Sasuke nic neřekl. Jen na něj civěl. Neměl ho rád, nesnášel ho, nebo si to alespoň myslel. Momentálně mu hlavně ale záviděl.
„Určitě se dostaneme do Koushienu. Na to ti přísahám. Pro tebe se všichni budou snažit ještě víc. Máme skvělej tým, ale to ty víš. Chouji dneska fakt válel. Dva homeruny a jednou na třetí metu. Není to skvělé! No a Kiba mně jednou zachránil p***l. U zdi vyskočil snad tři metry a chytil míček. No a…“ Naruto byl k nezastavení. Mlel a mlel pořád dokola o zápase a o tom, jak se dostanou do Koushienu. Sasuke neříkal nic. Cítil, jak z něj vyprchává jeho sen.
„Jé, Hinata ti přinesla kytku. No není to milá holka. Mně několikrát přinesla oběd. Ta teda umí vařit, to ti povím. Její vajíčka jsou něco…“
„Vypadni!“ přerušil ho neurvale.
„Cože?“
„Odejdi, prosím!“ Naruto vykulil oči. Sasuke nikdy o nic neprosil. Jen rozkazoval. Naklonil se k němu.
„Není ti nic?“ zeptal se starostlivě.
„Je! A teď už vypadni!“
Naruto vstal. Ve dveřích se ještě otočil.
„Zítra přijdu znova!“
„Proč?“ Sasuke nechápal. Když ho teď vyhodil.
„Protože jsme kamarádi!“ Naruto se usmál, zvedl palec a zavřel dveře. Bylo ticho.

Rychlé energické zaťukání.
„Jdu dál!“
Sasuke měl sto chutí říct: „nechoď!“ Kakashi byl jejich pomocný trenér. Vždycky Sasukemu říkal, aby se nepřepínal. Co tak mohl vědět? O tom, že hrát dobře nestačí. Že jen dostat se na půdu Koushienu nestačí. Jako všichni ostatní nechápal jeho posedlost. Pokud limit ostatních byl sto nadhozů denně, on jich musel hodit sto padesát. Pokud ostatní házeli sto čtyřicet kilometrů za hodinu, on musel sto šedesát. Kakashi ho varoval, že si tak poraní rameno, ale Sarutobi ho nechával dělat si, co chce.
Sasukeho nejvíc štvalo, že Kakashi měl pravdu. Zničil si ruku.
Kakashi se posadil na židli u postele a podíval se na něj. V jeho pohledu nebyla ani lítost, ani potměšilost. Sasukeho to překvapilo.
„Mluvil jsem s doktorkou.“
„Co říkala?“ Sasukemu se do hlasu nechtěně dostalo nadšení. Skoro jako by cítil dotek naděje.
„Máš narušený vývoj kloubu. Jsou dvě možnosti.“ Klidný, pevný hlas. „První z nich je operace. Znamená to počkat měsíc, než se vyléčí nejakutnější důsledky přetížení, a pak operace a roční rehabilitace. Následně by mělo být rameno znovu funkční.“
Sasukemu bilo srdce.
„A druhá?“
„Druhá je dvouměsíční rehabilitace. Je ovšem velká pravděpodobnost, že se zranění obnoví, a tentokrát nevratně.“
Sasuke se posadil na posteli. Oči mu zářily. Kakashi se mračil.
„Chci druhou možnost!“ vykřikl nadšeně.
„Myslel jsem si, že to řekneš. Pokud si ji vybereš, tak ale v mém týmu nebudeš nadhazovat! Nevezmu si na svědomí zničený život.“
Sasuke nechápal. Jak mu to může udělat? Když nikoho lepšího v týmu nemá. To jako nechá nadhazovat Naruta, nebo dokonce Kibu?
„To nemůžete!“ vykřikl.
„Ale můžu. Ředitel Jiraiya mně dal plnou důvěru.“
Sasukem lomcoval vztek. Bolest v rameni se vrátila. Levou rukou praštil do postele.
„Jste hajzl! Vypadněte!“
Kakashi si povzdechl a vstal.
„Myslím to s tebou dobře,“ řekl potichu na rozloučenou. Sasuke po něm levačkou hodil vázu. Trefil však jen zavírající se dveře. Roztříštila se a Hinatiny květiny se rozsypaly po podlaze.

Poslední, kdo ten den zaťukal na dveře, byl vysoký bledý muž. Vypadal až nezdravě, jako by se jeho pokožky nikdy nedotklo slunce. Měl na sobě perfektně padnoucí oblek. Štítivě překročil rozlitou vodu a pomalu vadnoucí květiny. Kapesníkem otřel židli předtím, než si na ni sedl.
„Dobrý den! Jsem Orochimaru, ředitel střední školy Kumogakure!“ představil se. Mluvil sladkým podbízivým hlasem, který se jakoby vlnil v místnosti a naplňoval každou její skulinku.
„Dobrý den! Co mně chcete?“ zeptal se Sasuke přímo. Kumogakure byla jejich největší soupeř v oblastním turnaji. Obrovská škola s perfektním vybavením a obřím týmem, která se do Koushienu dostávala pravidelně.
Orochimaru se na něj usmál, jako vlk na svou kořist.
„Chci vám udělat nabídku.“
Sasuke zvedl obočí a zpozorněl.
„Jakou?“
„Vím o vaši nešťastné situaci, přesto by naše škola měla zájem o vaše služby.“
Sasuke ho hypnotizoval očima.
„Naštěstí znám velmi dobrého ortopeda, který mně dluží službu.“
„Takže bych mohl hrát?“
„Samozřejmě. Jen co skončí vaše rehabilitace!“
Sasuke měl chuť jásat. Najednou ho bolest v rameni přešla.
„Kde to mám podepsat?“ zeptal se nadšeně.
Orochimaru se zasmál tak, že Sasukemu přejel mráz po zádech. Bylo v tom něco nepochopitelně děsivého.
„Přestupové papíry přinesu zítra. Budou je muset podepsat vaši zákonní zástupci.“
„S tím problém nebude.“
„Takže dohodnuti?“
Orochimaru k němu napřáhl ruku a Sasuke ji bez rozmyšlení stiskl. Měl pocit, že se upsal ďáblu, ale věděl, že to za to stojí.