Chybějící kus

Smál jsem se. Byl to šílený smích. Alespoň podle výrazu těch, kteří ho slyšeli a kteří už tu nebyli. Zašklebil jsem se nad tím. Lov! Ano! Znovu jsem se hlasitě rozesmál. Tohle už nebyly ty časy, kdy jsem proti nepříteli stál s klidem a chladnou arogancí. Ne, už nebylo proti komu takhle stát. Tohle bylo jen obyčejné smetí, jehož křik byl zábavný. Velmi zábavný. Nadšeně jsem si olízl rty a vytasil jsem meč. Dole pode mnou byla právě skupinka geninů se svým senseiem z Konohy. Ach, krásná, přenádherná Konoha!

Tak překrásně propletlá intrikami a sobectvím! Ha! To se brzy změní! Znovu jsem se zásmál. Nebude nikdo, kdo by pletl intriky, nebude nikdo, kdo byl kul své pikle a nebude vůbec nikdo. Nikdo! Stále jsem se smál, i když ti pode mnou o mně věděli a stáli v obrané formaci. Amatéři. Roztáhl jsem svůj šílený škleb ještě do větších rozměrů a zadíval jsem se na ně. V dětských očích byl vepsán strach. Přenádhrený strach, jenž mě zahříval u srdce! Jejich sensei se na mě díval obezřetně. Měl je na starosti. Och, to bude zábava.
Oči mi rudě zaplály Sharinganem. Než kdokoliv stačil zareagovat, jednomu z geninů jsem prohnal meč játry. Překvapením nebo bolestí vyjekl o něco později i ostatní. Blížil se ke mně jejich sensei. Vytrhl jsem meč z děcka a zablokoval jsem přicházející útok. Udělal chybu, zadíval se mi v tu chvíli do očí a já jsem ho bez problému lapil do genjutsu. Nechal jsem ho znovu prožívat smrt jeho svěřence a otočil jsem se ke geninům. Slzy se jim koulely po tvářích a padaly na ještě jejich žijícího spolubojovníka. Ušklíbl jsem se nad tím. Pouta, zbytečná věc.

Popadl jsem jednu dívku za krk a zvedl jsem jí do vzduchu. Bezmocně lapala po dechu. Koutkem oka jsem viděl její naprosto stejné dvojče, jak se ke mně žene. Lehce jsem jí odhodil na nejbližší strom a věnoval jsem pozornost té druhé. V očích měla čisté zoufalství a stále se snažila chytit dech. Zbytečně. Musela zemřít. Stejně jako všichni. Už mě to nudilo. Druhá dívka, která se právě škrábala na nohy u kmenu mě propalovala nenávistným pohledem. Poslal jsem k ní vzduchem její sestru a hned za nimi shuriken, který je obě připáchl ke kmeni. Mrtvé.

Přesunul jsem svojí pozornost k jejich mistrovi, který byl stále lapen v genjutsu. Trochu jsem ho přetvořil a ukazoval jsem mu smrt všech třech. Křičel vztekem a zoufalstvím. Ale strach nepřišel. To se nestávalo moc často. No alespoň o zábavu víc! Ukončil jsem genjutsu a v rychlosti jsem mu katanou zajel pod klíční kosti. Zorničky se mu překvapením rozšířily a z úst mu vytekl pramínek krve.
„Proč?“ Zeptal se stále beze strachu. Otázka to sice zajímavá nebyla, ale ten zbytek ano. Místo odpovědi jsem z něj vytrhl své věrné ostří. Okamžitě začal bezmocně lapat po dechu a slov se mu nedostávalo. Zašklebil jsem se nad tím a za vlasy jsem zvedl jeho hlavu, aby se mi podíval do očí, které ještě stále plály rudým sharinganem.
„Protože mě to baví.“ Zachechtal jsem se. Pobledl, ale nemohl nic říct. Měl po dýchacích cestách a zemře. Později, ale o to je to sladčí. Otřel jsem si o něj svojí zkrvavenou katanu a beze slova jsem se dal na cestu.

Cestu do Konohy jsem moc dobře znal. Dlužil jsem jim toho tolik! Víc než jen pár květnatých frází. Zachichotal jsem se. Mnohem víc! K mému velkému zklamání jsem cestou nepotkal nikoho, s kým bych se mohl pobavit a zabít nudu. Jaké to zklamání!

Opřel jsem se o kmen a sledoval jsem hradby Konohy. Bylo to tady. Po všech těch letech, kdy můj dluh tolik narostl. Zašklebil jsem se. Zemřou. Všichni do jednoho! Zaplatí za můj klan, mou rodinu! Za všechno! Poklekl jsem na větvi a pátral jsem po hlídkách. Tohle sice bude zábava, ale tak trochu sebevražedná. Pobaveně jsem se nad tím usmál. Třeba mi to vydrží dýl než minule. Zaslechl jsem za sebou šramot. Otočil jsem se s rukou na jílci své katany. Nikde nic. Přejel jsem to tam několikrát pohledem a znovu jsem se otočil k vesnici.

Překvapením jsem sebou trhnul. Co to-? To přeci nemohla být pravda?! Ne! V hrůze jsem seskočil na zem a šel jsem blíž. Místo hradeb tam byly jakési zříceniny, co už ani nepřipomínaly ty majestátní mohutné hradby Listové, které jsem znal. Které tu ještě před chvíli byly! Co je tohle za fígl? Genjutsu? Mohlo by...?
Místo věčně živé vesnice tady byly jen její trosky. Spáleniště. Kráter. Jinak nic. Nic živého, co by stálo za zabití. Nic živého, na čem bych se mohl pomstít. Jen bordel a liduprázdno. Pomalu jsem se vydal troskami. Známou cestou. Pamatoval jsem si každý dům v téhle ulici. Každý dům, který se teď válel v troskách. Co tohle bylo? Před chvílí tu ještě stála živoucí vesnice a teď tohle!?

Zarazil jsem se. Problesklo mi hlavou tohle místo, ale ještě v celé své kráse. Monument nad vesnicí znázorňoval jenom pět hlav mocných shinobi. Šestá a nejdůležitější tam chyběla. To bylo špatně. Nehledě na to, že tu stál Ichiraku ramen, stále stejný jako kdysi. Pousmál jsem se nad tím. A bez rozmyslu jsem vešel dovnitř. Zcela automaticky.

Teuchi stejný jako vždycky právě obsluhoval vysokého blonďatého mužev rudém plášti. Ne! Tohle bylo špatně! Takhle to přeci nebylo! Nebo ano?... Instinktivně jsem povytáhl katanu. Osoba v plášti se na mě pomalu otočila. Modré oči mnou projely až do morku kostí. Zarazil jsem se. Nezmohl jsem se na nic. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale nemohl jsem.
„Sasuke.“ Vypadlo z blonďáka. Roztáhl rty do přátelského úsměvu a víc se ke mně natočil. Nad klíční kostí měl hlubokou ránu, celé okolo to bylo zakrvácené. Stál jsem tam jak přikovaný. Tohle byla moje práce.

Já jsem ho přeci zabil! Svého přítele, bratra a šestého hokage! Po válce, kterou v podstatě vyhrál, mě našel. Zabil jsem ho. S hlasitým smíchem jsem mu katanou s chidori projel nad klíční kostí. Nebránil se. To jsem neočekával. Blázen! Proč se nebránil?! Proč mě ten hlupák nemohl nechat na pokoji?! Vyhrál válku, byl hokage, přesně jak vždycky chtěl. Tak proč?!

Až později jsem zjistil, že se mě zastal, když mě chtěli odsoudit k smrti a pod pohružkou smrti mě přišel varovat. A já ho beze slova zabil. Znělo to tak neskutečně. Ze začátku. Byl to nesmysl, že by jemu vyhrožovali smrtí. Ale stalo se.

Lapal jsem po dechu a opřel jsem se o kolena. Točila se mi hlava. Tahle část mé paměti byla ještě do předchvíle pryč. Proto Listová vypadá takhle. Po smrti Naruta jen narostla moje touha po pomstě. A Konoha padla. Svým způsobem jsem jí jenom pomohl. Tak trochu se rozvrátila, když jí šestý hokage opustil.

Byl jsem rád za to, že jsem byl opět mezi troskami. Že na mě vina nepadala tak intenzivně jako při těch přeludech. Zvedl jsem pohled k hlavě šestého hokage, která se tyčila nad tímhle místem, kde to kdysi všechno začalo. Kolikrát se tohle moje konání opakovalo? Potkal jsem cestou sem vůbec někoho? Nebyl to celé jen přelud? Není tohle jen přelud? Kéž by.

„Zničil jsem to, co si ty i Itachi tak zuřivě bránil.“ Zašeptal jsem do větru. Přesto si oba vybrali mě, když to bylo buď já nebo vesnice. Moc pěkně jsem se jim neodvděčil, jen co je pravda. Ušklíbl jsem se nad sebou. Zaslepené děcko jsem byl.
Rochnění v sebelítosti jsem měl plné zuby. Věnoval jsem poslední pohled tomu jedinému, co z přenádherné Listové zbylo, monumentu a vydal jsem se dál bloudit ve svých bludných představách. Jako příliš velký srab na to, abych se zabil.