Nový člen, díl 16

Po zabouchnutí dveří Deidara chvíli počkal, kdyby se náhodou vrátili, až při dalším zvuku prásknutí dveřmi, jak bylo Natsuminým zvykem, si hlasitě oddychl a spustil ruce do klína.
To bylo o fous, pomyslel si a vytáhl zpod polštáře vysílačku, díky které odposlouchával Hirokiho a Natsuminy rozhovory. Zamyšleně se na věc díval a přemýšlel o tom, co slyšel. Bude si muset s Natsumi promluvit, až nebude přivázaná k Hirokimu. Schoval vysílačku pod postel tak, aby ji nikdo nenašel a šel spát.

„Proč mám spát na zemi zrovna já?!“ ptal se Hiroki a máchal přitom rukama.
„Protože je to můj pokoj a moje postel!“ vysvětlila Natsumi stejně hlasitě jako on.
„Ale je to tvoje vina, že nás k sobě Pein přivázal!“ protestoval.
„To ty‘s mi vlezl do pokoje!“
„Nebuď tak majetnická!“
Takhle se hádali dobrých pět minut, až je konečně utišil Kakuzu, jehož křik je téměř srovnatelný s Peinovým. Hiroki se tedy nakonec usídlil na zemi vedle postele, na které si již ustlala Natsumi. Šli spát, aniž by si popřáli dobrou noc.

Hiroki už dávno spal, zato Natsumi nemohla usnout. Myslela na Nejiho. Zjistili, že ji propustil? Proč jí vlastně pomohl? Pochybovala, že by jí kdy odpustil, a když už, tak ne takhle brzo. Překulila se na druhý bok. Pohled se jí zastavil na Hirokiho tváři. Ležel rozvalený na pár dekách naskládaných na sobě, aby měl více pohodlné spaní. Přikrývka zakrývala jen část jeho nohy. Vlasy měl rozházené kolem hlavy, takže mu šel vidět celý obličej. Hrudník se mu pravidelně zvedal, když potichu oddechoval.
Jak může spát? Připoután k někomu, kdo ho chce zabít a on klidně spí. Tak klidně..., přemýšlela Natsumi a pořád hypnotizovala jeho tvář. Mohla ho teď zabít tolika způsoby. Sice by dostala elektrický šok, ale to ji zas tak netrápilo. Když spal, nepůsobil tak arogantně a už vůbec ne nebezpečně. Hlasitě povzdychla a otočila se na záda.
Sakra, proč zrovna já musím řešit tolik problémů. Na tohle se nehodím, pomyslela si a pozorovala bílý strop svého pokoje.

Natsumi nebyla jediná, kdo v noci nemohl usnout. Deidara také už pár hodin bděl. Pořád se mu v hlavě přemítal krátký rozhovor, který odposlouchával. Co se dělo v tom lese, do kterého šli? Opravdu ji Hiroki vydírá? Čím by mohl Natsumi vydírat? A kdo je ten, s kým se teď nemůže Hiroki setkat? Tolik otázek se mu honilo hlavou. Tolik otázek, na které neznal odpověď. A chtěl odpovědi vlastně znát? Možná by bylo lepší, kdyby se do toho vůbec nemíchal a nechal to tak, aby se to vyřešilo samo. Povzdechl si. Nevěděl, co má dělat, nebo jestli vůbec něco dělat má. Po asi půlhodině se mu i přes všechny ty myšlenky podařilo usnout.

O necelý měsíc později:

„Konečně!!“ ujel Natsumi radostný výkřik, když jí Pein odvázal provaz. Zrzek se na ni výhružně podíval a Natsumi se omluvně usmála. Když sundal provaz i Hirokimu, mohli jít z pracovny. Natsumi hned zamířila do svého pokoje a začala doslova vyhazovat Hirokiho věci na chodbu. Když ke dveřím jejího pokoje doběhl Hiroki, už měl víc než půlku věcí venku. Ona je taky pravda, že jich tam moc neměl. Každopádně potom, co dívka vyhodila poslední věc, všechny předměty sesbíral a s nimi v náruči šel do svého pokoje, kde hromadu hodil na postel a začal třídit.
„Konečně vás Pein rozvázal, co?“ prolomil ticho Deidara ležící na posteli.
„To teda! Ještě pár dní a zbláznil bych se,“ přitakal Hiroki.
„No jo, Pein neumí vymýšlet tresty. Tak hlavní je, že jste to oba přežili ve zdraví.“
„Ve zdraví? Mám v sobě víc elektrickýho proudu než zásuvka!“ nesouhlasil. Deidara se zasmál, ale do smíchu mu nebylo. Musel co nejdříve mluvit s Natsumi. Teď, když už nejsou k sobě připoutáni, Hiroki se nemusí dozvědět, že to ví. I když zatím neví skoro nic.

Oběd probíhal jako vždycky. Všichni se snažili tvářit, že jim jídlo hrozně chutná, i když měli co dělat, aby jej vůbec dostali do úst.
„Kde je Natsumi?“ přerušil ticho Pein.
„Trénuje,“ odpověděl mu Itachi.
„Odkdy ona trénuje?“ podivil se zrzek. I ostatní u stolu vypadali překvapeně.
„Zřejmě odedneška,“ odsekl trochu drze Uchiha a nabral si další lžičku bramborové kaše. Tedy údajně to byla bramborová kaše.

Les by byl tichý jako vždy, avšak jeho klid a mír narušovaly pravidelné rány a občasné hlasité a velmi sprosté nadávky.
„Sakra, sakra, zatraceně!“ sykla potichu při každém úderu do stromu Natsumi.
Musím zesílit, jinak Hirokimu nezabráním... Vlastně ještě nevím, co má Orochimaru v plánu, ale nebude to nic dobrého, to bylo jediné, co měla hnědovlasá dívka v hlavě a dál bušila do kmene, až měla krvavé klouby. Byla unavená a každý úder ji příšerně bolel, ale nepolevovala, protože věděla, že když to udělá, nebude schopna porazit ani Hirokiho, ani Kabuta, ani Sasukeho a už vůbec ne Orochimara. Ale na to nebude stačit pouhé mlácení do stromu, musí vymyslet tolik taktik, pohybům, technik, strategií a stylů boje, kolik jen dokáže a to co nejúčinnější a za co nejkratší dobu. A taky byl problém v tom, že nemohla nikomu říct o Hirokiho špehování, dokud však nenajde fotky. To je ale velmi malá pravděpodobnost, bůh ví, kam je ten zrádce schoval. Možná je má stále někde u sebe, schované v oblečení. Po čele jí stékaly kapičky potu. Začínala si průběžně léčit poraněné klouby a namožené svaly, avšak pořád bušila do kmene. Začínala být hodně vyčerpaná, pořád ji léčení sama sebe bez použití rukou značně unavovalo. Nakonec se jí podlomily kolena a vysílením se skácela na zem. Nicméně pořád byla při vědomí, takže se pomalu a ztěžka překulila na záda a zadívala se na modravou oblohu, na které nebyl jediný mráček. Bylo překrásně. Foukal lehký vánek, který jí čechral hladké vlasy a silný strom na ni vrhal stín, jenž ji chránil před přímým sluncem vysoko na obloze. Zklidnil se jí dech a když se nehýbala, bolest necítila. Přála si, aby tento moment trval věčně. A když už ne věčně, tak co možná nejdéle. Cítila se tak klidně a vyrovnaně, podařilo se jí nemyslet na problémy, které musí řešit. Vzpomněla si totiž na jeden den z dětství. Ležela na louce pokryté pampeliškami, poslouchala symfonii ptáčků a hledala v oblacích různé obrazce. Bylo to v den, kdy udělala zkoušky a byla ninja. Už nebyla jen student akademie, ale byla právoplatnou kunoichi, ve skvělém týmu a pod vedením skvělého senseie. Byla opravdu šťastná.
Cítila, jak jí slza stekla po tváři. Trochu ji to překvapilo, protože následovaly další a další. Ač se snažila, nemohla je zastavit. Potichu vzlykla a pořád se pokoušela svůj brek zastavit. Bez úspěchu. Stýskalo se jí po těch časech, kdy jí ke štěstí stačilo i to, když se jí na ruku posadil bělásek nebo když viděla malé štěňátko. Stýskalo se jí po době, kdy ji utěšovala maminka, když měla noční můru a když jí tatínek dával náplasti na odřená kolena. Když ji babička učila hrát na klavír. Když si ji dědeček posadil na ramena, aby viděla přes davy lidí na loutkové divadlo. Všechny tyhle vzpomínky zrovna Natsumi zaplavovaly a ona litovala toho dne, kdy se neovládla a zabíjela každého, kdo se jí postavil do cesty. Nevěděla, jestli mezi nimi byli i příbuzní, spolužáci nebo kamarádi. Dokázala zabít všechny. Všechny, ale ne Nejiho. Proč? Nikdy to nepochopila a nechápala to ani teď.
Plakala dlouho a téměř neslyšně. I tak byl však někdo, kdo její nářek slyšel.