Icha Icha (03) - Od teď bude vše jinak

Dnešní den byl oproti ostatním dnům klidný… Ale kdeže, klidný byl pouze pro zbytek vesnice, zatímco Uchihovské sídlo bylo hlučnější než kdy jindy.
„Podezíráte mě?!“ šlo slyšet od domu představitele Uchihů.
„Přesně tak, ty zmetku!“ řekl někdo další.
Poté však následovaly pouze zvuky bitky. Kdyby se nějaký člověk podíval přes zeď, mohl by vidět tři kluky, jak se válejí zmlácení na zemi a nad nimi Itachiho s nezvyklým výrazem.
„Už jsem to jednou říkal. Neměli byste dělat závěry o lidech jen podle jejich zevnějšku… Děláte o mě závěry, že jsem trpělivý a berete mě na lehkou váhu,“ říkal klidně, avšak později se jeho tón hlasu změnil, „Klan? Klan?! …Pořád o tom melete! Špatně jste odhadli hloubku své schránky a nevíte, jak hluboká je ta má. A teď se válíte v prachu!“
Chvíli k nim ještě mluvil… dokonce následovaly i odpovědi, tedy jen do určité doby.
„Přestaň, Itachi! To stačí… O co tady sakra jde?“ přerušil je představitel Uchiha klanu, Fugaku.
„Poslední dobou se chováš divně,“ pokračoval.
„Jsem úplně v pohodě! Jen dělám to, co musím. To je celé,“ odpověděl Itachi.
„Tak proč si teda minulou noc nepřišel?“
„Abych se dostal blíž k vrcholu,“ říkal stále stejným tónem a koutkem oka se podíval na otce.
„O čem to mluvíš?“
Jakmile to však Fugaku dořekl, vytáhl Itachi kunai a hodil jej na Uchiha znak na vedlejší kamenné zdi. Ta praskla pod náporem síly hozeného kunaie.
„Má schránka vzdala veškeré naděje v tenhle bezcenný klan,“ říkal u toho.

***
„Zase někdy přijďte!“ vycházel dívčí hlas z hospody na druhé straně Konohy.
„Ó, určitě se vrátím!“ odpovídal bělovlasý zákazník radostným a zvrhlým tónem, zatímco vycházel z oné budovy. Přitom se usmíval a jeho tváře se červenaly. Zda to bylo romantikou a zvrhlostí nebo pouze dávkou alkoholu v krvi, se nedalo s přesností určit.
Ušel pár kroků, když zahlédl dívku, která se opírala o zeď nedaleké restaurace. Měla zavřené oči a v ruce držela pytlík, naplněný nějakými krabičkami, zatímco naštvaně podupávala nohou. Zanedlouho k němu pootočila hlavu a otevřela oči. Nahodila naštvaný a zároveň znuděný pohled.
„Ty si nedáš pokoj, co?“ opáčila k němu.
„Ale, ale… nenapadlo mě, že tě tu uvidím, Ayano,“ provinile se usmíval a začal se drbat na hlavě.
Dívka ho však nadále propalovala stejným pohledem, když nakonec povolila a pouze povzdychla.
„No, co mám s tebou dělat,“ dodala a zvedla ruku s pytlíkem k němu, „Dáme si?“
Jiraiya nakoukl otvorem dovnitř, aby prozkoumal obsah. Když zjistil, co se to tam válí, okamžitě souhlasně přikývl. Ayano se usmála, chytla ho za konec červené vesty a odtáhla do restaurace k volnému stolu.

Strávili tam skoro celé dopoledne i odpoledne. Povídali si o všem možném jako za starých časů, než tam dorazila Anko.
„Hledala sem tě!“ byla její první slova.
Ayano se na ní pouze omluvně pousmála a podala jí poslední krabici ze sáčku. Anko si jí bez sebemenšího zaváhání vzala a následně otevřela. Uvnitř byly čtyři dřevěné tyčky s knedlíčky z rýžové mouky, polévané sirupem ze sojové omáčky. Jedno dango si s úsměvem vzala do ruky a posadila se vedle Jiraiyi, který do sebe akorát nalíval několikátou sklenku saké.
„Myslela sem, že budeš doma, když přijdu,“ opáčila s plnou pusou Anko k mladší sestře.
„Promiň,“ dostalo se jí krátké odpovědi.
„Čekala sem přes hodinu, ale pak sem dostala strach, takže sem tě šla hledat… A ty si tu vysedáváš s Jiraiyou-sama,“ pokračovala v hovoru, ale i v jídle, „…u saké?!“ doplnila, když si pořádně prohlédla stůl.
„Ani sem se toho nedotkla!“ obhajovala se okamžitě Ayano, „Měla sem jenom jídlo!“
„Hai, hai,“ říkala již nepřítomně starší Mitarashi a ládovala se další porcí dango, která však patřila Jiraiyovi.
Ten si odcizení jídla vůbec nevšiml, ale místo toho si s Anko začal povídat. Ayano jejich rozhovor poslouchala s opřenou bradou o pravou dlaň a při některých větách se usmívala. Později ale pootočila hlavu směrem ven z restaurace, kde se zadívala na nebe, které již začalo červenat v podvečerních hodinách.
‚Co asi dělá?‘ pomyslela si přitom.

***
Itachi akorát seděl ve svém pokoji a zíral posmutněle na kousek papíru, který Shisui zanechal. Vůbec netušil, že to jeho přítel napsal… evidentně to všechno připravil dřív, než přišel do toho lesa, kde se to všechno včera odehrálo. Itachi na to stále myslel. Celý dnešní den byl nesvůj a kvůli nedostatku spánku měl malé kruhy pod očima.
„Itachi… Jídlo ti nechám tady, ano?“ přišla k pootevřeným dveřím jeho matka a položila tác s jídlem před ně.
„Vím, že máš teď moc práce, ale jednou za den by si s námi mohl pojíst,“ s těmito slovy odešla.
„Díky… mami,“ odpověděl tiše.
Poté nahodil vážný výraz a papír, který doteď držel, upustil na zem. Během několika chvil se oblékl do ANBU oblečení a svou katanu založil do pouzdra na zádech.
Zabil zbytky svých citů a byl rozhodnut dnes všechno ukončit. Aktivoval Sharingan a vydal se k ostatním domům v Uchiha čtvrti.

Jeden dům po druhém pomalu vyhladil svou katanou. Nikdo útok nečekal, takže to bylo celkem snadné… zvlášť, když si ještě dnes sehnal pomocníka, který se postaral o domy v odlehlejší části čtvrti.
Když se schylovalo k šesté hodině večerní, zbyl pouze dům jeho rodiny. Itachi vyčkával na stožáru, než zahlédl svého mladšího bratra. V tu chvíli se přesunul k jejich domu, kde nakonec zabil i své rodiče. V místnosti onoho činu poté čekal ve stínu, než dorazil Sasuke.
Následovaly otázky, útěk a bolestivé, vymyšlené odpovědi. I přesto, že Itachi zabil veškeré své city, tak pohled na mladšího bratra je opět oživovaly. Nedokázal vzít život i jemu… dalším důvodem také bylo to, že Sasuke o ničem nevěděl. Netušil, že jejich klan chce převzít vedení nad vesnicí za pomoci násilí. Netušil, že hrozí Čtvrtá velká válka Shinobi, jenom proto, že Uchihové jsou nespokojeni s jejich dosavadním životem… Nic z toho nevěděl a o to víc nebyl důvod jej zabít, ale ani důvod ho o tom informovat. Proto Itachi převzal veškerou nenávist na svá bedra.
Poté opustil Uchiha čtvrť a vydal se k Třetímu Hokagemu, kterého požádal o dohled a ochranu Sasukeho. S výhružkami nakonec jako nukenin opustil vesnici.

***
Tu noc se však o tom činu mluvilo ještě v určité části Konohy. Necelá zpráva se taktéž donesla k restauraci, odkud zrovna odcházely tři osoby. Po zaslechnutí jména ‚Uchiha‘ se nejmenší osoba kamsi vydala. Ovšem zbylé dvě ji starostlivě následovaly.
Malá dívka s fialovým, delším culíkem se zastavila ve dveřích nemocnice a rozhlížela se kolem. I přes to, že běžela přes půlku vesnice a byla unavená, se znovu dala do pohybu. Avšak poté, když zaslechla větu: „Přežil jenom ten chlapec… Sasuke, myslím,“ se konečně zastavila. Začala se potit a její srdce začalo bít strašně rychle. Dívala se před sebe, když se jí svět začal točit. Matně slyšela volající hlasy, když sebou vyčerpaně plácla o zem. Seděla na studené zemi a vykuleně zírala na podlahu. Už nic neslyšela, pouze jí před očima běhaly okamžiky, strávené s jedním z mála jejích přátel… s Itachim.